Říkalo se, že hlídat věže bylo vysoké poslání, svatá a ctihodná služba – pokud vás Hlídači přijali. Jako chlapec snil Merk o Hlídačích, v noci chodil do postele s představou, jaké by to bylo k nim patřit. Chtěl se ponořit do samoty, do služby, do svých úvah a věděl, že neexistoval lepší způsob, než se stát Hlídačem. Merk se cítil připraven. Vyměnil svou drátěnou košili za koženou, svůj meč za hůl, a poprvé ve svém životě přečkal celý měsíc bez zabití či ublížení jediné duši. Začínal se cítit dobře.
Jak Merk vystoupal na malý kopec, rozhlížel se, již několik dnů plný naděje, že právě tento vrchol mu odhalí pohled na Věž Uru, někde tam na horizontu. Ale nikde nic neviděl – nic víc, než jen lesy, sahající kam jeho oko dohlédlo. A přesto věděl, že se blíží – po tolika dnech pochodování, věž už nemohla být daleko.
Merk pokračoval po cestě z kopce dolů, les začínal houstnout, až úplně dole narazil na ohromný spadlý strom, který mu blokoval cestu. Zastavil se a pohlédl na něj, obdivoval jeho velikost a uvažoval, jak ho obejít.
“Řekl bych, že je to tak akorát daleko,” promluvil zlověstný hlas.
Merk okamžitě v hlase rozpoznal zlověstný záměr, v tom se stal skutečným znalcem, a ani se nemusel otočit, aby věděl, co přijde. Všude kolem sebe slyšel chrastit listí a z lesa se vynořily obličeje, které k tomu hlasu pasovaly: hrdlořezové, každý vyhlížel zoufaleji, než ten vedle něj. To byly obličeje mužů, kteří vraždili bezdůvodně. Obličeje prachobyčejných zlodějů a vrahů, kteří vykořisťovali slabé náhodným a nesmyslným násilím. V Merkových očích byli nejnižší z nejnižších.
Merk viděl, že byl obklíčen a že vstoupil do pasti. Rychle se kolem sebe rozhlédl, aniž by jim to dal najevo, jeho starý instinkt se vracel, spočítal jich osm. Všichni drželi dýky, byli oblečení v hadrech, obličeje, ruce a nehty špinavé, všichni neoholení, všichni vypadali zoufale, což poukazovalo na to, že již několik dnů nejedli. A také že byli znudění.
Merk strnul, jak se hlavní zloděj přibližoval, ne proto, že by se ho bál Merk by ho mohl snadno zabít – mohl by je zabít všechny – bez jediného mrknutí oka, kdyby chtěl. Byl napjatý kvůli tomu, že by mohl být přinucen k násilí. Byl odhodlán za jakoukoli cenu dodržet svůj slib.
“Tak co to tu máme?” zeptal se jeden z nich, přiblížil se a obkroužil Merka.
“Vypadá jako mnich,” řekl jiný uštěpačným hlasem. “Ale ty boty k tomu nepasují.”
“Možná je to mnich, který si o sobě myslí, že je voják,” zasmál se jiný.
Všichni se začali smát a jeden z nich, hulvát kolem čtyřiceti let, s chybějícím předním zubem, se naklonil dopředu, oplýval špatným dechem, a dloubnul Merkovi do ramene. Starý Merk by zabil každého muže, který by se přiblížil z poloviny tak blízko.
Ale nový Merk byl odhodlán být lepším mužem, povýšit se nad násilí – i když se zdálo, že ho pronásleduje. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, přinutil se zůstat v klidu.
Neuchyluj se k násilí, opakoval si znovu a znovu.
“Co to ten mnich dělá?” zeptal se jeden z nich. “Modlí se?”
Všichni znovu vyprskli smíchy.
“Tvůj Bůh tě teď nezachrání, chlapče!” vykřikl jeden z nich.
Merk otevřel oči a na toho blbce se podíval.
“Nechci vám ublížit,” řekl klidně.
Smích se stupňoval, byl hlasitější, než předtím a Merk si uvědomil, že zůstat klidný a nereagovat násilně, bylo to nejtěžší, co kdy udělal.
“Tak to máme štěstí!” odpověděl jeden.
Znovu se zasmáli, pak všichni zmlkli, protože jejich vůdce vystoupil dopředu přímo před Merkův obličej.
“Ale možná,” řekl, jeho hlas vážný a byl tak blízko, že Merk cítil zápach z jeho úst, “že mi chceme ublížit tobě.”
Muž přistoupil zezadu k Merkovi, chytil ho tlustou paží pod krkem a stisknul. Merk zalapal po dechu a cítil, že se dusí, stisk byl dostatečně silný, aby ho to bolelo, ale ne, aby odřízl všechen přívod vzduchu. Jeho okamžitý reflex byl sáhnout po tom muži a zabít jej. Bylo by to snadné věděl, kde přesně najít ten bod na paži, aby stisk povolil. Ale přinutil se nic neudělat.
Nech je jít, řekl sám sobě. Cesta k pokoře musí někde začít.
Merk stál vůdci tváří v tvář.
“Vezměte si ode mne, co budete chtít,” řekl Merk, lapající po dechu. “Vemte si to a jděte pryč.”
“A co když si to vezmeme a zůstaneme tady?” odpověděl vůdce.
“Nikdo se tě neptá na to, co si smíme a nesmíme vzít, chlapče,” řekl jiný.
Jeden z nich přišel a prohledal Merka kolem pasu, chamtivé ruce mu hrabaly těmi pár osobními věcmi, které mu na světě zůstaly. Merk se nutil zůstat klidný, zatímco mu ruce prohrabávaly vše, co vlastnil. Konečně se dostaly na jeho opotřebovanou stříbrnou dýku, jeho oblíbenou zbraň a Merk stále, ač to bylo velmi bolestné, nereagoval.
Nech to být, říkal sám sobě.
“Co to je?” zeptal se jeden. “Dýka?”
Zabodnul svůj pohled do Merka.
“K čemu má u sebe tak fajnový mnich, jako ty, dýku?” zeptal se jeden.
“Co s tím děláš, chlapče, bodáš do stromů?” zeptal se jiný.
Všichni se smáli a Merk skřípal zubama a uvažoval, kolik toho ještě snese.
Muž, který mu vzal dýku, se zastavil, podíval se dolů na Merkovo zápěstí a škubnul mu za rukáv. Merk se připravil na nejhorší, uvědomil si, že to našli.
“Co je to?” zeptal se zloděj, uchopil jeho zápěstí, pozvedl ho a pozorně si ho prohlížel.
“Vypadá to jako liška,” řekl jeden.
“K čemu je mnichovi tetování lišky?” zeptal se jiný.
Další muž udělal krok dopředu, vysoký, štíhlý muž s rezavými vlasy, a uchopil jeho zápěstí a zblízka si jej prohlížel. Pak ho pustil a podíval se na Merka ostražitým pohledem.
“To není liška, vy idioti,” řekl svým mužům. “To je vlk. Je to znamení králových mužů – žoldnéřů.”
Merk pocítil, že mu zrudnul obličej, když si uvědomil, že všichni zírají na jeho tetování. Nechtěl být odhalen.
Zloději byli zticha, všichni se upřeně dívali a poprvé Merk v jejich obličejích zaznamenal rozpaky.
“To je řád zabijáků,” řekl jeden a pak se na něj podíval. “Jak si k tomu znamení přišel, chlapče?”
“Pravděpodobně si ho udělal sám,” odpověděl jeden. “Cesta je pak bezpečnější.”
Vůdce pokýval na svého muže, který uvolnil stisk kolem Merkova krku a Merk se zhlukoka s úlevou nadechl. Ale vůdce potom vztáhl ruku a dal Merkovi nůž na krk a Merk přemýšlel, jestli tu zemře, dnes, na tomto místě. Uvažoval, jestli by to byl trest za všechny ty vraždy, které vykonal. Přemýšlel, jestli byl připraven zemřít.
“Odpověz mu,” zabručel jejich vůdce. “Udělal sis to sám, chlapče? Říká se, že je nutné zabít sto mužů, abys získal toto znamení.”
Merk se nadechl, během dlouhého ticha, které následovalo, přemýšlel, co odpovědět. Nakonec si povzdychl.
“Tisíc,” řekl.
Vůdce zamrkal, zmaten.
“Cože?” zeptal se.
“Tisíc mužů,” vysvětlil Merk. “Tak získáš toto tetování. A mám ho od samotného krále Tarnise.”
Všichni na něj civěli, šokováni, a nekonečné ticho zalilo celý les, takové ticho, že Merk slyšel cvrlikání hmyzu. Přemýšlel, co se stane nyní.
Jeden z nich se najednou začal hystericky smát – a ostatní se k němu přidali. Smáli se a chechotali, jak tam Merk stál, zjevně nic tak vtipného nikdy neslyšeli.
“To je vážně dobrý, chlapče,” řekl jeden. “Jsi tak dobrý lhář, jako jsi mnich.”
Vůdce zatlačil dýku do jeho krku, dostatečně pečlivě, až začala téct krev.
“Řekl jsem, abys mi odpověděl,” zopakoval vůdce. “Pravdivě odpověděl. Chceš zemřít právě teď, chlapče?”
Merk tam stál, cítil bolest a o té otázce přemýšlel – skutečně na to pomýšlel. Chtěl zemřít? Byla to dobrá otázka a ještě hlubší otázka, než by vůdce předpokládal. Jak o tom přemýšlel, skutečně přemýšlel, uvědomil si, že část z něj zemřít chce. Byl unaven životem, až do morku kostí.
A jak to rozebíral, Merk si nakonec uvědomil, že není připraven zemřít. Ještě ne. Ne dnes. Ne nyní, když byl připraven začít znovu. Ne nyní, když si teprve začínal užívat života. Chtěl příležitost změnit se. Chtěl příležitost sloužit ve Věži. Stát se Hlídačem.
“Ne, vlastně nechci,” odpověděl Merk.
Konečně se podíval svému vězniteli přímo do očí, rozhodnutí v něm rostlo.
“A právě z toho důvodu,” pokračoval, “vám dám jen jednu jedinou šanci mě pustit, než vás všechny zabiju.”
Všichni se na něj podívali v tichém úžasu, než se vůdce zamračil a pustil se do činností. Merk cítil, že ho ostří začíná řezat do krku a něco v něm ho ovládlo. Bylo to jeho profesionální já, to, které celý život trénoval, ta část, která už to nemohla déle vydržet. Znamenalo to porušit svůj slib – ale už mu to bylo jedno.
Starý Merk přispěchal zpět tak rychle, bylo to, jako by nikdy neodešel – a mrknutím oka se opět ocitl v režimu vraha.
Merk se zaměřil a viděl pohyby všech svých oponentů, každé cuknutí, každý tlakový bod, každou slabost. Touha zabít ho přemohla, jako starý přítel a Merk mu dovolil, aby jej ovládl.
V jedném bleskurychlém pohybu chytil Merk vůdcovo zápěstí, zabořil svůj prst do tlakového bodu, zahýbal s ním, až to luplo, poté se chopil padající dýky a v jednom rychlém pohybu přeříznul krk toho muže, od ucha k uchu.
Jejich vůdce na něj civěl udiveným pohledem, než poklesnul k zemi, mrtev.
Merk se otočil čelem k ostatním, všichni na něj hleděli, omráčení, ústa do široka otevřená.
Nyní byla řada na Merkovi, aby se smál, když se na ně všechny podíval, vychutnával si co nyní přijde.
“Někdy si, chlapci,” řekl, “prostě vyberete pro své hrátky špatného muže.”
KAPITOLA PÁTÁ
Kyra stála uprostřed přelidněného mostu, cítila na sobě všechny oči, všichni čekali na její rozhodnutí o osudu divočáka. Její tváře rudé nebyla ráda středem pozornosti. I když milovala svého otce za jeho ocenění a cítila se pyšná, obzvláště proto, že vložil zodpovědnost rozhodnout do jejích rukou.
A přesto zároveň cítila velkou zodpovědnost. Věděla, že ať zvolí jakkoli, rozhodne o osudu svého lidu. Ač nenáviděla Pandesiány, nechtěla mít zodpovědnost za přivedení svého lidu do války, kterou nemohli vyhrát. Ale také nechtěla ustoupit, dodat Lordovým mužům odvahu a zostudit svůj lid, aby si nepřipadali slabí, zvláště poté, co se k tomu Anvin a ostatní tak kurážně postavili.
Uvědomila si, že je její otec chytrý: tím, že vložil rozhodnutí do jejích rukou, se mohlo zdát, jako by to rozhodnutí patřilo jim, ne Lordovým mužům, a tím jednáním si jeho lid mohl udržet svou tvář. Také si uvědomila, že jí do rukou vložil příležitost rozhodnout naschvál: musel si uvědomit, že tato situace vyžaduje hlas někoho třetího, aby si všechny strany udržely tvář – a vybral si ji, protože se na to hodila a protože věděl, že není ukvapená a vyjádří se rozumně. Čím více o tom uvažovala, tím více si uvědomovala, proč si ji vybral: ne, aby vyprovokoval válku – k tomu si mohl vybrat Anvina – ale aby od války svůj lid ušetřil.
Rozhodla se.
“Ta bestie je prokletá,” řekla zamítavě. “Málem zabila mé bratry. Pochází z Trnového lesa a byla zabita v podvečer Zimního Měsíce, v den, kdy není dovoleno lovit. Byla chyba, přinést ji až za brány – měla být ponechána napospas divočině, kam patří.”
Pohrdavě se otočila na Lordovy muže.
“Doneste ji Lordu Guvernérovi,” řekla s úsměvem. “Uděláte nám laskavost.”
Lordovi muži přeběhli pohledem na bestii a jejich výraz se změnil nyní vypadali, jako by kousli do něčeho shnilého, jako by ji už nechtěli.
Kyra viděla Anvina a ostatní, jak na ni souhlasně hledí, se vděkem – a její otec ze všech nejvíce. Dokázala to – umožnila svým lidem udržet si tvář, ušetřila je války – a ještě se vysmála Pandesianům.
Její bratři pustili divočáka na zem a on přistál na sněhu se zaduněním. Udělali krok zpět, pokořeně, ramena je bolela.
Všechny oči byly najednou na Lordových mužích, kteří tam stáli a nevěděli, co dělat. Bylo zjevné, že Kyřina slova je zasáhla nyní na bestii hleděli, jako by to bylo něco odporného, vytaženého ze samotných vnitřností země. Zcela zřejmě ji už nechtěli. Zdálo se, že nyní, když byla jejich, po ní už netoužili.
Jejich velitel, po dlouhém, napjatém tichu, konečně udělal posunky na své muže, aby bestii zvedli, pak se otočil, zamračený, a odpochodoval pryč, zjevně otrávený, jako by věděl, že byl přechytračen.
Dav se rozpustil, napjetí bylo tu tam a nahradil jej pocit úlevy. Mnozí otcovi muži k ní souhlasně přistoupili a položili ruku na její rameno.
“Výborně,” řekl Anvin a souhlasně na ni pohlížel. “Jednou z tebe bude dobrá panovnice.”
Vesničané se vrátili ke svým činnostem, spěch a hemžení bylo zpět, napjetí se rozplynulo a Kyra se otočila a hledala oči svého otce. Našla je, jak na ni hledí, nestál ani krok od ní. Před svými muži byl vždy rezervovaný, co se jí týkolo, a tentokrát tomu bylo stejně tak – měl jiný výraz, jen zlehka na ni pokyvoval a ona věděla, že to bylo souhlasné kývnutí.
Kyra se podívala za sebe a viděla Anvina a Vidara, jak třímají svá kopí, a srdce jí začalo bušit.
“Mohu se k vám přidat?” zeptala se Anvina, věděla, že půjdou na cvičiště, stejně jako ostatní otcovi muži.
Anvin se podíval nervózně na jejího otce, věděl, že nebude souhlasit.
“Sněžení houstne,” odpověděl konečně Anvin váhavě. “Také se schyluje noc.”
“To vás ale nebrzdí,” oponovala Kyra.
Ušklíbnul se na ni.
“Ne, nebrání,” připustil.
Anvin se znovu podíval na jejího otce a ona se také otočila a viděla, jak zakroutil hlavou předtím, než se otočil a šel zpátky dovnitř.
Anvin si povzdechl.
“Chystají velkolepou hostinu,” řekl. “Bude lepší, když půjdeš dovnitř.”
Kyra ji cítila, vzduch byl těžký opékajícími se vybranými kusy masa a viděla, jak se její bratři obrátili a mířili dovnitř, spolu s tuctem vesničanů, všichni se spěchali připravit na festival.
Ale Kyra se otočila a toužebně hleděla do polí, na cvičiště.
“Jídlo počká,” řekla. “Trénink nepočká. Dovolte mi, abych šla s vámi.”
Vidar se usmál a zakroutil hlavou.
“Jseš si jistá, že jsi dívka a ne bojovník?” zeptal se Vidar.
“Nemohu být oboje?” odpověděla.
Anvin dlouze povzdechl a nakonec zakroutil hlavou.
“Tvůj otec mě stáhne z kůže,” řekl.
A potom nakonec pokývnul.
“Ty se nesmíříš s odmítnutím,” došel k závěru, “a máš více odvahy, než polovina mých mužů. Myslím, že jeden navíc se nám bude hodit.”
*
Kyra běžela napříč zasněženou krajinou, sledovala Anvina, Vidara a několik dalších otcových mužů, Leo byl po jejím boku. Sněžení houstlo a jí to bylo jedno. Měla pocit svobody, rozjaření, jako vždy, když procházela Bránou Bojovníků, nízkým, klenutým otvorem, vytesaným do kamenných zdí cvičiště. Zhluboka se nadechla, jak se nebe otevřelo a vběhla na toto místo, které milovala nejvíce na světě, jeho vlnící se zelené vršky, nyní pokryté sněhem, obklopené nepravidelnou kamennou zdí, snad čtvrt míle širokou a hlubokou. Cítila, že všechno bylo jak se patří, když viděla všechny muže trénovat, jezdit křížem krážem na svých koních, třímat kopí, mířit na vzdálené cíle a zdokonalovat se. Toto byl, podle ní, skutečný život.
Toto cvičiště bylo vyhrazeno otcovým mužům ženy sem měly vstup zakázan a ani chlapci, kterým ještě nebylo osmnáct let, sem nesměli – a také ti, kdo nebyli pozvaní. Brandon a Braxton, čekali každý den netrpělivě na pozvání – a přesto měla Kyra dojem, že nikdy pozvaní nebudou. Brána Bojovníků byla pro vážené, bitvami ostřílené bojovníky, ne pro kecaly, jakými byli její bratři.
Kyra běžela přes pole, cítila se šťastnější a více naživu tady, než kdekoli jinde na zemi. Atmosféra byla intenzivní, plná tuctem nejlepších otcových bojovníků, každý měl na sobě trochu jiné brnění, bojovníci ze všech regionů Escalonu, všichni postupem času tíhli k otcovi pevnosti. Byli tam muži z jihu, z Thebusu a Leptisu ze středozemí, nejvíce z hlavního města, Androsu, ale také z hor Kosu byli tam zápaďané z Uru muži od řeky z Thusisu a jejich sousedé z Esephusu. Byli tam muži, kteří žili blízko jezera Ire a muži až od vodopádů Everfallu. Všichni měli na sobě jiné barvy brnění, třímali jiné zbraně, všichni byli muži Escalonu, ale každý reprezentoval svou vlastní pevnost. Byla to oslnivá přehlídka moci.