Jak tam stála, přemýšlela nad všemi davy v jejím životě, všemi tyrany, všemi těmi idioty. Myslela na svou matku, která jí neproukázala ani tu nejmenší laskavost; vzpomínala na všechny ty tyrany, kteří ji a Jonaha honili v uličce v New Yorku. Myslela na všechny ty idioty ve stodole v Hudson Valley, Samovy přátele. A vzpomínala na Cainovo představení na Pollepelu. Zdálo se, že jsou tady pořád nějací tyrani. Pořád a všude. Utíkat před nimi nikdy nic nevyřešilo. Jak to vždy dělala, i tentokrát se musela postavit a bojovat.
Jak si uvědomovala tu obrovskou nespravedlnost, vztek rostl a proudil jejím tělem. Rostl a rostl, až cítila, jak naplňuje její vlastní žíly a její svaly jsou napjaté na prasknutí.
Právě v tu chvíli ji dav obklíčil. Vesničan zvedl svou palici a zahnal se směrem k její hlavě. Se svou nově nalezenou sílou Caitlin právě včas uhnula, sehla se a prohodila ho přes své rameno. Letěl vzduchem několik stop a přistál v trávě na zádech.
Další muž se napřáhl s velkým kamenem a připravoval se, že jí hodí do hlavy; no ona se natáhla, popadla ho za zápěstí a zlomila mu ho. Muž klesl na kolena a řval.
Třetí vesničan se na ní zahnal se svou motykou, no ona byla příliš rychlá: otočila se a popadla ji ve středu pohybu. Vytrhla mu ji z rukou, zahnala se a sekla ho s ní do hlavy.
Motyka, šest stop dlouhá, byla přesně to, co potřebovala. Divoce s ní zatočila a složila k zemi každého, kdo byl v dosahu; v průběhu chvíle kolem sebe vytvořila široký okruh. Všimla si vesničana, který se natahuje s velkým kamenem v ruce, chystá se ho hodit jejím směrem, a vymrštila motyku přímo do něj. Trefila ho do ruky a vyrazila mu z ní kámen.
Caitlin běžela přes omráčený dav, vytrhla pochodeň z ruky staré ženy a divoce ní švihala. Podařilo se jí zapálit část vysoké, suché trávy, ozývali se výkřiky a mnoho vesničanů se ve strachu náhlilo zpátky. Když se stěna z ohně dostatečně zvětšila, natáhla se a vrhla pochodeň přímo do davu. Ta letěla vzduchem, přistála na zadní straně mužovy haleny a ten spolu s dalším vedle něj začal hořet. Dav se kolem nich rychle shromáždil a snažil se oheň uhasit.
Posloužilo to Caitlininmu záměru. Vesničané byli konečně natolik rozptýlení, že jí vytvořili prostor, který potřebovala pro útěk. Neměla zájem jim ublížit. Jenom chtěla, aby ji všichni nechali být. Jenom se chtěla nadechnout a zjistit, kde to vlastně je.
Otočila se a utíkala nahoru do kopce směrem ke kostelu. Cítila nově nalezenou rychlost a sílu, cítila, jak skáče přes kopec a věděla, že ji už nedoběhnou. Jenom doufala, že kostel bude otevřený a dovolí jí do něj vstoupit.
Jak utíkala nahoru do kopce, cítila trávu pod jejíma bosýma nohama, padl soumrak a ona viděla, že se na náměstí a podél zdí kláštera rozsvítilo několik pochodní. Jak se dostávala blíž, spatřila vysoce na hradbě nočního hlídače. Podíval se dolů na ní a jeho obličejem se přehnal strach. Popadl pochodeň nad svou hlavou a křičel: “Upír! Upír!”
Když to udělal, kostelní zvony se rozezněly.
Caitlin viděla, jak se k ní odevšad přibližují pochodně. Jak hlídač pořád křičel a zvony pořád zněli, lidé přicházeli ze všech stran. Byl to hon na čarodějnice a zdálo se, že všichni směřují přímo k ní.
Caitlin přidala a utíkala tak rychle, že ji z toho boleli žebra. Lapala po dechu a právě včas se jí podařilo dorazit k dubovým dveřím kostela. Vykopla je a s prásknutím je za sebou zavřela.
Vevnitř se zoufale rozhlížela kolem a všimla si pastýřskou hůlku. Popadla ji a zasunula do dvojitých dveří, čím je zablokovala.
Ve vteřině, kdy to udělala, uslyšela u dveří obrovský úder způsobený desítkami rukou, které na ně bušili. Dveře se třásli, no nepustili. Hůlka držela—alespoň prozatím.
Caitlin rychle prozkoumala místnost. Kostel byl, díkybohu, prázdný. Byl obrovský a jeho stropy se tyčili stovky stop do výšky. Bylo to chladné, prázdné místo, stovky lavic na mramorové podlaze; na vzdáleném konci, nad oltářem, viselo několik hořících svíček.
Jak se dívala, mohla by odpřísáhnout, že na opačném konci místnosti spatřila nějaký pohyb.
Bušení bylo čím dál intenzivnější a dveře se začali pořádně třást. Caitlin vyskočila do akce a utíkala dolů uličkou směrem k oltáři. Když k němu přistoupila, viděla, že měla pravdu: někdo tam byl.
Potichu klečíc, zády k ní, tam byl kněz.
Caitlin přemýšlela, jak to všechno dokáže ignorovat, ignorovat její přítomnost, jak může být v takovou chvíli tak hluboce ponořený do modlitby. Doufala, že ji nevydá tomu davu venku.
“Zdravím?” řekla Caitlin.
Neotočil se.
Caitlin se náhlila na opačnou stranu a postavila se mu tváří v tvář. Byl to starší muž s bílými vlasy, hladce oholený, s bledě modrýma očima, které při jeho modlitbě vypadali, jako kdyby se dívali někam do neznáma. Neobtěžoval se s tím, aby se na ní podíval. Bylo tam taky něco jiného, co z něj vycítila. Dokonce i v jejím momentálním rozpoložení dokázala říct, že je na něm něco zvláštního. Věděla, že patřil k jejímu druhu. Byl to upír.
Bušení bylo pořád hlasitější a když se jeden z pantů zlomil, Caitlin se se strachem ohlédla za sebe. Tento dav se zdál být odhodlaný a ona nevěděla, kam jinam jít.
“Pomozte mi, prosím!” naléhala Caitlin.
On ještě chvíli pokračoval ve své modlitbě. Nakonec, bez toho aby se na ní podíval, řekl: “Jak můžou zabít něco, co už je mrtvé?”
Dřevo se začalo štípat.
“Prosím,” naléhala. “Nevydejte mě jim napospas.”
Pomalu vstal, tiše a vyrovnaně, a ukázal na oltář. “Tam,” řekl. “Za závěs. Je tam poklop. Jdi!”
Sledovala jeho prst, no viděla jenom veliké podium, pokryté saténovou tkaninou. Utíkala k němu, odhrnula tkaninu a spatřila poklop. Otevřela jej a natlačila své tělo do malého prostoru.
Zastrčená vevnitř vykoukala přes malou prasklinu. Sledovala, jak kněz pospíchá k bočním dveřím a s překvapivou sílou je vykopává.
Právě když to udělal, dav vykopl hlavní přední dveře a začal proudit dovnitř přes uličku.
Caitlin rychle zatáhla celou záclonu. Doufala, že ji nespatřili. Sledovala dění přes malou škáru ve dřevě a viděla právě dost na to, aby spozorovala, že se dav řítí uličkou, zdánlivě právě k ní.
“Tím směrem!” křičel kněz. “Upírka utíkala tamtím směrem!”
Ukázal na boční dveře a dav se náhlil přímo přes ně a zpátky do noci.
Po několika vteřinách nekonečný roj těl opustil kostel a všude konečně zavládlo ticho.
Kněz za sebou zavřel a zamkl dveře.
Slyšela jeho kroky, jak k ní kráčí, a Caitlin, třesouc se strachem a zimou, pomalu otevřela poklop.
Odhrnul záclonu a podíval se dolů na ní.
Jemně natáhl ruku.
“Caitlin,” řekl a usmíval se na ní. “Čekali jsme na tebe už velmi dlouhou dobu.”
KAPITOLA DRUHÁ
Řím, 1790
Kyle stál ve tmě a zhluboka dýchal. Bylo jenom málo věcí, které nenáviděl více, než stísněné prostory a jak se v černotě natáhl a ucítil kámen, který ho věznil, začal se potit. Chycený do pasti. Nic horšího pro něj neexistovalo.
Zahnal se a pěstí udělal díru přímo do kamene. Ten se rozbil na kousky a on si musel zakrýt oči před denním světlem.
Pokud Kyle něco nenáviděl více než být chycen do pasti, byl to zásah denního světla přímo do obličeje, zvláště pokud na sobě neměl své obaly na kůži. Rychle přeskočil přes sutiny a našel útočiště za zdí.
Kyle zhluboka dýchal a dezorientovaný prozkoumával své okolí, zatímco si z očí otíral prach. Tohle bylo to, co na cestování v čase nenáviděl: nikdy přesně nevěděl, kde se ocitne. Nedělal to už po staletí a nebyl by to udělal ani teď, kdyby nebylo toho neskutečného trnu v jeho patě, Caitlin.
Po tom, jak opustila New York, Kylovi netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že tahle válka je vyhraná jenom částečně. Protože ona byla pořád na svobodě a pátrala po štítu, věděl, že nikdy nebude mít klid. Byl na pokraji vítězství v této válce, téměř si zotročil celou lidskou rasu, téměř se sám stal absolutním vůdcem celé upířské rasy. No ona, ta patetická malá holka, ho zastavila. Dokud byl štít ve hře, nemohl dosáhnout absolutní moci. Neměl na výběr, musel ji vystopovat a zabít. A pokud to znamenalo cestování v čase, pak to bylo to, co udělá.
Kyle, ztěžka dýchajíc, vzal obal na kůži a obalil si své ruce, krk a trup. Podíval se kolem a uvědomil si, že je v mauzóleu. Podle jeho značení vypadalo římsky. Řím.
Nebyl tady už hodně dlouhou dobu. Rozbitím mramoru rozvířil až příliš mnoho prachu, sediment hustě visel v denním světle a díky tomu to bylo těžké říct s jistotou. Zhluboka se nadechl, vzchopil se a směřoval ven.
Měl pravdu: byl to Řím. Podíval se ven, zbadal italské cypřiše a věděl, že nemůže být nikde jinde. Uvědomil si, že stojí na vrcholu Římského fóra, jeho zelená tráva, jeho kopce a údolí a rozpadající se památky se před ním rozprostírali na mírném svahu. Přineslo mu to staré vzpomínky. Zabil tady mnoho lidí, kdysi, když toto místo plnilo svou funkci a sám tady byl jednou téměř zabit. Při tom pomyšlení se usmál. Tohle bylo místo pro něj.
A bylo to perfektní místo, na kterém se ocitnout. Pantheon nebyl daleko a za několik minut mohl stát před soudci z římského Velkého koncilu, nejmocnějšího sabatu, a získat všechny odpovědi, které potřeboval. Už brzy bude vědět, kde se Caitlin nachází a pokud všechno půjde dobře, získá jejich povolení zabít ji.
Ne, že by to povolení potřeboval. Byla to jenom zdvořilost, upířská etiketa, následování tisíc let staré tradice. Upíř si vždycky vyžádal povolení, pokud chtěl někoho zabít na cizím území.
Ale pokud by odmítli, jenom těžko by ho to zastavilo. Mohlo by to jeho život udělat těžším, no zabil by každého, kdo by se mu postavil do cesty.
Kyle zhluboka vdechoval římský vzduch a cítil se jako doma. Bylo to už tak dlouho, co tady byl naposled. Až příliš se zasekl v New Yorku, v upíří politice, v moderném čase a na moderném místě. Tohle však byl více jeho styl. V dálce mohl vidět koně, prašné cesty a předpokládal, že se pravděpodobně nachází v osmnáctém století. Perfektní. Řím byl město, no pořád naivní, pořád měl 200 let co dohánět.
Když se Kyle prohlédl, zjistil, že cestu v čase zvládl opravdu dobře. Při jiných cestách byl mnohem více dobitý, potřeboval více času na zotavení. Ale ne tentokrát. Cítil se být silnější než kdy předtím, připraven jít. Cítil, že jeho křídla se okamžitě rozprostřou, že pokud chce, může letět přímo do Pantheonu a zrealizovat svůj plán.
Ale nebyl tak úplně připravený. Už dlouhou dobu neměl dovolenou a bylo fajn být zpátky. Chtěl to tam trochu prozkoumat, vidět a vzpomínat jaké to je, ocitnout se znovu na tomto místě.
Kyle seběhl dolů z kopce neskutečnou rychlostí a za krátký okamžik byl venku z Fóra v rušných, přeplněných ulicích Říma.
Divil se, že i 200 let dozadu byl Řím pořád tak přecpaný lidmi, jak to jenom šlo.
Jak Kyle vešel do davu, zpomalil své tempo a kráčel vedle nich. Byla to masa lidí. Široký bulvár, celý udělaný z hlíny, nesl tisíce lidí, kteří se náhlili do všech směrů. Také nesl koně všech tvarů a velikostí, koňské povozy, vozy a kočáry. Ulice zapáchali od tělesného pachu a koňských výkalů. Všechno se to teď Kylovi vracelo, nedostatečná infrastruktura, nedostatečná hygiena—zápach starých časů. Cítil se kvůli tomu špatně.
Kyle cítil, že do něj strkají z každého směru, zatímco dav houstl a houstl, lidi všech ras a tříd se honili sem a tam. Podivoval se nad primitivními vitrínami, které se snažili prodat starodávné italské klobouky. Podivoval se nad malými kluky, oblečenými v hadrech, kteří utíkali směrem k němu a natahovali ruce s ovocím, které prodávali. Některé věci se nikdy nezmění.
Kyle zabočil do úzké, pochybné uličky, kterou si velmi dobře pamatoval a doufal, že bude pořád taková, jako bývala kdysi. Byl nadšený, když zjistil, že tomu tak opravdu je: před ním stáli tucty prostitutek, opřené o zdi, a jak kráčel, volali na něj.
Kyle se široce usmál.
Jak přistoupil k jedné z nich—velké, baculaté ženě s obarvenými červenými vlasy a příliš velkým množstvím make-upu—natáhla se a pohladila ho rukou po tváři.
“Hej, velký kluku,” řekla, “chceš se pobavit? Kolik máš peněz?”
Kyle se usmál, chytil ji rukou kolem pasu a vedl ji dolů postranní uličkou.
Ona ho s radostí následovala.
Jen co zatočili za roh, řekla, “Ještě jsi mi neodpověděl. Kolik máš—”
Byla to otázka, kterou nikdy nedokončila.
Předtím, jak stihla větu doříct, Kyle už ponořil své zuby do jejího krku.
Pokoušela se křičet, no on jí svou volnou rukou zavřel pusu, přitáhl si ji ještě blíž a pil a pil. Cítil, jak se lidská krev prohání jeho žilami a cítil se skvěle. Byl vyprahlý, dehydrovaný. Cestování v čase ho vyčerpalo a tohle bylo přesně to, co potřeboval k probuzení svého ducha.
Když cítil, jak její tělo ochabuje, sal víc a víc, pil víc, než mohl vůbec potřebovat. Nakonec, když se cítil kompletně nasycen, nechal její bezvládné tělo spadnout na podlahu.
Když se otočil a chystal se odejít, přistoupil k němu velký neoholený muž, kterému chyběl zub. Zpoza svého opasku vytáhl dýku.
Muž se podíval na zem na mrtvou ženu, pak nahoru na Kyla a zašklebil se.
“To byl můj majetek,” řekl muž. “Radím ti, abys mi za ni zaplatil.”
Muž udělal dva kroky směrem ke Kylovi a vrhl se na něj s dýkou.
Kyle se mu s jeho reflexy rychlosti světla snadno vyhnul, chytil muže za zápěstí a jedním pohybem mu zlomil ruku na dvě poloviny. Muž křičel, no předtím než stihl něco podniknout, Kylu mu vytrhl dýku z jeho ruky a tím stejným pohybem mu sekl do hrdla. Pak nechal jeho mrtvé tělo ležet na ulici.
Kyle se podíval dolů na dýku, složitou malou věc se slonovinovou rukojetí a přikývl. Nebyla vůbec špatná. Strčil si ji za opasek a rukou si ze rtů otřel krev. Zhluboka se nadechnul a, konečně spokojený, prošel uličkou a zpátky na ulici.
Ach, jak mu jenom Řím chyběl.
KAPITOLA TŘETÍ
Caitlin kráčela s knězem přes uličku v kostele, když dokončil blokování hlavního vchodu a utěsnění všech ostatních. Slunce zašlo a jak kráčel, zároveň zapaloval pochodně, které postupně osvětlovali obrovské místnosti kostela.
Caitlin se podívala nahoru a všimla si všechny obrovské kříže a přemýšlela, proč se tady cítí tak klidně. Neměla by, jako upír, mít strach z kostelů? Z křížů? Pamatovala si sídlo Bílého sabatu v New Yorském klášteře a kříže, které lemovali zdi. Caleb jí řekl, že vybrané upíří rasy kostely přijali. Pustil se do dlouhého monologu o historii upíří rasy a jejím vztahu s křesťanstvím, no ona ho tehdy úplně neposlouchala, byla do něj příliš zamilovaná. Teď si přála, aby věděla, o čem mluvil.
Kněz-upír provedl Caitlin přes boční dveře a ona si uvědomila, že rychle sestupují po kamenných schodech. Kráčeli dolů klenutou, středověkou chodbou a v průběhu cesty pořád zapaloval pochodně.
“Nemyslím si, že se vrátí,” řekl a popři chůzi zamkl další vchod. “Prohledají kvůli tobě krajinu a když tě nenajdou, půjdou do svých domovů. To dělají vždycky.”
Caitlin se tady cítila bezpečně a byla tak vděčná za pomoc tohoto muže. Přemýšlela, proč jí pomohl, proč kvůli ní riskoval svůj vlastní život.
“Protože patřím k tvému druhu,” řekl, otočil se, díval se přímo na ní a zkoumal ji svýma pronikavýma modrýma očima.
Caitlin vždycky zapomněla, jak snadno dokážou upíři číst jeden druhému myšlenky. Ale na chvíli taky zapomněla, že on byl jedním z nich.
“Ne všichni z nás mají z kostelů strach,” řekl a opět odpověděl na její myšlenky. “Víš, že naše rasa je roztříštěná. Náš druh—benevolentní druh—potřebuje kostely. Prospívají nám.”
Když zabočil do další chodby, k dalšímu malému schodišti, Caitlin přemýšlela, kam je vlastně vede. Myslí se jí prohánělo takové množství otázek, že nevěděla, na co se zeptat jako první.
“Kde jsem?” zeptala se a když to udělala, uvědomila si, že to byla první věc, kterou mu od jejich setkání řekla. Všechny její otázky z ní začali ve spěchu vypadávat. “V jaké krajině jsem? Jaký rok je?”