Po celé místnosti se začalo ozývat hlasité mumlání. Zřízenec udřel třikrát do země svou holí a zakřičel, “Ticho!”
Nakonec se místnost uklidnila.
Kyle pokračoval. “Cestování v čase pro mě není lehké, tak jako pro nikoho z nás. No bylo to naléhavé. V budoucnosti, v čase, ve kterém já žiju, bude válka—slavná válka upírů. Začne v New Yorku a odtud se rozšíří. Je to upíří Apokalypsa, o jaké jsme snili. Náš druh konečně zvítězí. Vyhladíme celou lidskou rasu a zotročíme ji. Taky vyhladíme ty laskavé sabaty, kohokoliv, kdo se nám postaví do cesty.
“Já to vím, protože jsem vůdce této války.”
V místnosti se ozvalo další hlasité mumlání, následované údery holí.
“Ale má válka není u konce,” řval Kyle přes všechen ten rámus. “Zůstává už jenom jeden trn v mé patě, jedna osoba, která dokáže zruinovat všechno, čeho jsme dosáhli, která dokáže zruinovat tuto slavnou budoucnost naší rasy. Přichází ze zvláštního rodu a vrátila se v čase, pravděpodobně proto, aby mi unikla. Vrátil jsem se, abych ji našel a jednou pro vždy se jí zbavil. Do té doby než se mi to povede, zůstává naše budoucnost nejasná.
“Předstupuji dnes před vás, abych požádal o vaše povolení ji zabít, tady, ve vašem čase a na vašem místě. Taky bych rád využil vaší pomoci při pátrání po ní.”
Kyle znovu sklonil hlavu a čekal. Jeho srdce tlouklo rychleji, jak očekával jejich rozhodnutí. Bude samozřejmě v jejich zájmu mu pomoci a neviděl žádný důvod, proč by tak neměli učinit. Ale opět, tyto bytosti, živé po miliony let, dokonce starší než on, byly absolutně nepředvídatelné. Nikdy nevěděl, jakou má těchto dvanáct soudců agendu a jejich nařízení se vždycky zdáli být náhodné jako vítr.
Čekal uprostřed hustého ticha.
Nakonec se ozvalo odkašlání.
“My, samozřejmě, víme o kom mluvíš,” ozval se chraplavý hlas jednoho ze soudců. “Mluvíš o Caitlin. O té ze Sabatu Pollepel. No která je, ve skutečnosti, z mnohem mocnějšího sabatu. Ano, přišla do nášho času včera. Samozřejmě, že o tom víme. A pokud bychom ji chtěli zabít, nemyslíš, že bychom to už udělali?”
Kyle dobře věděl, že není vhodný okamžik na odpověď. Potřebovali jejich malou chvíli pýchy. Prostě je nechá dokončit jejich proslov.
“My obdivujeme tvé odhodlání a tvou budoucí válku,” pokračoval soudce. “Ano, velmi ji obdivujeme.”
Přišel další moment těžkého ticha.
“Necháme tě ji vystopovat,” pokračoval soudce, “ale pokud ji najdeš, nezabiješ ji. Zajmeš ji živou a přineseš ji zpátky k nám. Radši si sami vychutnáme její zabití a budeme sledovat, jak pomalu umírá. Bude dokonalým kandidátem na Hry.”
Kyle cítil, jak ho zaplavuje vztek. Hry. Samozřejmě. To bylo všechno, o co se tihle staří, morbidní upíři zajímali. Teď už si vzpomínal. Proměnili Koloseum na arénu pro jejich sport, upír proti upírovi, upír proti člověku, upír proti zvěři a s oblibou sledovali, jak se všichni trhají na kusy. Bylo to kruté a Kyle to jistým způsobem obdivoval.
Ale to nebylo to, co si pro Caitlin přál. Chtěl ji vidět mrtvou. Definitivně. Ne, že by mu záleželo na tom, jestli ji bude někdo mučit. No nechtěl mrhat žádným časem, nechtěl jí dát žádnou šanci. Samozřejmě, ještě nikomu se nepodařilo utéct nebo přežít Hry. Ale při tom všem si nikdo nemohl být jistý, co se může stát.
“Ale, mí páni,” protestoval Kyle, “Caitlin, jak jste řekli, pochází z mocného rodu a je mnohem nebezpečnější a nepolapitelnější, jak si myslíte. Požaduji vaše povolení, abych ji mohl zabít okamžitě. V sázce je až příliš.”
“Jsi pořád mladý,” řekl další soudce, “a tak ti odpustíme zpochybňování našeho rozsudku. Kohokoliv jiného bychom zabili přímo na místě.”
Kyle sklonil hlavu. Uvědomil si, že zašel příliš daleko. Nikdo nikdy soudcům neprotiřečil.
“Je v Assisi. To je místo, kam se teď vydáš. Jdi rychle a neodkládej to. Teď, když jsi to zmínil, docela se těšíme na to, jak ji uvidíme umírat přímo před našima očima.”
Kyle se otočil a odcházel.
“A Kyle,” zavolal jeden z nich.
Otočil se.
Hlavní soudce si odhrnul kapuci a odhalil tu nejgrotesknější tvář, jakou kdy Kyle viděl. Byla pokryta boulemi, jízvami a bradavicemi. Otevřel ústa a ošklivě se usmál, ukázal žluté ostré zuby a zářící černé oči. Ještě více se zašklebil: “Příště, když se objevíš bez ohlášení, budeš to ty, kdo pomalu zemře.”
KAPITOLA ŠESTÁ
Caitlin letěla ponad idylickou Umbrijskou krajinu, míjela kopce a údolí, prozkoumávala bujné zelené panorama za brzkého ranního světla. Pod ní byly roztroušeny malé farmářské komunity, malé kamenné chaloupky, obklopené stovkami akrů půdy, a z jejich komínů se valil dym.
Jak směřovala na sever, krajina se měnila, procházela do kopců a údolí Toskánska. Kam se podívala, viděla vinice, umístěné na zvlněných kopcech a pracovníky s velkými slaměnými klobouky, kteří už teď pracovali a opečovávali v brzkém ránu vinice. Tato krajina byla neskutečně nádherná a část z ní si přála, aby tady mohla jednoduše přistát, usadit se a vytvořit si domov v některé z malých farmářských chaloupek.
Ale ona měla práci. Pokračovala dál, letěla na sever, pevně držela Růži, zahrabanou v jejím tričku. Caitlin cítila, že Benátky se blíží a cítila se, jako kdyby byla magnet, který je k nim přitahován. Čím víc se blížila, tím více cítila, že její srdce tluče očekáváním; už teď tam cítila lidi, které někdy znala. Pořád však nevěděla, koho vlastně. Pořád necítila, jestli je tam Caleb, nebo jestli je vůbec naživu.
Caitlin vždycky snila o tom, že navštíví Benátky. Viděla obrázky kanálů, gondola a vždy si představovala, že tam jednou půjde, možná s někým, koho miluje. Dokonce si představovala, že ji na jedné z těch gondol ta osoba požádá o ruku. No nikdy nečekala, že to bude takové.
Jak letěla a letěla, dostávala se pořád blíž, napadlo ji, že Benátky, které se teď chystá navštívit, v roku 1790, můžou být velmi rozdílné od Benátek, kterých obrázky viděla v 21. století. Pravděpodobně, jak si představovala, budou menší, méně rozvinuté, více venkovské. Také si představovala, že nebudou tak přeplněné.
No brzy si uvědomila, že se nemohla více mýlit.
Když Caitlin konečně dorazila na předměstí Benátek, i z této výšky byla šokovaná tím, že město pod ní vypadalo překvapivě podobně jako na obrázcích z moderní doby. Rozeznávala historickou, slavnou architekturu, rozeznávala všechny ty malé mosty, rozeznávala ty samé uličky a zákruty vedoucí ke kanálům. Byla vskutku šokovaná z toho, že Benátky v roku 1790 nebyli, alespoň z vnějšího pohledu, natolik rozdílné od Benátek 21. století.
Čím více nad tím přemýšlela, tím větší smysl to dávalo. Benátská architektura nebyla jenom 100 nebo 200 let stará: byla stará stovky a stovky let. Pamatovala si hodinu historie, na jedné z její mnoha středních škol, na které se učili o Benátkách, o některých z jejich kostelů, vybudovaných v 12. století. Teď si přála, aby tehdy poslouchala o něco pozorněji. Benátky pod ní, zastavěná, rozlehlá masa budov, nebyly úplně novým městem. Byli, dokonce i v roku 1790, staré několik stovek let.
Caitlin tento fakt potěšil. Představovala si, že rok 1790 bude jako z jiné planety a ulevilo se jí, když zjistila, že některé věci se ve skutečnosti až tak moc nezměnili. Vypadalo to tak, že tohle je v podstatě stejné město, jaké by mohla navštívit i v 21. století. Jediný rozdíl, který okamžitě postřehla byl, že na vodních cestách nebyla, samozřejmě, jediná motorová loď. Nebyly tam žádné rychlé čluny, žádné velké trajekty, žádné výletní lodě. Místo toho byly vodní cesty plné obrovských plachetnic, kterých stěžně se šplhali do výšky několika desítek stop.
Caitlin byla taky překvapená z davů. Zletěla níž, jenom několik stovek stop nad město a dokonce i teď, v brzkém ránu, mohla vidět, že ulice byly totálně přecpané lidmi. A že vodní cesty byly absolutně zaplněné lodní dopravou. Byla v šoku. Tohle město bylo více přeplněné než Times Square. Vždy si představovala, že návrat v historii by znamenal méně lidí, menší davy. Hádala, že v tom se taky mýlila.
Jak letěla ponad to všechno, kroužila znovu a znovu, věc, která ji překvapila nejvíc, byla ta, že Benátky nebyly jenom jedno město, jenom jeden ostrov—byli roztahané po mnoha ostrovech, desítky ostrovů roztahujících se do každého směru, každý měl své vlastní stavby, své vlastní malé město. Ostrov, na kterém Benátky sídlili, měl očividně nejvíc budov a byl nejzastavěnější. Ale desítky dalších ostrovů se všechny zdály být propojeny, byly životně důležitou částí města.
Další věcí, která ji překvapovala, byla barva vody: zářící, modrá voda. Byla tak světlá, tak neskutečná, ten druh vody, kterou by očekávala někde v Karibiku.
Jak kroužila ponad ostrovem, znovu a znovu, a snažila se zorientovat, přijít na to, kde by bylo vhodné přistát, litovala, že Benátky nikdy v 21. století nenavštívila. No, alespoň teď měla šanci.
Caitlin byla taky trochu ohromena. Vypadalo to být tak velké a rozrůstající se místo. Netušila, kde sesednout, kde vůbec začít hledat lidi, které jednou znala—pokud tady vlastně byli. Pošetile si představovala, že Benátky budou menší, malebnější. I odsud však mohla říct, že přes tohle město může chodit celé dny a neprojde z jednoho konce na druhý.
Uvědomila si, že na samotném ostrově Benátky nenajde místo, na kterém by mohla bez podezření přistát. Byl příliš přeplněný a neexistovala možnost, jak se k němu přiblížit a nevyvolat otázky. Nechtěla na sebe přitáhnout takový druh pozornosti. Netušila, jaké jiné sabaty byly tam dolů a jak byly teritoriální; netušila, jestli byly laskavé nebo nenávistné; a neměla ponětí, jestli se zdejší lidé, tak jako v Assisi, měli na pozoru před upíry a honili by je. Poslední věc, kterou potřebovala, byl další dav.
Caitlin se rozhodla přistát na pevnině, daleko od ostrova. Všimla si obrovské lodě plné lidí, které vyráželi od pevniny a uvědomila si, že by to bylo nejlepší místo na sestoupení na zem. Lodě ji alespoň vemou přímo do srdce města.
Caitlin nenápadně přistála za lesíkem na pevnině, ne tak daleko od lodí. Posadila Růži na zem a ta se okamžitě rozeběhla k nejbližšímu keři a ulevila si. Když byla hotová, podívala se Růže na Caitlin a zakňučela. Caitlin jí viděla v očích, že má hlad. Soucítila s ní: ona ho měla taky.
Létání ji unavilo a Caitlin si uvědomila, že se ještě pořád kompletně nezotavila. Taky si uvědomila, že má velký apetít. Chtěla se krmit. A ne jídlem určeným pro lidi.
Rozhlédla se kolem sebe a v dohledu neviděla žádného jelena. Neměla čas na hledání. Z lodi se ozvalo hlasné hvízdání a ona věděla, že se chystá odplout. S Růží budou muset vydržet a vyřešit to později.
Zároveň s bodavými bolestmi se Caitlin taky stískalo po domově, chybělo jí bezpečí a pohodlí Pollepelu, chyběl jí pocit být po Calebovém boku, to, jak ji učil lovit, jak ji vedl. Po jeho boku vždycky cítila, že bude všechno v pořádku. Teď, sama za sebe, si tím nebyla tak jistá.
*
Caitlin se s Růží po svém boku vybrala k nejbližší lodi. Byla to velká plachetnice s dlouhou rampou vedoucí na pobřeží a když se podívala nahoru, viděla, že je kompletně naplněná lidmi. Poslední pasažeři právě kráčeli po rampě a Caitlin se i s Růží náhlila, aby se dostala dovnitř ještě předtím, jak rampu odstraní.
Byla překvapená velkou, tlustou rukou, která ji tvrdě plácla po hrudi, chytla ji a zastavila.
“Lístek,” ozval se hlas.
Caitlin se rozhlédla a všimla si svalovce, který se na ni mračil. Vypadal neohrabaně, byl neoholený a dokonce i odsud bylo cítit, jak smrdí.
Hněv v Caitlin narůstal. Už tak byla kvůli hladu na pokraji a nelíbilo se jí, jak ji zastavil svou rukou.
“Žádný nemám,” odvrkla Caitlin. “Nemůžete nás prostě nechat projít?”
Muž tvrdě zatočil hlavou a otočil se. Ignoroval ji. “Žádný lístek, žádná jízda,” řekl.
Její hněv dosáhl dalšího bodu a ona se přinutila myslet na Aidena. Co by jí řekl? Zhluboka dýchej.Uklidni se. Použij svou mysl, ne tělo. Připomenul by jí, že je silnější, než tenhle člověk. Řekl by jí, aby se soustředila. Aby použila svůj vnitřní dar.
Zavřela oči a snažila se soustředit na svůj dech. Zkoušela si shromáždit své myšlenky, nasměrovat je na tohoto muže.
Ty nás pustíš na loď, říkala v duchu. Uděláš to bez toho, abychom ti zaplatili.
Caitlin otevřela oči a očekávala, že on tam bude stát a nabízet jí přechod. No na její zklamání tomu tak nebylo. Pořád ji ignoroval a odmotával poslední z lan.
Nefungovalo to. Buď ztratila své schopnosti ovládání mysle, nebo se ještě úplně nevrátili. Nebo možná byla příliš vyčerpaná a dostatečně se nesoustředila.
Najednou si na něco vzpomněla. Její kapsy. Rychle je prohledala a hádala co, jestli vůbec něco, si přinesla z 21. století. Něco našla a ulevilo se jí, když viděla, že to je 20$ bankovka.
“Tady,” řekla a podávala mu ji.
On ji vzal, zmačkal ji a zvedl. Prohlížel si ji.
“Co to je?” zeptal se. “Neznám to.”
“To je 20$ bankovka,” vysvětlila Caitlin a jak to říkala, uvědomila si, jak hloupě musí znít. Samozřejmě. Proč by ji měl znát? Byla americká. A neměla existovat ještě nejbližších dvěstě let.
Caitlin si se záchvěvem strachu najednou uvědomila, že všechny peníze, které měla u sebe, jí budou k ničemu.
“Odpad,” řekl a vrazil jí bankovku zpátky do ruky.
Caitlin se rozhlédla kolem a se strachem si všimla, že odmotávají lana a loď se chystá vyplout. Rychle přemýšlela, opět sáhla do svých kaps, vytáhla nějaké drobné, našla čtvrťák a podala mu ho.
O něco více zaujatý si ho vzal a prohlížel si ho ve světle. Stejně, pořád nebyl přesvědčený.
Strčil jí ho zpátky do dlaně.
“Vrať se s opravdovými penězi” řekl; taky se podíval na Růži a dodal, “a žádní psi.”
Caitlininy myšlenky se obrátili na Caleba. Možná tam byl, téměř na dosah, na ostrově Benátky, vzdálený jenom cestu lodí. Zuřila, že jí ten muž brání v setkání s ním. Ona měla peníze—jenom ne jeho peníze. Plus, loď jenom sotva vypadala, že je schopná plout na moři a byli na ní stovky lidí. Znamenal by jeden lístek navíc opravdu takový rozdíl? To prostě nebylo fér.
Když vrazil peníze Caitlin do dlaně, náhle sevřel svými spocenými, velkými rukami ty její a popadl ji za zápěstí. Ušklíbl se a na tváři se mu objevil velký, zkřivený úsměv, který odkrýval několik chybějících zubů. Caitlin cítila jeho nechutný dech.
“Pokud nemáš žádné peníze, můžeš mi zaplatit jiným způsobem,” řekl, rozšířil svůj úchylný úsměv a když to udělal, natáhl svou druhou ruku a dotkl se její tváře.
V Caitlin se ozvali její bleskové reflex a automaticky se natáhla, praštila ho tvrdě do ruky a vyslobodila své zápěstí z jeho sevřetí. Byla překvapená svou vlastní sílou.
On se na ní podíval, očividně šokován z toho, že tak malá dívka může mít takovou sílu a jeho úsměv se změnil na rozhořčení. Vytáhl hleny až z paty a pak plivl přímo na její nohu. Caitlin se podívala dolů a viděla, že to přistálo na jejich botách. Byla znechucená.
“Máš štěstí, že jsem tě nedořezal,” zabručel na ni, pak se náhle otočil a vrátil se k odmotávání lan.
Caitlin cítila, že jí zrudli tváře, jak ní prostoupil hněv. Byli muži všude stejní? V každém čase a věku? Byla tohle ukázka toho, co může čekat od zacházení se ženami v tomto čase a na tomto místě? Přemýšlela o všech těch ženách tam venku, o všem, s čím se v této době musí vyrovnat a cítila, jak její vztek narůstá. Cítila, že se potřebuje za ně všechny postavit.
On byl pořád skloněný, rozvazoval lana a ona se rychle napřáhla a kopla ho brutální sílou přímo do zadku. Kopanec ho poslal na let ponad molo, hlavou napřed, přímo do vody, o patnáct stop níže. Přistál s hlasitým šplouchnutím.
Caitlin rychle proběhla přes rampu, Růže po jejím boku, a protlačila si cestu na obrovskou plachetnici plnou lidí.
Stalo se to tak rychle, že doufala, že si toho nikdo nevšiml. Zdálo se, že má pravdu, protože posádka vytáhla mostík a loď začala odplouvat.