„Tohle je šílené!“ vykřikl Lucas, když mu zkroutili ruce za zády. „Armando! Přece nebudete věřit tomu smradovi!“
Zatímco strážní táhli Lucase pryč, Armando mlčel.
Starý muž měl obličej zkroucený vztekem. Křičel a působil stejně šíleným dojmem jako Hitler, když mu Oliver zničil bombu.
„Tohle není konec, Olivere Blue!“ ječel. „Jednou tě dostanu!“
Pak ho odtáhli za dveře a zmizel jim z dohledu.
Oliver si zhluboka vydechl. Dokázal to. Opravdu to dokázal. Zachránil Armandovi život.
Vzhlédl ke starému vynálezci stojícímu v chaosu jeho kanceláře. Působil šokovaně, ohromeně. Dlouho se jen vzájemně dívali do očí.
A pak se konečně Armando usmál.
„Dlouho jsem čekal, až tě zase uvidím.“
KAPITOLA DRUHÁ
Malcolm Mstivý namířil kuši. Pomalu vydechl. Stiskl spoušť.
Šipka jako blesk proletěla vzduchem a zabodla se přímo do středu. Perfektní výstřel. Malcolm se zakřenil.
„Skvělá práce, Malcolme,“ pronesl trenér Royce. „Od mého hvězdného žáka bych ani nic jiného nečekal.“
Malcolm mu hrdě vrátil kuši a vrátil se zpátky do řady spolužáků. Ti si ho žárlivě prohlíželi.
„Hvězdný žák,“ pitvořil se někdo.
Několik lidí se uchechtlo.
Malcolm jejich posměšky ignoroval. Měl důležitější věci, kterými se zabývat. Byl v Obsidiánové škole jen pár měsíců a už přeskočil děti, které tu byly celé roky. Byl to mocný vidoucí. Atomární – nejsilnější specializace, a navíc byl smíšený, kobaltový i bromový.
Co na tom, že se s ním nikdo nechtěl bavit? Přátele neměl už v době před příchodem do školy. Malcolmovi nijak nevadilo, pokud to tak bude i dál. Nebyl tu, aby si dělal přátele. Byl tu, aby vynikal a aby se stal nejlepším vidoucím, jakým bylo možné se stát. A aby zničil ty trapáky Ametysťáky, až na to přijde čas.
Náhle ucítil, jak mu něco narazilo zezadu do hlavy. Štíplo to a on po tom podvědomě sáhl. Když se podíval do dlaně, uviděl v ní mrtvou včelu.
Někdo na něj použil svoji moc. Prudce se otočil a pátral po viníkovi. Candice měla co dělat, aby se nesmála.
Malcolm přimhouřil oči. „Tos byla ty.“
„Jen tě bodla včela,“ odpověděla sladce.
„Vím, že jsi to byla ty. Máš biologickou specializaci. Jestli za to někdo může, tak ty.“
Candice nevinně pokrčila rameny.
Trenér Royce hlasitě zatleskal. „Malcolme Mstivý. Dívej se sem. Jen proto, že ti to jde skoro samo, nemusíš dělat nepořádek, když se snaží tvoji spolužáci. Trochu respektu.“
Malcolm prudce nasál vzduch. Nespravedlnost bodala stejně bolestivě jako včela.
Snažil se soustředit na spolužáky, kteří se postupně střídali a předváděli svoji mušku. Byl to typický zachmuřený den v Obsidiánové škole, ve vzduchu se vznášela mlha a všechno kvůli ní bylo vlhké. Velké hřiště se táhlo až k ohromnému panskému sídlu, ve kterém byla Škola pro Vidoucí profesorky Obsidiánové.
Na řadu přišla Candice. Šipka přeletěla vysoko nad terčem a Malcolm nemohl jinak než se usmát její smůle.
„Tohle jsou přesně dovednosti, které musíte vypilovat,“ vykřikl trenér Royce. „Když přijde na boj s ametystovými vidoucími, právě tohle je to, co je nejvíc překvapí. Tolik se soustřeďují na své specializace, až zapomínají na staré dobré zbraně.“
Koutek Malcolmových úst se zvedl ještě výš. Myšlenka na to, že nakope ty hloupé vidoucí ze školy profesora Ametysta mu zlepšila náladu. Nemohl se dočkat dne, kdy stane tváří v tvář jednomu z těch ubožáků. Pak mu ukáže, kdo je tady šéf. Ukáže mu, proč je Obsidiánová škola lepší. Proč si zaslouží být jedinou školou pro vidoucí.
V tu chvíli si Malcolm všiml několika dětí z druhého ročníku přicházejících na hřiště. Měli v rukou hokejové hole. Všiml si, že je mezi nimi Nataša Armstrongová. Chodila na soukromé lekce v knihovně, ty pro nadané studenty jako on. I když tam byl ve svých dvanácti letech nejmladší, ostatní se k němu chovali mile. Zvlášť Nataša. Neposmívala se mu za to, že je chytrý. A vůči profesoru Ametystovi cítila stejnou zášť jako Malcolm.
Nataša se rozhlédla a zamávala mu. Na tvářích se jí objevily roztomilé dolíčky. Malcolm její zamávání opětoval a cítil, že rudne.
To už ale slyšel Candicin sametový hlásek. „Páni, podívejme. Malcolm se zabouchl.“
Malcolm se přinutil dívat kupředu a ignoroval její posměšky. Candice se mu posmívala, protože ji odmítl. Takže žárlila, že starší dívka – navíc talentovaná a krásná jako Nataša Armstrongová, o něj měla zájem.
Zatímco druhá třída začala s hokejovým zápasem, vrátil se Malcolm pohledem zpět k impozantnímu viktoriánskému sídlu Obsidiánové školy. Přejel pohledem až k věži nahoře. Siluetu profesorky Obsidiánové v okně viděl jen nezřetelně, ale dívala se ven na svoje studenty. Pak upřela zrak přímo na Malcolma.
Musel se pousmát. Věděl, že ho sleduje. Sama si vybrala právě jeho na zvláštní misi. Už zítra se sejde s profesorkou Obsidiánovou osobně. Zítra mu řekne podrobnosti o jeho zvláštní misi. Do té doby bude klidně snášet posměšky i nadávky. Brzy už totiž bude hrdinou všech. Brzy bude jméno Malcolm Mstivý známé všem vidoucím ve všech časových osách. Dostane se do učebnic dějepisu.
Brzy bude v celém vesmíru znám jako ten, kdo jednou provždy zničil Školu pro Vidoucí.
KAPITOLA TŘETÍ
Olivera zalila vlna úlevy. Armando si ho nakonec přeci jen pamatoval. I přes všechno, co udělal v minulosti a změnu této časové osy na něj jeho hrdina z nějakého důvodu nezapomněl.
„Vy… vy si mě pamatujete?“ vykoktal Oliver.
Armando zamířil přímo k němu. Jeho držení těla bylo vzpřímenější, držel bradu výš. I jeho oblečení bylo lepší – tmavé kalhoty a košile, která mu dodávala sebevědomý vzhled. Tohle nebyl ten starý Armando, který poskytl Oliverovi úkryt před bouří. Ten shrbený, zanedbaný mlčenlivý muž, který strávil desítky let s nálepkou „bláznivý“. Tohle byl muž, který držel hlavu hrdě vzpřímenou.
Poplácal Olivera po rameni. „Pamatuji si, že před lety, v roce 1944 jsi mi řekl, že to za sedmdesát let bude dávat smysl. A teď už ho to dává. Lucas proti mně šel už celé roky.“ S ustaraným výrazem uhnul pohledem. „Myslím, že mě chtěl mrtvého.“
Oliver ucítil osten bolesti. Armando Lucasovi věřil a Lucas ho zradil nejhorším možným způsobem.
„Ale to už je pryč,“ prohlásil Armando. „Díky tobě.“
V tu chvíli cítil Oliver ohromnou hrdost. Pak si vzpomněl na rozhovor s profesorem Ametystem. Ještě nebyl konec. Ještě toho musel hodně udělat. Práce vidoucího nikdy nekončila a jeho osud byl propletený s Armandovým. Jen nevěděl, jakým způsobem.
Myšlenka na profesora Ametysta bodla Olivera u srdce. Prsty se dotkl amuletu. Byl studený jako led. Návrat do Školy pro Vidoucí teď nepřipadal v úvahu. Nejspíš se tam už nikdy nevrátí. Neuvidí své přátele Waltera, Simona, Hazel, Ralfa, ani Ester. Už nikdy si s nimi nezahraje switchit, ani se neprojde pod ohromným kapokem.
Armando se na něj laskavě usmál. „Protože jsme se vlastně oficiálně nikdy nepotkali, možná bych se ti měl představit. Jsem Armando Illstrom a vedu Illstromovy vynálezy.“
Oliver se probral ze smutných úvah. Potřásl Armandovi rukou a cítil, jak se mu tělem rozlévá teplo.
„Já jsem Oliver Blue, jsem z…“
Odmlčel se. Kam teď vlastně patřil? Do Školy pro Vidoucí ne, do továrny v téhle nové realitě, kde se s Armandem nikdy nesetkal, taky ne. Rozhodně ne do domu v New Jersey, kde bydleli Blueovi, o kterých věděl, že nejsou jeho skutečnými rodiči.
„Vlastně nevím, kam patřím,“ dodal smutně.
Vzhlédl k Armandovi.
„Možná, že právě to je tvůj skutečný úkol, Olivere Blue?“ pronesl Armando měkce, ale rozhodně. „Najít své místo ve světě?“
Oliver se zamyslel nad Armandovými slovy. Vzpomněl si na své skutečné rodiče, na muže a ženu, kteří se mu zjevovali ve snech. Chtěl je najít.
Byl ale zmatený.
„Myslel jsem, že mým úkolem je vás zachránit,“ řekl.
Armando se usmál.
„Úkoly mají více vrstev,“ odpověděl. „To, že jsi mě zachránil a zjistil, kdo opravdu jsi – to nemusejí být tvé jediné úkoly. Konec konců, to tvoje identita tě na tohle místo zavedla.“
Oliver uvažoval. Možná měl Armando pravdu. Možná, že jeho cesta zpátky v čase nezahrnovala jen jeden úkol. Možná mu byla předurčena z řady důvodů.
„Ale já ani nevím, kde začít,“ přiznal.
Armando si zamnul bradu. Náhle mu zazářili oči.
Přispěchal k jednomu ze svých mnoha stolů a luskal přitom prsty. „Jistě, jistě, jistě.“
Olivera to zmátlo. Zvědavě pozoroval Armanda, který hledal něco v zásuvce. Pak se napřímil a obrátil se k Oliverovi.
„tady.“
Vrátil se k Oliverovi a vložil mu dlaně kulatý bronzový předmět. Oliver si ho prohlédl, zdál se mu starobylý.
„Kompas?“ zeptal se s pozvednutým obočím.
Armando zavrtěl hlavou. „Na první pohled ano. Ale je to něco víc. Vynález, jehož smysl jsem nikdy nerozluštil.“
Oliver na něj ohromeně zíral, prohlížel si množství číselníků a podivných symbolů na jeho povrchu. „Tak proč ho máte?“
„Ležel na schodech mé továrny,“ pronesl Armando. „Nebyl u něj žádný dopis, který by vysvětlil, kde se tam vzal. Na balíčku bylo sice moje jméno, ale uvědomil jsem si, že já nejsem zamýšlený příjemce. Podívej na druhou stranu.“
Oliver kompas obrátil. V bronzu tam byla vytepaná písmena O.B.
Málem ho upustil. Vzhlédl k Armandovi.
„Moje iniciály?“ vydechl. „Jak? Proč? Kdo by vám posílal něco, co mám dostat já?“
Armando se zhluboka nadechl. „Měl jsem být průvodce vidoucího, Olivere. Tvým průvodcem. Nejprve jsem to špatně pochopil, myslel jsem, že jde o Lucase. Když ses v roce 1944 objevil a ukázal mi svoji moc, uvědomil jsem si svůj omyl. Pak jsem si začal dávat pozor a čekal na vidoucího. Olivere, tenhle kompas doručili na můj práh před jedenácti lety. Druhého prosince.“
Oliver zalapal po dechu. „To mám narozeniny.“
A pak ho Armando úplně dorazil. „Myslím, že ho tu nechali tvoji rodiče.“
Oliver měl pocit, jako by ho někdo udeřil. Nemohu tomu uvěřit. Opravdu držel něco, co jim patřilo? Něco, co dali Armandovi, aby to pro něj ohlídal?
„Mým rodičům?“ zamumlal šeptem.
Určitě to bylo nějaké znamení. Dar samotného vesmíru.
„Proč myslíte, že to bylo od nich?“ zeptal se Oliver.
„Podívej se na číselníky,“ pokynul mu Armando.
Oliver se zadíval na kompas. Na tuctu číselníků s různými symboly byl jen jediný, na který ukazovala střelka přesně. Symbol Oliverovi připomínal poškrábané egyptské hieroglyfy vyvedené černou barvou. To, co zobrazoval, bylo naprosto jasné. Muže a ženu.
Teď už o tom Oliver nepochyboval, šlo o jasné znamení.
„Co ještě víte?“ zeptal se rychle. „Viděl jste je nechat tu ten balíček? Říkali něco? Mluvili o mně?“
Armando smutně zavrtěl hlavou. „Obávám se, že nic dalšího nevím, Olivere. Ale možná ti to pomůže s úkolem zjistit, kam opravdu patříš.“
Oliver znovu sklopil zrak ke kompasu. Byl tak zvláštní, se spoustou symbolů a číselníků. Možná netušil, jak ho dešifrovat, ale věděl, že je důležitý. Že to z nějakého důvodu bude součástí úkolu najít rodiče. Zjistit, kým je a odkud pochází. Držet něco, co drželi oni, mu dodávalo sílu hledat.
V tu chvíli si uvědomil, že se jeden číselník pohybuje. Zastavil se tak, že ukazoval na tři zvlnění linky, které Oliverovy připomínaly vodu. Přiložil na něj prst a zkusil ho očistit. Překvapilo ho, že špína povolila a on zjistil, že je symbol barevný. Vodní vlny byly vyvedené zářivě modrou barvou.
„Vím, kde začít,“ pronesl rozhodně Oliver.
Voda je modrá. Anglicky blue. Blueovi, jeho takzvaní rodiče. Muž a žena, kteří ho vychovali jako vlastního. Pokud měl někdo odpovědi na otázku, odkud pochází, byli to oni.
A navíc si tam musel ještě něco vyřídit.
Chrisovi měl už dávno někdo ukázat, kde je jeho místo.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Byl temný a bouřlivý večer, ale Oliver přesto zamířil ven z továrny a procházel ulicemi New Jersey. Na chodnících se povaloval nepořádek rozházený silným větrem, jehož poryvy neustávaly.
Jak šel, šokovalo ho, že i když bylo všechno v podstatě stejné, vlastně se všechno změnilo a nic nevypadalo jako dřív. Celá oblast jako by se transformovala. Byla novější, čistější a bohatší. Na předzahrádkách byly keře a záhonky, a ne rozbité pračky a otřískaná auta. V cestách nebyly výmoly a u pouličního osvětlení nebyla připoutaná rezavá a opuštěný kola.
Oliver si uvědomil, že neuzavření Illstromových vynálezů znamenalo, že si spousta místních udržela práci. Zdálo se, že dosah jeho skutků v minulosti měl opravdu velký dosah. Docela ho ohromila zodpovědnost, kterou jako vidoucí měl. Jediná změna v minulosti měla vliv na všechno v budoucnosti. Současně cítil hrdost, protože se všechno změnilo k lepšímu.
Oliver čekal na zastávce autobusu, cedule se leskla jako nová, nebyla na ní ani stopa po rzi. Autobus přijel a on nastoupil. Tentokrát to tu nepáchlo po cibuli a přepálených hranolcích jako v jeho staré časové ose. Byla tu cítit voda po holení a leštěnka.
„Nejsi trochu mladý, abys byl touhle dobou venku?“ zeptal se řidič.
Oliver mu předal peníze na jízdenku. „Právě jedu domů.“
Zatímco se Oliver usazoval, tvářil se řidič ustaraně.
Dokonce i řidiči autobusů jsou v téhle době milejší! pomyslel si Oliver.
Když se autobus rozjel, pokusil se Oliver rozpomenout na čas, do kterého se bude vracet. Pokud šlo o pana a paní Blueovi, Oliver se před bouří nevrátil autobusem domů. Bylo zvláštní nad tím přemýšlet. Oliver za tu dobu prožil ohromné dobrodružství. Vrátil se v čase a čelil Hitlerovi, hrál šílenou hru na geneticky upraveném stvoření z roku 3000 a udělal si přátele z dětí z nejrůznějších dob. A nejdůležitější bylo, že se dozvěděl o mámě a tátovi, o těch skutečných, ne o krutých Blueových. Pokud šlo o ně, nevrátil se Oliver autobusem ze školy a Oliver pochyboval, že budou mít radost, až ho uvidí v jednom kuse. Nejspíš si budou stěžovat na starosti, které jim způsobil.
Zatímco se autobus kodrcal dál, vyjmul Oliver z kapsy Armandův dar. Pohled na něj naplňoval Olivera respektem. Kov byl ušmudlaný a potřeboval vyleštit. Jinak to ale byl ohromný instrument. Měl spoustu šipek a číselníků a nejméně stovku různých symbolů. Tak trochu ohromeně si Oliver pokusil představit rodiče s kompasem. K čemu ho používali? A proč ho poslali Armandovi?
Právě v tu chvíli si uvědomil, že dorazil na svoji zastávku. Vyskočil a zazvonil na řidiče. Pak spěchal dopředu. Řidič zastavil a pustil ho ven.
„Buď opatrný, chlapče,“ řekl. „Vítr by se každou chvíli mohl zase zvednout.“
„Budu v pořádku, díky,“ přikývl Oliver. „Bydlím přímo tamhle.“
Vyskočil z autobusu. To, co spatřil, mu ale vyrazilo dech. Tohle vůbec nečekal. Kdysi špatné sousedství teď vypadalo mnohem příjemněji, než když ho opustil. Nevypadalo jako místo, které by si jeho rodiče mohli dovolit. Zachvátil ho strach, že tu nakonec možná vůbec nebydlí.
Rychle se podíval na kompas. Ukazatel stále mířil na obrázek muže a ženy, stejně jako na modré vlnky. Pokud ho chápal správně, byl tu správně. Tohle byl pořád jeho domov.
Se srdcem bušícím očekáváním otevřel branku a zamířil k hlavnímu vchodu. Zkusil klíč a s úlevou zjistil, že se mu podařilo odemknout. Otevřel a vešel dovnitř.
V domě byla tma a ticho. Oliver slyšel jen tikot hodin a tiché chrápání. Uvědomil si, že je noc, a tedy všichni spí.
Když ale vešel do obývacího pokoje, trhnul sebou, protože si všiml obou svých rodičů. Byli bledí a seděli na gauči. Byli rozcuchaní, jako by ani jeden z nich nešel spát.
Máma se prudce postavila. „Olivere!“ vykřikla.
Táta upustil telefon, který svíral v rukách. Díval se na Olivera, jako by viděl ducha.
„Kde jsi byl?“ obořila se na něj máma. „A co to máš na sobě?“
Pro pracovní overal neměl Oliver žádné vysvětlení. Na tom ale nezáleželo, protože ani neměl příležitost promluvit. Táta se rozpovídal.