Zrazená - Морган Райс 2 стр.


Muž naříkal, křičel a hlavu měl pokrytou krví z rozbitého skla.

Kyle se natáhl a se širokým úsměvem hodil muže vzduchem jako papírové letadélko. Muž pokračoval v letu ještě několik dlouhých metrů a přistál někde vzadu v provozu, na kapotě nějakého jiného auta. Mrtvý, doufal Kyle.

Kyle se vrátil k práci. Seskočil z auta a běžel směrem k velkým tankům, které blokovali most. Za sebou cítil stovky svých poskoků, kteří ho následovali.

Jak se Kyle přibližoval, všichni vojáci spozorněli. Několik z nich zvedlo své zbraně a namířilo je na něho.

Byl tam okruh, kde nebyly žádní lidé nebo auta, dobrých sto stop od tanků, a nezdálo se, že by měl někdo odvahu do něj vstoupit..

Ale Kyle spokojeně překročil linii a kráčel přímo do otevřeného prostoru, přímo směrem k tankům.

“Stůjte!” křičel voják do megafonu. “Už se NEPŘIBLIŽUJTE! BUDEME střílet!”

Jak se Kyle přibližoval k tankům, široce se usmál. “Řekl jsem STŮJTE!” zakřičel znovu voják. “Toto je vaše POSLEDNÍ varování! Je zákaz vycházení. Máme příkaz střílet v noci na kohokoliv!”

Kyle se šklebil ještě víc.

“Tohle je má noc,” odpověděl.

Kyle pokračoval směrem k nim a najednou začali střílet. Desítky a desítky vojáků stříleli ze svých zbraní přímo na Kyla a jeho muže.

Kyle cítil bolest ze všech kulek, které se od něho odráželi. Jedna po druhé se odráželi od jeho hrudě, ramen, hlavy a nohou. Byly jako kapky deště, no silnější. Usmál se při pomyšlení na ty patetické lidské zbraně.

Kyle viděl zděšené výrazy na tvářích vojáků, když si začali uvědomovat, že ho to ani nevyvedlo z míry. Očividně nedokázali pochopit, jak vůbec může ještě chodit. Nebo taky kdokoliv z jeho následovníků.

Ale neměli čas na reakci. Kyle přišel k nejbližšímu tanku, vešel pod něj, oběma rukami jej chytil a pomocí superlidské síly zvedl vysoko nad hlavu. S tankem nad hlavou přešel několik stop a přišel ke zábradlí na mostě. Několik vojáků mezitím z tanku spadlo. Ale desítky dalších se ho drželi, zachyceni o kovové části a snažili se vydržet za každou cenu.

Velký omyl.

Kyle udělal tři rychlé kroky a hodil tank co nejdále to jen šlo.

Tank letěl vzduchem několik desítek stop a trhal okraj zábradlí.

Nesl se ponad Brooklynský most, klesal dolů stovky stop směrem k řece. Tank se otáčel a otáčel a vojáci křičeli, když z něj postupně vypadávali. Nakonec s obrovským šplíchnutím přistál ve vodě.

Ucpaný provoz najednou ožil. Bez jakéhokoliv zaváhání znepokojení Newyorčané šlápli na plyn a jejich auta letěli přes nově otevřenou cestu přes most. V průběhu vteřin mizeli z Manhattanu stovky aut. Kyle se mezitím díval na jejich tváře a viděl, že někteří z nich už byli nakaženi.

Kyle se zašklebil. Toto bude krásná noc.

KAPITOLA TŘETÍ

Samantha sledovala, jak se před ní za vrzání otevírají masivní dvojité dveře a cítila se, jako kdyby měla v břichu jámu. Vešla do komnaty svého vůdce doprovázená několika upířími strážci. Nebyla spoutaná-to by si nikdy nedovolili-no drželi se těsně při ní a odkaz byl jasný. Pořád byla jednou z nich, no byla v domácím vězení, alespoň do tohoto setkání s Rexiusem. Zavolal ji jako vojáka, no zavolal ji taky jako vězně.

Dveře se za ní s bouchnutím zavřeli a ona si všimla, že velká komnata byla přeplněná. Účast jako dnes neviděla už roky. V místnosti byli stovky jejich spřízněných upírů. Očividně se chtěli všichni podívat, dovědět se novinky, co se stalo s mečem. Jak jej nechala uniknout.

No nejvíc ze všeho zřejmě chtěli vidět, jak bude potřestána. Věděli, že Rexius byl vůdce, který nikdy neodpouští a že i ten nejmenší omyl vždy potrestá. Přestupek takového rozsahu vyžadoval nějaký přemrštěný trest.

Samantha to věděla. Nepokoušela se uniknout svému osudu. Přijala tuto misi a selhala. Našla meč, to ano, no taky jej ztratila. Dovolila Kylovi a Sergeiovi, aby jej zpod ní ukradli.

Všechno to mohlo být perfektní. Jasně si vzpomínala na meč, jak tam ležel, na podlaze Královi kaple, v uličce, jenom stopu od jejího sevřetí. Byla pouze vteřiny vzdálená od toho, aby ho měla, aby splnila svou misi, aby byla hrdinkou svého sabatu.

A pak Kyle a ten jeho otřesný poskok, Sergei, museli přijít a ukrást jí ho z její náruče. To nebylo fér. Jak by to jenom mohla čekat?

A teď, teď byla kdo? Lump. Ta, která nechala meč uniknout. Ta, která zlyhala na své misi. O ano, trest bude peklem. Tím si byla jistá.

Vše, co teď chtěla bylo, aby byl Sam v bezpečí. Byl v bezvědomí a ona ho odnesla pryč, nesla ho celou cestu zpátky sem. Chtěla ho mít nablízku. Nebyla připravená ho nechat jít a nevěděla, kam jinam ho přivést. Vplížila se dovnitř a ukryla ho do bezpečí, hluboko pod zem, do prázdné komnaty v jejím sabatu. Nikdo ji neviděl, alespoň pokud věděla. Bude tam v bezpečí, pryč od zvědavých očí těchto upírů. Podá hlášení Rexiusovi, odtrpí si svůj trest a po tom všem počká až do svítání a když budo všichni spát, spolu se Samem utečou.

Samozřejmě, nemohla utéct jenom tak. Musela nejdřív podat hlášení a odtrpět si svůj trest, protože jinak by ji její sabat hledal a celý zbytek života by strávila na útěku. Když už bude jednou potrestána, nikdo ji nebude pronásledovat. Pak může vzít Sama a můžou utéct daleko odsud a někde se usadit. Jenom oni dva.

Nečekala, že Sam ovládne její city tak, jak se mu to povedlo. Když teď přemýšlela o svých prioritách, přemýšlela nejprve o něm. Chtěla být s ním. Potřebovala být s ním. Vlastně, i když jí to dokonce i samé před sebou znělo šíleně, už si dále bez něj nedokázala představit svůj život. Zlobila se na sebe. Nevěděla, jak mohla dopustit, aby to dosáhlo až tohto bodu. Posedlost teenagerem. Člověkem. Nenáviděla se za to. Ale bylo to tak, jak to bylo. Nemělo smysl pokoušet se změnit to, co cítila.

Tato myšlenka jí dodávala sílu, když pomalu přistupovala k Rexiusovmu trůnu a připravovala se na svůj rozsudek. Bude se muset podrobit nepopsatelné bolesti, to věděla, no myšlenka na Sama jí pomáhala zůstat i přesto silnou. Měla se k čemu vrátit. A Sam bude ochráněný, ušetřený od toho všeho. To dělalo vše zvládnutelným.

Ale bude ji milovat i poté, jak si projde trestem? Jak znala Rexiuse, rezervoval si pro ní kyselinu laurovou a zjizví její tvář nejvíc, jak to jenom bude možné. Nakonec může ztratit tu nejhezčí část svého vzhledu. Bude ji Sam pořád milovat? Doufala, že bude.

Ticho sestupovalo na komnatu, zatímco se stovky upírů přibližovali, aby se podívali na tuto výměnu. Samantha udělala několik kroků blíž k Rexiusovi, klekla si na jedno koleno a uklonila se.

Rexius, vzdálený jenom několik stop, na ní civěl ze svého trónu a probodával ji svýma krutýma, ledově modrýma očima. Samantha měla pocit, že se na ní dívá několik minut, ačkoliv věděla, že to byly pravděpodobně jenom vteřiny. Hlavu držela pořád skloněnou. Nechtěla se mu podívat do očí.

“Tak,” začal Rexius a jeho chraplavý hlas si řezal cestu zvukem, “kuře se vrátilo domů na hřad.”

Následovalo několik dalších minut ticha, zatímco sledoval Samanthu. Věděla, že vysvětlování a obhajování se nemá smysl. Jenom prostě klečela a hlavu měla skloněnou dolů.

“Poslal jsem tě na velmi jednoduchou misi,” pokračoval. “Po Kylových selháních jsem potřeboval někoho, komu můžu věřit. Mého nejcennějšího vojáka. Nikdy předtím jsi mě nezklamala, po celé tisícky let,” řekl a díval se na ní. “Ale na této jedné, jednoduché misi si nějak dokázala selhat. A selhat pořádně.”

Samantha opět zklonila hlavu.

“Tak. Řekni mi, co přesně se stalo s mečem. Kde je?”

“Můj pane,” začala pomalu, “Vystopovala jsem to děvče. Caitlin. A Caleba. Našla jsem je oba. A našla jsem taky meč. Dokonce jsem donutila Caitlin, aby se ho vzdala. Byl na podlaze, jenom kousek ode mně. Za několik vteřin bych ho určitě měla a přinesla vám ho.”

Samantha polkla.

“Nevěděla jsem, co se stane pak. Byla jsem překvapená, napadl mě Kyle–”

V místnosti plné upírů vypukl hlasitý šepot.

“Předtím, jak jsem stihla popadnout meč,” pokračovala, “ho vzal Kyle. Utekl z kostela a já nemohla vůbec nic dělat. Pokoušela jsem se ho najít, no on byl už dávno pryč. Meč je nyní v jeho vlastnictví.”

V místnosti se rozšířil ještě hlasitější šepot. Neklid v místnosti by se dal krájet.

“TICHO!” zakřičel hlas.

Šepot pomalu utichl.

“Tak,” začal Rexius, “po tom všem si nechala Kyla vzít meč. Prakticky si mu ho odevzdala.”

Samantha věděla své, no nedokázala se pořádně ovládat. Musela říct něco na svou obranu. “Můj pane, nebylo nic, co bych mohla udělat—”

Rex ji přerušil jednoduchým pokýváním hlavou. Toho gesta se děsila. Znamenalo to, že se budou dít zlé věci.

“Díky tobě se teď musím připravit na dvě války. Tato patetická válka s lidskou rasou a teď i válka s Kylem.”

Místnost pokrylo těžké ticho a Samantha cítila, že její trest je už na spadnutí. Byla připravená jej přijmout. V mysli si držela Samův obraz a fakt, že ji určitě nemůžou zabít. Nikdy by to neudělali. I po tom všem bude mít život, alespoň nějaký život a Sam bude jeho součástí.

“Mám pro tebe připravený velmi speciální trest,” řekl potichu Rexius a jeho výraz se pomalu změnil na úšklebek.

Samantha slyšela, že se za ní otevřeli široké dvojité dveře a otočila se, aby viděla, co se děje.

Její srdce poskočilo.

Tažený dvěma upíry tam byl, se spoutanýma nohama a rukama, Sam.

Objevili ho.

Měl zacpané ústa a i když se svíjel a snažil se vydat nějaký zvuk, nedokázal to. Z toho šoku a strachu měl doširoka otevřené oči. Táhli ho na kraj místnosti, řetězy řinčeli, pevně ho drželi a nutili ho dívat se.

“Vypadá to tak, že jsi nejen ztratila meč, no taky jsi si vybudovala vztah ke člověku, navzdory všem pravidlům naší rasy,” řekl Rexius. “Tvůj trest, Samantho, bude sledovat utrpění toho, kdo ti je nejdražší. Cítím, že ten, kdo je pro tebe právě teď nejdůležitější, nejsi ty sama. Je to tento kluk. Tento patetický, malý, lidský chlapec. Velmi dobře,” řekl, naklonil se blíž a šklebil se. “To bude tvůj trest. Tomuto klukovi způsobíme neskutečnou bolest.”

Samantha měla pocit, že jí vyskočí srdce z hrudě. Tohle bylo něco, co nepředpokládala a něco, co nemohla dopustit. Za žádnou cenu.

Pustila se do akce a vyskočila směrem k Samovým věznitelům. Jednoho dokázala zasáhnout, silně ho kopla do hrudě. Odletěl o kus dál.

Ale předtím jak stihla zaútočit na ostatní, bylo na ní několik upírů, drželi ji a tlačili k zemi. Bojovala ze všech sil, no bylo jich tam příliš mnoho a nedokázala se vyrovnat síle všech těch upírů najednou.

Bezmocně sledovala, jak několik upírů vleče Sama směrem do středu místnosti. Umístili ho na místo-na přesné místo, které bylo rezervováno pro ty, kteří procházeli mučením kyselinou laurovou. Pro upíra byl tento trest nepopsatelně bolestivým. Zjizvilo ho to na celý život.

Pro člověka bude ta bolest neskutečná a tento trest znamenal jistou a strašlivou smrt. Vedli Sama na jeho popravu. A nutili ji se na to všechno dívat.

Rexius se usmál ještě víc, když byl Sam spoután a na místě. Jak Rexius přikývl, jeden z přisluhovačů mu strhl pásku z úst.

Sam se okamžitě, se strachem v očích, podíval na Samanthu.

“Samantha!” křičel. “Prosím! Zachraň mě!”

Samantha, navzdory tomu kým byla, propukla v pláč. Neexistovalo nic, vůbec nic, co by mohla udělat.

Šest upírů přisunulo dopředu obrovský bublající a syčící železný kotlík, kterýbyl připevněn na horní části žebříku. Umístili ho přímo nad Samovu hlavu.

Sam se podíval nahoru

A to poslední co viděl bylo, jak tekutina opouští kotlík, bublá, syčí a míří přímo na jeho tvář.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Caitlin utíkala. Květinové pole jí šplhalo až k pasu a jak běžela, prorážela si cestu přímo přes něj. Krvavě červené slunce sedělo jako veliký míč na obzoru.

Otočen zády ke slunci stál její otec. Nebo alespoň jeho obrysy. Jeho obličej nebyl rozpoznatelný, no ona vědela, že je to on.

Jak Caitlin běžela a běžela, zoufale toužící po tom, konečně ho spatřit a obejmout, slunce začalo zacházet. Příliš rychle. Všechno se stalo až moc rychle a v průběhu několika vteřin se slunce vytratilo úplně.

Viděla se, jak běží přes pole uprostřed noci. Její táta tam pořád byl, čekal. Cítila, že chce, aby běžela rychleji, že ji chce obejmout. Ale její nohy už teď běželi nejrychleji jak dokázali a jakkoliv se snažila, zdálo se, že on se pořád vzdaluje.

Jak utíkala, nad obzorem se pomalu objevil měsíc—veliký, krvavě červený měsíc, který vyplňoval celou oblohu. Caitlin na něm viděla každý detail, všechny vroubky, krátery. Byl naprosto jasný. Její táta stál, jeho obrysy byly naproti měsíce a když se snažila běžet ještě rychleji, zdálo se, jako by běžela vstříc samotnému měsíci.

Ale nefungovalo to. Najednou se její nohy přestali úplně pohybovat. Podívala se dolů a všimla si, že květy se jí omotali kolem kotníků a nohou a svírali ji. Byli tak těsné a silné, že se brzy nedokázala vůbec pohnout.

Zatímco se dívala, přes pole se k ní plazil obrovský had. Pokoušela se vzdorovat, vyslobodit se, no byla bezmocná. Vše, co mohla dělat, bylo jenom ho sledovat, jak se přibližuje. Jak se dostával blíž, zvedl se do vzduchu a mířil jí přímo na krk. Otočila se, křičela a cítila, jak se jeho dlouhé zuby zatínají do jejího krku. Ta bolest byla neskutečná.

Caitlin se vystrašeně probudila, seděla vzpřímeně na posteli a ztěžka dýchala. Chytila se za krk a cítila dvě hojící se jizvy. Na chvíli si pomýlila svůj sen s realitou a podívala se kolem sebe po hadovi. Žádný tam nebyl.

Otřela si hrdlo. Rána pořád bolela, no ne až tak jako ve snu. Zhluboka se nadechla.

Caitlin byla zalita studeným potem a její srdce pořád tlouklo. Otřela si obličej a spánky a cítila, jak se na ní lepí její studené, mokré vlasy. Jak dlouho to bylo, kdy se naposledy koupala? Umývala si vlasy? Nedokázala si vzpomenout. Jak dlouho tam ležela? A kde přesně byla?

Caitlin se podívala všude po místnosti. Bylo to stejné místo, jaké si pamatovala někdy z minulosti-bylo to ve snu, nebo tady někdy opravdu byla? Místnost byla celá udělaná z kamene a měla jedno vysoké, obloukové okno, přes které viděla noční oblohu a neskutečně velký měsíc, kterého světlo se prodíralo dovnitř.

Posadila se na okraj své postele a třela si čelo, snažila se vzpomenout si. Když to dělala, zasáhla ji strašná bolest. Sáhla dolů a ucítila strup z rány. Pokoušela se vzpomenout si, od čeho byla. Napadl ji někdo?

Caitlin soustředeně přemýšlela a pomalu, ale jistě, se k ní začali vracet ty události. Boston. Stezka svobody. Králova kaple. Meč. Pak…útok. Pak…

Caleb. Byl tam, díval se dolů na ní. Cítila, jak se její svět vytrácí a požádala ho. Proměň mě, prosila....

Caitlin natáhla ruce, ucítila na svém hrdle dvě jizvy a věděla, že ji poslechl.

To všechno vysvětlovalo. Caitlin se vyplašeně postavila a vše jí došlo. Byla proměněná. Někam ji vzal, pravděpodobně aby se zotavila, pravděpodobně pod Calebovým bdělým dohledem. Vyzkoušela své ruce a nohy, zatočila krkem, vyzkoušela své tělo….

Cítila se jinak, to bylo jisté. Nebyla to už déle ona. Cítila, jak v ní proudí neomezená síla. Touha běžet, sprintovat, prorazit zdi, vyskočit do vzduchu, Taky cítila něco jiného: dvě nepatrné boule na jejich zádech, za lopatkami. Hodně malé, no věděla, že jsou tam. Křídla. Věděla, cítila, že pokud bude chtít letět, rozprostřou se pro ní.

Caitlin se cítila být omámena její nově nalezenou sílou. Zoufale ji chtěla vyzkoušet. Cítila se jako v kleci—neměla představu, jako dlouho tady byla—a chtěla zjistit, jaký bude tenhle nový život. Také cítila něco jiného, co bylo nové: pocit bezstarostnosti. Pocit, že nemůže zemřít. Že může dělat hloupé omyly, že má nekonečno životů, se kterými může hrát. Chtěla věci tlačit až na hranici.

Назад Дальше