Sam vypadal naštvaně. Natáhl ruku i s řetězmi a otřel si vodu z tváře. Škubal řetězy, no nedokázal se vyslobodit.
“Může mi někdo pomoct se dostat z této zasrané věci!?” křičel.
A pak se to stalo.
Náhle se ozval ode dveří hluk.
Samantha se otočila a sledovala, jak velké dvojité dveře padají na zem.
Nemohla tomu uvěřit. Stál tam Kyle, polovina tváře znetvořená, se Sergeiem po svém boku a stovkami posluhovačů za sebou.
A to nebylo všechno. Kylo ho měl. Držel ho vysoko nad hlavou. Meč.
Z Kyla vyšel strašný výkřik a šíleně se střemhlav vřítil do místnosti. Jeho poskokové ho hned následovali a besně ječeli. V místnosti zavládl chaos.
Jak Kyle a jeho lidi útočili na každého, kdo byl v dohledu, stal se z toho boj upíra proti upírovi. No Sabat černého přílivu byl ve válce tisícky let a nehodlal se jenom tak lehce vzdát. Rexiusovi upíři jim vzdorovali se stejným odhodláním.
Byla to otevřená bitva, bok po boku, upír proti upírovi. Nikdo z nich nechtěl ani kousek ustoupit.
Ale sám Kyle neuvěřitelně postupoval vpřed. Meč držel vysoko, oběma rukami a švihal ním oběma směry. Kamkoliv se pohl, padali upíři. Ruce, nohy, hlavy….Kyle sám tvořil armádu jednoho muže. Protínal si cestu přímo přes zástup tisíců upírů a každého jednoho zabil.
Samantha byla v šoku. Za tisíce let svého života nikdy neviděla zavražděného upíra, který by by opravdu, nezvratně mrtvý. Nikdy si nepředstavovala upíra tak slabého. Ten meč vyvolával respekt. A byl velmi, velmi smrtící.
Samantha už víc nečekala. Jak na ní zaútočil jeden z upírů, křičel a jeho krvavé a ostré zuby namířil přímo na její tvář, rychle se uhnula, nechala ho přes sebe proletět a pak se pustila do sprintu.
Probíjela se přes místnost, přímo k Samovi.
Právě včas. Podlý upír dostal ten samý nápad a směřoval přímo ke spoutanému, šokovanému chlapci. Upír letěl přímo na Sama, zuby měl vyceněné a namířené přímo na jeho hrdlo. Byl jako beránek spoutaný v místnosti plné lvů.
Samantha přišla právě včas. Vyskočila, srazila se s upírem ve vzduchu a skopla ho dolů na zem. Předtím, jak se stihl postavit, ho Samantha silně udeřila a poslala ho do bezvědomí.
Vyskočila na nohy a pomohla Samovi z řetězů. Když ho vysvobodila, nevěřícně se rozhlédl po místnosti a měl pocit, jako kdyby se díval na noční můru, která se stávala realitou.
“Samantha,” řekl, “co se to tady sakra děje—”
“Ne teď,” řekla Samantha, když roztrhla posledný z jeho řetězů, chytla ho za ruku a táhla ho přes ten chaos. Směřovala k východu.
Jak běželi, skočil přímo na ně další zákeřný upír s vyceněnými zuby.
Samantha chytla Sama a hodila ho na zem, uhnula a upír přeletěl ponad jejich hlavy.
Rychle opět vyskočila na nohy, zvedla ho a oba sprintovali přes místnost. Dařilo se jim uhýbat a uskakovat a ona je celý čas vedla. Věděla, že pokud by se jí podařilo dostat k těm dveřím, byla tam zadní chodba, zadní schodiště, které by je dostalo na ulici. Když jednou budou venku, může je vzít daleko, daleko odtud.
Ve všem tom chaosu si je nikdo nevšiml utíkat. Už byla téměř ve dveřích, jenom několik stop od nich.
A pak, když už to vypadalo hodně nadějně, ucítila na zádech tlak, cítila, jak ji někdo povalil a ona padá na zem. Někdo na ní zezadu skočil.
Otočila se, aby zjistila, kdo to byl. Sergei. Ten opovrženíhodný malý ruský Kylův poskok. Ten, který jí z rukou ukradl meč.
Usmíval se na ní ďábelským, krutým úsměvem a ona ho nenáviděla víc, než kdy předtím.
Samovi sloužilo ke cti, že neukázal žádný strach. Pořád v poutech, skočil Sergeiovi na záda, použil své řetězy a ovinul mu je kolem krku. Ten kluk byl silný. Vlastně je dokázal sevřít tak, že Sergei ztratil sílu v stisku a Samantha měla možnost se uvolnit z jeho zajetí.
No tak jako tak, Samova síla se se sílou upíra nedala porovnat. Sergei se postavil, zavrčel a odhodil Sama jako nic. Sam přistál deset stop dále a trefil do zdi.
Jak se Samantha snažila opět postavit na nohy, vrhl se na ni další tucet upírů. Viděla, že Sam je taky obklíčený. Byli v pasti.
To poslední, co viděla, byl Sergeiův krutý úsměv, když se natáhl a praštil ji do tváře.
*
Jak se Kyle přebíjel obrovskou komnatou Sabatu černého přílivu a divoce sekal mečem, zabíjel upíra za upírem, nikdy se necítil víc naživu. Krev stříkala do všech stran, pokrývala ho a měl od ní mokré celé ruce, jak se zaháněl s větší a větší intenzitou. Byla to pomsta. Pomsta za ty tisícky let oddané služby, za to, jak se k němu chovali. Jak mohli. Teď konečně věděli, jaký je pravý význam slova pomsta. Všichni se mu omluví, každý jeden z nich, ukloní se mu, dolů až na zem a přiznají si, že se hluboce mýlili.
Všechno šlo perfektně. Po jeho malé odbočce na Brooklynský most vedl své oddané přímo do dveří Městské Radnice, zabili několik upírů, kteří měli tu drzost a postavili se jim do cesty. Pak postupovali přes tajnou chodbu níže a níže až do základů Městské Radnice, přímo do brlohu jeho sabatu. Žádný upír neměl odvahu se mu postavit do cesty, když jeho armáda vtrhla do komnaty. Mnoho dalších upírů se k nim po tom, jak zbadali Kyla a zejména meč, okamžitě přidalo. Byl šťastný když viděl, že mu bylo tolik upírů z jeho starého sabatu pořád oddáno. Věděl, že nastal den, kdy si uplatní své právoplatné vůdcovství.
Rexius byl slabý vůdce. Kdyby byl silnější, sám by meč už před lety našel. Nikdy by neposílal ostatní, aby to udělali za něj. Rád trestal ostatní za své vlastní chyby, zatímco to byl právě on, který by měl být potrestán. Byl opilý svou velkou mocí. Vyhnání Kyla byl už jenom poslední, zoufalý pokus, jak odstranit všechny ty, kteří mu byli blízcí. No všechna jeho snaha selhala.
Když se Kyle řítil místností, směřoval přímo k Rexiusovmu trónu. Rexius si ho všiml přicházet a jeho oči se v panice široce otevřeli.
Rexius seskočil dolů ze svého trónu a snažil se vytratit, někam mimo bojiště. Tady byl, jejich takzvaný vůdce, který teď, když už šlo opravdu do tuhého, ukazoval svou pravou tvář.
Ale Kyle měl jiné plány.
Kyle běžel na druhou stranu, aby se s Rexiusem mohl utkat tváří v tvář. Bylo by mnohem jednodušší prostě do něj zezadu zabodnout meč, no nedovolil Rexiusovi padnout tak lehce. Chtěl, aby Rexius zblízka viděl, kdo je všechny zabil.
Rexius zastavil, protože mu cestu skřížila Kylova široká ramena a taky zářící a třpytivý meč v jeho rukou.
Rexiusova čelist se zachvěla. Zvedl třesoucí se prst a mířil ním na Kylův obličej. V tu chvíli vypadal jenom jako starý muž. Slabý, starý a vystrašený muž. Jak patetické.
“Byl jsi vykázán!” zařval chabým hlasem. “Já jsem tě vyhnal!”
Teď byla řada na Kylovi, aby se usmíval. Široký, zlomyslný úsměv.
“Nemůžeš zvítězit!” dodal Rexius. “Nezvítězíš!”
Kyle k němu nedbale přistoupil, napřáhl se a jedním rychlým, čistým tahem vrazil meč přímo do Rexiusova srdce.
“Už jsem vyhrál,” řekl Kyle.
I když byla celá místnost zaujatá bojem, všichni se otočili a sledovali, odkud vychází ten řev. Byl to opravdu strašný řev, který zaplavil celou kamennou komnatu. Zdálo se jako věčnost, když Rexius řval a řval. Všichni sledovali, jak přímo před jejich očima jeho padající tělo mizne a rozpadá se na oblak dymu a pak tento obláček stoupá vzhůru do vzduchu a směřuje ke stropu místnosti.
Celá místnost se zastavila a civěla na Kyla.
Kyle zvedl meč vysoko do vzduchu a zařval. Byl to vítězný řev.
Všichni upíři, kteří přežili bitvu, na obou stranách, se otočili a dívali se na Kyla. Všichni si klekli na kolena, uklonili se a ohýbali se až k zemi. Boj byl u konce.
Kyle se zhluboka nadechl a všechno to vstřebával. Teď byl jejich vůdce.
KAPITOLA ŠESTÁ
Caitlin, neschopná říct ani slovo, utekla od Caleba a Sery.
Nedokázala to všechno najednou zpracovat. Viděla právě to, co si myslí, že viděla? Jak to bylo možné?
Myslela si, že Caleba dobře zná, že si teď byli bližší než kdy předtím. Byla si jistá, že byli spolu, pár, a že to tak zůstane navěky. Jasně viděla jejich nový společný život a byla si jistá, že je už nikdy nic nerozdělí.
A pak tohle. Nikdy ji nenapadlo, že v Calebové životě by mohla být i jiná žena. Jak jí o tom mohl neříct?
Caitlin si samozřejmě Seru pamatovala z její krátké návštěvy v Klášteře—ale Caleb trval na tom, že už k ní nic necítí, a že všechno, co mezi nimi bylo, je už minulost—stovky let dozadu.
Tak co tady dělala? A proč právě teď? Během Caitlininy a Calebovy nejosobnější chvíle, když se Caitlin právě probudila, úplně se proměnila na pravého upíra přímo z jeho krve? Jak vůbec věděla, kde jsou? Pozval ji Caleb? Musel. Ale proč?
Caitlin zaplavili vrstvy a vrstvy bolesti. Nebylo tu prostě žádné rozumné vysvětlení. Vždy se bála Vždy se bála ukázat svou zranitelnost, zejména před klukama, přesně z tohoto důvodu. Ale s Calebem to nechala všechno za sebou a úplně mu důvěřovala. Udělala se mnohem zranitelnější jako s jakýmkoliv klukem, se kterým kdy byla. A jemu se podařilo jí ublížit hůř, hůř než si vůbec kdy dokázala představit.
Pořád nedokázala pochopit, jak ho mohla tak hrubě neodhadnout, jak mohla být tak slepá, tak se mýlit. Měla pocit, jako kdyby se její vnitřek rozpadal na kusy. Jaká bude nesmrtelnost teď, bez něj? Bude to odsouzení. Věčné odsouzení. Cítila, že chce zemřít. A co bylo mnohem horší, cítila se jako totální idiot.
“Caitlin!” křičel za ní Caleb a ona slyšela, jak ji jeho kroky následují. “Prosím, dovol mi to vysvětlit.”
Co tady bylo k vysvětlování? Očividně ji sem pozval. Očividně ji pořád miloval. A očividně nebyly jeho city ku Caitlin tak silné, jako ty její k němu.
Caleb ji popadl za ruku, tahal ji, prosil ji aby se otočila a mluvila s ním.
Ale ona se vytrhla. Nedokázala vystát ten pocit, že se jí dotýká. Nechtěla s ním mít nic společného. Už nikdy víc.
“Caitlin!” zvolal. “Nenecháš mě to prostě vysvětlit?”
Ale Caitlin nezpomalovala. Teď byla někým jiným, jinou bytostí a cítila to ve více než jenom jednom směru. Spolu s novými upířími schopnostmi přišla i celá nova škála upířích emocí. Už teď cítila, že její emoce byly silnější jako když byla člověkem—mnohem, mnohem silnější. Všechno mnohem více prožívala. Necítila se být jenom v depresi—cítila, jako kdyby doslovně umírala. Jednoduše se cítila být zrazená—měla pocit, jako by byla doslova bodnuta přímo do srdce. Chtěla se roztrhat na kousky, udělat cokoliv, aby zastavila bolest, která ji uvnitř sžírala.
Přes terasu napochodovala přímo do svého pokoje a práskla za sebou dubovými dveřmi.
“Caitlin, Caitlin, prosím!” ozýval se tlumený hlas zpoza jejich dveří.
Caitlin se otočila.
“Jdi pryč!” křičela. “Vrať se za svou ženou!”
Po několika vteřinách cítila, že odešel.
Teď už byla jenom ona. Jenom ticho. Caitlin seděla na okraji své postele, ve svém malém pokoji, hlavu si položila do svých rukou a plakala. Vzlykala a vzlykala, a pak přepukla v srdcervoucí pláč. Cítila, že všechno to, pro co se jí vyplatilo žít bylo náhle pryč.
Uslyšela kňučení, na tváři ucítila jemnou srst a podívala se dolů na Růži, která si otírala obličej o ten Caitlinin. Růže olizovala Caitlininy tváře a snažila se jí očistit obličej od slz.
Caitlin sáhla dolů, pohladila Růži tvář a hladila ji po srsti. Růže vyskočila Caitlin do klína, pořád byla tak malá, že se tam dokázala pohodlně usadit, a Caitlin ji objala.
“Pořád mám ještě tebe, Růže,” řekla Caitlin. “Ty mě neopustíš, viď?”
Rose se opřela a olízala jí tvář.
Ale ta bolest byla až příliš silná. Caitlin v té místnosti nedokázala sedět už ani o vteřinu déle. Měla pocit, jako kdyby měla každou chvíli prorazit zdi.
Podívala se na velké okno, uviděla lákavou noční oblohu a bez zaváhání položila Růži, vyskočila z postele, udělala dva dlouhé kroky a vyskočila ven.
Věděla, že její křídla se rozprostřou a budou ji nést pryč. Ale část z ní si přála, aby to tak nebylo—přála si, aby ji zradili a poslali ji přímo k zemi.
KAPITOLA SEDMÁ
Samantha stála v řetězech. Pevně ji drželo několik upírů, kteří ji drsně chytili za ruky a táhli přes velkou komnatu. V místnosti to vypadalo jako na jatkách. Kamkoliv se podívala, viděla tisícky upířích mrtvol, členů jejího sabatu, byli rozsekáni na kousky Kylem a jeho prokletým mečem a jejich krev teď tekla všude po podlaze. Ten meč měl takovou sílu, jakou si ani nedokázala představit.
A i přesto uprostřed všeho toho krveprolití dokázalo přežít několik stovek upírů. Teď to byli Kylovi lidé. A s každou chvílí přes otevřené dveře do místnosti proudili tucty dalších. Vlastně se zdálo, že řada upírů, kteří přišli Kylovi přísahat věrnost nemá konce. Když byl teď Rexius mrtvý, nebyl tu nikdo jiný, komu by mohli věrnost slíbit. A Kyle si to zasloužil. Dokázal odstranit každého upíra, který ho zradil.
Byli tu stovky upírů, kteří mu pomáhali v boji proti Rexiusovi. Někteří byli opravdu věrní Kylovi, zatímco další byli jenom oportunisti. Jiní prostě neměli rádi Rexiuse a jenom čekali na svou šanci. Upíři proudili ze sabatů z celého města. V upířím světě se novinky šířili rychle—a všichni chtěli být součástí přicházející války. Jakékoliv byly důvody, tohle byla teď Kylova armáda.
Teď, když byl Kyle vůdcem, teď, když měl meč, bylo jasné, že se blíží velká válka, válka, jakou upíří rasa ještě nkdy nezažila. Kyle byl nemilosrdný, toužil po krvi a dokonce ani tohle krveprolití ho nedokázalo uspokojit.
Všichni upíři tam venku, kteří ještě nespěchali přísahat mu věrnost, za to zaplatí. Spolu se všemi nevinnými lidmi. Jeho pomsta se protáhne donekonečna, to Samantha věděla a New York City se už brzy stane jeho hračkou.
Bezcitně Samanthu táhli přes všechen ten chaos, přímo do středu místnosti.
Kyle teď seděl na Rexiusovém trůně a vychutnával si jeho moc. Když se mu ze všech stran ukláněli upíři, na tváři se mu objevil ďábelský úsměv.
Sergei, stojící na Kylově straně, praštil svou kovovou tyčí třikrát o zem.
Celá místnost, tisícky upírů, se perfektně seřadila. Všichni zvedli své pěsti a zařvali: “Hail Kyle!”
Samantha byla užasnutá. Byla to neuvěřitelná ukázka síly a věrnosti. Nikdy v životě neviděla takovou poslušnost. Kyle byl magnetický. Už z něj byl diktátor.
Ale Kyle vypadal, že ho nezajímají jeho vojáci. Místo toho upíral svůj pohled na Samanthu. Zdálo se, že si celá místnost všimla jeho zájem o ní a jak se připravovali na sledování této výměny, všechno mumlání utichlo.
“Tak,” řekl jí Kyle. “Předběhla si mě v hledání meče. No jak vidíš, já jsem ten, kdo mu teď vládne.”
“Pro teď,” odsekla Samantha.
Nech ho o tom přemýšlet, pomyslela si. Ona opravdu věřila, že jednou meč nebude víc patřit jemu. Ktokoliv měl meči vládnout, tak mu vládnout bude a někde hluboko uvnitř věděla, že to nebyl on.
Kyle zvedl obočí.
“Víš, proč jsem tě nechal tak dlouho naživu?” zeptal se.
Samantha mu vzdorovitě opětovala pohled. Neměla vůbec zájem se zapojit do rozhovoru s ním. Nechtěla být žádnou součástí tohoto nového sabatu. Chtěla odejít, dostat se od tohto místa tak daleko, jak to jenom bylo možné. Chtěla prostě vzít Sama a jít. Pokud by jim to dovolil.
Ale Sam nebyl nikde na dohled. Odkdy je zajali Kylovi vojáci, neviděla ho. Samantha ho potřebovala udržet v klidu, než se dozví, kde se Sam nachází. Potřebovala získat nějaký čas, kdyby to bylo potřebné, přísahala by mu věrnost až do chvíle, kdy uvidí Sama a bude moct utéct.
“Pořád nechápu, proč Rexius poslal získat meč tebe místo mně. Jak všichni víme, já jsem lepší voják. Ale musím uznat, že máš nějaké schopnosti,” řekl.
“Ale to není tak úplně důvod, proč jsem tě nechal naživu. Rexius tě plánoval potrestat. Z toho usuzuji, že nemáš už déle důvod být k němu lojální. Blíží se válka a pro silné bojovníky jako ty jistě najdu uplatnění. Pokud jsi připravena mi přísahat věrnost, zvážím to, že bych tě mohl nechat žít.”