„Strýčku,“ pronesla, „tohle je Lucas. To on dorazil z Hedvábných krajů. Je to můj bratr.“
„Říkal jsem jí, že to není možné,“ pronesl Jan. „Že—“
Lars Skyddar ale zvedl ruku. „Byl tu jeden chlapec. Myslel jsem… řekli mi… dokonce i mně tvrdili, že zemřel.“
Lucas udělal krok kupředu. „Nezemřel jsem. Skrýval jsem se.“
„V Hedvábných krajích?“
„U správce Ko,“ odpověděl Lucas.
Zdálo se, jako by vyslovení toho jména Sophiinu strýci stačilo. Vykročil a objal Lucase stejně pevně a přátelsky, jako to udělala Sophia, když ho poznala.
„Myslel jsem, že návrat mých neteří bude tím nejlepším, co se mi kdy stane,“ řekl. „Netušil jsem, že to ještě vylepší návrat synovce. Tohle musíme oslavit!“
Zdálo se naprosto jasné, že bude hostina. Stejně tak jasné bylo, že není dost času na její přípravu. Právě proto se kolem okamžitě začali hemžit sloužící a horečnatě začali s přípravami. Zdálo se, že Lucas se Sophií jsou jedinými pevnými body ve zmatku kolem. Dokonce i jejich příbuzní se totiž vrhli do příprav.
To je tu pořád takový zmatek? zeptal se Lucas, když kolem nich proběhl půltucet sloužících s velkými tácy.
Myslím, že jen, když dorazí nový člen rodiny, odpověděla Sophia. Stála a přemýšlela, jestli se má zeptat na otázku, která jí vrtala hlavou.
„Ať jde o cokoli, ptej se,“ vyzval ji Lucas. „Vím, že toho musí být hodně, co chceš vědět.“
„Říkal jsi, že tě vychovali učitelé,“ pronesla Sophia. „Znamená to… jsou mí, naši, rodiče… oni nejsou v Hedvábných krajích?“
Lucas zavrtěl hlavou. „Nebo alespoň ne tam, kde bych je mohl najít. A to jsem je hledal už nějakou dobu.“
„Taky jsi je hledal? Tvoji učitelé ti neřekli, kde jsou?“ zeptala se Sophia. Povzdechla si. „Omlouvám se. Zním teď, jako bych neměla radost, že mám bratra. Ale mám radost. Jsem ráda, že tu jsi.“
„Bylo by ale lepší, kdybychom byli všichni, že?“ hádal Lucas. „Chápu tě, Sophie. Mám teď dvě sestry, bratrance a sestřenice… ale přesto bych chtěl mít i rodiče.“
„Nemyslím, že to je něco špatného,“ usmála se Sophia.
„Možná je a možná není. Správce Ko tvrdí, že věci jsou takové, jaké jsou. A z touhy po něčem jiném pramení bolest. Abych pravdu řekl, většinou takhle mluvil, zatímco popíjel víno a nechával se masírovat vonnými oleji.“
„Víš alespoň něco o tom, kde by naši rodiče mohli být?“ zeptala se Sophia.
Lucas přikývl. „Nevím, kam odešli,“ řekl, „ale vím, jak je najít.“
KAPITOLA DRUHÁ
Kate otevřela oči ve chvíli, kdy světlo kolem ní začalo matnět. Snažila se vzpomenout si, kde je a co se stalo. Pamatovala si, že se snažila probojovat k Siobhanině fontáně. Vrazila meč do zářící koule, která ji vázala jako čarodějčinu učednici. Tohle pouto zničila. Zvítězila.
Zdálo se, že teď je někde na volném prostranství. Haxin příbytek ani jeskyně, které ukrýval, nebyly nikde v dohledu. Okolí nevypadalo jako Ishjemme, nebo si ho alespoň Kate nevybavovala. Přesto by se louky a občasné stromové hájky mohly nacházet někde v jeho okolí. Nebo v to Kate alespoň doufala. Pokud by to tak nebylo, znamenalo by to, že ji magie přenesla někam, kde Kate v životě nebyla.
I přes obavy, které v ní vzbuzovala představa pobytu na neznámém místě, se Kate poprvé po dlouhé době cítila skutečně volná. Dokázala to. Probojovala se přes překážky, které jí do cesty kladla Siobhan i její vlastní mysl a osvobodila se z čarodějčiny moci. Vedle toho se nutnost najít cestu zpátky do ishjemmského hradu jevila jako drobnost.
Kate si náhodně zvolila směr a odhodlaně vyrazila.
Zatímco šla, přemýšlela, co bude dělat s nově nabytou svobodou. Samozřejmě, že bude chránit Sophii. Nad tím ani nemusela přemýšlet. Pomůže jí s péčí o dítě, ať už to bude holčička nebo chlapec. Možná, že pošle zprávu Willovi a pozve ho k sobě, i když vzhledem k nadcházející válce to asi nebude snadné. Rozhodně najde své rodiče. Ano, to byl dobrý nápad. Sophia nebude vzhledem ke svému těhotenství moct cestovat po světě, takže se o to bude muset postarat Kate.
„Nejdřív musím zjistit, kde jsem,“ připomněla si. Rozhlédla se, ale stále nikde neviděla nic povědomého. Všimla si ale ženy, která nedaleko pracovala na poli. Opírala se o hrábě a vyhrabávala plevel. Možná, že by jí mohla pomoct.
„Zdravím!“ vykřikla Kate.
Žena vzhlédla. Byla stará, tvář jí lemovaly vrásky způsobené množstvím prožitých útrap. Ozbrojená Kate jí nejspíš musela připadat jako zlodějka nebo lupička. I tak se ale usmála. Lidé v Ishjemme byli přátelští.
„Taky tě zdravím,“ pronesla žena. „Prozradíš mi své jméno?“
„Jmenuji se Kate.“ A protože měla pocit, že to nestačí, protože teď to o sobě mohla říkat, dodala: „Kate Danse, dcera Alfreda a Kristiny Danse.“
„Dobré jméno,“ pokývala žena hlavou. „Co tě sem přivádí?“
„Já… nevím,“ přiznala Kate. „Tak trochu jsem se ztratila. Doufala jsem, že mě nasměruješ.“
„Samozřejmě,“ prohlásila žena. „Je mi ctí, že jsi svěřila svůj osud do mých rukou. To přece děláš, nebo ne?“
To znělo poněkud zvláštně, ale Kate nevěděla, kde teď je. Možná, že tu lidé mluvili takhle divně.
„Ano, asi ano,“ řekla. „Snažím se najít cestu zpět do Ishjemme.“
„Samozřejmě,“ zopakovala žena. „Já znám cestu kamkoli. Přesto si myslím, že každá služba si zaslouží protislužbu.“ Potěžkala hrábě. „Pomalu mě opouštějí síly. Věnuješ mi svoji sílu, Kate?“
Pokud by ji to dostalo zpátky do Ishjemme, prohrabala by Kate třeba tucet polí. Nemohlo to být o nic horší než úkoly, které dostávala v Domě nechtěných, ani těžší než práce v Thomasově kovárně.
„Ano,“ souhlasila Kate a natáhla se po hrábích.
Žena se zachechtala, o krok ustoupila a stáhla ze sebe plášť. Jak z ní plášť sklouzával, žena jako by se měnila. Náhle před Kate stála Siobhan. I okolí se změnilo a Kate náhle až moc dobře chápala, kde je.
Stále ještě byla ve snu, rituál stále probíhal.
Kate se vrhla kupředu. Věděla, že její jediná šance spočívá v tom, že Siobhan okamžitě zabije. Čarodějnice ale byla rychlejší. Zavířila pláštěm, který se nějakým způsobem změnil v bublinu energie, která Kate zadržela jako nějaká průhledná cela.
„Tohle nemůžeš,“ vykřikla Kate. „Už nade mnou nemáš moc!“
„Neměla jsem,“ pronesla Siobhan. „Ale svěřila jsi mi svůj osud, své jméno a svoji sílu. Tady, na tomto místě, má všechno svůj význam.“
Kate udeřila pěstí do bubliny, ale ta její nápor vydržela.
„Na tvém místě bych tu bublinu neničila, moje drahá Kate,“ usmála se Siobhan. „Jsi daleko od stříbrné stezky.“
„Nemůžeš mě nutit, abych se znovu stala tvojí učednicí,“ obořila se na ni Kate. „Nemůžeš mě nutit, abych za tebe zabíjela.“
„Ach, to už je dávno minulostí,“ řekla Siobhan. „Kdybych věděla, že mi způsobíš takové problémy, nikdy bych z tebe svoji učednici neudělala. Některé věci ale nedokážu předpovědět ani já.“
„Když jsem tak problémová, proč mě nenecháš jít?“ zkusila to Kate. Už když to dořekla, bylo jí jasné, že si tím nijak nepomůže. Drzostí si mohla jedině přitížit.
„Nechat tě jít?“ zeptala se Siobhan. „Uvědomuješ si, co jsi provedla, když jsi vrazila meč s mými vlastními runami do mojí fontány? Když jsi přerušila naše pouto, aniž by ses starala o následky?“
„Nedala jsi mi na vybranou,“ hájila se Kate. „Ty—“
„Ty jsi zničila základ mojí moci,“ přerušila ji Siobhan. „Jen tak jsi jí zničila obrovskou část. Skoro jsem ani neměla sílu přežít. Ale naštěstí toho vím dost. Mám své způsoby, jak přežít.“
Pokynula a scenérie kolem bubliny se zatřepotala. Teď Kate viděla vnitřní prostor Haxiny chalupy, posetý rytinami run a postav. Runová čarodějnice seděla na židli a pozorovala Katino nehybné tělo. Očividně ho vytáhla nebo vynesla z hlubin jeskyně.
„Moje fontána mě udržovala naživu,“ pronesla Siobhan. „Teď potřebuji něco, do čeho bych mohla vstoupit. A zdá se, že tu je jedna prázdná nádoba.“
„Ne!“ vykřikla Kate a znovu udeřila do bubliny.
„Ach, neboj se,“ uklidňovala ji Siobhan. „Nebudu tam dlouho. Asi jen tak dlouho, než zabiju tvoji sestru.“
Kate při těch slovech ztuhla krev v žilách. „Proč? Proč chceš, aby Sophia zemřela? To mi tak moc chceš ublížit? Zabij raději mě. Prosím.“
Siobhan se na ni pozorně zadívala. „Ty bys za sestru opravdu položila život, že ano? Zabíjela bys kvůli ní. Zemřela bys pro ni. Ale teď nic z toho nestačí.“
„Prosím, Siobhan, na kolenou tě prosím!“ vykřikla Kate.
„Pokud jsi tohle nechtěla, měla jsi dělat, co jsem ti řekla,“ nedala se Siobhan. „S tvojí pomocí jsem mohla změnit osud tak, aby byl můj domov už navždy v bezpečí. Měla bych moc. Teď jsi mě o tuhle možnost připravila a já potřebuji žít.“
Kate přesto nechápala, proč by měla Sophia zemřít.
„Pak žij v mém těle,“ řekla. „Ale neubližuj Sophii. K tomu nemáš důvod.“
„Mám spoustu důvodů,“ pronesla Siobhan. „Myslíš si, že převlek za mladší sestru vládkyně mi stačí? Myslíš si, že zemřít za jediný lidský život stačí? Tvoje sestra čeká dítě. Dítě, které bude vládnout. Ještě jako nenarozenou věc ho zformuji podle sebe. Zabiju ji a dítě z ní vyrvu. Zmocním se ho a vyrostu s ním. Stanu se tím, čím se potřebuju stát.“
„Ne!“ vykřikla Kate, když si uvědomila, co to znamená. „Ne.“
Siobhan se zasmála krutým smíchem. „Tvé tělo zabíjí ve chvíli, kdy já zabiju Sophii,“ pronesla. „A ty zůstaneš tady, zachycená mezi světy. Doufám, že si užíváš, že už mi nemusíš sloužit, učednice.“
Začala něco mumlat a zdálo se, jako by se rozplývala. Obraz Haxiny chalupy ale zůstával stále zřetelný. Když si Kate všimla, jak se její tělo nadechuje, rozkřičela se.
„Haxo, ne, to nejsem já!“ křičela. Snažila se stejné sdělení vyslat i pomocí myšlenky, ale nic se nestalo.
Na druhé straně energetické bubliny se toho dělo hodně. Siobhan lapala po dechu, otevřela oči a posadila Katino tělo.
„Pomalu, Kate,“ uklidňovala ji Haxa, aniž by vstala. „Hodně jsi toho prožila.“
Kate sledovala vlastní tělo, jak se nejistě protahuje. Jako by si jeho obyvatel chtěl připomenout, kde má všechny končetiny. Haxe se muselo zdát, že je stále dezorientovaná z toho, co měla za sebou. Kate ale věděla, že si Siobhan zvyká na nové tělo a zkouší, co umí a neumí.
Nakonec rozechvěle vstala. První krok byl vratký, ale v druhém už bylo znát sebevědomí. Tasila Katin meč a několikrát jím švihla vzduchem, jako kdyby zkoušela jeho vyvážení. Haxa se zatvářila poněkud vyděšeně, ale ani se nehnula. Nejspíš si myslela, že právě tak by si Kate ověřovala koordinaci pohybů.
„Víš, kde jsi?“ zeptala se Haxa.
Siobhan se na ni zadívala Katinýma očima. „Ano, vím.“
„A víš, kdo jsem já?“
„Jsi ta, která si říká Haxa a snaží se skrýt své pravé jméno. Staráš se o runy. Nic jsem proti tobě neměla až do doby, kdy ses rozhodla pomoct mé učednici.“
Kate ze svého místa sledovala, jak se v Haxině obličeji objevila čistá hrůza.
„Ty nejsi Kate.“
„Ne,“ pronesla Siobhan. „Nejsem.“
Pohnula se tak rychle a prudce, jak jí jen Katino tělo dovolilo. Rychle bodla lehkým mečem, takže se zdálo, jako by Haxu do hrudi zasáhl blesk. Hrot meče vyjel Haxe ze zad.
„Jména mají jednu potíž,“ prohlásila Siobhan. „Dají se použít jen, když máš hlas, kterým bys je řekla. Neměla ses mi stavět do cesty, runová čarodějnice.“
Nechala Haxu padnout k zemi a pak vzhlédla, jako by věděla, odkud je Kate sleduje.
„Zemřela kvůli tobě. Sophia zemře kvůli tobě. Její dítě a tohle království budou mé. Jen kvůli tobě. Chci, abys nad tím přemýšlela, Kate. Přemýšlej nad tím, až bublina splaskne a přijdou si pro tebe tvé děsy.“
Mávla rukou a obraz vybledl. Kate se vrhla proti bublině. Chtěla se dostat ven. Chtěla najít způsob, jak Siobhan zastavit.
Když se svět kolem změnil v šeď, zarazila se. Siobhan už se ji nesnažila oblouznit. Okolí teď bylo šedivé, převalovaly se v něm chuchvalce mlhy a v dálce se třpytil stříbřitý odlesk. Byl tak daleko, až měla Kate pocit, že si ho možná jen představuje.
Z mlhy se začaly vynořovat postavy. Kate poznávala tváře lidí, které zabila: Maskovaných sester, vojáků, několika mužů lorda Cranstona i muže Pána vran. Věděla, že jde jen o jejich obrazy, a ne o skutečné duchy, ale to nijak nemírnilo děs, který se jí zmocňoval. Roztřásly se jí ruce a Kate měla pocit, že meč, který má u sebe, je vlastně k ničemu.
Objevila se Gertrude Illiard a v ruce svírala polštář.
„Já půjdu jako první,“ kývla na ni. „Budu tě dusit tak, jako jsi dusila ty mě, ale nezemřeš. Tady ne. Nezáleží na tom, co ti provedeme, stejně nezemřeš, i když o to budeš škemrat.“
Kate se rozhlédla a všimla si, že každý z nich něco nese. Ať už to byl nůž nebo bič, meč nebo škrtidlo. Každý z nich jako by toužil jen po tom, aby jí ublížil. Kate věděla, že jakmile budou moct, hned se na ni vrhnou.
Bublina kolem slábla, byla stále průsvitnější. Kate sevřela meč a v duchu se připravovala na to, co ji čekalo.
KAPITOLA TŘETÍ
Emeline následovala Ashu, Vincenta a ostatní vřesovišti za Pramenem. Pevně svírala Coru za předloktí, aby se v mlze, která z vřesovišť stoupala, vzájemně neztratily.
„Dokázaly jsme to,“ vydechla Emeline. „Našly jsme Kamenov.“
„To spíš Kamenov našel nás,“ podotkla Cora.
Na tom něco bylo, vzhledem k tomu, že je obyvatelé Kamenova zachránili před popravou. Když Emeline zavřela oči, měla pocit, že stále cítí oheň hranice, na které měla uhořet. Štiplavý dým, který se jí dral do nosu. Nelíbilo se jí to ani trochu.
„A navíc,“ pokračovala Cora, „myslím, že abychom něco našly, musely bychom to nejdřív vidět.“
Líbí se mi tvoje zvířátko, ucítila Emeline Ashinu myšlenku. Vždycky tolik mluví?
Žena, která působila dojmem jednoho z kamenovských velitelů nezastavovala. Její dlouhý kabát klouzal po vřesu, široký klobouk ji chránil před padající vlhkostí.
Ona není žádné zvířátko, odpověděla Emeline. Původně to chtěla říct nahlas, aby ji Cora slyšela. Pak si ale uvědomila, že bude lepší, když to neuslyší.
Proč se jinak starat o někoho Normálního, když ho nemáš jako domácí zvířátko? zeptala se Asha.
„Ashy si nevšímej,“ pronesl Vincent nahlas. Byl vyšší než ony dvě, doslova se nad nimi tyčil. I přes svoji výšku a ohromnou čepel, která připomínala spíš řeznický sekáček, byl přátelštější než Asha. „Nechce se jí věřit, že by někdo bez našeho nadání mohl zapadnout. Naštěstí nejsme všichni takoví. A co se týká mlhy, chrání nás. Ten, kdo má vůči Kamenovu nepřátelské úmysly v ní bloudí a Kamenov nikdy nenajde. Ztratí se.“
„A ty, kdo nám chtějí ublížit, můžeme lovit,“ pronesla Asha, a ne zrovna příjemně se usmála. „Už tam ale budeme. Mlha se za chvíli zvedne.“
A skutečně, po několika krocích jako by vstoupili na rozlehlý ostrov obklopený mlhou. Ostrov byl rozhodně větší než Ashton. Rozhodně nebyl ale tak zastavěný. Zdálo se, že tady převládá normální krajina s poli, na kterých lidé pěstovali zeleninu. O něco dál byl asi po ramena vysoký kámen usazený před příkopem. Na Emeline nepůsobil jako orientační bod, ale spíše jako nějaké obranné opatření. V tu chvíli také ucítila záchvěv moci a zamyslela se, jestli za tím vším není něco víc.
Na dohled také byly řady kamenných a do země napůl zapuštěných domů se střechami z rašeliny a drnů. Některé byly kulaté a působily prastarým dojmem. Uprostřed všeho byl velký kamenný kruh plný lidí.
Konečně našly Kamenov.
„Pojďte,“ vyzvala je Asha a zamířila ke kruhu. „Musíme vás představit a postarat se, aby vás někdo nezabil jako náhodné vetřelce.“
Emeline ji chvíli sledovala a pak se obrátila k Vincentovi.
„To je vždycky taková?“ zeptala se.
„Většinou je ještě horší,“ odpověděl Vincent. „Ale pomáhá nám s ochranou. Pojďte, obě byste měly vidět svůj nový domov.“
Zamířily ke kamenné vesnici. Ostatní je následovali, někteří odbíhali pozdravit přátele na polích.
„Vypadá to na opravdu nádherné místo,“ pronesla Cora. Emeline byla ráda, že se jí tu líbí. Sama si nebyla jistá, co by dělala, kdyby se její přítelkyně rozhodla, že Kamenov nakonec nebude jejím útočištěm.