„Překvapuje mě, že tohle všechno víš,“ pronesla královna.
„Mám v Ishjemme špeha,“ odpověděla Angelica, za každou cenu chtěla ukázat, že je užitečná. Pořád ještě měla karty, se kterými mohla hrát. „Místního šlechtice. Jsem s ním v kontaktu už nějakou dobu.“
„Takže kuješ pikle s cizí mocí?“ zeptala se královna. „S rodinou, která mě nenávidí?“
„Tak to není,“ odporovala Angelica. „Pátrám po informacích. A… možná jsem už vyřešila problém se Sophií.“
Na to královna neodpověděla. Jako by se chystala něco udělat, ale Angelica toho využila, aby pokračovala.
„Endi najal vraha, aby ji zabil,“ pronesla Angelica. „A i já jednoho najala, kdyby to nevyšlo. I kdyby tam Sebastian dorazil, Sophia by tam na něj nečekala.“
„Nedorazí tam,“ pronesla královna. „Rupert ho uvěznil.“
„Uvěznil?“ zeptala se Angelica. „Musíš—“
„Neříkej mi, co musím!“
Královna se jí podívala do očí a Angelica v tu chvíli ucítila nezměrnou hrůzu.
„Chováš se jako proradná zmije. Už od samého začátku,“ pronesla královna. „Pokusila ses vmanipulovat mého syna do svatby s tebou. Pokusila ses získat výhody na účet mojí rodiny. Jsi žena, která najímá zabijáky a špehy. Žena, která zabíjí ty, kdo se jí staví do cesty. Myslela jsem, že dokážeš zaujmout mého syna tak, aby zapomněl na tu holku. Jen díky tomu jsem to všechno přešla.“
„Nejsem o nic horší než ty,“ nedala se Angelica. Ještě, než domluvila, věděla, že udělala chybu.
Královna kývla a strážný už hrubě zvedal Angelicu na nohy.
„Dělala jsem jen to, co bylo nutné pro zachování rodiny,“ prohlásila královna. „Každá smrt, každý kompromis, to vše jen aby mé syny nezabil někdo jiný, kdo lačnil po moci. Někdo jako ty. Staráš se jen o sebe a zemřeš kvůli tomu.“
„Ne,“ vydechla Angelica, jako by to slovo mělo moc ji zachránit. „Prosím, dokážu to napravit.“
„Měla jsi dost možností,“ pronesla vdova. „Jestli si tě můj syn nevezme dobrovolně, nebudu ho nutit žít s takovou zrůdou, jako jsi ty.“
„Šlechtická rada… má rodina…“
„Ano, jistě. Nejspíš ti nebudu moct dát Olověnou masku,“ přikývla královna. „Ale jsou i jiné způsoby. Právě tě opustil snoubenec. Královna se k tobě nezachovala příliš laskavě. Když nad tím tak přemýšlím, měla jsem si všimnout, jak rozrušená jsi byla, tak zranitelná…“
„Ne,“ vydechla znovu Angelica.
Královna se podívala na strážného za Angelicou. „Vezmi ji na střechu a shoď ji dolů. Ať to vypadá, jako by spáchala sebevraždu ze žalu nad ztrátou Sebastiana. Pozor, ať tě nikdo nevidí.“
Angelica se snažila škemrat o milost, snažila se vyprostit, ale strážný byl příliš silný. Pozadu ji táhl z místnosti. Udělala tak jedinou věc, kterou ještě nezkusila a začala ječet.
KAPITOLA PÁTÁ
Rupert se zalykal vztekem. Mířil ashtonskými ulicemi směrem k přístavu. Měl projíždět na koni a vychutnávat si skandování rozradostněných davů. Oslavovat vítězství. Všichni měli volat jeho jméno a házet po něm květiny. Kolem měly stát ženy, rozdychtěné se po něm vrhnout. Mladí muži, kteří by žárlili, že nikdy nebudou na jeho místě.
Místo toho byly ulice poloprázdné a všichni ubožáci kolem se starali o svou práci, ať už v době, kdy neoslavovali své vládce, dělali cokoli.
„Výsosti, je všechno v pořádku?“ zeptal se sir Quentin Mires. Patřil k tuctu vojáků, které vybrali, aby ho doprovodili na loď. Nejspíš proto, aby neutekl. Nejspíš měli rozkaz zjistit, kde je Sebastian, dřív, než Rupert odpluje. Ani zdaleka to nebylo takové, jaké si Rupert představoval. Vždyť ani nepřipomínali čestnou stráž.
„Ne, sire Quentine,“ odpověděl Rupert. „Nic není v pořádku,“
Měl teď být za hrdinu. Bez problémů zastavil invazi ve chvíli, kdy se jeho matka i bratr chtěli zachovat jako zbabělci. Báli se udělat, co bylo nutné. On se zachoval jako princ, kterého království potřebovalo a co za to dostal?
„Jaké to vlastně je v Blízkých koloniích?“ zeptal se.
„Slyšel jsem, že je každý ostrov jiný. Některé jsou kamenité, jiné písčité a na jiných jsou močály, výsosti,“ odpověděl sir Quentin.
„Močály,“ zopakoval Rupert. „Matka mě posílá, abych pomáhal vládnout nad močály.“
„Slyšel jsem, že je tam spousta divokých zvířat,“ pronesl sir Quentin. „Někteří výzkumníci tam strávili celé roky a doufali, že objeví nové druhy.“
„Takže močály plné kdo ví čeho?“ pronesl Rupert. „Víš, že to nijak nevylepšuješ, sire Quentine?“ Rozhodl se položit důležitější otázky. „Jsou tam nějaká hráčská doupata? Známé kurtizány? Zajímavé místní pití?“
„Slyšel jsem, že víno—“
„Víno mě nezajímá!“ štěkl Rupert. Nemohl si pomoct. Za normálních okolností by se snažil chovat jako princ z pohádky. „Omlouvám se, sire Quentine, ale kvalita vína nebo rozmanitost místní zvířeny nijak nemění fakt, že jsem vlastně vyhnán do exilu.“
Muž sklonil hlavu. „Ne, výsosti, to máš pravdu. Tohle sis nezasloužil.“
To bylo prohlášení stejnou měrou pravdivé jako neužitečné. Samozřejmě, že tohle si nezasloužil. Byl starším z bratrů a právoplatný následník trůnu. Zasloužil si něco úplně jiného.
„Napůl jsem chtěl matce říct, že tam nepůjdu,“ pronesl Rupert. Rozhlédl se kolem. Nikdy by si nemyslel, že mu bude chybět smradlavé, špinavé město, jakým byl Ashton.
„To by bylo… nemoudré, výsosti,“ dovolil si říct sir Quentin. Pronesl to takovým tónem, ze kterého bylo jasné, že se snaží nenazvat Ruperta naprostým idiotem. Nejspíš si myslel, že si toho Rupert nevšimne. Lidé si často mysleli, že je Rupert úplně hloupý. Až do chvíle, než bylo příliš pozdě.
„Já vím, já vím,“ řekl Rupert. „Kdybych zůstal, mohla by mě popravit. Myslíš, že by mě matka nechala popravit?“
Odmlka byla příliš dlouhá. Sir Quentin hledal správná slova.
„Takže myslíš. Opravdu si myslíš, že by moje matka popravila vlastního syna.“
„Získala si pověst jisté… bezohlednosti,“ podotkl dvořan. Opravdu takhle lidé s vazbami na Šlechtickou radu normálně mluvili? „A i kdyby nenechala popravit tebe, lidé kolem tebe by byli… zranitelní.“
„Aha, takže se bojíš hlavně o vlastní krk,“ pronesl Rupert. To už dávalo smysl. Lidé, jak zjistil, si hleděli převážně vlastních zájmů. To se dozvěděl už dávno. „Myslel jsem si, že tvé kontakty ve Šlechtické radě jsou dost silné na to, aby tě udržely v bezpečí. Zvlášť po takovém vítězství.“
Sir Quentin pokrčil rameny. „Měsíc nebo dva možná. Teď nás podporují. Ale současně pořád mluví o zneužití královské moci, o tom, že jsi konal bez jejich souhlasu. Ve chvíli, kdy změní názor, by člověk mohl přijít o hlavu.“
Sir Quentin možná přijde o hlavu tak jako tak, jestli bude naznačovat, že Rupert potřebuje něčí svolení k tomu, aby mohl konat. Rupert se měl stát králem!
„A samozřejmě, i kdyby tě nepopravila, výsosti, mohla by tě tvoje matka uvěznit nebo poslat na nějaké horší místo. Samozřejmě s eskortou, aby se ujistila, že dorazíš v pořádku.“
Rupert mávl rukou k mužům, kteří ho obklopovali a udržovali krok s ním i sirem Quentinem.
„A já myslel, že právě to se stalo.“
Sir Quentin zavrtěl hlavou. „Tohle jsou muži, kteří s tebou bojovali proti Nové armádě. Respektují smělost tvých rozhodnutí a chtěli se postarat, abys neodjel sám. Bez doprovodu.“
Takže to byla čestná stráž. Rupert si nebyl jistý, jestli to tak opravdu brát. Přesto, když se rozhlédl, všiml si, že většina mužů jsou důstojníci, a ne prostí vojáci. A většina z nich vypadala šťastně, že jde po jeho boku. Trochu to připomínalo obdiv, po kterém Rupert tak toužil, ale přesto to nerozptýlilo hořkost, kterou cítil kvůli matčinu rozhodnutí.
Bylo to ponižující a jak znal matku, bylo to tak schválně.
Dorazili do přístavu. Rupert předpokládal, že alespoň tady na něj bude čekat nějaká velká válečná loď. Že vypálí čestnou salvu na počest jeho příchodu, když už nic jiného.
Nic tam ale nebylo.
„Kde je loď?“ obořil se Rupert na vojáky a rozhlédl se. Podle toho, co viděl, panoval v přístavu obvyklý provoz. Obchodníci vykládali zboží. Už zase mohli obchodovat, když byla Nová armáda pryč. Rupert předpokládal, že mu alespoň poděkují za to, co dokázal, ale zdálo se, že jsou příliš zaujatí počítáním peněz.
„Myslím, že tohle je tvoje loď, výsosti,“ pronesl sir Quentin a ukázal prstem.
„Ne,“ vydechl Rupert, když si všiml, kam druhý muž ukazuje. „Ne.“
Šlo o obyčejnou bárku, která se hodila možná tak pro nějakého obchodníka. Napůl už byla naložena věcmi pro cestu zpět do Blízkých kolonií. V žádném případě ale nepřipomínala loď, na které by měl plout princ.
„Není moc honosná,“ pronesl sir Quentin. „Ale předpokládám, že její veličenstvo si myslelo, že bude vhodnější cestou nepřitahovat pozornost a zmírnit tak nebezpečí.“
Rupert pochyboval, že jeho matka myslela na piráty. Myslela jen na to, jak mu to co nejvíc znepříjemnit a očividně se jí to podařilo.
„Když už nic jiného,“ povzdechl si sir Quentin, „alespoň v tom nebudeš sám.“
Rupert se při těch slovech zarazil a zadíval se na druhého muže.
„Vysvětli mi, sire Quentine,“ pronesl Rupert a zamnul si kořen nosu, aby zabránil propukající bolesti hlavy, „proč přesně že tu jsi?“
Sir Quentin mu pohlédl do očí. „Omlouvám se, výsosti, měl jsem ti to říct rovnou. Moje situace se stala… poněkud prekérní.“
„Čímž chceš říct, že se bojíš mojí matky?“ zeptal se Rupert.
„A ty by ses nebál?“ zeptal se sir Quentin a přestal tak využívat pečlivě promyšlené fráze. „Jak to vidím já, můžu tu zůstat a čekat, až si najde důvod, proč mě popravit, nebo můžu bojovat za zájmy mé rodiny v Blízkých koloniích. Alespoň nějakou dobu.“
V jeho podání to znělo tak prostě: odjet do Blízkých kolonií, propustit Sebastiana, počkat, až trochu opadne napětí a po návratu se tvářit patřičně zahanbeně. Mělo to jen jeden problém: Rupert se nemohl přinutit něco takového udělat.
Nemohl se tvářit, jako by ho mrzelo něco, co zcela jasně bylo správné rozhodnutí. Nemohl jen tak propustit svého bratra, aby mu sebral to, co bylo po právu jeho. Jeho bratr si nezasloužil být volný, když zradou nebo lstí přesvědčil matku, aby mu dala trůn.
„To nemůžu,“ pronesl Rupert. „Neudělám to.“
„Výsosti,“ pronesl sir Quentin tím svým hloupým rozumným tónem. „Tvoje matka poslala zprávu guvernérovi Blízkých kolonií. Očekává tvůj příjezd a pokud nedorazíš, dá o tom královně vědět. I kdybys utekl, pošle tvá matka vojáky. A nejen proto, aby zjistili, kde je princ Sebastian.“
Rupert se jen s nejvyšším úsilím opanoval, aby sira Quentina neudeřil. Nebyl dobrý nápad útočit na spojence, kteří mohli být ještě užiteční.
A Ruperta už napadlo, jak by mu sir Quentin mohl být velice užitečný. Rozhlédl se po skupině vojáků, až si všiml jednoho důstojníka se světlými vlasy, který měl i správnou výšku.
„Jak se jmenuješ?“
„Aubry Chomley, výsosti,“ odpověděl muž. Na uniformě měl kapitánské výložky.
„Takže, Chomley,“ pronesl Rupert, „jak loajální mi jsi?“
„Naprosto,“ odpověděl muž. „Viděl jsem, co jsi dokázal v boji proti Nové armádě. Zachránil jsi království a jsi právoplatný dědic trůnu.“
„Jsi dobrý muž,“ pokýval Rupert hlavou. „Tvoje loajalita tě ctí. Já ji teď ale podrobím zkoušce.“
„Co žádáš?“ zeptal se muž.
„Chci, aby sis se mnou vyměnil šaty.“
„Výsosti?“ Mladík i sir Quentin vyhrkli skoro ve stejnou chvíli.
Rupertovi se podařilo zadržet znechucený povzdech. „Je to prosté. Tady Chomley se nalodí spolu s tebou. Bude se za mě vydávat a společně dorazíte do Blízkých kolonií.“
Voják se tvářil stejně nervózně, jako by ho Rupert zrovna samotného poslal do útoku proti hordě nepřátel.
„Copak… copak to někdo nepozná?“ zeptal se. „Nepozná to guvernér?“
„Jak by mohl?“ zeptal se Rupert. „Nikdy jsem ho nepotkal a tady sir Quentin se za tebe zaručí. Že ano, sire Quentine?“
Sir Quentin přelétal pohledem z Ruperta na vojáka a zpět. Očividně se snažil vymyslet nejlepší způsob, jak si udržet hlavu na krku.
Tentokrát si Rupert povzdechnul. „Podívej, je to prosté. Odpluješ do Blízkých kolonií. Zaručíš se, že Chomley je já. Já ale zůstanu tady a budu mít možnost získat podporu, kterou potřebujeme. Podporu, díky které se budeš moct vrátit mnohem dřív, než kdybys čekal, až na tebe moje matka zapomene.“
Zdálo se, že to muže zaujalo. Přikývl. „Dobrá tedy,“ pronesl sir Quentin. „Udělám to.“
„A ty, kapitáne?“ zeptal se Rupert. „Nebo bych spíš měl říct generále?“
Chvíli trvalo, než muži došlo, co Rupert naznačuje. Rupert viděl, jak těžce polkl.
„Cokoli žádáš, výsosti.“
Trvalo jen několik minut, než mezi skladišti našli prázdnou budovu. Vyměnili si šaty a Chomley tak vypadal… no, popravdě ani zdaleka nevypadal jako princ, ale se zárukou od sira Quentina by to mělo stačit.
„Běžte,“ přikázal jim Rupert a poslal s nimi zhruba polovinu mužů, aby to vypadalo víc realisticky. Přelétl pohledem po ostatních a přemýšlel, co podnikne dál.
Už nemusel opustit Ashton, ale musel se pohybovat opatrně. Alespoň do chvíle, než bude připravený. Sebastian byl prozatím na bezpečném místě. A palác byl dost velký na to, aby se Rupert nějakou dobu dokázal vyhnout své matce. Věděl, že ho lidé podporují. Teď přišel čas zjistit, jak moc ho podporují a kolik moci díky tomu má.
„Pojďme,“ pronesl k ostatním. „Přišel čas vymyslet, jak získat to, co mi po právu patří.“
KAPITOLA ŠESTÁ
„Já jsem Lady Emmeline Constance Ysalt d’Angelica, Markýza Sowerdská a Lady Šerpového řádu!“ křičela Angelica z plných plic a doufala, že ji někdo uslyší. Doufala, že když už nic jiného, tak alespoň její plné jméno přitáhne pozornost. „Táhnou mě pryč a chtějí mě zabít!“
Strážný, který ji táhl, ale nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Angelica tak poznala, že nejspíš není šance, že by ji někdo slyšel. Nebo že by jí někdo pomohl. Na místě, jakým byl palác, se odehrával tolik zla, že si sloužící dávno zvykli nereagovat na volání o pomoc. Všichni začali být slepí a hluší, pokud jim ovšem jejich vládci nepřikázali něco jiného.
„Nedovolím ti to,“ řekla Angelica a snažila se zarýt podpatky do podlahy. Strážný ji ale bez námahy táhl dál. Byl na ni příliš velký. Zkusila ho tedy udeřit. Praštila ho tak silně, až ji zabolela ruka. Jeho sevření na okamžik povolilo a Angelica toho využila, aby vyrazila pryč.
Strážný byl ale okamžitě u ní, chytil ji a udeřil ji tak prudce, až jí zazvonilo v uších.
„Nesmíš… mě bít,“ řekla. „Lidé to poznají. Má to vypadat jako nehoda!“
Znovu ji udeřil a Angelica měla pocit, že to udělal prostě jen proto, že mohl.
„Až spadneš ze střechy, nikdo si nevšimne jedné modřiny navíc,“ řekl. Pak si ji přehodil přes rameno, jako by byla jen zlobivé dítě. Angelica si nikdy nepřipadala tak bezmocná, jako právě v tu chvíli.
„Jestli ještě jednou vykřikneš,“ upozornil ji, „znovu tě praštím.“
Angelica nekřičela. Nejspíš by to zkusila, kdyby měla pocit, že to k něčemu bude. Neviděla ale nikoho, kdo by jí mohl pomoct. Ať už proto, že měli všichni moc práce nebo proto, že je královna všechny poslala někam jinam. Angelica se s tím nemohla smířit. Ta stará čarodějnice všechno naplánovala tak pečlivě a chladnokrevně, jako když kočka číhá na myš.
„Nemusíš to dělat,“ pronesla Angelica.
Strážný odpověděl prostým pokrčením ramen. Pokračovali do vyšších pater paláce, po schodištích, která byla tím užší, čím výš se dostávali. Strážný nakonec musel Angelicu shodit z ramene, protože jinak by neprošel. Přesto ji pevně držel za vlasy a táhl ji tak, až Angelica křičela bolestí.
„Mohl bys mě pustit,“ navrhla mu. „Nikdo se to nedozví.“
Strážný si odfrkl. „Nikdo si nevšimne, že ses znovu objevila u dvora nebo doma u rodiny? Královnini špehové se nedozví, že žiješ?“
„Odejdu,“ zkusila to znovu. Pravdou bylo, že by nejspíš opravdu musela odejít, pokud chtěla přežít. Královna vdova by neměla radost z toho, že žije. „Moje rodina má styky za mořem. Odsud v podstatě nechodí zprávy. Mohla bych zmizet.“
Zdálo se, že strážného ta myšlenka ani v nejmenším nenadchla. „A kdyby tě náhodou někdo našel? Ne, vykonám svoji povinnost.“
„Zaplatím ti,“ pronesla Angelica. Byli už dost vysoko. Tak vysoko, že když vyhlédla úzkým oknem ven, vypadalo město jako postavené z dětských kostek. Možná, že právě tak královna vnímala svoji říši – jako hračku pro své pobavení.