Místností projel neviditelný proud napětí a všichni studenti po sobě začali navzájem pokukovat. Na tohle celou dobu čekali. Zbytek přednášky proběhl vcelku jednotvárně, probírala se náplň kurzu a podrobnosti ohledně psaní jejich diplomových prací.
Jessie naštěstí tu svou napsala a obhájila už na USC, a tak debatě nevěnovala přílišnou pozornost. Místo toho se jí myšlenky zatoulaly zpět k podivné snídani v jachtařském klubu a k tomu, jak z ní byla i navzdory ochotě a přívětivosti všech přítomných celá nesvá.
Do přednášky se znovu zaposlouchala teprve tehdy, když se řeč stočila zpět k praktiku. Studenti profesorovi pokládali logistické a akademické otázky. Jessie pro něj taky jednu měla, rozhodla se ale, že počká, až skončí hodina. Nechtěla, aby ji slyšela celá skupina.
Většina z jejích spolužáků chtěla evidentně pracovat v jednom ze dvou vězení. Po tom, co profesor zmínil, že komunita zakázala držet v nemocnici v Norwalku násilné zločince, o ni zjevně klesl zájem.
Profesor Hosta nakonec oznámil konec hodiny a studenti se začali z učebny vytrácet. Jessie si při schovávání sešitu do batohu dala načas, zatímco se dalších pár studentů ještě ptalo Hosty na nějaké otázky. Teprve, když byli všichni pryč a i profesor se chystal k odchodu, oslovila ho.
„Ještě jednou se omlouvám za svůj pozdní příchod, profesore Hosto,“ řekla a snažila se neznít příliš vtíravě. I během té jediné hodiny nabyla pocitu, že Hosta pohrdá poníženým podlézáním. Zdálo se, že mnohem více než úcty si váží zvídavosti, i kdyby byla na hranici drzosti.
„Nezníte, jako by vás to příliš mrzelo, paní.…“ poznamenal se zvednutým obočím.
„Huntová, Jessie Huntová. A popravdě zas tak ne,“ přiznala. Rozhodla se v tu chvíli, že bude mít u tohoto chlápka větší úspěch, když s ním bude mluvit napřímo. „Říkala jsem si jen, že bych se měla zachovat zdvořile, abych dostala odpověď na mou skutečnou otázku.“
„Která zní…?“ zeptal se a obočí měl zvednuté v zaujatém překvapení.
Získala si jeho pozornost.
„Všimla jsem si, že jste říkal, že DSH-Metro nepřijímá pacienty, kteří se v minulosti dopustili násilí.“
„Přesně tak,“ přitakal. „Je to jedna z jejich zásad. Prakticky jsem to odcitoval z jejich webových stránek.“
„Ale pane profesore, my oba víme, že to není úplně pravda. Nemocnice Norwalk má malé oddělení, kde se léčí pacienti, kteří spáchali příšerné násilné zločiny, včetně sériových vražd, znásilnění a nejrůznějších zločinů na dětech.“
Než odpověděl, dlouhou chvíli ji netečně pozoroval.
„Podle Oddělení státních nemocnic se takovými případy zabývá DSH-Atascadero v San Luis Obispo,“ řekl s kamenným obličejem. „Metro se stará o nenásilné pachatele. Nejsem si tedy úplně jistý, o čem to mluvíte.“
„Samozřejmě, že jste,“ odporovala Jessie sebejistěji, než očekávala. „Říká se mu Nerehabilitační oddělení, zkráceně NRD. To je ovšem pouze nezajímavý výraz, kterým krmí veřejnost. V rámci instituce a v kriminalistických kruzích je NRD známo jako „vysoce riziková jednotka“ v DSH-Metro, což je mimochodem stejný termín, jaký jste k jeho popisu použil ve své přednášce.“
Hosta na to nic neřekl. Místo toho si ji pár vteřin prohlížel, aniž by dal nějak najevo, co si myslí. Nakonec se mu však na obličeji rozehrál malý úšklebek. Bylo to poprvé, kdy na něm Jessie viděla něco, co připomínalo úsměv.
„Pojďte se mnou,“ vyzval ji a pokynul směrem ke dveřím učebny. „Vyhráváte zvláštní cenu, paní Huntová. Je to už tři semestry, co si naposledy někdo všiml mého malého verbálního triku. Omezení ze strany komunity vždycky každého natolik odradí, že se nikdo ani nepozastaví nad tím, co je na oddělení tak vysoce rizikového. Je ovšem vidět, že jste s NRD byla seznámena již dlouho předtím, než jste dnes vešla do třídy. Co o něm víte?“
“No,“ začala opatrně, „prvních pár semestrů svého studia jsem absolvovala na USC a NRD je tam tak trochu veřejným tajemstvím, vzhledem k tomu, jak je blízko.“
„Paní Huntová, něco mi tajíte. Není to veřejné tajemství. Naopak, je to velmi pečlivě střežené tajemství, a to i mezi policejními orgány a psychiatrickou komunitou. Troufám si tvrdit, že o něm v celé oblasti neví více než dvě stovky lidí. Přičemž pravé povahy zařízení si je vědoma méně než polovina z nich. A v té polovině jste z nějakého důvodu i vy. Vysvětlete mi to, prosím. A tentokrát nechte veškerou zdrženlivost stranou.“
Bylo teď na Jessie, aby se rozhodla, zda jít s pravdou ven.
Dostala ses až sem. Tak už to můžeš rovnou dotáhnout do konce.
„Napsala jsem o NRD svou diplomovou práci,“ prohlásila. „Málem mě kvůli tomu vyhodili z programu.“
Hosta se zastavil a na chvíli vypadal ohromeně. Rychle se ovšem dal zase dohromady.
„Tak to jste byla vy?“ zeptal se a zdálo se, že to na něj udělalo dojem. „Vaše práce je pro ty, co ji četli, legendární. Pokud si dobře vzpomínám na název, bylo to něco jako ‚Vliv nerehabilitačního dlouhodobého uvěznění na duševně nemocné pachatele'. Nikdo však nemohl přijít na to, kdo byl skutečným autorem. Koneckonců, žádné úřední záznamy o Jane Dońt neexistují.“
„Musím přiznat, že jsem na ten pseudonym byla celkem pyšná. Falešné jméno jsem ale vůbec nepoužívala z vlastního rozhodnutí,“ poznamenala Jessie.
„Co tím myslíte?“ otázal se Hosta, jehož to očividně zaujalo.
Jessie zauvažovala, zda se nepohybuje na hranici toho, o čem má dovoleno mluvit. Pak si však vzpomněla na důvod, proč ji v první řadě přidělili k Hostovi, a usoudila, že nemá smysl se ostýchat.
„Můj fakultní poradce předal mou práci děkanovi,“ vysvětlila, „a ten okamžitě přivedl zástup policistů a zdravotníků, které nemám dovoleno označovat nijak jinak, než okouzlujícím jménem ‚Panel'. Devět hodin v kuse mě vyslýchali, dokud nebyli zcela přesvědčeni, že skutečně jen píšu akademickou práci a nejsem utajená novinářka nebo něco ještě horšího.“
„To zní zajímavě,“ řekl Hosta. Zdálo se, že to myslí vážně.
„Ano, zní to tak. V té době bych ale spíše řekla děsivě. Nakonec se rozhodli, že mě nezatknou. Koneckonců, to oni měli neoficiální a utajené psychiatrické vězení, ne já. Škola připustila, že jsem v zásadě neprovedla nic špatného, a souhlasila, že mě nevyhodí. Veškeré podrobnosti ohledně mé práce však byly prohlášeny za přísně tajné. Oddělení stanovilo, že jako obhajoba mé diplomové práce postačí výslech, kterému mě podrobily úřady. Podepsala jsem také několik dokumentů, v nichž jsem musela slíbit, že o této záležitosti nebudu s nikým mluvit, ani s mým manželem, jinak budu čelit potenciálnímu trestnímu stíhání, i když za co, to mi nikdy neřekli.“
„Jak je tedy možné, paní Huntová, že vedeme tuhle konverzaci?“
„Řekněme, že jsem dostala… zvláštní povolení. Dovolili mi pokračovat a dodělat si titul pod jednou konkrétní podmínkou. Abych toho však byla schopná, musí mít můj nový fakultní poradce alespoň zběžné povědomí o tom, co jsem napsala. Vyšší síly pečlivě zvážily fakulty na všech univerzitách v Orange County a usoudily, že jediný, kdo splňuje jejich požadavky jste vy. Škola nabízí magisterský program kriminální psychologie, který vedete. S NRD máte vztah a v minulosti vás tam zavedla práce. Dokonce ho uvádíte jako jednu z možností, kde dělat praktikum ve výjimečných případech, kdy o to některý student projeví zájem a vidíte v něm potenciál. Jste má jediná možnost v okruhu padesáti mil.“
„Předpokládám, že bych měl být polichocen. A co když odmítnu být váš fakultní poradce?“ zeptal se.
„Měla jsem za to, že vás navštíví někdo z Panelu a vysvětlí vám to—proč je to ve vašem nejlepším zájmu a tak dále. Jsem překvapená, že se to ještě nestalo. Obvykle dělají věci velmi důkladně.“
Hosta se na chvíli zamyslel.
„Obdržel jsem pár e-mailů a v hlasové schránce mám zprávu od někoho jménem Dr. Ranier,“ podotkl. „Jeho jméno mi však nic neříkalo, a tak jsem je ignoroval.“
„Doporučila bych vám, abyste na tu zprávu odpověděl, pane profesore,“ mínila Jessie. „Je dost možné, že je to pseudonym, za nímž může být i někdo, koho už znáte.“
„To také udělám. Rozumím-li tomu tedy správně, tak při obstarávání vašeho povolení k praktiku v NRD nebudu muset překonávat všechny obvyklé byrokratické překážky, je to tak?“
„Dělat praktikum právě tam bylo onou konkrétní podmínkou, kterou jsem zmínila dříve. Z toho důvodu jsem také víceméně bez diskuzí souhlasila s jejich dohodou o mlčenlivosti,“ vysvětlila mu Jessie a nedokázala v hlase zakrýt vzrušení. „Čekám na to už skoro dva roky.“
„Dva roky?“ opáčil Hosta překvapeně. „Jestli jste svou práci dokončila před takovou dobou, neměla byste už dávno mít i titul?“
„To je na dlouhé povídání, které budeme muset nechat na jindy. Můžu ale prozatím počítat s tím, že mám vaše svolení splnit své praktikum v DSH-Metro, přesněji v NRD?“
„Za předpokladu, že se váš příběh potvrdí, tak ano,“ řekl, když se dostali ke dveřím jeho kabinetu. Odemkl je, ale dovnitř ji nepozval. „Musím vám však položit otázku, na kterou se ptám každého studenta, co si přeje tam jít pracovat—opravdu si jste jistá, že to chcete udělat?“
„Jak se mě na to po všem, co jsem vám řekla, ještě můžete ptát?“
„Protože je jedna věc si o lidech, které tam drží, číst,“ odpověděl, „ale pracovat s nimi je něco úplně jiného. Velice rychle poznáte, jak je to namáhavé. Na základě poznatků ve vaší diplomové práci usuzuji, že některé vězně, kteří tam pobývají, už znáte?“
„Pár; vím, že je tam sériový pachatel znásilnění z Bakersfieldu, Delmond Stokes. Pak taky několikanásobný vrah dětí, kterého minulý rok zadržela ta policistka v důchodu. A jsem si celkem jistá, že tam drží i Boltona Crutchfielda.“
Hosta na ni upřeně hleděl, jako by se rozmýšlel, zda má nebo nemá říct, co si myslí. Nakonec se zdálo, že dospěl k rozhodnutí.
„To jeho chcete pozorovat, viďte?“
„Musím přiznat, že jsem zvědavá,“ připustila Jessie. „Slyšela jsem o něm různé historky, ale nejsem si jistá, kolik z nich je pravdivých.“
„Jedna historka, o jejíž pravdivosti vás mohu spolehlivě ujistit, je to, že v průběhu šesti let brutálně zavraždil devatenáct lidí. Ať už je zbytek pravda nebo žvásty, tohle je skutečnost. Nikdy na to nezapomínejte.“
„Setkal jste se s ním?“ zeptala se Jessie.
„Setkal. Dvakrát jsem ho vyslýchal.“
„A jaké to bylo?“
„To je na dlouhé povídání, paní Huntová, které budeme muset nechat na jindy,“ poznamenal a obrátil tak její vlastní slova proti ní. „Pro tuto chvíli se spojím s Dr. Ranierem a ověřím si pravdivost vašeho vyprávění. V případě, že vše proběhne v pořádku, vás kontaktuji a zařídíme vaše praktikum. Chápu, že chcete začít brzy.“
„Kdyby to šlo, začala bych hned zítra.“
„Jistě, ale si to potrvá trochu déle. Mezitím se pokuste zůstat nohama na zemi. Pěkný den, paní Huntová.“
S těmito slovy zavřel dveře svého kabinetu a nechal Jessie stát na chodbě. Otočila se k odchodu. Jak se najednou rozhlížela po neznámé chodbě, uvědomila si, že byla natolik ponořena do rozhovoru, že nic jiného nevnímala. Neměla tušení, kde vlastně je.
Chvíli tam stála a představovala si, jak sedí tváří v tvář s Boltonem Crutchfieldem. Tato myšlenka ji vzrušovala a děsila zároveň. Chtěla—ne, potřebovala—s ním již nějaký čas mluvit. Skutečnost, že se tak možná již brzy stane, ji rozechvívala nervózním očekáváním. Potřebovala odpovědi na otázky, o kterých nikdo ani nevěděl, že je má. A on byl jediný, kdo jí je mohl poskytnout. Nebyla si ovšem jistá, zda bude ochotný. A pokud ano, co za to bude chtít?
Pátá kapitola
Jessie byla tak rozrušená, že cestou ze školy zavolala Kylovi, i když věděla, že je přes den vždycky šíleně zaneprázdněný a telefon skoro nikdy nezvedá. Potvrdilo se jí to i tentokrát, nemohla si však pomoct a nechala mu aspoň zprávu v hlasové schránce.
„Ahoj, zlato,“ řekla po pípnutí. „Jen jsem ti chtěla říct, že můj první den ve škole byl naprosto skvělý. Profesor je trochu oříšek, ale myslím, že spolu budeme vycházet. A vypadá to, že snad brzy začnu své praktikum. Jestli vše půjde tak, jak má, možná už tento týden. Popravdě se mi z toho trochu točí hlava. Doufám, že máš taky skvělý den. Říkala jsem si, že bych pro nás dnes večer mohla uvařit speciální večeři, zvlášť když jsme teď konečně zjistili, ve které krabici máme hrnce a pánve. Dej mi vědět, v kolik budeš doma, a já nám nachystám něco dobrého. Můžeme si k tomu otevřít jednu z těch lahví vína, co máme odloženou, a možná i začít pracovat na rozšiřování naší malé rodinky. Tak zatím, uslyšíme se později. Miluju tě.“
Cestou domů se zastavila v Bristol Farms a koupila pár okounů, aby je nadila a upekla na večeři. Podařilo se jí najít také pěknou brokolici, přihodila ji tedy do košíku. Když už mířila k pokladně, všimla si ještě nových brambor, a tak je rovněž přibrala.
Byla v pokušení koupit i nějaký hříšný moučník, ale věděla, že Kyle si dává pořádně do těla a ani by se ho nedotkl. V mrazáku byla navíc pořád trocha italského sorbetu, a to bude bohatě stačit. Než odešla od pokladny, měla už v hlavě rozvržené celé menu.
* * *
Jessie hleděla na nedotčené talíře s jídlem, které ležely na jídelním stole, a pak se potřetí za posledních pět minut podívala na telefon. Bylo 19:13 a Kyle se pořád neozval.
Napsal jí hned chvilku po tom, co mu nechala zprávu v hlasové schránce. Večeře prý zní skvěle a doma by měl být kolem 18:30. Mezitím už však uběhlo téměř pětačtyřicet minut a on stále nikde. A co hůř, ani o sobě nedal vědět.
Všechno nachystala tak, aby na něj teplá večeře čekala na prostřeném stole v 18:45, to kdyby měl náhodou trochu zpoždění. Jenže Kyle se neukázal. Dvakrát mu poslala zprávu a jednou mu mezitím v hlasové schránce nechala vzkaz. Ani tak od něj ale od té původní zprávy nic neslyšela. Teď byla ryba na stole víceméně studená a zírala na ni lhostejným pohledem.
V 19:21 konečně zavolal. Podle hluku v pozadí poznala, ještě než promluvil, že je v baru.
„Ahoj, Jess,“ křičel, aby ho bylo přes hudbu slyšet. „Promiň, že volám tak pozdě. Jak se máš?“
„Bála jsem se o tebe,“ řekla a snažila se, aby z jejího hlasu nepoznal, jak je otrávená.
„Jé, promiň,“ odpověděl, příliš lítosti v tom však nezaznívalo. „Nechtěl jsem, aby ses strachovala. Něco mi do toho na poslední chvíli vlezlo. Kolem šesté mi zavolal Teddy, aby mi řekl, že má pro mě pár dalších potenciálních klientů. Zeptal se mě, jestli se s nimi můžu sejít v jednom baru v přístavu, Sharkie’s se to tu jmenuje. Řekl jsem si, že si jako nováček v kanceláři nemůžu dovolit takové příležitosti propásnout, chápeš?“
„Tos mi nemohl zavolat a dát mi vědět?“
„Moje chyba,“ křičel. „Všechno to bylo tak narychlo, že mi to nějak vypadlo. Teprve teď se mi podařilo se odplížit a zavolat ti…“
„Uvařila jsem obrovskou večeři, Kyle. Chtěli jsme dnes večer oslavovat, pamatuješ? Otevřela jsem láhev vína za sto dolarů. Měl to být romantický večer.“
„Já vím,“ řekl. „Ale já se z tohohle nemohl vymluvit. Myslím, že se mi povede oba Teddyho kamarády ulovit jako klienty. A až se vrátím domů, klidně se pořád můžeme pokusit o miminko.“
Jessie se zhluboka nadechla, aby se jí při odpovědi podařilo udržet klidný hlas.
„Až se vrátíš, bude už pozdě,“ namítla. „Já budu unavená a ty napůl opilý. Tak jsem si to úplně nepředstavovala.“
„Poslyš, Jessie. Omlouvám se, že jsem nezavolal. Ale to chceš, abych takovou příležitost jen tak zahodil? Já tady jen nepopíjím. Dělám byznys a přitom se snažím udělat si pár nových přátel. To mi budeš mít za zlé?“
„Asi teprve zjišťuju, jaké máš priority,“ odpověděla.
„Jessico, moje největší priorita jsi vždycky ty,“ trval na svém Kyle. „Jen se snažím všechno vybalancovat. Ale asi jsem to podělal. Slibuju, že budu doma do devíti, může být? Hodí se ti to do tvého časového plánu?“