„Nedělej to,“ řekla Clarissa, pokoušejíc se o svůj nejlepší úsměv.
„Co nemám dělat?“
„Nebuď teď agentka Wise,“ odpověděla Clarissa. „Buď jen přítelkyně. Nemysli si, že nevidím, jak ti to šrotuje v hlavě. Bože, ženská. Nemáš náhodou těhotnou dceru? Vždyť budeš babička!“
„Jen si kopni, když jsem na zemi,“ řekla Kate s úsměvem a zeptala se: „Ta dcera Debbie… měla přítele?“
„Netuším,“ odpověděla Jane.
U stolu zavládlo trapné ticho. Za poslední rok, co se tyhle čerstvé důchodkyně scházely, nikdy nezabrousily do nepříjemných témat. Nyní to bylo zcela poprvé, a evidentně je to rozhodilo. Kate na to byla samozřejmě zvyklá. Čas, který strávila v akademii, ji naučil jak zvládat podobné situace.
Ale Clarissa měla pravdu. Jakmile Kate zjistila, co se stalo, okamžitě přepnula do režimu agentky. Byla si vědoma toho, že by se teď měla chovat především jako kamarádka – myslet na ztrátu Deb a na její duševní stav. Jenže ta agentka v ní byla příliš silná a její instinkty, přestože ležely celý rok ladem, jely na plné obrátky.
„Tak, jak bychom jí mohly ulehčit?“ zeptala se Jane.
„Napadlo mě, že bychom jí mohly každý den vařit,“ odvětila Clarissa. „Znám pár dalších žen, které by do toho možná šly. Prostě se ujistit, že v následujících týdnech nebude muset vařit pro svou rodinu, aby se s tím mohla v klidu vypořádat.“
Dalších deset minut pak strávily vymýšlením způsobu, jak celý tento plán zrealizovat.
Kate však tuto konverzaci vnímala pouze okrajově. Její mysl teď bloudila v úplně jiných končinách, snažila se vyhrabat skrytá fakta a zvláštnosti o Deb a její rodině. Pokoušela se vytvořit případ, i když tu možná žádný nebyl.
Ale třeba jo, pomyslela si Kate. A řekla bych, že je jen jeden způsob, jak to zjistit.
Kapitola druhá
Po odchodu do důchodu se Kate vrátila zpět do Richmondu ve Virginii. Vyrůstala v malém městečku Amelia, které leželo zhruba čtyřicet minut od Richmondu, ale později odešla na kolej poblíž centra města. Svá první vysokoškolská léta strávila na virginské univerzitě, kde studovala umění. Po třech letech však zjistila, že její srdce bije pro kriminalistiku, a to díky jednomu z volitelných kurzů z psychologie. Byla to dlouhá a spletitá cesta, která ji zavedla do Quantica a k její vynikající třicetileté kariéře.
Právě projížděla některými známými ulicemi Richmondu. U Debbie Meadeové byla předtím pouze jednou, ale věděla přesně, kde se její dům nachází. Pamatovala si to, protože jí záviděla to místo. Jeden z těch staře vypadajících domů mimo centrum města, kde je ulice lemována stromy spíše než lampami a vysokými budovami.
Debbiina ulice byla pokryta listím z jilmů, které se rozpínaly po celé její délce. Musela zaparkovat o tři domy dál, neboť rodina a přátelé už pomalu začínali zaplňovat místa před Debiiným domem.
Jak kráčela po chodníku, snažila se přesvědčit sama sebe, že to byl špatný nápad. Ano, plánovala vstoupit do domu jen jako přítelkyně – i když se Jane s Clarissou rozhodly držet až do pozdního odpoledne stranou, aby daly Deb trochu prostoru. Ale bylo v tom i cosi hlubšího. Poslední měsíce hledala něco, čím se zabavit, nějaký lepší a smysluplnější způsob trávení času. Často snívala o tom, že by mohla příležitostně pracovat pro FBI, byť by se jednalo jen o nějaké rutinní úkoly.
I pouhá zmínka o její práci ji dokázala nadchnout. Například příští týden měla vypovídat u soudu kvůli podmínečnému propuštění vězně. Vůbec ji netěšilo opětovné setkání se zločincem, ale vítala možnost ponořit se alespoň na chvilku do práce.
Podívala se na Debbiinu přední terasu. Moc dobře věděla, proč tam šla. Chtěla se dopátrat odpovědí na otázky, které nedokázala vyhnat z hlavy. Cítila se kvůli tomu sobecky, jako kdyby zneužívala ztrátu své kamarádky k tomu, aby se vrátila zpět do vod, jež před rokem opustila. A právě proto, že do případu byla zainteresovaná její přítelkyně, byla celá tahle věc tolik choulostivá. Ta stará agentka v ní doufala, že by se z toho mohlo něco vyklubat. Přítelkyně v ní se naopak bála, že by to mohlo být zbytečně riskantní. Obě její části pak přemítaly nad tím, zda by nebylo lepší zůstat při pouhém fantazírování o návratu do své práce.
To je možná přesně to, co dělám, pomyslela si Kate, když stoupala do schodů k domu Meadeových. A upřímně, nebyla si moc jistá tím, co si o tom má myslet.
Jemně zaklepala na dveře. Takřka ihned jí otevřela starší paní, kterou Kate viděla poprvé v životě.
„Jste z rodiny?“ zeptala se žena.
„Ne,“ odpověděla Kate, „jen blízká přítelkyně.“
Žena si ji důkladně prohlédla, než ji pustila dovnitř. Kate vešla do chodby a prošla kolem obývacího pokoje, který byl plný truchlících lidí, již seděli kolem osoby v polohovacím křesle. Tou osobou byla Debbie Meadeová. Kate poznala muže, který stál vedle ní a mluvil s jiným mužem. Byl to její manžel, Jim.
Poněkud neohrabaně vešla do místnosti a zamířila rovnou k Deb. Ještě než se Deb stačila zvednout, Kate se k ní sehnula a objala ji.
„Je mi to tak líto, Deb,“ řekla.
Deb byla očividně vyčerpaná z neustálého pláče, a tak jen přikývla na rameni Kate. „Děkuju, že jsi přišla,“ zašeptala jí Deb do ucha. „Myslíš, že bychom se mohly za pár minut sejít v kuchyni?“
„Jistě.“
Kate přerušila objetí a přikývla na pozdrav několika známým tvářím v místnosti. Jak procházela chodbou, která ústila do kuchyně, cítila se poněkud nejistě. V kuchyni nebyl nikdo, jen několik špinavých talířů a sklenic, které tam odložili hosté. Na pultě leželo pár koláčů společně s šunkovými rolkami a dalšími jednohubkami. Kate se přesunula ke dřezu a pustila se do mytí nádobí.
O chvíli později vešel do kuchyně Jim Meade. „Tohle opravdu nemusíš dělat,“ řekl.
Kate se otočila a viděla, jak sklíčeně a unaveně Jim vypadá. „Já vím,“ odvětila. „Přišla jsem, abych vás podpořila. A protože v obýváku byla opravdu tíživá atmosféra, rozhodla jsem se vám pomoci mytím nádobí.“
Jen přikývl a zdálo se, že snad na místě usne.
„Jedna naše známá říkala, že viděla před pár minutami vcházet ženu. Jsem opravdu rád, že jsi to ty, Kate.“
Kate si za ním všimla další osoby přicházející směrem ke kuchyni, která vypadala stejně unaveně a zlomeně jako on. Oči Deb Meadeové byly celé oteklé a rudé od vytrvalého pláče. Měla rozcuchané vlasy, a když se při pohledu na Kate pokusila o úsměv, okamžitě jí zase z tváře zmizel.
Kate odložila nádobí, které právě myla, rychle si usušila ruce o utěrku vedle dřezu a šla za svou kamarádkou. Nikdy sice nebyla na fyzický kontakt, ale moc dobře věděla, kdy je potřeba někoho obejmout. Trochu předjímala, že objetí nejspíš vyvolá v Deb další pláč, ale nic takového se nestalo.
Nejspíš už se prozatím vyplakala, pomyslela si Kate.
„Slyšela jsem o tom teprve dnes ráno,“ řekla Kate. „Je mi to tak líto, Deb. Vy oba,“ řekla a přesunula zrak na Jima.
Jim přikývl na znamení poděkování a poté se podíval směrem do chodby. Když viděl, že tam nikdo nepostává a vzdáleně slyšel mumlání hostů z obývacího pokoje, přistoupil blíž ke Kate, jakmile se od ní Deb odtáhla.
„Musíme se tě na něco zeptat, Kate,“ takřka zašeptal Jim.
„A prosím,“ dodala Deb a chytla ji za ruku. „Předtím, než řekneš ne, nás prosím vyslechni.“ Kate cítila, jak se Debiina ruka začala třást, což jí lámalo srdce.
„Samozřejmě,“ řekla Kate. Prosebné pohledy a celková tíha jejich žalu visely nad její hlavou jako kovadlina, která měla každou chvíli spadnout.
„Policie nemá nejmenší tušení, kdo to mohl udělat,“ řekla Deb. Najednou se její vyčerpání přeměnilo v něco, co připomínalo vztek. „Na základě pár věcí z naší výpovědi a textových zpráv, které našli v Juliině telefonu, zatkla policie jejího bývalého přítele. Drželi ho ani ne tři hodiny a pak ho pustili. Jen tak. Jenže Kate… já vím, že to byl on. Musí to být on.“
Kate viděla podobný přístup nesčetněkrát během své práce agentky. Truchlící rodiny se dožadovaly okamžité spravedlnosti. Racionální uvažování vzalo za své a zbyla jen touha po vykonání určité pomsty na úkor řádného vyšetřování. A pakliže se výsledky nedostavily ihned, usoudila truchlící rodina, že je policie nebo FBI naprosto neschopná.
„Deb… jestliže ho tak rychle propustili, museli mít nějaký silný důkaz. Koneckonců… jak je to dlouho, co spolu chodili?“
„Třináct let. Ale on se s ní snažil neustále spojit, dokonce, i když už byla vdaná. Musela si kdysi zažádat o soudní zákaz styku.“
„Přesto ale… musel mít opravdu dobré alibi, aby ho policie takhle brzo propustila.“
„Jo, ale jestli ho měl, nikdo mi o tom neřekl,“ odvětila Deb.
„Podívej Deb,“ řekla Kate a jemně stiskla její dlaň. „Ta ztráta je příliš čerstvá. Dej tomu pár dní, než začneš zase uvažovat racionálně. Viděla jsem to už stokrát.“
Deb zakroutila hlavou. „Jsem si tím jistá, Kate. Randili spolu tři roky a ani na vteřinu jsem mu nevěřila. Víme s jistotou, že ji alespoň dvakrát uhodil, ale Julie si to vždy nechávala pro sebe. Byl hodně vznětlivý. Dokonce i on sám by ti to řekl.“
„Jsem si jistá, že Policie dělá —“
„Tohle je naše laskavost,“ přerušila ji Deb. „Chci, aby ses na to podívala. Chci, aby ses zapojila do případu.“
„Jsem v důchodu, Deb. To přece víš.“
„Vím. A taky vím, jak moc ti to chybí. Kate… toho chlapa, co zabil moji dceru, jen trochu postrašili a strávil nějaký čas ve vyšetřovací místnosti. A teď si v klidu vysedává doma, zatímco já musím plánovat pohřeb své dcery. To není spravedlivé, Kate. Prosím… podíváš se na to? Je mi jasné, že to nemůžeš udělat oficiální cestou, ale… cokoliv budeš moct. Byla bych ti vděčná.“
Debiiny oči v sobě skrývaly tolik bolesti, že ji Kate cítila proudit mezi nimi. Každá část jejího těla jí říkala, ať zůstane neoblomná a nedovolí falešným nadějím narušit Debiino truchlení. Ale Deb měla přece jen pravdu. Skutečně se jí stýskalo po práci. A i kdyby se mělo jednat jen o pár telefonátů na policejní oddělení v Richmondu nebo jejím bývalým kolegům z úřadu, bylo by to aspoň něco.
Pořád by to bylo lepší než se neustále ohlížet za svojí kariérou a chodit sama na střelnici.
„Můžu udělat následující,“ řekla Kate. „Po mém odchodu do důchodu jsem ztratila veškeré páky. Jasně, občas mi zavolají a zeptají se na můj názor, ale nemám už žádné kompetence. Nehledě na to, že tenhle případ by byl kompletně mimo mou jurisdikci, i kdybych byla stále aktivní. Ale zavolám pár svým starým kontaktům a ujistím se, že důkazy, které podporují jeho nevinu, jsou dostatečně silné. Upřímně, Deb, to je maximum, co mohu udělat.“
Na Jimovi i Deb byla vidět okamžitá vděčnost. Deb ji znovu objala a tentokrát se už spustil pláč. „Děkuji.“
„To nestojí za řeč,“ odpověděla Kate. „Ale opravdu vám nemůžu nic slíbit.“
„My víme,“ řekl Jim. „Ale aspoň teď víme, že se na to podívá někdo kompetentní.“
Kate nebylo dvakrát příjemné, že se na ni dívají jako na vnitřní sílu, která bude kopat za jejich tým. A nelíbilo se jí ani to, jak shazují práci policie. Ale znovu si uvědomovala, že je to obrovský smutek, co oslabuje jejich úsudek při hledání odpovědí, takže to pro tentokrát nechala být.
Myslela na to, jak moc unavená byla ke konci své kariéry – ani ne tak fyzicky unavená, jako spíš emocionálně vyčerpaná. Vždycky milovala svou práci, ale kolikrát uzavřela případ a pomyslela si: Bože, už mě to fakt unavuje…
V posledních letech se to stávalo čím dál častěji.
Ale tentokrát nešlo o ni.
Objímala svou kamarádku a přemítala nad tím, že je jedno, jak moc se lidé snaží hodit svou minulost za hlavu – ať už kariéru nebo vztahy – vždycky na ně někde zpoza rohu vykukuje.
Kapitola třetí
Kate na nic nečekala. Vrátila se domů a sedla si na chvíli ke stolu ve své malé pracovně. Dívala se oknem pracovny na malý dvorek za domem. Sluneční paprsky prostupovaly oknem tak, že vytvořily obdélníkový obrazec na dřevěné podlaze. Podlaze, která vykazovala známky stárnutí stejně jako zbytek jejího domu z dvacátých let. Nacházel se v Carytownu v Richmondu, ale Kate se tu nikdy necítila jako doma. Carytown byla malá trendy část města, ze které se chtěla v brzké době odstěhovat. Měla dostatek peněz na to, aby si pořídila dům tam, kde chtěla, ale jen pouhá představa na stěhování ji vyčerpávala.
Byla to nejspíš ztráta motivace, co jí tak komplikovalo a ztěžovalo důchod. To a neochota upustit od neustálých vzpomínek, které jí připomínaly, kým posledních třicet let v úřadu byla. Když se tyto dva pocity střetly, často se cítila demotivovaná a bez nějakého skutečného cíle.
Ale teď tu byla žádost Deb a Jima Meadeových. Jistě, byla to poněkud bláhová žádost, ale Kate neviděla nic špatného na tom zavolat pár lidem. I kdyby z toho nakonec nic nebylo, alespoň by pak mohla zavolat Deb a říct jí, že udělala maximum.
První telefonát směřoval na zástupce komisaře virginské státní policie, muže jménem Clarence Greene. Během posledních deseti let s ním úzce spolupracovala na několika případech a oba se vzájemně respektovali. Doufala, že poslední uplynulý rok nezničil jejich vztah. Kate věděla, že Clarence nikdy nebýval ve své kanceláři, takže vynechala pevnou linku a zavolala mu rovnou na mobil.
Užuž si myslela, že telefonát zůstane bez odezvy, když v tom ji pozdravil známý hlas. Kate si na okamžik připadala, jako kdyby svou práci nikdy neopustila.
„Agentko Wise,“ řekl Clarence. „Jak se sakra máte?“
„Dobře,“ odpověděla. „A vy?“
„Jako obvykle. Ale teda řeknu vám… nevěřil jsem, že na svém telefonu ještě někdy uvidím vaše jméno.“
„No, co se toho týče,“ řekla Kate. „Není mi příjemné přijít s něčím takovým po více než roční odmlce, ale mám přítelkyni, která právě přišla o dceru. Slíbila jsem jí, že se na to vyšetřování podívám.“
„Tak co ode mě chcete?“ zeptal se Clarence.
„No, hlavní podezřelý byl ex-přítel dcery. Zdá se, že ho zadrželi, ale do tří hodin byl zase na svobodě. Rodiče jsou samozřejmě zvědaví proč.“
„Ach,“ řekl Clarence. „Podívejte, Wise…tohle vám opravdu nemůžu sdělit. A se vším respektem, který k vám chovám, toto byste už měla vědět.“
„Nechci se nijak plést do případu,“ řekla Kate. „Jen mě zajímá, proč nikdo nesdělil rodičům důvod propuštění jediného podezřelého v případu. Je to truchlící matka, která hledá odpovědi a —“
„Tady vás znovu přeruším,“ řekl Clarence. Jak sama víte, s truchlícími matkami, otci i vdovami se setkávám poměrně pravidelně. Jenom proto, že jednu z nich náhodou znáte, ještě neznamená, že kvůli vám můžu porušit protokol nebo dělat, že se nedívám.“
„Úzce jsme spolu spolupracovali, takže jistě víte, že mi jde jen o to nejlepší.“
„Jsem si jistý, že ano. Ale to poslední, co teď potřebuji, je agentka FBI v důchodu, která se plete do probíhajícího vyšetřování, byť by si držela jakýkoliv odstup. Tomu přece rozumíte, ne?“
Jasně, že tomu rozuměla. Ale přece jen to musela zkusit ještě jednou. „Považovala bych to za osobní laskavost.“
„To je mi jasné,“ řekl Clarence trochu blahosklonně. „Ale moje odpověď je ne, agentko Wise. Teď, pokud mne omluvíte, půjdu k soudu promluvit si s jednou z těch vdov, o kterých jsem vám před chvílí říkal. Mrzí mě, že vám nemůžu pomoci.“
Zavěsil bez slůvka rozloučení, a nechal tak Kate upřeně zírat na dřevěnou podlahu, kde se pomalu přesouval čtyřhran slunečního světla. Přemýšlela nad dalším krokem a uvědomila si, že zástupce komisaře Greene jí prozradil, že se chystá jet k soudu. Věděla, že by bylo rozumné brát jeho odmítnutí jako porážku. Avšak jeho neochota pomoct, ji nutila pátrat ještě urputněji.
Vždycky mi říkali, že jsem byla tvrdohlavá agentka, přemítala, jak se zvedala od stolu. Je fajn vědět, že se některé věci nezměnily.