„Takže na jakých případech teď děláš?“ zeptala se Kate.
„Na takových, které by tě jistě nudily,“ odpověděl. Kate ale věděla, že jí o nich nakonec řekne, protože miloval svou práci stejně jako ona.
„Snažím se dostat nějaké podvodníky, kteří manipulují s bankomaty. A částečně spolupracuji s pár dalšími agenty na něčem, co vypadá na menší obchod s prostitutkami, který přichází z Georgetownu, toť vše.“
„Jejda,“ řekla Kate.
„Však jsem ti to říkal, nuda…“
„Takže úplně něco jiného než ty odložené případy, o kterých mluvil Duran? Co o tom vlastně víš? Jak dlouho už ten projekt připravují?“
„Moc dlouho ne, myslím. Zasvětili mě teprve před dvěma týdny. Duran se mě s dalšími kuplíři vyptával na pár našich případů, které se nikdy nevyřešily. Nezajímaly je naše pracovní metody nebo tak něco, chtěli jen detaily a dokumentace ke starým případům.“
„A neřekli ti důvod?“
„Ne. A… počkej, proč jsi tak podezřívavá? Myslel jsem, že po téhle příležitosti skočíš.“
„Však to mám taky v plánu. Jen mě zajímá, jestli nejdou po nějakém konkrétním odloženém případu. Něco přece muselo zažehnout ten náhlý zájem o staré případy. Fakt pochybuji, že se jen Duran snažil vymyslet způsob, jak mě přivést zpátky.“
„To netuším,“ řekl Logan. „Byla bys překvapená, jak tě tu postrádali. Někteří nováčci o tobě neustálé básní, jako bys byla nějaké mytologické stvoření.“
Ignorovala ten kompliment a soustředila se dál na svůj tok myšlenek. „Mimo to, proč by si mě zavolal zpět do DC, aby mi následně řekl, že si mám dát oraz, než začnu pracovat? Říkám si, že ať už je pravý důvod jakýkoliv, ještě tak úplně nevyplul na povrch.“
„No, víš,“ řekl Logan. „Vzhledem k tomu, jak moc nad celou tou věcí přemýšlíš, má nejspíš pravdu. Uvolni se, Kate. Přesně jak řekl… je tu plno agentů, kteří by pro podobnou šanci vraždili. Takže jo, jeď domů a odpočívej. Nedělej vůbec nic.“
„Znáš mě dost dobře na to, abys věděl, že to neudělám,“ řekla. Napila se svého vína a přemýšlela, jestli náhodou nemá pravdu. Možná by se měla jen radovat z toho, že se vrací zpět do práce… alespoň částečně.
„Důchod to moc nezměnil, co?“ zeptal se Logan.
„Ne. Spíš je to teď ještě horší. Nemůžu prostě jen tak sedět a nic nedělat. Nedokážu vypnout mozek. A křížovky nebo pletení to opravdu nezachrání. Možná to Duran, někde hluboko uvnitř, tuší, že jsem ještě příliš mladá na to, aby mě odsunuli někam na pastvinu.“
Logan se usmál a zavrtěl hlavou. „Jenže na těch pastvinách je nádherně šťavnatá a zelená tráva.“
„Jo, a taky jsou tam všude kravská lejna.“
Logan si povzdychl a dojedl poslední sousto na talíři. „Dobře,“ řekl. „Někteří z nás musí zpátky do práce.“
„To byla rána pod pás,“ odpověděla Kate a dopila víno.
„Takže, co teď hodláš dělat?“ zeptal se. „Pojedeš domů?“
Popravdě ještě nebyla rozhodnutá. Na jednu stranu chtěla, jen tak pro zábavu, zůstat v DC. Zajít si na nákupy nebo vyrazit na své oblíbené místo v National Mall, a tam si sednout a přemýšlet. Den byl na to jako stvořený.
Na druhou stranu však chtěla být doma. Brian Neilbolt už byl sice ze hry, ale faktem zůstávalo, že někdo zavraždil Julie Meadeovou. A policie se zdála být bezradná.
„Ještě nevím,“ řekla. „Možná se trochu podívám po městě, ale domů nejspíš vyrazím ještě před setměním.“
„Pokud si to ale rozmyslíš, tak mi zavolej. Vážně jsem tě rád viděl, Kate.“
Každý zaplatil svůj účet, a poté se rozloučili letmým objetím. Ještě než opustila restauraci, v hlavě se jí usadila konkrétní myšlenka, která se objevila jako blesk z čistého nebe.
Julii zavraždili u ní doma, zatímco byl její muž na služební cestě. Pakliže tam bylo nějaké vloupání, nikdo se mi o něm nezmínil. Ani policie, když mi dávali přednášku, ani Debbie s Jimem. Kdyby se tedy jednalo o vloupání, jistě by mi to někdo řekl.
Neustále nad tím přemítala… dostal se vrah do domu, protože ho pustila dál? Nebo třeba věděl, kde je schovaný náhradní klíč?
Tyto myšlenky v podstatě rozhodly za ni. Poté, co nějakou dobu počkala, až z ní ta sklenka vína vyprchá, sedla do auta a vyrazila zpět do Richmondu. Slíbila asistentovi ředitele Duranovi, že už nikoho dalšího nezmlátí.
Ale o přerušení vyšetřování nepadlo ani slovo.
Ovšem nyní byl na prvním místě pohřeb. Vyjádří svou upřímnou soustrast a pokusí se tam být zítra pro Deb. Poté se vrátí zpět do své role – možná s trochou více vzrušení, než si byla sama ochotna přiznat.
Kapitola osmá
Odpoledne následujícího dne stála Kate v zadní řadě smutečního procesí, zatímco se rodina Meadeových a jejich nejbližší shromáždili na hřbitově. Postávala vzadu se svou snídaňovou partou – Clarissa a Jane byly oděny do černého a vypadaly opravdu zlomeně – která se s Debbie sešla už ráno téhož dne. Debbie už vypadala o mnoho lépe než v den, kdy požádala Kate o pomoc. Slzy jí tekly po tváři a hlasitě naříkala, ale její mysl už byla přítomna. Ovšem Jim vypadal opravdu zničeně. Jako někdo, kdo přijde domů, a celý den rozjímá nad životem, který někdy dokáže být zatraceně nespravedlivý.
Kate to nedalo a musela myslet na svou dceru. Věděla, že musí Melisse po pohřbu zavolat. Julii Meadeovou moc dobře neznala, ale vzhledem k tomu, co o ní povídala Debbie, byla nejspíš ve stejném věku jako Melissa, plus mínus pár let.
Poslouchala, jak kazatel předčítal známé pasáže z Bible. Její myšlenky byly v tu chvíli s Debbie, ovšem musela zároveň myslet na to, jak se to všechno mohlo stát. Od té doby, co přijela z DC, nenašla vhodnou příležitost, aby se zeptala, jestli nedošlo k vloupání, ale uši měla stále nastražené. Všimla si, že ani Jane s Clarissou nikdy nemluvily o vloupání. Což bylo poněkud zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že Clarissa byla tak trochu drbna.
Podívala se na Jima s Debbie a všimla si, u Jima stál nějaký vysoký muž. Byl relativně mladý a elegantně upravený. Lehce šťouchla do Jane, aby se jí zeptala: „Ten vysoký muž vedle Jima. To je Juliin manžel?“
„Jo. Jmenuje se Tyler. Nebyli svoji moc dlouho. Necelý rok, myslím.“
Najednou se Kate zdálo, že se ta jejich snídaňová banda zas tak moc dobře neznala. Jasně, věděly všechno o svých předchozích zaměstnáních, oblíbených kofeinových nápojích a přáních i snech na důchod. Ale nikdy nešly víc do hloubky. Byla to taková nepsaná dohoda. Zřídkakdy se bavily o svých rodinách, veškerá jejich konverzace se nesla v odlehčeném a zábavném duchu.
Na tom samozřejmě nebylo nic špatného, ale Kate teď o rodině Meadeových nevěděla skoro nic. Věděla jen tolik, že Julie byla jejich jediné dítě… stejně jako Melissa byla její jediné dítě. A i když už si s Melissou nebyly tak blízké jako dřív, pouhé pomyšlení na její ztrátu v ní vyvolávalo obrovskou bolest.
Po konci obřadu se dav pomalu rozpouštěl a lidé se loučili objetím nebo poněkud trapným podáním ruky. Kate, se svou snídaňovou partou, následovala ostatní. Držela se ale vzadu, kde se pár jednotlivců schovávalo na cigaretu. Kate sice nekouřila, neboť jí to připadalo nechutné, ale chtěla na chvíli zůstat z dohledu. Prohlížela si skrumáž lidí před sebou a spatřila vysokou postavu Tylera Hickse. Zrovna mluvil s postarším párem, který otevřeně vzlykal. Tyler dělal, co mohl, aby zůstal klidný.
Když onen pár odešel, zamířila Kate k Tylerovi. Ten šel směrem k ženě středního věku se dvěma dětmi, ale Kate se k němu dostala dříve.
„Promiňte,“ řekla, jak se vtlačila před něj. „Vy jste Tyler, je to tak?“
„To jsem,“ odpověděl. Když k ní otočil hlavu, spatřila smutek v jeho očích. Byl vyčerpaný, unavený, a vypadal tak nějak prázdně. „Znám vás?“
„Po pravdě řečeno, neznáte,“ řekla Kate. „Jsem přítelkyně Juliiny matky. Jmenuji se Kate Wise.“
Najednou se v jeho očích objevil záblesk poznání a jeho obličej na moment ožil. „Ovšem, Debbie o vás mluvila. Jste agentka FBI nebo tak něco, že?“
„No, vlastně už v důchodu. Ale ano, máte pravdu.“
„Omlouvám se, že vás do toho zatáhla. Chápu, že to pro vás byla nepříjemná situace.“
„Neomlouvejte se,“ řekla Kate. „Neumím si ani představit, čím si teď prochází. Ale podívejte…vezmu to rychle. Nechci vás zbytečně zdržovat. Vím, že Debbie chtěla, abych se podívala na jejího bývalého přítele, ale ještě jsem s ní o tom neměla možnost mluvit, on to nebyl.“
„Paní Wise, nemusíte to pro ni dělat.“
„Já vím,“ řekla. „Ale myslíte, že byste mi mohl odpovědět na pár otázek?“
Nejprve se zdál být trochu dotčen, ale potom rezignoval. V jeho tváři byla patrná zvídavost i smutek zároveň. „Myslíte si, že má cenu ptát se na ně?“ zeptal se.
„Snad ano.“
„Nu tedy dobrá, odpovím vám na ně. Ale rychle, prosím.“
„Samozřejmě. Zajímá mě, jestli jste si nevšiml něčeho zvláštního kolem baráku, když jste se vrátil domů. Něco, co v porovnání s tím, co se stalo Julii, vypadalo jako úplná prkotina. Možná něco, na co jste se chtěl podívat později, až se věci trochu uklidní.“
Pomalu kroutil hlavou, zahleděn na místo, kam bude během následující hodiny pohřbena jeho žena. „Nic si nevybavuji.“
„Ani žádné stopy po vloupání?“
Jeho pozornost se náhle vrátila k ní, a on se zdál být trochu vyděšený. „Víte, taky mě to už napadlo,“ řekl. „Když jsem se následující den vrátil, všechny dveře byly zamčené. Párkrát jsem zazvonil na zvonek, protože jsem měl klíče hozené v jedné z mých tašek, a nechtělo se mi je prohrabávat. Jenže Julie neotevřela. Došlo mi to až včera, když jsem se snažil usnout. Někdo vešel dovnitř jak nic, aniž by se vloupal. A potom za sebou zase zamknul. Takže musel vědět, jak se do domu dostat. Ale to přece nedává žádný smysl.“
„Proč ne?“
„Protože tam máme bezpečnostní systém na kód, který zná pouze Julie, já a naše uklízečka. Každé dva měsíce ho navíc měníme.“
„Máte nějaké podezření na tu uklízečku nebo její rodinu?“
„No, táhne jí na šedesát a její rodinu neznáme. Policie to už zkoumala, ale nic nezjistili.“
„A co vy?“ zeptala se Kate. „Nevíte o někom, kdo by byl něčeho takového schopný?“
Aniž by o tom přemýšlel, zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Každou minutu dne od doby, co jsem ji našel, marně přemýšlím o někom, kdo by mohl mít důvod ji zabít – nebo být na ni naštvaný.“ Odmlčel se a trochu skepticky se na ni podíval. „Říkala jste, že jste v důchodu. Proč se tedy o ten případ takhle zajímáte?“
Dala mu jedinou přijatelnou odpověď. „Jen jsem chtěla udělat maximum, abych trochu ulehčila Debbie.“
Byla si vědoma, že je tam ještě hlubší důvod. A sobecký.
Protože pracovat na tomhle případu je pro mě ta nejsmysluplnější věc, jakou jsem od odchodu do důchodu dělala.
„Dobře, děkuji vám tedy za pomoc,“ řekl Tyler. „A budete-li ode mě ještě něco potřebovat, neváhejte mne kontaktovat.“
„Určitě,“ řekla Kate, soucitně ho poplácala po zádech a nechala ho napospas svému smutku. Ve skutečnosti ale pochybovala, že by ho ještě někdy kontaktovala. Byla agentkou dost dlouhou dobu na to, aby poznala nevinného a upřímně zlomeného muže. Vsadila by všechen svůj majetek, že Tyler Hicks svou ženu nezabil. Už takhle se cítila provinile, že ho přepadla po pohřbu manželky. Od téhle chvíle se od něj bude držet dál; pakliže by ještě mohl být nápomocný, nechá s ním jednat policii.
Došla ke svému autu a zařadila se do líné kolony vozidel, která opouštěla hřbitov. Mlčky mířila zpět ke svému domu, zatímco její myšlenky sklouzávaly k Melisse a její nadcházející vnučce.
Proud myšlenek přerušilo zvonění telefonu. Na displeji se objevilo pouze číslo beze jména. Stále ještě otřesena pohřbem a myšlenkami na svou dceru, přijala hovor poněkud podezřívavě.
„Kate Wise?“ zeptal se muž na druhém konci.
„Ano, to jsem já,“ řekla.
„Tady je Randall Budd. Jak se máte?“
„Smutně,“ přiznala upřímně, a trochu ji rozladilo, že musela mluvit s kapitánem Buddem v tenhle konkrétní moment.
„Jdete dnes na pohřeb?“ zeptal se.
Kate byla překvapená, že o dnešním pohřbu vůbec věděl. Možná by tomu chlapovi měla dát trochu oddechnout. „Jo,“ odpověděla. „Odešla jsem z něj asi před čtvrt hodinou.“
„Dobře, podívejte. Chtěl jsem vám dát vědět, že kolem osmé hodiny ráno jsme dostali anonymní tip. Zatkli jsme podezřelého v případu vraždy Julie Hicksové. Ještě ho tu máme na výslechu. Nějaký chlápek, který u nich před pár týdny opravoval internet. Zná pár intimních detailů o rodině, a má dokonce škraloup v záznamech – teď se podržte – za sexuální obtěžování. Projeli jsme jeho minulost a účty a vypadá docela slušně.“
„Kdo to je?“
Budd hlasitě povzdechl, což na druhém konci telefonu znělo, jako by se telefonem prohnala statická elektřina. „Paní Wise, vy víte, že vám to nemůžu říct.“
„Ovšem, že můžete. Nehodlám té informace zneužít, jen bych vám ráda pomohla.“
„Ano, ale se vší úctou, já vás o pomoc nežádám.“
„Můžete mi alespoň říct, jestli váš podezřelý znal oběť osobně?“
Druhá strana se asi na tři vteřiny odmlčela, a poté Budd mohutným povzdechem přerušil ticho a řekl: „Ne.“
Málem to hnala ještě dál, ale nechala to být. Kdyby to chtěla doopravdy vědět, stačilo zavolat Loganovi. Byla by to sice rána pod pás, ale tu možnost měla.