Jessie nyní stála v nevelkém vestibulu a čekala, až se za ní vnější dveře zavřou. Ze zkušenosti věděla, že vnitřní dveře se nedají otevřít, dokud se ty vnější zcela nedovřou. Netrvalo dlouho a uslyšela hlasité cvaknutí zámku následované odemykáním vnitřního vstupu.
Jessie vešla dovnitř, kde už na ni čekala druhá ozbrojená strážkyně. Vzala si od ní všechny osobní věci, kterých s sebou měla minimum. Za tu dobu se stihla naučit, že je jednodušší nechat všechno v autě, protože stejně nehrozilo, že by se do něj někdo vloupal.
Strážkyně ji prošacovala a pak jí pokynula, aby prošla detektorem kovu, jaké bývají na letišti. Pracoval na principu milimetrových vln a dokázal podrobně znázornit celé její tělo. Jakmile to měla za sebou, byl jí beze slova navrácen všechen osobní majetek, což mělo rovněž sloužit jako povolení pokračovat dál.
„Bude na mě čekat důstojnice Gentryová?“ zeptala se strážkyně za stolem.
Žena k ní vzhlédla s výrazem naprostého nezájmu. „Za chvíli tu bude. Počkejte na ni u dveří Přechodné přípravy.“
Jessie udělala, jak jí řekli. Název Přechodná příprava označoval místnost, kde se všichni návštěvníci museli převléct, než mohli komunikovat s některým z pacientů. Na tomto místě si každý musel obléct šedý nemocniční plášť, sundat si všechny šperky a smýt veškeré líčení. Jak ji zde opakovaně varovali, tihle muži nepotřebovali žádné další podněcování.
O okamžik později se dveře přípravny otevřely a vystoupila z nich důstojnice Kathrine „Kat“ Gentryová, aby ji přivítala. Při pohledu na ni Jessie poskočilo srdce. Když se minulé léto poprvé setkaly, nepadly si sice příliš do noty, od té doby se však z obou žen staly kamarádky, jež pojilo společné vědomí, jaká temnota se skrývá v některých lidech. Jessie si ke Kat vypěstovala takovou důvěru, že jí jako jedné z méně než šesti lidí na celém světě svěřila, že je dcera Ozarkského kata.
Zatímco k ní Kat vykročila, Jessie si znovu připomněla, jaká je vedoucí bezpečnosti NRD tvrďačka. Navzdory tomu, že měřila sotva sto sedmdesát centimetrů, působila po tělesné stránce impozantním dojmem a její pětašedesátikilové tělo jako by sestávalo jen ze svalů a železné vůle. Bývalá příslušnice Army Rangers si odsloužila dvě mise v Afghánistánu, jež se jí podepsaly na obličeji. Hyzdily ho popáleniny od šrapnelu a dlouhá jizva, která jí začínala těsně pod levým okem a svisle se jí táhla dolů po tváři. Šedýma očima si neustále měřila okolí a pečlivě vstřebávala každý detail, aby zhodnotila, zda se jedná o hrozbu nebo ne.
U Jessie zjevně usoudila, že ne. Po tváři se jí rozlil široký úsměv a za okamžik už ji držela v medvědím objetí.
„Dlouho jsme se neviděly, paní z FBI,“ prohlásila nadšeně.
Jessie v jejím drtivém sevření zalapala po dechu a promluvila teprve, když ji Kat pustila.
„Nejsem z FBI,“ opravila ji. „Byla jsem tam jen na výcvik. Pořád patřím k LAPD.“
„To je fuk,“ mávla Kat odmítavě rukou. „Bylas v Quanticu, pracovala jsi s těmi nejvýše postavenými ve svém oboru a učila ses nóbl metody FBI. Když ti budu chtít říkat paní z FBI, tak to taky udělám.“
„Pokud to znamená, že mi nepřelomíš páteř napůl, tak mi klidně říkej, jak chceš.“
„Když už jsme u toho, nemyslím, že by se mi to ještě povedlo,“ poznamenala Kat. „Vypadáš silnější než předtím. Hádám, žes tam neposilovala jen mozkové závity.“
„Šest dní v týdnu,“ přisvědčila Jessie. „Běhy na dlouhou trať, překážkové dráhy, sebeobrana a školení se zbraní. Rozhodně mi nakopali zadek do solidnějšího tvaru.“
„Měla bych se bát?“ zeptala se Kat s předstíranými obavami a o krok přitom ustoupila s rukama zvednutýma v obranném gestu.
„Nemyslím, že bych tě dokázala nějak ohrozit,“ přiznala Jessie. „Je ale pravda, že mám pocit, že bych se před podezřelým dokázala ubránit, což doteď rozhodně neplatilo. Když se zpětně podívám na pár svých posledních střetnutí, mám štěstí, že jsem je přežila.“
„To je paráda, Jessie,“ řekla Kat. „Možná bychom někdy mohly změřit síly, dát si pár kol, abys nevypadla ze cviku.“
„Jestli máš na mysli pár kol v pití panáků, počítej se mnou. V opačném případě si teď asi dám od každodenního běhání a bušení a tak dál na chvíli pohov.“
„Beru to všechno zpátky,“ prohlásila Kat. „Pořád si stejný posera, jako vždycky.“
„A teď se projevuje ta pravá Kat Gentryová, tak jak ji znám a jak jsem si ji oblíbila. Věděla jsem, že musí existovat důvod, proč jsi byla první člověk, kterého jsem po návratu do města chtěla vidět.“
„Ačkoli jsem polichocena,“ podotkla Kat, „myslím, že obě víme, žes sem ve skutečnosti nepřišla za mnou. Přestaneme to odkládat a půjdem dovnitř?“
Jessie přikývla a následovala Kat do Přechodné přípravy, jejíž sterilita a tichost z návštěvy rychle vysály veškerou žertovnou atmosféru.
* * *
O patnáct minut později zavedla Kat Jessie ke dveřím, jež spojovaly bezpečnostní křídlo NRD s některými z nejnebezpečnějších lidí na planetě. Mezitím se také stihly zastavit u ní v kanceláři, aby si doplnily informace za posledních pár měsíců, které proběhly překvapivě jednotvárně.
Kat jí sdělila, že poté, co Crutchfield pohrozil, že se brzy setká s jejím otcem, zpřísnili již tak striktní bezpečnostní opatření ještě víc. Nainstalovali v zařízení další bezpečnostní kamery a přidali dodatečné požadavky na ověření totožnosti.
Neexistovalo nic, co by naznačovalo, že se Xander Thurman pokusil Crutchfielda navštívit. Jeho jedinými návštěvníky byli doktor, který mu chodil každý měsíc zkontrolovat životně důležité orgány, psychiatr, s nímž skoro nikdy nemluvil, detektiv od LAPD, který doufal, i když zjevně zbytečně, že se s ním Crutchfield podělí o informace k odloženému případu, na němž právě pracoval, a jeho soudem přidělený právník, který se jen chodil přesvědčit, že ho tam nemučí. S nikým z nich skoro nepromluvil.
O Jessie se podle Kat zaměstnancům také nezmiňoval, dokonce ani Erniemu Cortezovi, pohodářskému strážci, jenž na něj každý týden dohlížel ve sprše. Bylo to, jako by neexistovala. Uvažovala, zda je možné, že se na ni zlobí.
„Vím, že si pamatuješ, jak to chodí,“ obrátila se na ni Kat u bezpečnostních dveří. „Už je to ale pár měsíců, a tak si čistě pro jistotu zopakujeme bezpečnostní postupy. Nepřibližuj se k vězni. Nedotýkej se prosklené přepážky. Předpokládám, že na tenhle se vykašleš, ale oficiálně bys o sobě neměla prozrazovat žádné osobní informace. Jasné?“
„Ano,“ přitakala Jessie, která byla za připomenutí ráda. Pomohlo jí to přepnout mysl do správného rozpoložení.
Kat ukázala svůj odznak a kývla do kamery nad dveřmi. Někdo jim otevřel. Jessie v mžiku zaskočil nečekaný vír aktivity. Namísto obvyklých čtyř strážců jich tu bylo šest. K tomu po místnosti přecházeli další tři muži v dělnických uniformách, v rukou různé součásti technického vybavení.
„Co se tu děje?“ zajímala se.
„Ach, zapomněla jsem ti říct—uprostřed týdne nám posílají nové vězně. Budeme mít plno ve všech deseti celách. Proto kontrolujeme sledovací zařízení v prázdných celách, abychom se přesvědčili, že všechno funguje tak, jak má. Taky jsme zvýšili počet bezpečnostních pracovníků ze čtyř na šest během denní směny, tedy beze mě, a v noci ze tří na čtyři.“
„To zní… riskantně,“ poznamenala Jessie diplomaticky.
„Já proti tomu protestovala,“ přiznala Kat. „Ale kraj to tak potřeboval a my měli prázdné cely. Byla to předem prohraná bitva.“
Jessie přikývla a rozhlédla se kolem. Zdálo se, že na základech místnosti se nic nezměnilo. Jednotka byla navržená jako kruh, v jehož středu bylo velící středisko, ze kterého všemi směry vybíhaly paprsky vedoucí do cel jednotlivých vězňů. V nyní přeplněném prostoru velícího střediska, jež vypadalo jako mimořádně rušná sesterna, momentálně sedělo šest strážců.
Zahlédla mezi nimi pár nových tváří, většina jí však připadala povědomá, včetně Ernieho Corteze. Ernie byl se svými bezmála dvěma metry a sto patnácti svalnatými kily obrovský exemplář chlapa. Bylo mu něco přes třicet a v krátce střižených černých vlasech se mu sem tam začínaly pomalu objevovat šediny. Když uviděl Jessie, roztáhla se mu tvář do širokého úsměvu.
„Fešando,“ zavolal na ni láskyplnou přezdívkou, kterou jí dal při jejich prvním setkání, kdy se ji pokusil sbalit a narážel přitom na to, že by to měla zkusit jako modelka. Vcelku rázně ho tehdy odmítla, nezdálo se ale, že by jí to měl za zlé.
„Jak to jde, Ernie?“ zeptala se a taky se na něj usmála.
„Znáš to, všechno při starém. Dávám pozor, aby pedofilové, násilníci a vrahové nedělali neplechy. A co ty?“
„V podstatě to samé,“ odpověděla a vzhledem k tomu, kolik se kolem pohybovalo neznámých tváří, se rozhodla nepopisovat, čemu se posledních pár měsíců věnovala, příliš do podrobností.
„Když už jsi teď měla několik měsíců čas se přenést přes rozvod, nechtěla bys strávit pár příjemných chvilek s Ernsterem? Chystám se tento víkend to Tijuany.“
„Ernsterem?“ zopakovala po něm Jessie a nepodařilo se jí potlačit zachichotání.
„No co?“ ohradil se na oko defenzivně. „Je to přezdívka.“
„Promiň, Ernstere, ale tenhle týden budu mít skoro určitě jiné plány. Ty jsi to ale na jai alai moc užij. Že mi koupíš pár Chiclet?“
„Au,“ chytl se dramaticky za hruď, jako by mu srdcem prostřelila šíp. „Víš ty co, i velcí kluci mají city. I my jsme, vždyť víš… velcí kluci.“
„Tak jo, Cortezi,“ vložila se do toho Kat, „to stačí. Teď jsem si kvůli tobě málem ublinkla do pusy. A Jessie tu má nějaké vyřizování.“
„Takhle mě ranit,“ zamumlal si Ernie pod vousy a obrátil pozornost zpět ke svému monitoru. Navzdory jeho slovům to neznělo, jako by ho to nějak zvlášť rozhodilo. Kat Jessie pokynula, aby ji následovala ke dveřím do Crutchfieldovy cely.
„Tohle by se ti mohlo hodit,“ řekla a podávala jí malý ovladač s červeným tlačítkem uprostřed. Bylo to zařízení na způsob „v případě nouze rozbijte sklo“. Jessie ho považovala za takový svůj digitální ochranný štít.
Kdyby si s ní Crutchfield začal příliš zahrávat a ona chtěla místnost opustit, aniž by tím na sobě dala znát, jaký na ni má vliv, stačilo jí stisknout tlačítko ukryté v dlani. Upozorní tím Kat, která ji z místnosti dostane pod nějakou smyšlenou oficiální záminkou. Jessie měla silné podezření, že Crutchfield o zařízení ví, i tak však byla ráda, že ho má.
Sevřela ovladač v ruce, kývla na Kat na znamení, že je připravena vejít do místnosti, a zhluboka se nadechla. Kat otevřela dveře a Jessie vkročila dovnitř.
Zdálo se, že Crutchfield její příchod očekával. Stál pouhých pár centimetrů od skleněné přepážky, která celu rozdělovala na dvě části, a zeširoka se na ni usmíval.
Kapitola šestá
Jessie chviličku trvalo, než se jí podařilo odtrhnout pohled od jeho křivých zubů a zhodnotit situaci.
Na první pohled se nijak nelišil od toho, jak si ho pamatovala. Pořád měl stejné blonďaté vlasy, zastřižené těsně u hlavy. Pořád nosil ten stejný, zářivě modrý nemocniční úbor. Jeho obličej byl pořád poněkud oplácanější, než by člověk u muže se sto sedmdesáti centimetry a necelými sedmdesáti kilogramy očekával. Spíš než na svých pětatřicet let kvůli tomu vypadal na pětadvacet.
A pořád se na ni díval svýma pronikavýma, téměř dravýma hnědýma očima. Ty jediné prozrazovaly, že muž, který naproti ní stál, zabil nejméně devatenáct lidí a možná dvakrát tolik.
Ani v jeho cele se nic nezměnilo. Byla to malá místnost, k jejíž protější zdi byla připevněná úzká postel bez povlečení. Vzadu, v pravém rohu stál malý psací stůl se zapuštěnou židlí a vedle něj malinké kovové umyvadlo. Za nimi se ve výklenku nacházel záchod s plastovými posuvnými dveřmi, které měly nabízet alespoň minimální soukromí.
„Slečno Jessie,“ zavrněl tiše. „Jaké nečekané překvapení, že jsem zde na vás narazil.“
„A přece tu stojíte, jako byste čekal, že každou chvíli přijdu,“ opáčila Jessie, jež nechtěla Crutchfieldovi ani na okamžik nechat výhodu. Přešla místnost a posadila se na židli k malému psacímu stolu na opačné straně skla. Kat zaujala svou obvyklou pozici v rohu, odkud vše ostražitě sledovala.
„Cítil jsem, jak se nám tu v zařízení změnila energie,“ odpověděl a v hlase mu jako vždy zazníval silný louisianský přízvuk. „Vzduch jako by najednou zesládl a měl jsem dojem, že venku slyším cvrlikat ptáčky.“
„Normálně takhle lichotkami neoplýváte,“ poznamenala Jessie. „Prozradíte mi, co vás přivedlo do tak rozverné nálady?“
„Nic zvláštního, slečno Jessie. Copak člověk nemůže projevit trochu radosti z přivítání nečekaného hosta?“
Na způsobu, jakým pronesl svou poslední větu bylo něco, z čeho Jessie zamrazilo v zátylku. Jako kdyby se v té poznámce skrývalo cosi víc. Na okamžik zůstala jen v tichosti sedět, zatímco jí mozek běžel na plné otáčky. S časovými limity si starosti nedělala. Věděla, že jí Kat dovolí ve výslechu pokračovat, jak uzná za vhodné.
Jak si tak v hlavě převracela Crutchfieldova slova, uvědomila si, že nemusí mít jen jeden význam.
„Když hovoříte o nečekaných hostech, máte tím na mysli mě, pane Crutchfielde?“
Na několik vteřin na ni jen beze slova upřeně hleděl. Nakonec se mu však na tváři široký, nucený úsměv pomalu zkroutil ve zlomyslnější—a věrohodnější—úšklebek.
„Nestanovili jsme si pro tuto návštěvu žádná základní pravidla,“ podotkl a náhle se k ní otočil zády.
„Já myslím, že doby pravidel už máme dávno za sebou, nebo ne, pane Crutchfielde?“ zeptala se. „Známe se dost dlouho, abychom si dokázali jen tak popovídat, co říkáte?“
Odešel k posteli připevněné k zadní stěně cely a posadil se na ni. Jeho výraz nyní částečně zakrýval stín.
„Jak si ovšem mohu být jistý, že ke mně budete stejně vstřícná, jako chcete, abych byl já k vám?“ chtěl vědět.
„Poté, co jste jednomu ze svých poskoků nařídil, aby se vloupal do domu mé kamarádky a vyděsil ji natolik, že dodnes nedokáže v klidu usnout, moc nevím, jestli si úplně zasloužíte mou důvěru nebo mou ochotu vám vyhovět.“
„Tenhle incident vytáhnete,“ namítl, „ale to, jak jsem vám v několika případech pomohl s profesními i osobními případy, to už nezmíníte. Každou svou takzvanou netaktnost z mé strany jsem vám vynahradil tím, že jsem vám poskytl informace, které pro vás měly nedocenitelnou hodnotu. Nežádám vás o nic víc, než o záruku, že se nebude jednat o jednostrannou službu.“
Jessie na něj upřela tvrdý pohled a snažila se odhadnout, do jaké míry mu může vyhovět a přitom si stále zachovat profesionální odstup.
„Co přesně po mě vůbec chcete?“
„V této chvíli? Pouze váš čas, slečno Jessie. Byl bych mnohem radši, kdybyste se mě tak nestranila. Naposledy jste mě svou přítomností poctila před sedmdesáti šesti dny. Méně sebevědomý muž by se za tak dlouhé odcizení mohl urazit.“
„Dobře,“ svolila Jessie. „Slibuji, že vás budu navštěvovat pravidelněji. Vlastně se za vámi do konce týdne zastavím ještě alespoň jednou. Co na to říkáte?“
„Je to začátek,“ odpověděl nezávazně.
„Výborně. V tom případě se vraťme k mé otázce. Předtím jste říkal, že jste projevoval radost z přivítání nečekaného hosta. Měl jste tím na mysli mě?“
„Slečno Jessie, i když je mi vždy nesmírným potěšením užívat si vaší společnosti, musím přiznat, že má poznámka se opravdu týkala jiného hosta.“
Jessie cítila, jak za ní Kat v rohu místnosti ztuhla.
„A koho se tedy týkala?“ zajímala se, přičemž se snažila udržet vyrovnaný hlas.
„Já myslím, že to víte.“
„Ráda bych, abyste mi to řekl,“ trvala na svém Jessie.
Bolton Crutchfield se znovu postavil. V plném světle na něj měla Jessie nezakrytý výhled, a tak viděla, jak v ústech kroutí jazykem, jako by to byla ryba na udici, s kterou si pohrává.