Vražda na panství - Грейс Фиона 4 стр.


Lacey pokračovala po nerovných schodech, dokud neskončily pár desítek centimetrů nad pláží. Pak seskočila. Byl tu tak jemný písek, že její kolena bez problémů pohltila celý nápor dopadu, přestože ho levné lodičky z letiště nijak neztlumily.

Lacey se zhluboka nadechla. Cítila se naprosto nespoutaně a bezstarostně. Tato část pláže byla zcela opuštěná. Nedotčená. Zřejmě je příliš daleko od města a jeho obchodů, takže sem lidé běžně nezabloudí, pomyslela si. Skoro to vypadalo, že má svůj vlastní kus pláže.

Obrátila pohled směrem k městu, odkud do oceánu vybíhalo dlouhé molo. Rázem ji zaplavily vzpomínky na hraní pouťových her a na hlasité arkády, kde jim otec dovolil utrácet jejich dvoupence. Bylo tam i kino, upamatovala se Lacey, jíž cloumalo vzrušení z navracejících se zážitků z dávné minulosti. Malinké hlediště čítalo jen osm sedaček s hebce sametovým, červeným čalouněním a od svého založení se prakticky nezměnilo. Táta je tam s Naomi vzal na nějakou podivnou japonskou kreslenou pohádku. Přemítala, kolik dalších vzpomínek jí její výlet do Wilfordshiru přinese. Kolik dalších děr ve své paměti se jí tímto pobytem podaří zalátat?

Jelikož byl právě odliv, šlo vidět i většinu konstrukce pod molem. Lacey zahlédla několik lidí se psy a pár běžců. Město se začínalo probouzet. Možná už tam teď najde nějakou otevřenou kavárnu. Rozhodla se, že půjde do městečka dlouhou cestou kolem moře, a pomalu se tím směrem vydala.

Čím víc se blížila k městu, tím víc útes ustupoval a brzy ho vystřídaly silnice a ulice. Jen co vstoupila na promenádu, zasáhla Lacey další nenadálá vzpomínka, tentokrát na trh s plachtovými prodejními stánky, které prodávaly oblečení a šperky a lízací špalky. Řada sprejem nastříkaných číslic na zemi značila jejich jednotlivá stanoviště. Lacey pocítila nával vzrušení.

Odbočila z pláže a zamířila k hlavní ulici—neboli k high street, jak ji nazývali Britové. Na rohu minula Coach House, kde se poprvé potkala s Ivanem, a pak už zahýbala na praporky ověšenou třídu.

Tolik se to tu lišilo od života v New Yorku. Všechno probíhalo pomalejším tempem. Netroubila zde žádná auta. Nikdo nikoho nepostrkoval. A k Laceyině překvapení byly některé kavárny skutečně otevřené.

Vešla hned do první, na kterou narazila—nikde žádná řada—a objednala si černé americano a croissant. Káva byla upražená k dokonalosti, s bohatou, čokoládovou příchutí, a máslový croissant z křupavého listového těsta se jen rozplýval na jazyku.

Když teď konečně naplnila svůj žaludek, rozhodla se Lacey, že je načase pořídit si nějaké lepší oblečení. Na opačném konci ulice zahlédla pěkný butik, a tak k němu volným tempem zamířila. Vtom ji však do nosu udeřila nasládlá vůně cukru. Zapátrala očima, odkud přichází, a uviděla, že jeden z právě otevíraných obchodů prodává domácí karamelky. Neschopná odolat vešla dovnitř.

„Dala byste si ochutnávku zdarma?“ nabídl jí muž v růžovobílé pruhované zástěře. Mávl rukou ke stříbrnému podnosu plnému malých kostek v různých odstínech hnědé. „Máme tu originální fudge i fudge s příchutí tmavé čokolády, mléčné čokolády, bílé čokolády, karamelu, toffee, kávy či ovocné směsi.“

Lacey nad tím jen poulila oči. „Můžu je vyzkoušet všechny?“ zeptala se.

„Ale jistě!“

Muž ukrojil z každé kostky kousek a všechny je položil před Lacey, aby ochutnala. Strčila si do pusy první a její chuťové buňky se rozplesaly.

„Vynikající,“ zahuhlala s plnými ústy.

Zkusila další. Nějakým záhadným způsobem byl ještě lepší než ten předchozí.

Chutnala jeden kousek za druhým a zdálo se jí, že je každý z nich výtečnější a výtečnější.

Sotva spolkla poslední sousto, skoro se ani nenadechla a už hlasitě oznamovala, „To tedy musím poslat svému synovci. Vydrží, když je pošlu poštou do New Yorku?“

Muž se usmál a vytáhl odněkud tenkou kartonovou krabici vyloženou alobalem. „Pokud je pošlete v naší speciální dodávkové krabici, tak ano,“ ujistil ji se smíchem. „Stal se z toho tak častý požadavek, že jsme si je nechali vytvořit zvlášť k tomuto účelu. Jsou dostatečně úzké, aby se vešly do poštovní schránky a zároveň lehké, takže neutratíte majlant za poštovné. Můžete si tu koupit i známky.“

„To je ale šikovná inovace,“ prohlásila Lacey. „Myslíte opravdu na všechno.“

Muž dal do krabice jednu kostku od každé příchutě, zavřel ji a zalepil balicí páskou a připlácl na ni odpovídající známky. Lacey mu zaplatila a poděkovala, sebrala z pultu balíček, napsala na něj Frankieho jméno a adresu a vhodila ho do tradiční červené poštovní schránky naproti přes ulici.

Jakmile zmizel uvnitř, Lacey si připomněla, že se nechala odvést od svého hlavního úkolu—najít vhodnější oblečení. Právě se chystala znovu vrátit k hledání butiku, když ji zaujala výloha obchodu, který stál vedle poštovní schránky. Byla v ní vyobrazena scenérie wilfordshirské pláže i s molem vystupujícím do moře, až na to, že celý ten obraz tvořily pastelově barevné makronky.

Lacey okamžitě zalitovala snědeného croissantu a všech těch karamelek, které ochutnala, protože z tohoto lahodného pohledu se jí sbíhaly sliny. Aspoň si výlohu vyfotila a poslala ji do chatu Doyleovic děvčata.

„Můžu vám nějak pomoct?“ ozval se odněkud ze strany mužský hlas.

Lacey se napřímila. Ve dveřích stál majitel obchodu, velice pohledný muž kolem pětatřicítky, s hustými, tmavě hnědými vlasy a ostrou bradou. Zelené oči mu jiskřily a lemovaly je vrásky od smíchu, jež jí okamžitě prozradily, že se jedná o člověka, který si umí užívat života. Jeho opálení napovídalo, že nejspíš často navštěvuje teplejší kraje.

„To já se jen dívám,“ odpověděla Lacey a její hlas přitom zněl, jako by jí někdo svíral hlasivky. „Líbí se mi vaše výloha.“

Muž se usmál. „Tu jsem dělal já. Nechcete zajít dovnitř a ochutnat pár zákusků?“

„Moc ráda bych, ale už jsem jedla,“ vysvětlila Lacey. Cítila, jak se jí croissant, káva i fudge míchají v žaludku a z jejich víření se jí dělalo lehce nevolno. Lacey si náhle uvědomila, co se s ní děje—to jí jen dlouho zapomenutý pocit fyzické přitažlivosti probudil v břiše motýly. Tváře jí rázem zalila horkost.

Muž se zasmál. „Podle vašeho přízvuku poznám, že jste z Ameriky. Takže možná nevíte, že tady v Anglii míváme takzvanou dopolední svačinku. Podává se mezi snídaní a obědem.“

„Tomu nevěřím,“ odvětila Lacey a cítila, jak jí cukají koutky. „Dopolední svačinka?“

Muž si přitiskl ruku na srdce. „Přísahám, že se nejedná o žádný marketingový trik! Je to zkrátka ideální čas dát si čaj a zákusek nebo čaj a chlebíčky nebo čaj a sušenky.“ Rukama přitom ukázal skrze otevřené dveře ke skleněné vitríně plné rozmanitě zdobených sladkostí v celé jejich lahodné kráse. „Nebo všechno dohromady.“

„Hlavně aby byly s čajem?“ popíchla ho Lacey.

„Přesně tak,“ přitakal a v zelených očích se mu leskl uličnický výraz. „Klidně vás nechám ochutnat, než si něco koupíte.“

Lacey nedokázala dál odolávat. Ať už ji dovnitř nalákaly návykové účinky cukru nebo mnohem spíš magnetická přitažlivost toho překrásného mužského exempláře, Lacey podlehla a vešla dovnitř.

Se sbíhajícími slinami dychtivě pozorovala, jak bere prodavač z chlazené prosklené vitríny jakýsi kulatý koláček, plní ho máslem, marmeládou a smetanou a pak ho úhledně krájí na čtvrtiny. Při každém pohybu přitom postupoval s ledabylou teatrálností, takže to vypadalo, jako by předváděl nějaký tanec. Všechny čtyři kousky položil na malý porcelánový talířek a opřený o konečky prstů ho podal Lacey. Svůj naprosto spontánní výstup zakončil okázalým „Et voilà.“

Lacey cítila, jak se jí do tváří znovu žene ruměnec. Celé představení mělo silně laškovný podtext. Nebo že by to bylo jen zbožné přání?

Sáhla po jednom kousku na talířku. Muž ji napodobil a ťukl svou čtvrtkou koláčku o její.

„Na zdraví,“ pronesl.

„Na zdraví,“ vypravila ze sebe Lacey.

Strčila si zákusek do pusy. Byla to hotová chuťová senzace. Hustá, sladká smetana. Jahodová marmeláda tak čerstvá, že ji z její ostrosti chuťové buňky lechtaly. A ten koláček! Hutný a máslový, na hranici mezi sladkostí a slaností a tak neskutečně uspokojivý.

Ze všech těch chutí vzplanula v Laceyině paměti další vzpomínka. S tátou, Naomi a mámou seděli u bílého kovového stolu ve světlem prozářené kavárně a nacpávali se smetanovo marmeládovým pečivem. Zasáhla ji vlna příjemné nostalgie.

„Já už tu kdysi byla!“ zvolala Lacey ještě než dožvýkala.

„Opravdu?“ otázal se muž pobaveně.

Lacey nadšeně přikývla. „Navštívila jsem Wilfordshire jako dítě. Tohle je vdolek, že ano?“

Muž s upřímným zájmem povytáhl obočí. „Ano. Dřív tuto cukrárnu vlastnil můj otec. Vdolky dělám pořád podle jeho speciálního receptu.“

Lacey zalétla pohledem k oknu. Ačkoli se v něm nyní nacházela vestavěná dřevěná lavice se světle modrou poduškou a rustikálním stolem ze stejného dřeva, dokázala si v duchu téměř přesně vybavit, jak to tu vypadalo před třiceti lety. Najednou měla dojem, jako by se do té chvíle přenesla v čase. Skoro cítila, jak ji vzadu na krku chladí lehký vánek, jak má prsty ulepené od marmelády a jak jí z jamek ve skrčených kolenou stéká pot… Dokonce si pamatovala i smích, smích jejích rodičů a bezstarostné úsměvy, které jim zdobily obličeje. Byli tehdy tak šťastní, nebo ne? Nepochybovala, že to všechno bylo opravdové. Tak proč se to tak pokazilo?

„Jste v pořádku?“ ozval se mužův hlas.

Lacey se s trhnutím vrátila do přítomnosti. „Ano. Omlouvám se, na chvíli jsem se zatoulala v myšlenkách. Chuť toho vdolku mě vrátila o třicet let zpátky.“

„No, teď si budete muset dát dopolední svačinku,“ poznamenal muž se smíchem. „Podaří se mi vás nalákat?“

Lacey se při jeho slovech rozechvělo celé tělo a ona pojala důvodné podezření, že by mu zřejmě kývla na cokoli, co by jí navrhl tím půvabným přízvukem a se svýma svůdnýma, laskavýma očima. Přikývla tedy, protože náhle zjistila, že na to, aby dokázala zformulovat nějaká slova, má příliš sucho v krku.

Potěšeně si zamnul ruce. „Výborně! Hned vám to vše připravím. Čeká vás plnohodnotný anglický zážitek.“ Už už se otáčel, když vtom se zarazil a ohlédl se na ni. „Mimochodem, já jsem Tom.“

„Lacey,“ odpověděla a připadala si jako poblázněná školačka.

Zatímco se Tom činil v kuchyni, Lacey se posadila na lavici v okně. Snažila se vybavit si další vzpomínky na dobu, kterou tu v minulosti strávila, nebylo však co dalšího si připomínat. Jen chuť vdolků a smích celé rodiny.

O chvilku později se krasavec Tom objevil s podnosem plným vdolků, sendvičů bez kůrky a vybraných pestrobarevných košíčků. Postavil ho na stůl a vedle něj položil konvičku s čajem.

„To přece všechno nikdy nesním!“ zhrozila se Lacey.

„To je pro dva,“ vysvětlil Tom. „Na účet podniku. Je neslušné nechat na prvním rande platit dámu.“

Posadil se těsně vedle ní.

Jeho přímočarost Lacey zaskočila. Cítila, jak se jí zrychlil tep. Bylo to už dávno, co s nějakým mužem naposledy hovořila laškovným tónem. Opět se vrátila do role zabouchlé školačky. Zvláštní. Možná že to tak v Británii prostě fungovalo. Třeba se tak chovali všichni Angličané.

„První rande?“ zopakovala.

Než stihl Tom odpovědět, vyrušil je zvonek nad vchodem. Dovnitř se nahrnula skupinka asi deseti japonských turistů. Tom vyskočil na nohy.

„A jéje, zákazníci.“ Pohlédl na Lacey. „Necháme to rande na jindy, nevadí?“

S tou samou neochvějnou sebejistotou zmizel za pultem a Lacey osaměla, slova stále zadrhnutá v hrdle.

Obchod byl teď nacpaný turisty, takže v něm zavládl ruch a halas. Lacey do sebe házela svou dopolední svačinku a přitom se snažila jedním okem neustále pokukovat po Tomovi. Ten měl ale plné ruce práce s obsluhováním davu zákazníků a přípravou jejich objednávek.

Když dojedla, pokusila se zamávat na rozloučenou, jenže Tom se mezitím vzdálil do kuchyně a neviděl ji.

Lacey zamířila s lehkým zklamáním a extrémně plným žaludkem ven z cukrárny a zpět na ulici.

Vtom se zastavila. Očima spočinula na prázdné výloze naproti cukrárny. Vyvolala v ní tak silné emoce, až jí to doslova vzalo dech. Ten obchod předtím něco byl, něco, co se snažilo vymanit z nejhlubších koutů jejích dětských vzpomínek. Něco, co si žádalo, aby si výlohu lépe prohlédla.

Kapitola čtvrtá

Lacey nahlížela prázdnou výlohou do obchodu a pátrala v paměti, jaké vzpomínky to v ní jen mohlo rozvířit. Nedařilo se jí však přijít na nic konkrétního. Spíš to v ní probudilo jakýsi pocit; byl hlubší než nostalgie a trochu připomínal zamilování.

Skrze sklo viděla, že potemnělý obchod zeje prázdnotou. Podlahu tvořila bledá dřevěná prkna. V četných výklencích se rýsovaly řady vestavěných polic a regálů a u jedné zdi stál velký dřevěný stůl. Ze stropu visel starožitný mosazný lustr. Drahý, soudila Lacey. Ten tu musel určitě zůstat omylem.

Lacey si v tu chvíli všimla, že dveře obchodu nejsou zamčené. Nedokázala se zastavit. Vešla dovnitř.

Přivítal ji kovový pach s příměsí prachu a plísně. Lacey okamžitě přepadla další vlna nostalgie. Přesně takový pach znala ze starožitnictví svého otce.

Naprosto jeho obchod milovala. Jako dítě tam trávila celé hodiny; proplétala se bludištěm různorodých pokladů, hrála si se starými, strašidelnými panenkami z porcelánu, četla všechny možné sběratelské komiksy pro děti, od Buntyho přes Beana až po nesmírně vzácná a cenná původní vydání Medvídka Rudíka. Ze všeho nejraději si ale prohlížela jednotlivé tretky a představovala si, jaký život a jakou povahu asi měli jejich někdejší majitelé. Byla to nekonečná zásoba krámů a harampádí, nejrůznějších věciček a udělátek a z každého z nich se vznášelo úplně stejné aroma kovu, prachu a plísně, jaké jí vnikalo do chřípí právě teď.

Přesně, jako když se v ní při prvním pohledu na přímořskou Crag Cottage znovu probudil dětský sen bydlet u moře, ji nyní opět zaplavila dětská touha otevřít si vlastní podnik.

Dokonce i uspořádáním se obchod podobal bývalé prodejně jejího otce. Zatímco se rozhlížela kolem, vyvstávaly z nejhlubších zákoutí její paměti dávno zapomenuté výjevy a překrývaly vše, co měla před očima, jako kdyby na obraz položila průsvitný papír. Najednou viděla, jak se police prohýbají pod překrásnými památkami—zejména kuchyňskými potřebami z viktoriánského období, o něž se její otec obzvláště zajímal—a na pultu si dokázala přesně vybavit velkou mosaznou pokladnu; takovou tu neforemnou, staromódní kasu se ztuhlými klávesami, na jejímž používání její otec trval, protože „pomáhá udržovat bystrou mysl“ a člověk si „zdokonalí své mentální matematické schopnosti“. Nepřítomně se usmála otcovu hlasu, který jí zněl v uších, a obrázkům a vzpomínkám, jež se jí promítaly před očima.

Lacey se natolik ztratila ve vlastním snění, že ani nezaslechla, jak se k ní ze zadní místnosti blíží kroky. Stejně tak si nevšimla ani muže, jemuž kroky patřily a jenž se nyní—se zamračeným obličejem—vynořil ze dveří a zastavil se vedle ní. Až když ucítila poklepání na rameno, uvědomila si, že není sama.

Srdce jí v hrudi poskočilo. Lacey překvapením málem zakřičela a vyletěla z kůže, místo toho se ale otočila a pohlédla cizinci do tváře. Postarší muž, řídnoucí bílé vlasy, pod zářivě modrýma očima napuchlé fialové kruhy.

„Můžu vám nějak pomoct?“ obořil se na ni muž nepřátelsky a nevrle.

Lacey se rukou chytila za hruď. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že jí na rameno nepoklepal duch jejího otce a že už není dítě a nestojí v jeho starožitnictví, ale že je dospělá žena na dovolené v Anglii. Dospělá žena, která se právě dopustila neoprávněného vstupu na cizí pozemek.

Назад Дальше