„Její pravá ruka leží na manželově stehně. Je to právě jen tato část jejího těla, která není perfektně v pozici. Takže je to buď jenom souhra okolností, nebo vrah umístil jejich těla do této polohy a záměrně pohnul její rukou.
„A co jestli to opravdu udělal?“ zeptal se Rodriguez. „Kam tím směřujete?“
„Takže, podívejme se teď na Sterlingovy. Sledujte manželovu levou ruku.“
Tentokrát to ani tři sekundy netrvalo. Byla to Dagneyová, která viděla, kam tím Mackenzie směřuje. A když odpověděla, její hlas byl sotva slyšitelný.
„Natahuje ruku a má ji položenou na stehně manželky,“ řekla.
„Přesně,“ řekla Mackenzie. „Kdyby to bylo jen u jednoho páru, ani bych se nad tím nepozastavila. Ale protože je tu stejné gesto u obou párů, je evidentní, že to vrah udělal se stejným úmyslem.“
„Ale s jakým?“ zeptal se Rodriguez.
„Symbolika?“ hádal Harrison.
„Mohla by být,“ řekla Mackenzie.
„To ale není zrovna moc, na čem bychom mohli stavět, nebo ano?“ zeptal se Nestler.
„Ani ne,“ řekla Mackenzie. „Ale je to aspoň něco. Pokud je to pro vraha symbolické, má pro to důvod. Chtěla bych u toho začít: potřebuji seznam podezřelých, kteří byli v nedávné době podmínečně propuštěni z trestu za spáchání násilných trestných činů, souvisejících s nezákonným vniknutím. Sice si stále myslím, že o nezákonné vniknutí jako takové nešlo, ale je to zatím nejpřijatelnější místo, od kterého se můžeme odrazit.
„Dobrá, ten seznam vám můžeme dodat,“ řekl Rodriguez. „Něco dalšího?“
„Prozatím nic. Naším dalším postupem bude promluvit si s rodinou, přáteli a sousedy těch dvou párů.“
„Jo, mluvili jsme už s nejbližšími příbuznými Kurtzových – s bratrem, sestrou a rodiči. Jste u nich více než vítáni, ale nečekejte, že vám ještě mají co nabídnout. Bratr Joshe Kurtze říkal, že pokud ví, tak ti dva měli báječné manželství. Jedinkrát, kdy snad měli mít spolu spor, bylo během fotbalové sezóny, kdy Seminoles přehráli Hurricanes.
„Co sousedi?“ zeptala se Mackenzie.
„Mluvili jsme i s nimi, ale jen stručně a víceméně o stížnosti na hluk, kterou podali kvůli štěkajícímu psovi.
„Takže začneme tady“, řekla Mackenzie a podívala se na Harrisona.
Pak bez dalšího slova vstali a odešli.
Kapitola čtyři
Mackenzie byla poněkud znepokojena, že měla znovu navštívit ony městské domy. Když přicházeli k domu sousedů, přišlo jí v tom nádherném počasí téměř neskutečné, že uvnitř vedlejšího domu byla postel nasáklá krví. Mackenzie potlačila chvění a odvrátila zrak od domu Kurtzových.
Zatímco stoupali po schodech ke vstupním dveřím u sousedů, pípl Mackenzie telefon, aby jí dal vědět, že došla textová zpráva. Vyndala telefon z kapsy a na displeji byla zpráva od Ellingtona. Obrátila oči v sloup a pak si zprávu přečetla.
Jak to jde nováčkovi? Už ti chybím?
Málem odpověděla, ale nechtěla mu tím dodávat odvahu. Zároveň nechtěla před Harrisonem vypadat odměřeně nebo duchem nepřítomná. Věděla, že to může být poněkud ješitné, ale byla si naprosto jistá, že na ni hledí jako na zástupce vyšší třídy. S tím také telefon zasunula zpět do kapsy a pokračovala ke vstupním dveřím.
O několik vteřin později dveře otevřela žena, tvářící se velmi otráveně. Podle vzhledu ji odhadovali asi na pětačtyřicet. Měla na sobě volné tílko a šortky, které ale taky mohly být kalhotkami. Vypadala na pravidelnou návštěvnici pláže a zjevně také plastického chirurga, podle upraveného nosu a také poprsí.
„Jak vám mohu pomoci?“ zeptala se.
„Jste Demi Stillerová?“
„Ano. Proč?“
Mackenzie se blýskla svým odznakem, přičemž v této činnosti se stále zlepšovala. „Jsme agenti Whiteová a Harrison z FBI. Chtěli bychom si s vámi promluvit o vašich sousedech.“
„To by šlo, myslím,“ řekla Demi. „Už jsem ale mluvila s policií.“
„Vím,“ řekla Mackenzie. „Rádi bychom šli trochu víc do hloubky. Jestli tomu dobře rozumím, byli jste frustrovaní z toho štěkajícího psa.“
„Jo, to jsme byli,“ řekla Demi, pozvala je dovnitř a zavřela za nimi. „Samozřejmě jsem tehdy nevěděla, že je někdo zabil, když jsem volala policii.“
„Samozřejmě,“ řekla Mackenzie. „Kvůli tomu tu ostatně nejsme. Doufali jsme, že byste nám mohla říct něco o jejich životě. Znala jste je vůbec?“
Demi je zavedla do kuchyně k baru, kde se Mackenzie s Harrisonem posadili. Místo bylo rozvrženo stejně jako rezidence Kurtzových. Mackenzie viděla Harrisona, jak se tváří skepticky na schody vedoucí z obývacího pokoje nahoru.
„Nebyli jsme přátelé, jestli se ptáte na tohle,“ řekla Demi. „Občas jsme si řekli ahoj, když jsme se potkali, to ano. Také jsme s nimi párkrát grilovali vzadu na dvorku, ale to je asi tak všechno.“
„Jak dlouho jste byli sousedy?“ zeptal se Harrison.
„Něco přes čtyři roky, odhaduji.“
„Považovala byste je za dobré sousedy?“ pokračovala Mackenzie.
Demi pokrčila rameny. „Víceméně ano. Občas měli hlučnou sešlost během fotbalové sezóny, ale nebylo to tak hrozné. Upřímně, málem bych ani nevolala kvůli tomu hloupému psovi. Jediný důvod byl, že když jsem klepala, nikdo neotvíral.“
„Předpokládám, že netušíte, jestli mívali pravidelné hosty, nebo ano?“
„Nemyslím si,“ řekla Demi. „Už se mě na to ptali poldové. S manželem jsme to probírali, ale nepamatuji si, že by před jejich domem kromě jejich auta parkovalo pravidelně i nějaké jiné.
„Dobrá, nevíte, jestli nebyli do něčeho zapojeni a nedostali se tak třeba do řečí? Nějaké kluby nebo podivné zájmy?“
„Nic, o čem bych věděla,“ řekla Demi. Když mluvila, zírala do zdi, jakoby se snažila prohlédnout skrz ni do domu Kurtzových. Vypadala poněkud smutně, buď kvůli ztrátě Kurtzových, nebo proto, že byla do toho všeho zatažena.
„Jste si jistá?“ zatlačila na ni Mackenzie.
„Celkem jistá, jo. Myslím, že ten muž hrál raketbal. Viděla jsem ho párkrát přicházet, když se vracel z tělocvičny. U Julie nevím. Myslím, že ráda kreslila, ale to jen proto, že mi jednou své výtvory ukázala. Ale kromě toho… nic. Byli celkem uzavření.“
„Je tu ještě něco jiného – opravdu cokoliv – co by stálo za zmínku?“
„No,“ řekla Demi, stále zírající do zdi, „vím, že je to může znít poněkud lascivně, ale mně i manželovi bylo celkem jasné, že Kurtzovi vedli velmi aktivní sexuální život. Buď jsou tu zdi tak tenké, anebo byli Kurtzovi tak hluční. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsme je slyšeli. Občas to nebyl ani tlumený zvuk; prostě do toho bušili, chápete?“
„Nějaké násilí?“ zeptala se Mackenzie.
„To ani ne, takhle to nikdy neznělo,“ řekla Demi, tvářící se teď poněkud rozpačitě. „Myslím, že prostě byli jen moc nadšení. Mnohokrát jsme si na to chtěli stěžovat, ale nikdy jsme to neudělali. Bylo by to asi velmi trapné, vytahovat to na světlo, víte?“
„Jistě,“ řekla Mackenzie. „Zmínila jste několikrát manžela. Ten je teď kde?“
„V práci. Dělá od devíti do pěti. Já zůstávám tady, pracuji na částečný úvazek jako redaktorka a můžu dělat doma.“
„Můžete se ho prosím zeptat na stejné otázky, které jsem kladla vám? To jen abychom se ujistili, že máme všechny dostupné informace,“ řekla Mackenzie.
„Ano, jistě.“
„Díky moc za váš čas, paní Stillerová. Můžu vám zavolat později, pokud nás napadnou nějaké další otázky?“
„Určitě můžete,“ řekla Demi, když je vedla zpět ke vchodovým dveřím.
Když byli venku a Demi Stillerová zavřela dveře, Harrison se ohlédl k domu, který dříve Josh a Julie Kurtzovi nazývali domovem. „Takže všechno, co jsme si z toho zatím odnesli, je to, že měli skvělý sexuální život?“ zeptal se.
„Vypadá to tak,“ řekla. „Ale vypovídá to o tom, že jejich manželství asi bylo pevné. Když k tomu připojíme prohlášení rodiny, že jejich manželství bylo bez poskvrnky, je teď o mnoho těžší nalézt nějaký důvod k jejich vraždám. No, na druhou stranu, teď to naopak může být i o něco lehčí. Pokud byl jejich svazek pevný a do ničeho se nezaplétali, mělo by být snazší najít někoho, kdo by proti nim něco mohl mít. Podívej se teď do svých poznámek. Kam by ses podíval dál?“
Harrison vypadal poněkud překvapeně, že se ho zeptala právě na takovou otázku, ale poslušně sklopil zrak k notebooku, do kterého si dělal poznámky a uchovával v něm záznamy. „Musíme prohlédnout první místo činu – dům Sterlingových. Rodiče manžela žijí šest mil od jejich domu, takže by mohlo stát za to začít u nich.
„Zní to dobře,“ řekla. „Máš adresy?“
Vrazila mu do ruky klíče od auta a zamířila ke dveřím na straně spolucestujícího. Chvilku se kochala jeho překvapeným výrazem a pýchou, která z něj vyzařovala, když klíčky přebíral.
„Veď nás,“ řekla.
Kapitola pět
Rezidence Sterlingových stála jedenáct mil od městského domu Kurtzových. Když Harrison najel na dlouhou zpevněnou příjezdovou cestu, mohla Mackenzie toto místo pouze obdivovat. Stavba stála asi padesát yardů od hlavní cesty a byla lemovaná nádhernými květinovými záhony a vysokými štíhlými stromy. Dům samotný byl velmi moderní, hodně prosklený a postavený z dřevěných trámů starobylého vzhledu. Vypadal jako idylické, ale drahé místo pro dobře založený pár. Jediná věc, která tu iluzi narušovala, byla žlutá policejní páska natažená kolem hlavních dveří.
Když vyrazili směrem ke vchodu, povšimla si Mackenzie, jak bylo to místo tiché. Od drahých sousedních domů bylo odděleno hustým hájkem, bujnou stěnou zeleně, která vypadala stejně dobře udržovaně a draze jako domy v této části města. I když nebyl dům přímo u pláže, někde v dáli slyšela šum oceánu.
Mackenzie podlezla policejní pásku a použila náhradní klíč, který jim vypůjčila Dagneyová z předmětů získaných při prvotním vyšetřování policií Miami. Vstoupili do obrovského foyer a Mackenzie byla opět uchvácena tím absolutním tichem. Rozhlédla se po domě a po jeho uspořádání. Chodba pokračovala doleva a končila v kuchyni. Zbytek domu byl otevřeným prostorem; obývací pokoj a místo pro posezení byly spojené dohromady a vedly dále z dohledu k prosklené verandě.
„Co víme o tom, co se tu stalo?“ zeptala se Mackenzie Harrisona. Samozřejmě to už sama věděla. Chtěla jen, aby sám projevil svoji chytrost a odpovědnost a doufala, že ho tím rychle uklidní, než samotný případ opravdu začne.
„Deb a Gerald Sterlingovi,“ řekl Harrison. „On měl třicet šest, jí bylo třicet dva let. Byli také zabiti v ložnici, stejným způsobem jako Kurtzovi. Tyto vraždy se ale staly nejméně tři dny před vraždami Kurtzových. Těla byla nalezena jejich služebnou po osmé ráno. V koronerově zprávě stojí, že byli zabiti v noci před nalezením těl. Úvodní vyšetřování nepřineslo zatím žádné důkazy, i když forenzní právě analyzuje vlasy, které ulpěly na rámu hlavních dveří.“
Když přednášel fakta, Mackenzie pokyvovala hlavou. Prohlížela si přízemí a snažila se získat představu o tom, jaká sorta lidí asi Sterlingovi byli. To vše ještě předtím, než zamířila nahoru do pokoje, kde byli zabiti. Prošla kolem obrovské zabudované knihovny, postavené mezi obývacím pokojem a prostorem pro posezení. Většina knih byla beletrie, především od Kinga, Grishama, Childa a Pattersona. Bylo zde také několik knih o umění. Jinými slovy běžná náplň knihoven, která jí o životě Sterlingových neřekla vůbec nic.
V části pro posezení stál u zdi starožitný dekorativní dřevěný stůl s roletou. Mackenzie ji nadzvedla, ale nic zajímavého nenašla – byla zde pouze pera, papír, několik fotografií a jiný domácí odpad.
„Jde se nahoru,“ řekla.
Harrison přikývl a zhluboka, roztřeseně se nadechl.
„To je v pořádku,“ řekla Mackenzie. „Kurtzův dům mě taky dostal. Ale věř mi. bude to čím dál lepší.“
Víš přece, že to tak nemusí nutně být, že? pomyslela si v duchu. Kolik hrozných výjevů tě už znecitlivělo od té doby, co se našla ta první žena přivázaná u kůlu uprostřed polí v Nebrasce?
Vytřepala tu myšlenku z hlavy, právě když Harrison vyšel na poslední schod. Horní patro sestávalo z dlouhé chodby, která ústila pouze do tří místností. Nalevo byla velká kancelář; byla uklizená do té míry, že byla prakticky prázdná, s výhledem na porost stromů podél zadní části domu. Velká koupelna se chlubila dvěma umyvadly, velkým sprchovým koutem, vanou a skříní na ručníky, velkou asi jako Mackenziina kuchyň.
Stejně jako v přízemí i tady nebylo nic, z čeho by se dal udělat obrázek o Sterlingových, či zjistit, jaký měl někdo důvod je zabít. Aby nemarnili čas, vydala se Mackenzie přímo na konec chodby, kde byly otevřené dveře do ložnice. Slunce se vlévalo do místnosti velkým oknem po levé straně. Světlo pohlcovalo konec postele a měnilo kaštanovou hněď na děsivý odstín červené.
Úplně to bilo do očí – v domě, který byl bez poskvrnky vejít do ložnice a vidět takové množství krve na posteli. Podlaha byla z tvrdého dřeva, ale Mackenzie dokázala zahlédnout krvavé cákance i na ní. Na stěnách nebylo tolik krve, jako v domě Kurtzových, ale skvrny vytvořené z kapek i zde vytvořily morbidní abstraktní obraz.
Ve vzduchu byl cítit slabý odér mědi, který s sebou nese zaschlá krev. Nebyl výrazný, ale jakoby vyplňoval celou místnost. Mackenzie obešla roh postele a prohlížela si světle šedé povlečení hluboce nasáklé krví. Na horním přehozu uviděla čáru, která mohla vzniknout jen tak, že přehoz někdo propíchl nožem. Když čáru prozkoumala blíže, zjistila, že tomu bylo skutečně tak.
Po jednom kolečku okolo postele si byla Mackenzie jistá, že už zde nenajde nic, co by případ posunulo dál. Podívala se i na další místa v pokoji – do nočních stolků, přihrádek s oblečením i na malé zábavní centrum – a hledala sebemenší detaily.
Všimla si ovšem důlku ve zdi, ne většího než čtvrťák. Kolem něj byl krvavý flíček a mnohem více krve bylo pod ním – slabý pramínek, který zaschnul na zdi a malá skvrnka na koberci pod důlkem.
Šla k prohlubni ve zdi, aby ji lépe prozkoumala. Měla podivný tvar a to, že krev byla soustředěná kolem ní, ji lehce zmátlo. Narovnala se tedy a vyzkoušela, jak ta malá prohlubeň koresponduje s jejím tělem. Zvedla lehce ruku a ohnula ji. Její loket byl téměř přesně ve výši důlku
„Co máš?“ zeptal se Harrison.
„Známky souboje, aspoň myslím,“ odpověděla.
Připojil se k ní a také si důlek prohlédl. „Není to nic moc, abychom se od toho mohli odpíchnout, nebo jo?“ zeptal se.
„Ne, není. Ale díky té krvi kolem to může být významné. Tohle a ještě fakt, že dům je v dokonalém stavu. Nutí mě to myslet si, že zabiják udělal vše pro to, aby skryl jakékoliv stopy zápasu. Snad ten dům do toho stavu naaranžoval. Tuto známku boje už ale nedokázal zakrýt.
Podívala se dolů na malou krvavou skvrnu na koberci. Byla vybledlá a kolem ní byly slabé náznaky červeného odstínu.
„Podívej,“ řekla a ukazovala na skvrnu. „Tady to vypadá, že se to někdo snažil uklidit. Ale buďto spěchal, nebo už ten poslední malý kousek neobjevil.“
„Možná bychom měli znovu prohlédnout dům Kurtzových.“
„Možná,“ souhlasila, i když si byla naprosto jistá, že místo prohlédla důkladně.
Odstoupila od stěny a šla k obrovské vestavěné komoře. Nahlédla dovnitř a neviděla nic, než jen další pořádek.
V celém domě si všimla jen jediné věci, která by se dala považovat za narušení řádu. Tričko a kalhoty pokrčené a natlačené ke stěně skříně. Vytáhla tričko z kalhot a všimla si, že je to pánské oblečení – pravděpodobně poslední věc, kterou měl Gerald Sterling na sobě.
Vyzkoušela štěstí a sáhla do předních kapes. V jedné našla sedmnáct centů v drobných mincích, ve druhé byla pomačkaná účtenka. Narovnala ji a zjistila, že je z obchodu s potravinami a stará pět dní… to byl poslední den jejich života. Podívala se ještě jednou na účtenku a začala přemýšlet.
Jak bychom jinak mohli zjistit, co dělali v posledních dnech života? Nebo poslední týden či dokonce měsíc?