Ze strany se na něj vrhla Asha. Probodla ho s nevídanou rychlostí.
„Zdá se, že jsi měl pravdu,“ řekla. „Musíme odsud dostat princeznu Violet někam pryč. “
Sebastian vstal a nespouštěl z ní přitom zrak. Nebyl si jistý, jestli je Asha právě teď tou nejlepší společnicí.
„Tak to jsi pitomec,“ řekla v odpovědi na jeho myšlenky. „Bojuji stejně dobře jako kdokoli jiný tady a položila bych za ni svůj život. Její přežití je teď to jediné, na čem záleží.“
Sebastian předpokládal, že to myslí vážně a každopádně nebyl čas se hádat. Viděl, jak se Vincent snaží řídit obranu u ochranné zdi, ale obránci přesto krok za krokem ustupovali.
Vrazil do stavení a všiml si dalšího mrtvého vojáka ležícího na zemi. Nad ním stála Cora s Violet v šátku na hrudi a mečem v ruce.
„Dobrá práce,“ pochválila ji Asha. Tohle bylo snad poprvé, kdy Coře projevila uznání.
„Musíme odsud pryč,“ pronesla Cora a zdálo se, že ji mrtvý muž u jejích nohou vůbec nezajímá. Violet byla překvapivě tichá a cucala cíp plátna namočeného v mléce.
„Ale jak?“ zamyslel se Sebastian nahlas, když vyhlédl z okna stavení. Snažil se najít mezeru mezi bojujícími muži. Kdyby se jim podařilo dostat se ke koním, mohli by utéct do vřesoviště. Všude kolem ale byli vojáci a Sebastian viděl i vrány kroužící na nebi. Nepochybně pátrali po jakékoli známce Violetiny přítomnosti.
A co hůř, Sebastian si hned všiml přítomnosti Pána vran na hranici tábora. Kamenovští válečníci na něj zaútočili a on odpověděl protiútokem. Sekal je, uhýbal a uskakoval, otáčel se a posílal jim do obličejů vrány. Sekal je svým soubojovým mečem. Muži byli všude kolem něj, ale zdálo se, že on vždy přesně ví, kam se podívat a kterým směrem uhnout. Ještě horší byla smrt, která se téměř hmatatelně vznášela ve vzduchu. Jeho síla byla děsivá. Do cesty se mu postavil další muž a Pán vran ho širokým sekem přeťal napůl. Dalšího odkopnul a zlámal mu přitom žebra.
Pak se objevil Vincent a pán vran se přikrčil právě včas, aby kule z Vincentovy muškety zasáhla vojáka za ním. Vincentova dlouhá čepel nebyla tak mrštná jako rapír Pána vran, ale Vincentovi se přesto dařilo uskakovat a udržovat si odstup. Asha se zatvářila, jako by se mu chtěla rozběhnout na pomoc, ale pak si Sebastian všiml, že se zaměřila na kamenný kruh.
„Pokud se k němu dostaneme, dostanu nás pryč. “
„Asho,“ ozvala se Emeline. „Tohle nevyjde. Kouzlo, které seslal Endi—“
„Nehodlám se do toho kruhu postavit,“ řekla. „Musíme získat základní kámen, který je v jeho středu. Pomozte mi! Nechci, aby Vincent zemřel zbytečně.“
Vyběhla ze stavení a mířila přímo ke kamennému kruhu. Cestou zabíjela nepřátele. Emeline se rozběhla za ní a Sebastian jen tiše zaklel.
„Pojďme,“ ohlédl se na Coru. „Jestli zná Asha cestu ven, musíme ji použít.“
Rozběhli se za Ashou a Emeline směrem ke kruhu. Jakmile se dostali zpod střechy, začaly vrány hlasitě krákat. Sebastian se podíval směrem k Pánovi vran a okamžitě věděl, že si jich všiml. Chvilková nepozornost stála generála Nové armády zásah Vincentovou čepelí, ale rána se téměř okamžitě zavřela. Pán vran byl skutečně mocný. Souboj mezi jím a Vincentem stále ještě probíhal, ale jak dlouho mohl trvat, když se ze všech stran blížili vojáci Nové armády?
Odpověď byla, že jen několik okamžiků. Pán vran udělal chybu v obraně, Vincent znovu zaútočil, ale jeho těžší čepel uvízla v protivníkově mase. Pán vran se krutě usmál a pak se vrhl do útoku. Znovu a znovu bodal jak svým mečem, tak dlouhou dýkou.
„Utíkej ke kruhu!“ vykřikl Sebastian na Coru a ona ho naštěstí poslechla. Sám se zastavil a pozvedl meč. Čekal, až k němu přijde Pán vran. Ten vyrazil kupředu. Jeho plášť pleskal ve větru jako černá křídla jeho vran. Čepele vystrčené kupředu jako havraní spáry. Sebastian věděl, že proti něčemu takovému má šanci jen na několik sekund. Dokonce i sekundy by ale mohly pomoct uniknout jeho dítěti.
Pán vran se přiblížil, Sebastian se připravil k útoku… a pak se snesla hustá mlha.
Zahalila Kamenov mléčným příkrovem. Sebastian nedokázal odhadnout, který směr je který. Nebylo možné určit, kterým směrem je nepřítel a kterým bezpečí. Udělal krok stranou, aby se vyhnul prvnímu náporu Pána vran a pak už byli oba ztracení. Oba zmizeli v mlze.
Sebastian do ní slepě vyrazil. Nebyl si jistý, jestli hledá nepřítele, svoji dceru nebo něco jiného. Měl pocit, že v mlze zahlédl stín, ale nikdo se k němu nepřiblížil. V mlze se nikomu nedařilo najít cestu.
Někdo ho chytil za paži a Sebastian se otočil, byl připravený zabíjet.
„To jsem já,“ ozvala se Emeline. „To jsem já, Sebastiane. Tudy!“
Provedla ho mlhou na místo, kde seděla Cora s Ashou na koních. Cora držela Violet a Asha svírala něco v pěsti. Něco zářivého. Na okamžik otevřela dlaň a odhalila tak dokonale kulatý kámen posetý rytinami různých znamení. Všechna zářila.
„Tohle nezvládne,“ vydechla Emeline. V hlase se jí mísil strach s ohromením. „Nedokáže udržet mlžnou bariéru, když proti ní stojí Pán vran. Navíc ani nemá k dispozici kruh.“
„Jen… se… dívej…“ procedila Asha skrz zaťaté zuby. „Kameny tu jsou jen pro zlepšení soustředění… tohle… nic není!“
Sebastianovi to tak rozhodně nepřipadalo. Zdálo se, že Ashu její úsilí pomalu spaluje, požírá ji zevnitř.
„Pojedu s Corou a zabráním jim, aby nás sledovali podle myšlenek,“ prohlásila Emeline. „Sebastiane, budeš muset jet s Ashou.“
„Rychle…“ vydechla Asha se zavřenýma očima. Snažila se soustředit. „Nesmíme… ztrácet čas.“
Sebastian přikývl a naskočil na koně. Z mlhy stále přicházely výkřiky a zvuky bitvy, ale zdály se být někde daleko. Jako z jiného světa.
„Provedu nás mezi nimi,“ upozornila je Emeline. „Jeďte, kam vám řeknu. A nezastavujte!“
Sebastian nepotřeboval, aby ho na tohle někdo upozorňoval. Věděl, že v mlze nemá šanci najít cestu. Sám by určitě narazil na nepřátele. Emeline ale cestu najít mohla. Mohla je provést mezi vojáky a ochránit je před spáry Pána vran.
Společně vyrazili do mlhy – tak rychle a tiše, jak jim to jen jejich koně dovolili.
Kapitola šestá
Sebastian vedl koně mlhou, snažil se co nejpečlivěji sledovat Emeline s Corou a Violet. Každý krok, který kůň udělal, se nesl do ticha. Ještě před několika okamžiky ho děsily zvuky bitvy, ale teď se ho snažil zmocnit jiný strach – strach z neznáma.
Nevěděl, kde jsou jeho nepřátelé. Nevěděl, kolik se jich právě teď může blížit. Vedla je Emeline, využívala svoji moc, aby se vyhnula mužům Nové armády, ale Sebastian si nebyl jistý, jestli se jim podaří vyhnout se všem nepřátelům. Jestli se na ně vzápětí někdo nevrhne.
„Věř jí,“ zamumlala Asha zezadu. „Emeline nás provede skrz.“
Sebastian v jejím hlase slyšel vyčerpání. Když se ohlédl, viděl, že se jí na čele perlí pot a že v ruce stále pevně svírá základní kámen z kruhu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí Sebastian. Nebyl si jistý, co by se mohlo stát, kdyby se Asha přestala soustředit a mlha kolem se rozplynula. Kdyby si jich teď všiml Pán vran…
„Vydržím to,“ slíbila mu Asha. Sebastianovi teď ani nevadilo, že mu přečetla myšlenky. „Udržím ji v bezpečí, vydržím to.“
Ji – Violet, jeho dceru. Tu u sebe měla Cora. Violet byla tiše, něco si broukala, ale neplakala, ani nijak jinak nereagovala na násilí kolem. Sebastian by udělal cokoli, hlavně aby ji udržel v bezpečí, ale musel uznat, že ho trochu překvapuje, že je něčeho podobného schopná i Asha.
„S tím, jaký ji čeká osud?“ zeptala se Asha. „Udělala bych cokoli, abych ji ochránila. Zemřela bych, jen aby ona byla v bezpečí.“
Sebastiana ničila myšlenka, že všichni předpokládali, že jeho dceru čeká nějaký dramatický osud, aniž by ona sama měla možnost volby. Právě teď ale bylo těžké něco namítat, když právě díky tomu byla Asha odhodlaná chránit jeho dceru.
Pokračovali v cestě. Mlha zastírala vše kolem. Sebastian měl co dělat, aby rozeznal Coru s Emeline před nimi. Ostatní z Kamenova byli ale jen stíny v mlze, která tlumila i zvuky bitvy. Výkřiky a třeskot oceli zněly z neskutečné dálky.
Náhle ale byly nebezpečně blízko. Když se z mlhy vynořili dva muži, oba byli vojáci Nové armády, měli na sobě okrové uniformy zkropené krví lidí, které už zabili. Vykulili na něj oči – zjevně nevěděli, co si myslet.
Sebastian reagoval okamžitě. Mečem zaútočil na prvního z nich. Asha s Emeline se musely soustředit a Cora hlídala Violet. Zbýval tedy jen on sám. Sekl nejbližšího muže ještě dřív, než stihl pozvednout meč. Cítil, jak se ocel zakusuje do masa, protíná klíční kost a slyšel vzduch unikající z mužových plic. Vytryskla krev a umírající muž svým tělem málem Sebastianovi vyrval meč z ruky.
Druhému muži se podařilo pozvednout mušketu. Sebastian si všiml, že na něj muž míří a vrhl se dolů z koně. Ozval se výstřel a ohlušující rána rezonovala mlhou.
Sebastian narazil do země a na okamžik mu vypadl meč z ruky. Překulil se a vyhnul se tak nepřátelskému útoku bajonetem. Sebastian vykopl a zasáhl muže do kolene. Muž padl k zemi a společně se svíjeli v jednom lidském klubku. Bušili do sebe pěstmi i lokty, dokud se Sebastianovi nepodařilo vyprostit. Natáhl se po meči, ale voják ho kopnul a zabránil mu sebrat ho.
„Pán vran mě odmění, když vás k němu dostanu,“ řekl voják. Chopil se muškety a namířil bajonetem na Sebastiana. „A nejlepší na tom je, že je jedno, jestli budete živí nebo mrtví.“
Sebastian se znovu vrhl k meči a tentokrát se mu podařilo sevřít jílec. Slepě bodl směrem vzhůru a cítil, že někoho zasáhl. Voják tam jen tak stál a zíral na meč trčící mu z těla. Pak padl. Sebastian rozechvěle vstal.
„Rychle!“ vykřikla Emeline. „Blíží se k nám. Nejspíš ho slyšeli.“
Sebastian se vytáhl na koně.
„Budeme muset vyrazit rychleji,“ řekla Emeline. „Držte se pohromadě.“
Sebastian viděl, jak pobídla koně kupředu a měl co dělat, aby ji neztratil v mlze. Prudce totiž zahýbala a kličkovala. Emeline měla výhodu – cítila myšlenky mužů Nové armády. On mohl jen jet za ní a využívat přitom všechny jezdecké dovednosti, které se naučil v královské jízdárně.
Kamenná zídka Kamenova stála přímo před nimi a Sebastian viděl, že ji Emelinin a Cořin kůň přeskočil. Kopyty se otřel o její horní okraj.
„Drž se!“ upozornil Sebastian Ashu a pak pobídl jejich koně ke skoku. Ten poslechl a Sebastian cítil, že kopyty srazil několik kamenů z vrcholku zdi. Měl co dělat, aby koně po dopadu zvládl. Ten se naštěstí udržel na nohou. Podařilo se jim dostat se do vřesovišť za městečkem.
„Teď pomalu,“ upozornila je Emeline. Okamžik nebo dva trvalo, než ji zase spatřili. „Coro, ať je Violet tiše.“
Místo zběsilého úprku se teď v podstatě plížili kolem. Nejhorší na tom bylo, že Sebastian nevěděl proč. Věděl, že tam určitě jsou vojáci, kteří hlídají přístupové cesty. Možná po nich dokonce pátrají, ale netušil, kde jsou. Zbývalo mu jen držet meč v pohotovosti a doufat, že žádný ze stínů, které viděli v mlze, se nepřiblíží.
Jak dlouho už takhle putovali? Možná hodiny? Nedalo se to odhadnout. Mlha totiž znemožňovala určit, jak daleko už doputovalo slunce na nebi. Napětí, které Sebastian cítil, vzrůstalo každým okamžikem. Měl pocit, že putují celou věčnost. Provedli své koně skrz to, co se zdálo být hlavní uskupení Nové armády, ven do vřesovišť a pak stále dál.
„Bojuje s tím,“ pronesla Asha zezadu. „Jeho ptáci… se snaží rozehnat… mlhu.“
Zněla jako někdo, kdo se snaží udržet dveře, které se z druhé strany snaží otevřít celá armáda.
„Musíš vydržet,“ řekl Sebastian. „Můžu ti nějak pomoct?“
Asha se zasmála. „Ne… nemůžeš nic. Ale já vydržím… kvůli ní.“
Nic dalšího neřekla. Sebastian tedy vedl koně dál. Cítil, jak se ho jednou rukou drží kolem pasu a viděl její druhou ruku, kterou držela nataženou a svírala v ní zářící kámen. Když její objetí kolem jeho pasu povolilo, chytil ji za ruku a držel ji, aby nespadla.
Po další hodině, když se propracovávali rašeliništěm, které bylo příliš měkké, aby uneslo jejich váhu, spadla Asha ze sedla.
Sebastian zastavil a seskočil k ní. Emeline s Corou sesedly a rychle se k nim vrátily. Sebastian poklekl vedle Ashy a nabídl jí lok vody z lahve. Skoro nezareagovala.
„Ještě… tam… nejsme,“ zamumlala.
„Dostala jsi nás už dost daleko,“ pronesl Sebastian. „Jsme v bezpečí, díky tobě.“
„Violet… je…“
Odmlčela se a Sebastian viděl okamžik, kdy základní kámen z Kamenova zmatněl. Položil jí prst na krk, ale nenahmatal pulz. Mlha kolem nich začala řídnout, protože už ji neposilovala Ashina moc.
„Je mrtvá,“ oznámil Sebastian. Nedokázal se přimět cítit zármutek kvůli někomu, kdo v sobě měl tolik zášti a hněvu jako Asha, ale přesto cítil vděčnost a respekt za vše, co pro ně udělala.
„To ne,“ vydechla Emeline. „Asha by do kamene nevložila tolik moci na to, aby ji to zabilo. Kvůli nám by se všeho určitě nevzdala. Tohle by neudělala kvůli nikomu.“
Sebastian se zadíval na svoji dceru a věděl, že to není pravda. Asha obětovala vše, aby se postarala, že bude Violet v bezpečí. Nechala se spálit zevnitř, aby využila magii potřebnou k ochraně jeho dcery až do poslední kapky. Tohle vše kvůli nějaké vizi. Sebastian si nebyl jistý, jestli je to obdivuhodné nebo děsivé.
„Nenáviděla všechny, kdo jsou jako my,“ řekla Cora, „ale položila za nás život.“
„Doufejme, že to bude stačit,“ řekl Sebastian, když se mlha nepřestávala zvedat. Byli už dost daleko od Kamenova, aby v okolí nebyli žádní muži Pána vran, ale bylo jasné, že to o ničem nevypovídá. Téměř jakýkoli pták na nebi je mohl nahlásit svému pánovi.
„Já se o to postarám,“ řekla Emeline a natáhla se po kameni. „Když to zvládla Asha, tak já—“
Sebastian viděl, jak ji Cora chytila za zápěstí. „To ani nezkoušej. Ne, pokud by tě to mělo zabít.“
Sebastian s ní souhlasil. „Kdybych věděl, že při tom Asha opravdu zemře, nedovolil bych jí to. Tohle je příliš nebezpečné.“
Nechtěl riskovat a brát kámen holou rukou. Místo toho kámen nacpal do prázdného měšce. Skryl ho tak před světem. Kámen byl příliš mocný na to, aby ho tu nechali Pánovi vran.
„Pohřbíme ji?“ zeptala se Cora lehce se chvějícím hlasem. Snažila se držet Violet tak, aby na tělo neviděla. Jako by ji chránila i před tímhle.
„Na to není čas,“ pronesl Sebastian a nenáviděl se za to. Nechtěl nechat Ashu vránám. Zadíval se na rašeliniště. „Emeline, pomoz mi s ní.“
Slyšel, jak si Emeline povzdechla. „Tohle není zrovna pěkný konec.“
„Je to lepší, než aby Pán vran hodoval na její moci,“ zavrtěl hlavou Sebastian. „A já myslím, že i ona by chtěla, abychom to udělali co nejrychleji. To, že unikneme, je nejlepší způsob, jak ji uctít.“
Emeline přikývla. „Asi máš pravdu.“
Společně zvedli Ashino tělo a položili ho na měkkou rašelinu. Sledovali, jak do ní pomalu klesá. Sebastian čekal, dokud nezmizela pod hladinou a vzpomínal přitom na to, jak pomohla zachránit Ashton a jak moc jí dluží za záchranu dcery.
„Musíme jít,“ upozornila ho Emeline. „Chráním nás před magií, ale pokud se objeví vrány nebo vojáci, bude to k ničemu. Musíme si pospíšit.“
Sebastian přikývl. „Tak tedy do Monthys.“
„Do Monthys,“ souhlasila Emeline.
Sebastian si nebyl jistý, co tam najdou. Jen doufal, že tam bude něco, cokoli, co by jim pomohlo přežít Pána vran.
Kapitola sedmá
Sophia nevěděla, co dělat, ani co říct. Celou tu dobu hledala své rodiče, konečně je našla, ale hned je zase navěky ztratila. Viděla, že i Kate s Lucasem jsou stejně šokovaní z jejich smrti. Ani jeden se nehnul, ani jeden z nich nenaznačil, že by tušili něco víc než Sophia.
Té se pomalu zmocňoval smutek. Jako by nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu děje.
„Nemůžu…“ pronesla Kate. „Nevím, co budeme dělat.“
„Já vím,“ řekla Sophia a objala ji.
Lucas se k nim přidal. Nejspíš poprvé od chvíle, co ho potkala, viděla Sophia, že se mu po tvářích kutálejí slzy.
„Kdybych je nezačal hledat, nic z toho by se nestalo,“ řekl. „Ten jed by se sem nedostal.“
„Ale pak bychom se s nimi nikdy nesetkali, ani s tebou,“ řekla Sophia. Něco takového jí připadalo nepředstavitelné. Svět, ve kterém by nikdy nepotkala svého bratra, pro ni byl nereálný.