Musel vypadat mimořádně ustaraně, jelikož se Maya zlehka zasmála a položila ruku na tu jeho. „Jsi v pořádku, tati? Je to jenom rande. K ničemu nedojde. Není to nic velkého.“
„Jasně,“ řekl tlumeně, „máš pravdu. Jasně, že o nic nejde. Uvidíme, jestli bude mít teta Linda čas vzít tě o víkendu do města a —“
„Chci, abys mě tam vzal ty.“
„Vážně?“
Pokrčila rameny. „Jasně, nechtěla bych si koupit nic, s čím bys nesouhlasil.“
Šaty, večeře ve městě a nějaký kluk… nikdy dřív ani nepomyslel na to, že by se s něčím takovým musel vypořádat.
„Tak dobře,“ řekl, „pojedeme v sobotu. Mám ale jednu podmínku – dnes večer si vybírám já.“
„Hmm,“ zamyslela se Maya, „ty se s tím teda nemažeš. Musím to probrat se svou společnicí.“ Maya se otočila na svou sestru.
Sara přikývla. „Dobře, pokud nebudeme hrát Risk.“
Reid se zasmál. „Nevíš, o čem mluvíš. Risk je přece nejlepší.“
Po večeři Sara umyla nádobí a Maya připravila horkou čokoládu. Reid mezitím nachystal jednu z jejich nejoblíbenějších her, Ticket to Ride, klasickou stolní hru založenou na stavění vlakových tratí napříč Amerikou. Při rozdávání karet a malých plastových vagónů se přistihl, že přemýšlí, kdy se to stalo. Kdy Maya tak rychle vyrostla? Poslední dva roky, od doby, co Kate odešla, zastával roli obou rodičů (s neocenitelnou pomocí jejich tety Lindy). Obě ho stále potřebovaly, nebo to tak alespoň vypadalo, ale nebude to trvat dlouho a odejdou na vysokou, potom zaměstnání, kariéra a pak…
„Tati?“ Do jídelny vešla Sara a sedla si ke stolu naproti němu. Jako by právě četla jeho myšlenky, řekla: „Nezapomeň, že příští středu večer mám výtvarnou výstavu. Přijdeš tam, že?“
Usmál se. „Jasně, zlato. To bych si nenechal ujít.“ Pak spráskl ruce. „A teď! Kdo by se rád nechal srazit – myslím tím, kdo by si rád zahrál příjemnou rodinnou hru?“
„Jdeme na to, staříku,“ zavolala Maya z kuchyně.
„Staříku?“ řekl Reid nabručeně. „Je mi třicet osm!“
„Stojím si za tím,“ zasmála se, když vcházela do jídelny. „Aha, zase vláčky.“ Její široký úsměv trochu povadl. „Ta byla mámina oblíbená, že?“
„No… jo,“ Reid se zamračil, „to byla.“
„Jsem modrá!“ oznámila Sara a začala vybírat svoje dílky.
„Oranžová,“ řekla Maya. „Jakou barvu chceš ty, tati? Haló?“
Reid sebou trhl, když ho Maya vytrhla ze zamyšlení. „Promiň. Asi zelená.“
Maya před něj posunula několik dílků. Reid se přinutil k úsměvu, přestože se v myšlenkách trápil.
* * *
Po dvou hrách, z nichž obě vyhrála Maya, si šly dívky lehnout a Reid se odebral do své studovny, malého pokoje v přízemí hned vedle předsíně.
V Riverdale nebylo bydlení levné, pro Reida však bylo prioritou, aby jeho dívky žily v bezpečném a příjemném prostředí. Měli pouze dvě ložnice, takže si z kamrlíku v přízemí udělal svou pracovnu. Pokoj měřil tři na tři metry a zdálo se, že každé volné místo zabírají Reidovy knihy a sběratelské předměty. Z otřepaného koberce byl díky pracovnímu stolu a koženému křeslu vidět jen kousek.
Po dlouhém ponocování stráveném psaním poznámek, přípravou lekcí na následující den a čtením biografií ve svém křesle často usínal. Aby k sobě byl ale upřímný, usínat ve své vlastní posteli pro něj nebylo o nic snazší. Třeba že se místo jeho pobytu změnilo, když se s děvčaty přestěhoval do New Yorku krátce poté, co Kate zemřela, stále měl obrovskou matraci a postel, která zkrátka byla jejich, jeho a Kate.
Člověk by si mohl myslet, že od té doby ta bolest ze ztráty Kate poleví, alespoň částečně. A někdy tomu tak skutečně bylo, dočasně. Pak ale stačilo projít kolem její oblíbené restaurace nebo zahlédnout v televizi její oblíbený film a všechno se mu vrátilo, jako by se to stalo teprve včera.
Pokud to podobně vnímaly jeho dcery, nemluvily o tom. Ve skutečnosti o ní mluvily zcela otevřeně, což bylo něco, co Reid stále nedokázal.
Na jedné z polic s knihami stála její fotka, kterou pořídili na kamarádově svatbě před deseti lety. Po většinu nocí byl rámeček otočený dozadu, jinak by Reid strávil celý večer zíráním na něj.
Jak neskutečně nefér dokáže svět být. Jeden den má člověk všechno – hezký domov, úžasné děti, skvělou kariéru. Dřív žili v McLeanu ve Virginii; on pracoval jako pomocný profesor na nedaleké Univerzitě George Washingtona. V rámci své práce musel hodně cestovat, na semináře, summity, a jako hostující lektor Evropské historie navštěvoval školy po celé zemi. Kate byla zaměstnaná v restauračním oddělení Smithsonianského Amerického muzea umění. Jejich děti jen vzkvétaly. Život byl dokonalý.
Ale jak už řekl Robert Frost, nic krásného netrvá věčně. Jednoho zimního odpoledne Kate v práci omdlela – nebo si to alespoň mysleli její kolegové, jakmile se najednou zhroutila ve svém křesle a pak z něj spadla. Zavolali záchranku, ale bylo už pozdě. V nemocnici ji prohlásili za klinicky mrtvou. Embolie, řekli doktoři. Krevní sraženina se jí dostala do mozku a způsobila cévní mozkovou příhodu. Doktoři při vysvětlování používali odborných termínů, kde se dalo, jako by tím tuhle nesmírnou ránu mohli zmírnit.
Nejhorší ale bylo, že Reid byl zrovna pryč, když k tomu došlo. Byl na vysokoškolském semináři v Houstonu a přednášel o středověkých kulturách, když mu zazvonil telefon.
A tak se dozvěděl, že jeho manželka nežije. Přes telefon, venku na chodbě vedle přednášecí místnosti. Pak přišel let domů, snahy utěšit své dcery a současně zvládnout svůj vlastní zdrcující žal, a nakonec stěhování do New Yorku.
Reid vstal ze svého křesla, vzal zarámovanou fotku a otočil ji. Nerad nad tím vším přemýšlel, nad koncem a tím, co následovalo. Chtěl si ji pamatovat takhle, jako na té fotografii, Kate ve svých nejlepších dnech. Tuhle vzpomínku si vybral.
Když se však díval na ten obrázek, bylo tam ještě něco, něco na okraji jeho vědomí – nějaká zamlžená vzpomínka, která se pokoušela prodrat na povrch. Bylo to téměř jako déjà vu, ale ne v souvislosti s přítomností. Jako by se mu jeho podvědomí snažilo podsunout něco, co bylo pohřbené hodně hluboko.
Do reality ho vrátilo náhlé zaklepání na dveře. Reid zaváhal, přemýšlel, kdo by to mohl být. Blížila se půlnoc; dívky byly v posteli už pár hodin. Pak se to energické zaklepání ozvalo znovu. Reid měl obavy, aby se jeho dcery neprobudily, tak se rychle vydal ke dveřím. Konec konců žili v klidné čtvrti a nemusel mít strach otevřít dveře, ať už byl den nebo půlnoc.
Nebyl to však mrazivý poryv větru, kvůli kterému na místě ztuhl. Ke svému překvapení stanul tváří v tvář třem mužům. Pocházeli zcela jistě ze Středního východu, všichni měli tmavou pleť, černé vousy, hluboko posazené oči a na sobě silné černé bundy a boty. Dva z nich stáli po stranách a byli vysocí a hubení; třetí stál uprostřed mírně za nimi, byl ramenatý a mohutný, a vypadal, že něco jako úsměv mu bylo úplně cizí.
„Reid Lawson,“ řekl ten vysoký nalevo, „jste to vy?“ podle přízvuku to byl Íránec, nebyl však tolik znatelný, zřejmě strávil nějakou dobu ve státech.
Reidovi vyschlo v krku, když si všimnul šedé dodávky, která stála u chodníku s motorem na volnoběhu a zhasnutými světly. „Omlouvám se,“ řekl jim, „nejspíš jste si spletli dům.“
Aniž by z Reida spustil oči, vysoký muž napravo zvedl telefon a ukázal něco svým dvěma společníkům. Muž nalevo, který Reidovi předtím položil otázku, kývl.
Bez sebemenšího varování se na něj ten mohutný vrhl, na své rozměry pozoruhodně rychle. Jednou masitou rukou hrábl po Reidově krku. Reid se jen náhodou otočil z jeho dosahu, spíš klopýtl dozadu a málem zakopl o vlastní nohy. Sotva se dotkl špičkami prstů dlážděné podlahy, rychle se vzchopil.
Zatímco klopýtal pozpátku a snažil se získat rovnováhu, ti tři vtrhli do jeho domu. Začal panikařit, hlavou mu běhaly jen myšlenky na jeho dvě dcery, které nic netuše spaly nahoře.
Otočil se a rozběhl se předsíní do kuchyně. Oběhl kuchyňský ostrůvek a ohlédl se přes rameno – vydali se za ním a byli mu v patách. Telefon, problesklo mu v zoufalství hlavou. Ležel na stole v jeho studovně, ale v cestě mu stáli jeho pronásledovatelé.
Musel je vyvést z domu, co nejdál od jeho dětí. Vpravo od něj byly dveře na terasu. Rozrazil je a vyběhl ven na dvorek. Jeden z mužů zaklel v cizím jazyce – nejspíš arabsky – a všichni se za ním vydali. Reid se přehoupl přes zábradlí, které terasu lemovalo, a přistál na malé zahrádce. S dopadem mu kotníkem vystřelila ostrá bolest, ale nevěnoval jí pozornost. Oběhl roh domu, přitiskl se k cihlové fasádě a zoufale se snažil ztišit svůj přerývaný dech.
Cihly byly na dotek ledové a lehký zimní vánek se mu zařezával do svalů. Prsty u nohou už dávno necítil – z domu vyběhl jen v ponožkách. Po celém těle mu naskočila husí kůže.
Slyšel, jak si ti tři šeptají, chraptivě a naléhavě. Počítal jednotlivé hlasy – jeden, druhý a pak třetí. Vyšli z domu. Skvěle; to znamená, že jdou jenom po něm, a ne po jeho dcerách.
Potřeboval se dostat k telefonu. Nemohl se však vrátit do domu, aniž by ohrozil děvčata. Stejně tak nemohl zaklepat na dveře sousedům. Moment – kousek odsud byl na telefonní tyči připevněný telefon pro nouzová volání. Pokud by se tam zvládl dostat…
Zhluboka se nadechl a rozběhl se přes tmavý dvorek. Dokonce se odvážil přeběhnout přes kužely světla, které vrhaly pouliční lampy. V kotníku mu tepalo bolestí a do chodidel se mu zabodávaly mrazivé jehličky, ale nutil se běžet dál, co nejrychleji.
Reid se rychle ohlédl přes rameno. Jeden z vysokých mužů jej zahlédl. Vyštěkl něco na svoje komplice, ale ani jeden se za ním nerozběhl. Divné, pomyslel si Reid, ale zastavit se kvůli tomu nehodlal.
Doběhl ke žlutému boxu s nouzovým telefonem, trhnutím jej otevřel a rychle stiskl červené tlačítko, které pošle zprávu na tísňovou linku. Znovu se ohlédl přes rameno. Žádného z mužů už ale neviděl.
„Haló?“ zašeptal naléhavě do telefonu. „Slyšíte mě?“ Jak to, že nesvítí nouzové světlo? Po stisknutí červeného tlačítka se má rozsvítit světlo. Funguje to vůbec? „Jmenuji se Reid Lawson, pronásledují mě tři muži, bydlím v —“
Silná ruka popadla Reida za vlasy a trhla s ním dozadu. Slova mu uvázla v hrdle a unikla jako sotva slyšitelné chraptivé zasýpání.
Dál už věděl jenom to, že mu obličej zakryla hrubá látka, která ho zaslepila – pytel přes hlavu – a ruce mu silou stáhli za záda a nasadili na ně pouta. Snažil se vzpírat, ale silné paže jej držely pevně a zápěstí měl zkroucená tak, že se mu div nezlomila.
„Počkejte!“ podařilo se mu vykřiknout, „prosím…“ Do břicha mu přiletěla pěst s takovou silou, až mu to vyrazilo dech. Nemohl dýchat, natož pak mluvit. Před očima se mu roztančily hvězdy a málem omdlel.
Pak ho někam vlekli, jeho ponožky se prodíraly o chodník. Hodili ho do dodávky a zavřeli za ním dveře. Ti tři si hrdelními hlasy v cizím jazyce vyměnili několik slov, která zněla vyčítavě.
„Proč…?“ podařilo se Reidovi dostat ze staženého hrdla.
Na rameni ucítil ostré bodnutí jehly a pak se svět ponořil do tmy.
Druhá kapitola
Tma. Chlad. Hukot, ohlušující, táhlý, bolestivý.
První věc, které si Reid všiml, když přišel k vědomí, byla, že svět byl černý – nic neviděl. Štiplavý pach paliva ho dráždil v nose. Snažil se pohnout svými ztuhlými končetinami, ale ruce měl stále svázané za zády. Mrznul, ale necítil žádný vítr; jen chladný vzduch, jako by seděl v lednici.
Pomalu, jako v mlze, se mu začaly vybavovat vzpomínky na to, co se stalo. Tři středovýchodní muži. Pytel přes hlavu. Jehla do ramene.
Začal panikařit, lomcovat pouty a kopat nohama. Zápěstími mu projela bolest v místech, kde se mu do kůže zařezal kov. Jeho kotník pulzoval a vysílal mu do celé nohy vlny bolesti. V uších cítil intenzivní tlak a neslyšel nic víc než řev motoru.
Na zlomek sekundy ucítil v žaludku pocit klesnutí – výsledek negativního přetížení. Byl v letadle. A podle zvuku soudil, že se nejednalo o běžné cestovní letadlo. Všechen ten rámus, nadměrně hlučný motor, pach paliva… uvědomil si, že se musí nacházet na palubě nákladního letadla.
Jak dlouho byl v bezvědomí? Co mu to píchli? Jsou jeho dcery v bezpečí? Jeho dcery. Do očí mu vstoupily slzy v zoufalé naději, že se jim nic nestalo, že snad policie uslyšela jeho zprávu a poslala do jeho domu někoho, kdo se o ně postará…
Zavrtěl se ve svém kovovém sedadle. Navzdory bolesti a vyprahlému hrdlu se pokusil promluvit.
„H-haló?“ vyšlo z něj sotva slyšitelným šeptem. Odkašlal si a zkusil to znovu. „Haló? Je tu někdo…?“ Uvědomil si, že přes řev motoru nemohl nikdo nic slyšet, pokud by neseděl přímo vedle něj. „Haló!“ pokusil se o zvýšený hlas. „Prosím… řekněte mi, co se to—“
Hrubý mužský hlas na něj zasyčel něco v arabštině. Reid sebou trhl; ten muž byl velmi blízko, ne dál než dva metry.
„Prosím, jen mi řekněte, o co tady jde,“ prosil. „Co se děje? Proč tohle děláte?“
Druhý hlas jej výhružně okřikl v arabštině, tentokrát napravo od něj. Reid sebou při tom ostrém napomenutí škubl. Doufal, že hučení motoru letadla zamaskovalo, jak se třese.
„Máte toho nesprávného,“ řekl. „Co po mě chcete? Peníze? Moc jich nemám, ale mohl bych – počkat!“ Kolem jeho paže se sevřela silná dlaň jako svěrák a o chvíli později jej vytrhla z jeho sedadla. Zapotácel se, pokusil se vstát, ale nestabilita při letu a bolest v jeho kotníku vyhrály. Podlomila se mu kolena a svalil se na bok.
Něco tvrdého a těžkého narazilo do jeho trupu. Celým torzem se mu rozlehla bolest. Snažil se protestovat, ale vycházely z něj jen nesrozumitelné vzlyky.
Další bota jej nakopla do zad. A pak další do brady.
Navzdory příšerné situaci, ve které se vyskytl, Reida napadla bizarní myšlenka. Tihle muži, jejich hlasy, jejich kopance, to vše nasvědčovalo tomu, že jde o osobní mstu. Necítil se pouze napaden. Vysmívali se mu. Tihle muži byli naštvaní – a jejich hněv byl zaměřený na něj jako laserové ukazovátko.
Bolest pomalu vybledla a na její místo nastoupila chladná otupělost, která pohltila jeho tělo, než znovu ztratil vědomí.
* * *
Bolest. Pronikavá, pulzující, neutuchající, spalující.
Reid se opět probudil. Vzpomínky na minulost… nevěděl, kolik už uplynulo času, ani neměl tušení, zda je den či noc, nebo kde se vůbec nachází. Ale vzpomínky se mu vrátily, nesouvislé, jako jednotlivé útržky z foto filmu rozházené po zemi.
Tři muži.
Nouzový telefon.
Dodávka.
Letadlo.
A teď…
Reid se odvážil otevřít oči. Nebylo to snadné. Cítil, jako by měl víčka slepená lepidlem. I přes tenkou kůži dokázal určit, že kolem něj bylo jasné, umělé světlo, které čekalo na druhé straně. Cítil na obličeji jeho teplo a viděl síť kapilár na svých víčkách.
Zamžoural. Jediné, co viděl, bylo nelítostné světlo. Jasné a bílé, které se mu vpalovalo do očí. Bože, jeho hlava byla jako střep. Pokusil se zasténat a s novou dávkou elektrizující bolesti zjistil, že ho bolí taky čelist. Jazyk měl oteklý a suchý a cítil na něm kovovou pachuť. Krev.
Uvědomil si, že jeho oči šly tak ztěžka otevřít, protože byly skutečně slepené. Na tváři cítil horkost a něco lepkavého. Krev mu stekla přes čelo do očí. Nebylo se čemu divit, když ho v letadle surově zkopali do bezvědomí.
Ale přesto viděl to světlo. Sundali mu z hlavy pytel. Jestli to bylo dobře nebo ne, to se teprve uvidí.
Jeho oči se pomalu přizpůsobovaly a on se opět marně snažil pohnout rukama. Stále byly svázané, tentokrát však ne pouty. Na místě ho držela silná, hrubá lana. Kotníky měl také přivázané – k nohám dřevěné židle.
Jeho zrak se konečně přizpůsobil silnému světlu a začal rozeznávat nejasné obrysy. Nacházel se v malé místnosti bez oken s nerovnými betonovými zdmi. Bylo tam horko a vlhko, až mu vzadu na krku vyrazil pot, přestože že jeho tělo bylo chladné a částečně znecitlivělé.