Cinknutí odsouvané západky. Závan teplého vzduchu po otevření dveří. Náhlá směsice různých zvuků – cinkání skla, přelévání tekutiny, vrčení řemenů. Podle zvuku lis na víno. Zvláštní; zvenčí nic neslyšel. Vnější stěny té budovy jsou zvukotěsné.
Těžká ruka ho navedla dovnitř. Dveře se opět zavřely a západka se zasunula. Podlaha pod ním musela být podle pocitu z hladkého betonu. Jeho boty přistály v něčem mokrém. Octový zápach fermentace byl cítit nejvíce, za ním však váhala sladká a známá vůně vína. Tak tu skutečně vyrábějí víno.
Reid při cestě přes budovu počítal své kroky. Prošli dalšími dveřmi a za nimi na ně čekaly nové zvuky. Stroje – hydraulický lis. Pneumatická vrtačka. Zvonivý zvuk řetězů dopravního pásu. Odér fermentace ustoupil pachu maziva, motorového oleje a… Střelného prachu. Něco tady vyrábějí; pravděpodobně munici. Kromě toho tu však bylo ještě něco, něco známého, skrytého pod pachem oleje a prachu. Mělo to mírně nasládlý odér, jako mandle… Dinitrotoluen. Dělají tady výbušniny.
„Schody,“ ozval se hlas Jurije blízko u Reidova ucha ve chvíli, kdy jeho holeň narazila na nejnižší schod. Těžká ruka ho stále naváděla, na ocelových schodech se ozývaly kroky čtyř párů nohou. Třináct schodů. Ať už tuhle budovu postavil kdokoliv, na pověrčivost si nepotrpěl.
Nahoře byly další ocelové dveře. Jakmile se za nimi zavřely, zvuky strojů utichly – další zvukotěsná místnost. Někde poblíž hrála klasická klavírní hudba. Brahms. Variace na Paganiniho téma. Melodie nebyla dostatečně bohatá na to, aby ji vydávalo skutečné piano; nejspíš nějaký druh rádia.
„Juriji.“ Ozval se nový hlas, který se dal charakterizovat jako drsný baryton, lehce nakřáplý buď častým křikem nebo kouřením. Soudě dle ovzduší v pokoji to bylo to druhé. Případně obojí.
„Otče,“ řekl Jurij podlézavě. Mluvil rusky a rychle. Reid se musel hodně snažit, aby udržel tempo s Jurijovým přízvukem. „Přináším vám dobré zprávy z Francie…“
„Co je to za chlapa?“ dožadoval se hluboký hlas. Podle způsobu, jakým mluvil, se dalo říct, že ruština byla jeho rodný jazyk. Reid si nemohl pomoct, ale uvažoval, jaké spojení může být mezi těmi Íránci a tímhle Rusem – nebo těmi gorilami v SUV a Jurijem, když už na to přijde. Možná obchod se zbraněmi, navrhl hlas v jeho hlavě. Nebo něco horšího.
„Tohle je ten Íránský poslíček,“ odpověděl Jurij. „Má ty informace, které hledáme—“
„Přivedl jsi ho sem?“ přerušil ho muž. Jeho hluboký hlas zahřměl místností. „Měl jsi jet do Francie a setkat se s Íránci, ne mi sem tahat nějaké chlapy! Všechno jsi svou blbostí mohl zkazit!“ Ozvalo se ostré křupnutí – silná backhandová rána přes obličej – a Jurij zalapal po dechu. „Musím popis tvé práce napsat na kulku, abych jej dostal do té tvé natvrdlé palice?!“
„Otče, prosím…“ zaškemral Jurij.
„Neříkej mi tak!“ zahřměl muž zuřivě. Ozvalo se natažení kohoutku – podle zvuku těžká zbraň. „Neoslovuj mě žádným jménem před tímhle cizincem!“
„To není žádný cizinec!“ vyjekl Jurij. „Je to agent Zero! Přivedl jsem vám Kenta Steela!“
Sedmá kapitola
Kent Steele.
Na několik sekund, které působily spíš jako minuty, se rozhostilo ticho. Reidovi hlavou proběhlo několik výjevů, jako by mu je někdo přehrával automaticky. CIA. Tajné národní služby, Divize speciálních aktivit, Skupina pro speciální operace. Psychologické operace.
Agent Zero.
Pokud tě odhalí, je po tobě.
Nemluvíme. Nikdy.
Nemožné.
Prsty se mu opět roztřásly.
Bylo to zkrátka nemožné. Věci jako vymazání nebo potlačení paměti nebo paměťové implantáty byly záležitostí konspiračních teorií a hollywoodských filmů.
Teď na tom ale stejně nezáleželo. Celou dobu věděli, kým je – od setkání v baru přes jízdu autem do Belgie Jurij věděl, že Reid není tím, za koho se vydává. Teď tady stál se zavázanýma očima uvězněný za ocelovými dveřmi s nejméně čtyřmi ozbrojenými chlapy. Nikdo jiný nevěděl, kde je, nebo dokonce kdo je. Žaludek se mu stáhl nezvladatelným strachem a málem se mu udělalo zle.
„Ne,“ řekl ten hluboký hlas pomalu. „Ne, spletl ses. Hloupý Jurij. Tohle není ten chlap od CIA. Kdyby byl, už bys tady dávno nestál!“
„Pokud sem nepřišel dobrovolně za vámi!“ opáčil Jurij.
Něčí prsty uchopily pásku, kterou měl zavázané oči, a strhly ji. Reid zamžoural, když se mu do očí zabodlo náhlé ostré světlo ze zářivek nad hlavou. Zamrkal a pohlédl do obličeje muže kolem padesáti let věku, s prošedivělými vlasy, krátce zastřiženým plnovousem a pichlavýma, kritickýma očima. Muž, pravděpodobně Otec, měl na sobě šedý oblek a košili rozepnutou u krku, takže mu z ní vyčuhovaly zakroucené šedivé chloupky, které mu rašily na hrudi. Stáli v kanceláři s tmavě červenými stěnami zkrášlenými kýčovitými malbami.
„Ty,“ řekl muž anglicky s těžkým přízvukem, „co jsi zač?“
Reid se trhaně nadechl a snažil se potlačit nutkání říct tomuhle muži, že jednoduše už ani sám neví. Namísto toho rozechvělým hlasem řekl: „Jmenuji se Ben. Jsem spojka. Pracuji s Íránci.“
Jurij, který zatím klečel na kolenou za Otcem, vyskočil na nohy. „Lže!“ zavřískl Srb. „Vím, že lže! Říká, že ho poslali Íránci, ale ti by nikdy nevěřili Američanovi!“ Jurij se ušklíbl. Z koutku úst mu po Otcově ráně vytékala stružka krve. „Ale já vím víc. Zeptal jsem se tě na Amada.“ Zakroutil hlavou a vycenil zuby. „Není žádný Amad.“
Reidovi přišlo divné, že tihle chlapi znali Íránce, ale nevěděli, s kým pracují nebo koho mohli poslat. Určitě byli nějak spojení, jak, to už neměl nejmenší tušení.
Otec si pod vousy mručel kletby v ruštině. Pak řekl anglicky: „Jurijovi říkáš, že jsi poslíček. Jurij říká mně, že jsi od CIA. Čemu mám věřit? Rozhodně nevypadáš tak, jak jsem si představoval agenta Zero. Přesto můj nanicovatý přisluhovač mluví pravdu: Íránci pohrdají Američany. Tohle pro tebe nevypadá dobře. Řekneš mi pravdu nebo tě střelím do kolene.“ Pozvedl těžkou zbraň – TIG série Desert Eagle.
Reidovi se na chvíli zastavil dech. Byla to hodně velká pistole.
Poddej se, pobídla ho jeho mysl.
Nebyl si jistý, jak by to měl udělat. Nebyl si jistý, co se stane, když to udělá. Naposledy, když ho ovládly tyhle nové instinkty, zemřeli čtyři muži a on měl úplně doslova na rukou krev. Z tohohle ale neviděl žádné východisko – alespoň jako Reid Lawson ne. Ale Kent Steele, ať už to byl kdokoliv, by si mohl dokázat poradit. Možná, že nevěděl, kým je. Na tom však nesešlo, pokud by nepřežil alespoň na tak dlouho, aby to zjistil.
Reid zavřel oči. Pokývl hlavou v tichém souhlasu, který dával hlasu ve své hlavě. Svěsil ramena a prsty se mu přestaly třást.
„Čekám,“ řekl Otec nekompromisně.
„Nestřelíte mě,“ prohlásil Reid. Byl až překvapeny, jak klidně a vyrovnaně zněl jeho vlastní hlas. „Výstřel z téhle zbraně z takové blízkosti by mi nepoškodil koleno, ale utrhl celou nohu, takže bych do pár vteřin vykrvácel.“
Otec pokrčil ramenem. „Jak že to vy Američani říkáte? Nemůžeš udělat omeletu, aniž bys—“
„Mám informace, které potřebujete,“ skočil mu do řeči Reid. „Šejkovu lokaci. Co mi řekl. Komu jsem to předal. Vím všechno o vašich plánech a nejsem sám.“
Otcovy koutky se zkroutily do nehezkého úsměvu. „Agent Zero.“
„Říkal jsem vám to!“ vzkřikl Jurij. „Vedl jsem si dobře, ne?“
„Sklapni,“ štěkl Otec. Jurij ucuknul jako zbitý pes. „Vezměte ho dolů a vytáhněte z něj všechno, co ví. Začněte s uřezáváním prstů. Nechci ztrácet čas.“
Za běžných okolností by hrozba toho, že mu někdo bude řezat prsty, v Reidovi vyvolala strach. Svaly mu na vteřinu ztuhly a vlasy vzadu na krku se mu postavily – ale ten nový instinkt proti tomu bojoval a nutil ho uvolnit se. Počkej, řekl mu. Počkej na příležitost…
Plešatý ranař úsečně kývl a znovu Reida popadl za paži.
„Idiote!“ vyštěkl Otec. „Nejdřív ho svažte! Juriji, ve skříni s dokumenty by mělo něco být.“
Jurij spěchal ke skříni se třemi šuplíky v rohu místnosti a zběžně se jimi prohrabal, až našel, co hledal – smotaný kus hrubého provazu. „Tady,“ řekl a hodil smotané lano plešatému.
Všechny oči se instinktivně zvedly ke smotku lana letícího vzduchem – oči obou ranařů, Jurije i Otce.
Ale ne Reidovy. Dostal šanci a využil ji.
Prohnul levé zápěstí a udeřil plešouna v ostrém úhlu do hrtanu masitou částí své dlaně. Ucítil, jak pod jeho ranou hrdlo povolilo.
Současně s prvním úderem vykopl nohu za sebe a patou udeřil vousáče do boku – do toho, na který napadl, jak si všiml na cestě z Belgie.
Plešatému se z úst vydralo vlhké zalapání po dechu a ruce mu vylétly k hrdlu. Vousatý zavrčel, když se jeho tělo otočilo a spadlo na zem.
K zemi!
Provaz dopadl na zem a s ním i Reid. Jedním pohybem přešel do dřepu a tasil Glock z kotníkového pouzdra plešatého. Aniž by vzhlédl, vyrazil dopředu a udělal kotoul.
Sotva uskočil, malou kanceláří se rozlehla hromová rána, neuvěřitelně hlasitá. Výstřel z pistole Desert Eagle zanechal na ocelových dveřích kanceláře působivou prohloubeninu.
Reid po svém kotoulu skončil sotva několik desítek centimetrů od Otce a udělal další skok dopředu, přímo k němu. Než se Otec stačil otočit a zamířit, Reid ho zespodu chytil za ruku, ve které držel zbraň – nikdy nechytej ničí ruku s pistolí shora, to je nejlepší způsob, jak přijít o prsty – vyhodil ji nahoru a namířil pryč od sebe. Zbraň s hlasitým řevem opět vystřelila, tentokrát tak metr od Reidovy hlavy. V uších mu zvonilo, ale ignoroval to. Stočil zbraň dolů a do strany, hlaveň v opačném směru, a pozvedl ji k boku – spolu s Otcovou rukou.
Stařec zvrátil hlavu dozadu a zařval bolestí, jak mu křuplo v prstě, který měl na spoušti. Reidovi se z toho zvuku zvedl žaludek. Otcova zbraň dopadla na zem.
Otočil se, jednou paží chytil Otce pod krkem a použil ho jako štít, zatímco zpoza něj zamířil na dva rváče. Plešatý byl úplně mimo provoz, marně se snažil lapat po dechu a vtáhnout do svých plic aspoň trochu vzduchu skrz proražený hrtan. Vousatému se ale podařilo uvolnit svůj TEC-9. Reid bez váhání vypálil tři střely v rychlém sledu, dvě do hrudi a jednu do čela. Čtvrtý výstřel ukončil trápení plešatého muže.
Reidovo svědomí na něj z koutů jeho mysli křičelo. Právě jsi zabil dva lidi. Dva další lidi. Jeho nové vědomí však bylo silnější a úspěšně potlačilo pocit nevolnosti i pud sebezáchovy do pozadí.
Panikařit můžeš později. Ještě jsme tu neskončili.
Reid dokončil otočku s Otcem před sebou, jako by tančili, a pozvedl Glock na Jurije. Bezradný poslíček se bezvýsledně pokoušel vymanit svůj Sig Sauer z podpažního pouzdra.
„Dost,“ nařídil mu Reid. Jurij ztuhl. „Ruce nad hlavu.“ Srbský poslíček pomalu zvedl ruce dlaněmi ven. Široce se usmál.
„Kente,“ promluvil anglicky, „jsme velmi dobří přátelé, nemám pravdu?“
„Vytáhni mou Berettu z kapsy a pošli mi ji po zemi,“ přikázal Reid.
Jurij si olízl krev z koutku úst a zatřepal prsty levé ruky. Pomalu sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl z ní malou černou pistoli. Nepoložil ji však na zem. Namísto toho ji držel, hlaveň namířenou dolů.
„Víte,“ začal, „tak se mi zdá, že pokud chcete informace, potřebujete alespoň jednoho z nás naživu, že?“
„Juriji!“ zavrčel Otec. „Udělej, co říká!“
„Na zem,“ zopakoval Reid. Nespustil z Jurije oči, ale měl obavy, zda někdo jiný z budovy neslyšel hlasité výstřely z Otcovy zbraně. Neměl zdání, kolik lidí bylo dole, ale kancelář byla zvukotěsná a všude kolem běžely stroje. Bylo docela dobře možné, že je nikdo neslyšel – nebo možná byli na tento zvuk zvyklí a nevěnovali mu valnou pozornost.
„Možná,“ řekl Jurij, „že vezmu tuhle zbraň a zastřelím Otce. Pak budete mít mě.“
„Jurij, niet!“ vykřikl Otec, tentokrát víc šokovaně než naštvaně.
„Vidíte, Kente,“ řekl Jurij, „toto není jako La Cosa Nostra. Spíš bych řekl… nespokojený zaměstnanec. Vidíte, jak se mnou zachází. Takže ho možná zastřelím a my dva spolu něco vymyslíme…“
Otec zatnul zuby a zahrnul Jurije přívalem nadávek, ale poslíček se začal šklebit ještě víc.
Reid začínal ztrácet trpělivost. „Juriji, pokud tu zbraň nepoložíš na zem, budu muset—“
Ruka Jurije se pohnula, byl to pouze náznak toho, že se ji chystá zvednou. Reidovy instinkty naskočily jako při automatickém řazení. Bez přemýšlení zamířil a vystřelil, jen jednou. Stalo se to tak rychle, že ho zpětný ráz pistole vylekal.
Asi na půl vteřiny si Reid myslel, že minul. Pak se z černé díry v Jurijově krku vyřinula krev. Padl na kolena a jednou rukou se stále snažil zastavit proud krve, ale bylo příliš pozdě.
Může trvat až dvě minuty, než člověk vykrvácí z přetržené krční tepny. Nechtěl vědět, odkud tuhle informaci má. Ale za pouhých sedm až deset sekund člověk omdlí ze ztráty krve.
Jurij žuchnul na podlahu. Reid se okamžitě otočil k ocelovým dveřím, hlaveň namířenou na jejich střed. Čekal. Jeho vlastní dech byl klidný a pravidelný. Na těle mu nevyrazila ani kapička potu. Zato Otec dýchal ostře a přerývaně a ohmatával si zlomený prst druhou rukou.
Nikdo další nepřišel.
Právě jsem zastřelil tři lidi.
Na to teď není čas. Vypadni odsud.
„Zůstaň,“ zavrčel Reid na Otce a pustil ho. Zbraň typu Desert Eagle odkopl do rohu místnosti, takže zajela pod skříňku s dokumenty. Pro takové dělo teď neměl žádný užitek. Nevzal si ani automatiky typu TEC-9, které u sebe měli dva ranaři; byly vysoce nepřesné, vhodné akorát tak na pokropení široké oblasti. Místo toho nohou odsunul Jurijovo tělo stranou a sebral Berettu. Glock si nechal a schoval jej do kapsy spolu s oběma rukama.
„Padáme odsud,“ řekl Reid Otci, „ty a já. Půjdeš první a budeš dělat, že je všechno v pořádku. Vyvedeš mě ven a nasedneme do nějakého slušného auta. Protože tyhle dvě,“ naznačil Reid pohyb oběma rukama, které byly pevně stisknuté kolem rukojetí zbraní, „budou obě namířené na tvou páteř. Udělej jeden blbej krok nebo řekni slovo mimo kontext a vysolím ti to přímo mezi obratle L2 a L3. Pokud budeš mít dostatečné štěstí a přežiješ, budeš do konce života ochrnutý. Rozuměls?“
Otec na něj zíral, byl ale dostatečně chytrý na to, aby přikývl.
„Dobře. Teď jdeme.“
Rus se zastavil u ocelových dveří ze své kanceláře. „Nedostaneš se odsud živý,“ řekl anglicky.
„Měl bys doufat, že dostanu,“ zavrčel Reid. „Protože jinak se ujistím, že ty taky ne.“
Otec otevřel dveře a vykročil na podestu. Zvuky strojů se opět hlasitě rozezněly. Reid ho následoval ven z kanceláře na malou ocelovou platformu. Nahlédl dolů přes zábradlí a rozhlédl se po pracovišti pod nimi. Jeho úvaha – Kentova úvaha? – byla správná; dva muži pracovali u hydraulického lisu. Jeden byl u pneumatické vrtačky. Druhý stál u krátkého pásu a kontroloval elektronické komponenty, které se pomalu posouvaly k ocelové desce na konci. Další dva v bezpečnostních brýlích a latexových rukavicích seděli u melaminového stolku a pečlivě odměřovali nějaké chemikálie. S údivem si uvědomil, že byli směsicí všech možných národností – tři byli tmavovlasí a bílí, pravděpodobně Rusové, ale dva byli definitivně ze Středního východu. Muž u vrtačky byl Afričan.
Donesla se k němu mandlová vůně dinitrotoluenu. Vyráběli výbušniny, přesně jak si předtím odvodil z okolních pachů a zvuků.
Celkem šest. Pravděpodobně ozbrojení. Nikdo z nich se ani neobtěžoval zvednout pohled ke kanceláři. Nemůžou tu střílet – ne, když je tady Otec a všude kolem spousta těkavých látek.
To ale znamená, že já nemůžu taky, pomyslel si Reid.
„Působivé, že?“ řekl Otec s křivým úsměvem. Všiml si, jak si Reid prohlíží okolí.
„Hni se,“ přikázal mu.
Otec udělal krok a jeho bota zarachotila na prvním kovovém schodu. „Víš,“ řekl nenuceně, „Jurij měl pravdu.“
Dostaň se ven. Nasedni do SUV. Vyraz bránu a jeď jako o život.