„Ta je moje,“ okřikl je její únosce a druhý rytíř se zase vzdálil.
„Nejsem tvoje,“ ohradila se Rea s rostoucím strachem. „Nejsem ničí.“
„Venkovanky se umí ohánět, co?“ zasmál se druhý rytíř.
Ten, co zajal Reu na to nic neřekl. Vyjeli z vesnice do otevřené krajiny a náhle se kolem nich rozlehlo blažené ticho. Každou vteřinou se od všeho toho chaosu, rabování a křiku vzdalovali dál a dál a Rea pocítila úlevu, že se opět ocitla ve světě, kde vládne klid. Okamžitě si za to však začala připadat provinile. Měla zemřít ve vesnici po boku svého lidu. Na druhou stranu ji napadlo, že soudě podle toho, jak ji rytíř svírá čím dál tím víc, možná ji čeká mnohem horší osud.
„Prosím,“ podařilo se jí zasípat, třebaže jen s velkými obtížemi.
On ji ale místo odpovědi jen stiskl ještě pevněji, pobídl koně k větší rychlosti a v hustém dešti ji vezl otevřenou loukou, přes pozvolné kopce, dokud nedorazili na místo, kde panovalo naprosté ticho. Působilo to až nadpozemským dojmem, jaký tu vládl klid a mír. Jako by na světě nikdy nebylo nic v nepořádku.
Konečně zastavili na široké náhorní plošině vysoko nad okolní krajinou a pod letitým stromem, který okamžitě poznala. Seděla pod ním v minulosti už mnohokrát.
Jedním rychlým pohybem seskočil z koně, přičemž ji nepustil ze svého sevření, takže ji stáhl s sebou. Přistáli na mokré trávě, oba se zakymáceli a vrávoravě se poroučeli k zemi. Rea cítila, jak se rytíř svalil vedle ní, a měla dojem, že si vyrazila dech. Uvědomila si také, že mohl klidně přistát na ní, čímž by jí mohl vážně ublížit, schválně to však neudělal. Právě naopak, dopadl tak, že její pád ztlumil.
„Kdo jsi?“ chtěla vědět Rea. „Co po mně chceš?“
„Tomu bys nerozuměla,“ odpověděl rytíř a posadil se. Rea mu neviděla do obličeje. Měl ho skrytý za hledím své bílé přilbice. Skrze průzory dokázala rozeznat jen téměř fialové oči, z nichž vyzařovala nezkrotná síla. Při pohledu na jeho koně si znovu všimla jeho erbu a tentokrát měla příležitost si ho dobře prohlédnout. Dva hadi se na něm ovíjeli kolem měsíce a mezi nimi se skvěla dýka. Celý znak rámoval zlatý kruh.
Rytíř se k ní natáhl a Rea se po něm ohnala. Udeřila ho do brnění, nic tím ale samozřejmě nedokázala. Ona měla slabé malé ruce a snažila se jimi bít do kovové zbroje. Stejně dobře by se mohla pokoušet holýma rukama rozbít skálu.
„Nehodlám ti nijak ublížit,“ ujistil ji rytíř. „Nehodlám s tebou dělat vůbec nic, pokud to po mně nebudeš chtít.“
Rea pochopila, co tím myslí a zarazila se. Bylo jí sedmnáct. Šetřila se, dokud nenajde dokonalého muže. Nepředstavovala si, že to proběhne takhle. Nebo ano? Znovu se jí vybavil její sen, ten, ze kterého se předtím probudila, ten, který ji trýznil již několik měsíců. Ten samý strom, ta samá tráva, ta samá plošina. Ta samá bouřka. Ten samý muž.
Nějakým způsobem to předvídala a náhle si uvědomila, že to na něj celou dobu čekala.
„Mně se o tobě také zdály sny,“ prohlásil. „Zdálo se mi, že ses ocitla v nebezpečí. Zdálo se mi o tom, co z nás vzejde, z našeho spojení na tomto místě. Kdybys tam zůstala s ostatními, zabili by tě bez ohledu na to, jak jsi byla statečná. Tady, pokud chceš, spolu můžeme začít něco nového.“
Rea si vzpomněla na to, co se jí o tomto muži zdálo, a jaký v těch snech byl. Už jen ta myšlenka ji přiměla se k němu natáhnout.
„Ano,“ zašeptala do zvuku padajícího deště.
Rukama jí sjel po šatech a položil ji do trávy pod stromem. Rea s mužem dosud nikdy nebyla, viděla ale, co to obnáší, u zvířat ve vesnici. Avšak na tomhle nebylo nic zvířeckého. Muž nad ní si sundal jen ty nejnutnější části brnění, ani jí neukázal svůj obličej. Přesto s ní zacházel velice jemně, a když přišel čas, Rea se přistihla, jak ho pevně svírá.
Příliš brzy bylo po všem. Rea ležela na trávě a nevěděla, co dělat dál. Někde seshora uslyšela cinkání kovu o kov a věděla, že si rytíř opět nasazuje zbytek brnění. Poté k ní přistoupil a něco jí podával. Vtiskl jí to do dlaně.
Přes kapky deště, které jí v jednom kuse padaly do očí, zamžourala ve snaze rozeznat, o co se jedná. S překvapením zjistila, že se dívá na zlatý řetízek s přívěskem, na němž se vyjímají dva hadi kolem měsíce s dýkou uprostřed.
„Já nejsem žádná děvka, co si nechává platit,“ obořila se na něj.
„Až se narodí, “ odvětil rytíř, „dej mu to a pošli ho za mnou.“
Vzhlédla k němu.
„Odcházíš, že ano?“ zeptala se ho. „Prostě si jen tak odejdeš.“
„Budeš tu v bezpečí,“ ujistil ji, „a kdybych byl pryč příliš dlouho, někdo by mě začal hledat. Bude lepší, když půjdu.“
„Lepší pro koho?“ odsekla Rea. Zavřela oči. I přes šum deště slyšela, jak rytíř nasedá na koně, a nepřítomně vnímala vzdalující se dusot koňských kopyt.
Zničehonic jí začala těžknout víčka. Byla příliš vyčerpaná na to, aby se pohnula, a tak zůstala ležet na místě, kde ji dál bičovaly neodbytné dešťové kapky. Se zlomeným srdcem cítila, jak ji pomalu přemáhá spánek a nechala se jím ochotně unášet. Možná teď alespoň ty nekonečné sny ustanou.
Než se zcela oddala dřímotě, znovu se podívala na řetízek a na něm vyobrazený znak. Pevně ho sevřela v dlani. Byl zhotovený z tak silného zlata, že by dokázal po zbytek života uživit celou její vesnici.
Proč jí ho dal? Proč ji nenechal zemřít?
Řekl, ať to dá mu. Vůbec tu nešlo o ni. Věděl, že otěhotní. Stejně jako věděl, že se jí narodí chlapec.
Jak?
Těsně předtím, než upadla do blaženého spánku, se jí náhle všechno přehnalo před očima. Poslední část jejího snu.
Chlapec. Ve snu přece porodila chlapce. Zrozeného z noci plné zloby a násilí.
Chlapce, jehož osudem bylo stát se králem.
Kapitola druhá
O tři měsíce později
Rea stála jako omámená osamoceně na lesní mýtině, ztracená ve vlastních myšlenkách. Neslyšela ani potok, který jí bublal pod nohama, ani zpěv ptáků z okolního hustého porostu. Dokonce si nevšimla ani kradmých paprsků slunce, jež si proklestily cestu mezi spletitými větvičkami, či stáda laní, které si ji zpovzdálí zvědavě prohlížely. Celý svět jako by se kolem ní rozplynul, až jí před očima zbyla jen jediná věc: žilnatina listu Ukanda, jenž držela v třesoucích se prstech. Opatrně z něj stáhla druhou dlaň, kterou ho doteď zakrývala a pozorně ten široký, zelený list pozorovala. Ke své hrůze spatřila, jak jeho žilky pomalu mění barvu z původní zelené na bílou.
Při tom pohledu měla dojem, jako by se jí do srdce zarýval nůž.
Ukanda totiž neměnila barvu jen tak. Zbělela pouze tehdy, když se jí dotkla žena, která čekala potomka.
Ree se před očima zatočil celý svět. Jak tam tak stála, úplně ztratila pojem o čase i prostoru. V uších cítila tepání vlastního srdce, obě ruce se jí třásly a ona se v myšlenkách vrátila k oné osudné noci před třemi měsíci, kdy jejich vesnici napadli a pozabíjeli víc lidí, než dokázala spočítat. A kdy ji unesl on. Spustila ruce a jednou si zlehka přejela po břichu. Ucítila tam téměř nepatrné vyboulení, načež se v ní opět zvedla vlna nevolnosti. Nyní tedy konečně věděla proč. Prsty nahmatala zlatý přívěsek, jenž tajně nosil kolem krku, samozřejmě hluboko pod oblečením, aby ho nikdo neviděl. Snad po milionté se zamyslela, kdo ten rytíř asi byl.
Ač se jeho poslední slova snažila nesčetněkrát vypudit z hlavy, stejně jí v hlavě zaznívala znovu a znovu.
Pošli ho za mnou.
Tu se za ní ozvalo chřestění křoví a Rea se polekaně otočila. V podrostu spatřila oči jako korálky, které mohly patřit jedině její sousedce Prudence. Upřeně na ni hleděly. Čtrnáctiletá Prudence přišla při útoku o celou svou rodinu. Byla ve vesnici známá jako nenapravitelná všetečka, co hned všechno s radostí vyslepičí, a Rea věděla, že je to ten poslední člověk, který by měl její tajemství odhalit. Se zděšením tedy sledovala, jak se dívčin zrak svezl z Reina obličeje a místo toho se zastavil na měnícím se listu. Prudence překvapením doširoka rozevřela oči.
S nesouhlasným výrazem upustila svůj koš s prádlem, otočila se na patě a uháněla pryč. Ree bylo jasné, že to může znamenat jen jediné: zanedlouho to rozvykládá po celé vesnici.
Při té myšlence se Ree sevřelo srdce a zalila ji vlna strachu. Zbytek vesnice po ní bude nepochybně chtít, aby své dítě zabila. Nebudou stát o nic, co by jim nájezd urozených připomínalo. Proč ji to ale vůbec samotnou tak děsilo? Copak si to dítě vážně chtěla nechat i přesto, za jakých brutálních okolností bylo počato?
Její obavy ji překvapily a čím víc o tom uvažovala, tím víc si uvědomovala, že se obává o bezpečí svého dítěte. To ji zaskočilo. Z rozumové stránky věděla, že si ho nechat nechce; jen by tím celou vesnici vystavila nebezpečí. Urozeným, kteří je napadli, by tak narostl ještě větší hřebínek. A zbavit se dítěte by teď bylo tak jednoduché. Stačilo požvýkat kořínek Yukaby a po příští koupeli by si s ním nemusela dělat starosti.
Jenže na vnitřní úrovni cítila, jak jí v útrobách roste děťátko, a její tělo ji nabádalo k něčemu, co naprosto protiřečilo rozumu: ať si ho nechá. Ať ho opatruje. Přece jen to bylo její dítě, přesně, jak jí to sny slibovaly.
Rea vyrostla jako jedináček a sirotek. Nikdy nepoznala své rodiče a odjakživa se životem musela prodírat sama, aniž by měla někoho, kdo by ji miloval nebo koho by milovala ona. Právě po někom takovém přitom zoufale toužila. Už ji nebavilo být pořád sama, schovávat se odříznutá v nejchudší části vesnice, hrabat se ve špíně, jen aby se uživila, a od rána do večera dřít jako o duši bez naděje, že to někdy skončí. Věděla, že si vzhledem ke svému postavení nikdy nenajde muže; rozhodně ne takového, který by se jí hned od počátku nehnusil. Nikdy už se jí také zřejmě nenaskytne možnost mít další dítě.
Reu v tu chvíli znenadání pohltila hluboká touha. Tohle je nejspíš její jediná šance. Teprve teď, když byla těhotná, si uvědomila, jak moc si toto dítě přeje. Nic na světě si nepřála víc.
Rea se vydala zpět na cestu do vesnice. Byla rozčilená a mísila se v ní celá řada protichůdných emocí. Zdaleka si nepřipadala připravená čelit nesouhlasným tvářím, které na ni nepochybně čekají. Ostatní vesničané budou trvat na tom, aby ve vesnici nepřežila ani jediná památka na raubíře, jež je připravili o všechno. Nikdy nepochopí, že se věci s tímhle mužem měly jinak, že ji ochránil. A Rea jim to stěží mohla mít za zlé. Nájezdníci tuto taktiku používali zcela běžně – zaseli své sémě do lůn vesničanek, aby tak získali vládu a kontrolu nad vesnicemi po celém království. Někdy si pro své dítě dokonce nechali poslat. Přivést na svět jejich potomka jen sytilo ten jejich začarovaný kruh násilí.
Nic z toho však nedokázalo změnit, co cítila. V jejím nitru vznikal nový život. Cítila ho při každém kroku, při každém úderu srdce, jako by tepal spolu s ním. Dodávalo jí to sílu.
Rea procházela uličkami uprostřed vesnice a mířila ke svému maličkému příbytku. Přemítala přitom, jak se jí celý svět obrátil vzhůru nohama a co si o tom má myslet. Těhotná. Vždyť ani pořádně nevěděla, jak být těhotná. Neměla tušení, jak se rodí dítě, natož jak se vychovává. I sama sebe dokázala uživit jenom s obtížemi, jak si teď bude moct dovolit nový přírůstek?
Přesto všechno ale cítila, jak jí tělem prostupuje nová síla a proudí jí v žilách. Poslední tři měsíce si matně uvědomovala, že se v ní něco takového skrývá, avšak nyní vytryskla na povrch a zcela ji pohltila. Byla to síla, jakou si sama nedokázala představit. Síla budoucnosti a naděje. Síla šance. Na život, jenž jí dosud byl odepírán.
Byla to síla, která si žádala, aby sama sebe překonala.
Rea zvolna kráčela blátivou ulicí, když náhle poprvé zaregistrovala své okolí, odkud na ni upíraly zraky davy vesničanů. Otočila se a spatřila, jak se do ní z obou stran ulice zabodávají zvědavé a nesouhlasné pohledy starých i mladých žen, starců i chlapců, osamělých přeživších a zmrzačených mužů, jejichž těla zohavovaly jizvy z oné strašlivé noci. V jejich tvářích se zračilo nekonečné utrpení. A všechny ty tváře hleděly na ni a na její břicho, jako by to nějakým způsobem všechno zavinila ona.
Rea mezi nimi rozeznala i dívky jejího věku. Z jejich strhaných obličejů však nevyzařovala jediná známka soucitu. Věděla, že mnohé z nich té noci potkal podobný osud, ovšem každá z nich ho již zažehnala kořenem. Neušlo jí, že mají oči plné smutku, a vycítila, že chtějí, aby ho s nimi musela sdílet i ona.
Všimla si, jak dav kolem ní houstne, a když vzhlédla, s překvapením zjistila, že jí někteří z vesničanů zastoupili cestu. Zdálo se, že se tu sešla celá vesnice, mladí i staří, muži i ženy. Z tváří jim čišela nesmírná bolest; bolest, kterou s nimi plně sdílela. Zastavila se a pohled jim vracela. Věděla, co po ní chtějí. Chtějí, aby zabila svého syna.
Ta myšlenka ji naplnila nenadálým vzdorem-a v tom okamžiku si umínila, že to nikdy nedopustí.
„Reo,“ ozval se odněkud z davu drsný hlas.
Patřil Severnovi, muži středního věku s tmavými vlasy a vousy. Po tváři se mu táhla dlouhá jizva, kterou si odnesl z oné krvavé noci. Stál uprostřed celého shluku a hrozivě se na ni mračil. Pohledem si ji přeměřil od hlavy k patě, jako kdyby byla kus dobytka. Reu napadlo, že vlastně sám není o moc lepší, než urození. V tomto ohledu byli všichni stejní: každý z nich si myslel, že má právo kontrolovat její tělo.
„Vem si kořen,“ prohlásil zlověstně. „Vem si kořen a zítra to budeš mít všechno za sebou.“
Žena po Severnově boku postoupila o krok vpřed. Luca. I ji té noci napadli, ale ona už kořen snědla před týdnem. Rea ji slyšela, jak celou noc sténá a pláče nad ztraceným potomkem.
Luca k ní natáhla ruce s váčkem plným žlutého prášku. Rea ucukla. Cítila na sobě oči celé vesnice. Všichni čekali, až si z pytlíku nabere.
„Luca tě doprovodí k řece,“ dodal Severn. „A zůstane s tebou přes noc.“
Rea mu pohled oplatila a cítila, jak jí tělem stoupá jakási neznámá síla. S ledovým výrazem po nich po všech přejela očima.
Nic neřekla.
Tváře vesničanů se zatvrdily.
„Nepokoušej se nám vzdorovat, děvče,“ přidal se další muž, pokročil vpřed a tak úporně přitom svíral svůj srp, že mu z toho zbělely klouby na prstech. „Nesnaž se znesvětit památku mužů a žen, o něž jsme přišli, když za nás té noci položili život. Udělej, co se od tebe čeká. Udělej, co se na tvém místě patří.“
Rea se zhluboka nadechla a samotnou ji zaskočilo, jak rozhodně se její hlas rozezněl, když odpověděla:
„Neudělám.“
Málem svůj hlas ani nepoznala. Měla dojem, že je mnohem hlubší a zní dospěleji, než kdy předtím. Jako kdyby se z ní přes noc stala žena.
Dívala se, jak jim zlostí rudnou obličeje. Připomínalo jí to mrak, který náhle zahalí slunce. Pak z davu se zamračením vystoupil další muž, Kavo, z něhož vyzařovala přirozená autorita. Ree sklouzl pohled k jeho ruce, v níž držel důtky.
„Můžeme to udělat po dobrém,“ pronesl ocelovým tónem, „anebo po zlém.“
Ree se divoce rozbušilo srdce, přesto mu však zpříma pohlédla do očí a neuhýbala. Vzpomněla si, co jí kdysi řekl otec, když byla ještě malinká: nikdy se nevzdávej. Nikomu. Vždy si stůj za svým, i když se všechno ostatní obrací proti tobě. Obzvlášť, pokud se všechno ostatní obrací proti tobě. Vždycky si hlídej toho největšího darebáka. Zaútoč jako první. I kdyby tě to mělo stát život.
Rea vyrazila do akce. Bez přemýšlení se natáhla, vytrhla jednomu z přihlížejících z rukou dlouhou hůl, jednou nohou vykročila vpřed a vší silou bodla Kava do solar plexu.
Kavo zalapal po dechu a zlomil se v pase. Rea mu však nehodlala dát žádnou šanci, a tak se znovu rozmáchla a tentokrát ho praštila do obličeje. V nose mu ošklivě zapraskalo, muž upustil důtky a se skučením se svezl do bláta, kde se zbědovaně držel za nos.