„Zařídím to u Corcorana,“ svolil, ale pak dodal, „za předpokladu, že budete souhlasit s jistými podmínkami.“
„Jakými podmínkami?“ vyptávala se Jessie, ačkoli byla v tomto okamžiku stejně ochotná odsouhlasit téměř cokoli.
„Po celou dobu s vámi zůstane vaše ochranka – žádné pokusy nás setřást. Noci budete i nadále trávit v bezpečném úkrytu. V terénu budete dodržovat všechna bezpečnostní opatření včetně případných úhybných manévrů, které můžete považovat za přehnané. V jakékoli situaci v terénu se podřídíte velení maršálů, ať vám jejich rozkazy připadají zbytečně opatrné nebo ne. Pokud vám řekneme, abyste odešla, bez odmlouvání poslechnete. Souhlasíte s těmito podmínkami, slečno Huntová?“
„Souhlasím,“ přitakala bez váhání a bez ohledu na to, zda své slovo hodlá dodržet.
„V tom případě se, jakmile obdržíme svolení od mého nadřízeného, můžete pustit do práce.“
Jessie se obrátila k Deckerovi, který vypadal, jako by se snažil potlačit úsměv.
„Co kdybych vám představil vašeho dočasného partnera?“ navrhl.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Jessie zdaleka nebyla nadšená.
Agent, kterého FBI poslala, aby oddělení pomohl s případem pobodání, vypadal jako bývalý hráč baseballu, jenž byl do hry povolán jen proto, že se všichni hráči základní sestavy zranili. Muselo mu být kolem čtyřiceti a Jessie si po cestě k němu všimla, že má na agenta FBI překvapivě otylé břicho.
Jeho neobvykle dlouhé a rozcuchané vlasy byly navíc skoro úplně stříbrné. Větrem ošlehaná tvář a slaná vůně napovídaly, že tráví víc času surfováním, než vyšetřováním případů. Sako měl u límce roztřepené a volně uvázaná kravata mu visela od půl hrudi. A přestože ještě neodbilo poledne, už se mu na pokrčených kalhotách podařilo nashromáždit úctyhodnou sbírku skvrn od jídla.
„Jack Dolan,“ představil se a natáhl k ní ruku, jinak se však k žádnému pozdravu neměl.
„Jessie Huntová,“ odpověděla. Přijala nabízenou ruku a musela potlačit zajíknutí, když ji stiskl v železném sevření.
„Ach ano. Ta proslulá forenzní profilistka alias dcera sériového vraha alias zaříkávačka psychopatů, co se skrývá před chlapy, co v noci dělají bu-bu-bu.“
„Přesně tak to stojí na mé vizitce,“ opáčila Jessie kysele. Vůbec se jí nelíbilo, kolik závěrů si o ní ten člověk hned na začátek udělal.
„Agente Dolane,“ vložil se do toho Decker, a přerušil tím jejich mrazivou slovní přestřelku, „jelikož pobodání ve Studio City vykazuje několik potenciálních rysů, jež jsou charakteristické jak pro Xandera Thurmana, tak pro Boltona Crutchfielda, rozhodli jsme se, že požádáme slečnu Huntovou, aby se k vám přidala a zhodnotila, nakolik je pravděpodobné, že za vraždou stojí jeden z nich.“
Dolan přejel pohledem z Deckera na Jessie a nakonec na Murpha.
„Takže jí teď budu dělat chůvu?“ zeptal se se zmateným výrazem. „Nebo si máme předávat štafetu?“
Jessie otevřela pusu, ačkoli si nebyla jistá, co z ní kromě proudu nadávek vypustí. Než však stihla říct jediné slovo, předběhl ji znovu Decker.
„V průběhu vyšetřování tohoto případu ji považujte za svoji parťačku. Předpokládám, že jste zvyklý svému partnerovi krýt záda, agente Dolane? Pak se pro vás nic nemění.“
Dolan zůstal zticha. Jessie koutkem oka zahlédla, jak Murph potlačuje úsměv. Otočila se k Deckerovi.
„Mohla bych si s vámi na chvíli promluvit o samotě?“ požádala.
Kapitán přikývl, načež oba zamířili na chodbu.
„Počkejte,“ zarazil je Murph. „Půjdeme já s agentem. Vy dva si promluvte tady. Čím méně lidí vás uvidí, tím lépe.“
Jakmile odešli, Jessie probodla Deckera rozlíceným pohledem.
„To má být nějaký trest? Proto se mě snažíte přidělit k tomuhle ňoumovi? To nemůžete Hernandeze stáhnout z jeho případu a přidat mě do týmu k němu?“
„Detektiv Hernandez je nedostupný,“ odpověděl Decker stroze. „Kromě toho detektivy jen tak ‚nestahujeme‘ z vyšetřování trojnásobných vražd, abychom vyhověli výmyslům jiných zaměstnanců. Nečekejte, že se vám v blízké době ozve. Pokud ano, znamená to, že nedělá svoji práci. Dolan je navíc k tomuhle úkolu víc než kvalifikovaný. A to jeho nám FBI poslala. Takže najděte způsob, jak s ním vycházet, jinak se můžete vrátit zpátky do svého úkrytu. Je to na vás, Huntová.“
*
Cesta do Studio City probíhala obzvlášť nepříjemně.
Dolanovi se zjevně nelíbilo, že se musí vézt na zadním sedadle sedanu, který řídí americký maršál. Murph a Toomey nebyli o nic víc nadšení, že dělají šoféry dvěma nevrlým vyšetřovatelům. A Jessie rozčilovalo prakticky všechno.
Navzdory tomu, co řekl Decker, se cítila, jako by v autě seděla se třemi chůvami a další dvě ji následovaly ve druhém vozidle opodál. Její „partner“ měl očividně za to, že ji k případu přizvali jen v rámci symbolického gesta. A maršálům se pochopitelně příčilo zastávat funkci špičkově trénovaných sluhů. Než dorazili na místo činu, byla celá posádka jako na jehlách.
Toomey našel dům bez problémů. Byl to půvabný jednopatrový domek ve španělském stylu, jejž křižovaly pruhy žluté policejní pásky a před nímž stálo půl tuctu policejních aut. Parkovaly tam také dvě televizní dodávky. Toomey kolem nich projel a zastavil až o půl bloku dál, aby je nikdo neviděl.
„Jak to uděláme?“ obrátil se ke zbytku osazenstva. „Huntovou nesmí nikdo vidět, jak vchází dovnitř. Pokud je to opravdu práce Thurmana nebo Crutchfielda, určitě budou bedlivě sledovat, jestli se tu objeví. A i kdyby to jejich dílo nebylo, stejně nepotřebujeme, aby se její obličej ukazoval ve všech zprávách.“
Jessie čekala, zda někdo z nich navrhne nejlogičtější řešení. Když se tak nestalo, promluvila ona.
„Zajeďte k domu ze zadní strany,“ poradila. „Neviděli jsme žádnou příjezdovou cestu. To znamená, že ze zadní uličky musí vést přístup do garáže. Pro televizní štáby to tam bude zavřené, nehledě na to, že by se tam s těmi širokými dodávkami beztak nevešly. Takže bychom se měli dostat dovnitř i ven, aniž by se k nám přiblížila jediná kamera.“
Zdálo se, že proti tomu nikdo nemá žádné námitky, a tak Toomey opět nastartoval a uposlechl Jessiiných pokynů. Do rádia plán přetlumočil maršálům ve druhém autě a vybídl je, ať zůstanou na hlavní ulici.
Jak se dalo čekat, úzkou uličku blokovala z obou stran policejní auta. Toomey zajel ke kraji a celá posádka vystoupila. Murph a Dolan ukázali nejbližším policistům své odznaky, což stačilo, aby je nechali projít, aniž by vyžadovali identifikaci od Toomeyho nebo od Jessie, která nechtěla svou totožnost prozrazovat nikomu, ani policistům.
Společně prošli zadní brankou a po schodech ke vchodovým dveřím, kde je zkontroloval další policista. Tomuto se příliš nechtělo pouštět je, dokud se neprokážou všichni, Dolan se k němu ale naklonil a pošeptal mu něco, co Jessie neslyšela, načež policista přikývl, ustoupil a uvolnil jim cestu.
Jakmile prošli dveřmi, pokusila se Jessie vytěsnit z hlavy všechny dopolední nepříjemnosti a soustředit se pouze na své okolí. Nyní pracovala na případu a ať už byl obětí kdokoliv, zasloužil si její plnou pozornost.
Zadní dveře vedly do moderně zařízené kuchyně, plně vybavené všemi nejnovějšími spotřebiči. Vlastně tu všechno působilo tak zbrusu nově, až by se vsadila, že zde musela někdy v posledních šesti měsících proběhnout kompletní renovace. Z nějakého důvodu jí dům trochu připomínal super moderní vily, jaké si kupovaly čerstvě zbohatlé páry v Orange County, kde krátce žila se svým bývalým manželem, Kylem Vossem, než zjistila, že je to násilný sociopat.
„Kdo tu bydlí?“ zeptala se neurčitě všech a zároveň nikoho.
Její otázku zaslechl mladě vyhlížející uniformovaný policista s pískově světlými vlasy. Zvedl hlavu a přešel k nim z rohu místnosti.
„Myslel jsem, že tu detektivové už skončili,“ poznamenal.
„FBI se rozhodla pomoct,“ vysvětlil Dolan a ukázal mu svůj odznak. Sjel očima k policistově jmenovce. „Co nám můžete povědět, strážníku Martine?“
„Ano, pane,“ odpověděl Martin. „Dům si pronajímají dvě ženy. Gabrielle Cantuová a Claire Stantonová. Obětí je Stantonová. Bylo jí dvacet tři let. Cantuová a její společník ji našli dnes v časných ranních hodinách.“
„Kde je Cantuová teď?“ zajímala se Jessie.
„U svého společníka z včerejší noci,“ sdělil jí strážník Martin. „Bydlí hned tady za kopcem u Mulholland Drive. Cantuová nemá ve městě žádnou rodinu, tak jí nabídl, ať zůstane u něj, než jí bude líp. Sem se pochopitelně v blízké době vracet nechce.“
„Kde Stantonovou našli?“ chtěl vědět Dolan.
„V koupelně,“ řekl Martin. „Zavedu vás tam.“
Vykročil chodbou a ostatní za ním. Jessie postřehla, že si od nich maršálové Murph a Toomey udržují odstup. Zdálo se, že je tolik nezajímají podrobnosti případu, jako spíš všichni ostatní, kdo se v domě pohybují – pečlivě si pohledem měřili každého policistu a vyšetřovatele místa činu, kolem kterého prošli. I tady, kde se to hemžilo příslušníky policejních složek, je do jednoho považovali za potenciální hrozbu vůči chráněné osobě, v tomto případě Jessie.
Ta mezitím přemítala, v jakém oboru asi Gabrielle s Claire pracovaly, že si už po svých dvacetinách mohly dovolit pronajmout takovýhle dům. Nedalo se vyloučit, že působí obě jako společnice v prestižních advokátních kancelářích.
Její dosavadní pracovní zkušenosti jí ovšem napovídaly, že se s mnohem větší pravděpodobností jedná o modelky nebo vydržované dětičky. Možná i herečky. Ačkoli pokud se dalo věřit stereotypům, vzhledem k tomu, že bydlely v San Fernando Valley, by se v takovém případě zřejmě objevovaly spíš ve filmech dospělejšího charakteru.
V obývacím pokoji byla velkoplošná televize s reproduktory s prostorovým zvukem, kožené pohovky a bar. Když kolem nich prošli do chodby vedoucí k ložnicím, Jessie si najednou uvědomila, že zatím neviděla žádné umělecké doplňky. Hračky a techniku ano, ale nic, co by naznačovalo, že by obyvatelky do svého příbytku nějak dlouhodobě investovaly.
Strážník Martin se zastavil v první ložnici.
„Tahle ložnice patřila Claire Stantonové,“ oznámil jim. „Koupelna ji spojuje s pokojem té druhé dívky. Tak ji také našla. Stantonová ležela ve vaně.“
„Tým pro ohledání místa činu už tu skončil?“ zeptala se Jessie. „Můžeme dovnitř?“
„Ano. Tělo bylo převezeno. Jestli chcete, poprosím vedoucího vyšetřovatele CSI, aby vám poslal fotky.“
„Díky,“ řekla Jessie a vešla do koupelny.
Tělo si sice odvezli, avšak pozůstatky masakru zůstaly na místě. Přestože zbytek koupelny působil naprosto nevinně, volně stojící staromódní vana uprostřed místnosti byla zbrocená krví, z níž většina stekla do tmavé, husté louže okolo odtoku.
Zatímco si Jessie prohlížela scénu před sebou, na telefonu jí vyskočily fotografie od CSI. Otevřela je a Dolan, který obdržel stejnou zprávu na svůj mobil, ji napodobil.
První snímek byl focený naležato a ukazoval mrtvé tělo Claire Stantonové, jak leží tváří nahoru ve vaně s jednou rukou přehozenou přes okraj. Měla vytřeštěné oči a z krku jí vytékala krev, jež jí zalila celou hruď a potřísnila většinu obličeje.
Jessie navzdory dívčinu znetvoření viděla, že byla velice krásná, ještě víc, než ty haldy vyfintěných princezniček s transplantáty, co stály frontu do Hollywoodu. Blonďaté vlasy, drobná postava, opálené, vyrýsované paže a nohy – vypadala jako hlavní roztleskávačka některé z předních univerzit.
Ostatní fotografie ukazovaly bližší záběry na její krk a zranění, která na něm utržila. Jessie si nemohla být úplně jistá, na první pohled se jí však bodné rány zdály příliš nepravidelné a hrubé, než aby je mohl způsobit nůž nebo alespoň většina z nich. Kdyby měla hádat, řekla by spíš, že vrah použil spíše šroubovák nebo…
„Klíče,“ prohlásil Dolan.
„Cože?“ ozval se z rohu místnosti strážník Martin.
„Tahleta zranění na jejím krku. Vypadá to, jako by jí je někdo přivodil dlouhými klíči. Došli vyšetřovatelé, kteří ohledávali místo činu k nějakým závěrům?“
„Nebyl jsem u toho, agente,“ přiznal strážník Martin.
„Myslím, že máte pravdu,“ přisvědčila Jessie. „Bodné rány patrně přišly z různých úhlů a pronikly do těla do různých hloubek, skoro jako kdyby útočník držel v ruce několik klíčů a zabodl je do ní všechny zároveň.“
„Nevěděl jsem, že jste školená v analýze místa činu,“ prohodil Dolan a skepticky k ní zvedl oči.
„Nejsem. Ale jsem školená k tomu, abych viděla, co mám před nosem,“ opáčila. „A taky mám s útoky nožem pár zkušeností. Co je ovšem mnohem důležitější, tak jsem školená v psychologii chování. A na základě těchto předběžných snímků si troufám tvrdit, že tu máme co dočinění se zločinem z vášně, nikoli s plánovaným útokem.“
„Proč si to myslíte?“ chtěl vědět Dolan, aniž by jí odporoval.
„Jen stěží si dokážu představit, že by si někdo, kdo plánuje vraždu, vybral za svou zbraň právě klíče. Jednak je z toho příliš nepořádku a jednak nelze zaručit, že to bude fungovat. Tohle na mě působí víc improvizovaně.“
„Jako zločin z vášně?“ popíchl ji Dolan.
„Je to sice klišé, ale ano.“
„To tedy moc nepodporuje teorii, že to spáchal Crutchfield nebo Thurman,“ poznamenal. „Podle toho, co vím, jsou to oba docela puntičkáři.“
„Souhlasím, že je to méně pravděpodobné.“
„Kdy vám to nahlásili?“ obrátil se Dolan zpět ke strážníkovi Martinovi.
„Krátce po druhé hodině ranní. Cantuová se se svým společníkem vrátila z klubu. Vešla do koupelny a našla tam svou spolubydlící. Carter Harrington, její doprovod, zavolal na sto dvanáctku.“
Dolan se ještě pár vteřin procházel po místnosti, ale vypadal znuděně.
„Já myslím, že už jsme tady toho viděli dost,“ prohlásil a otočil se k Jessie. „Co kdybychom zajeli navštívit Gabrielle Cantuovou a zjistili, zda nám bude schopná říct něco zajímavějšího?“
Jessie přikývla. Viděla na něm, že se snaží věci popohnat. Očividně se chtěl co nejdříve ujistit, zda tento případ souvisí s jedním z jeho hledaných sériových vrahů, aby se ho v opačném případě mohl rychle zbavit a s ním i jí.
Na jednu stranu jí to přišlo poněkud chladné, na druhou mu to ale nedokázala zazlívat. Zajímali ho sérioví vrazi, ne oběti nemotorných pobodání klíči. A ačkoli se jí to nechtělo přiznávat, to samé platilo i o ní.
KAPITOLA PÁTÁ
Jessie nevěděla, čím se Gabriellin objev, Carter Harrington, živí, evidentně to ale dobře vynášelo. V jeho spisu bylo uvedeno pouze to, že je „tržní investor“, což mohlo znamenat prakticky cokoliv. Jeho bránou chráněné sídlo na Briar Summit Drive, hned vedle Mulholland Drive, mělo tři patra a ničím nezakrytý výhled na San Fernando Valley i západní stranu Los Angeles. Jakmile je se zabzučením pustili dovnitř, Jessie, Dolan, Murph a Toomey vyjeli svým autem po dlouhé příjezdové cestě ke kruhovému parkovišti před domem. Zbylí maršálové zůstali v druhém vozidle před vstupem na pozemek.
Carter Harrington vyšel ven, aby je přivítal. Bylo mu skoro padesát, vlasy měl protkané šedinami a jeho vypracovaná postava svědčila o tom, že má spoustu času na posilování. Na sobě měl neformální polokošili, světle hnědé dlouhé kalhoty a sandály. Usmíval se, z jeho začervenalých, kalných očí však bylo poznat, že celou noc nespal.
„Carter Harrington,“ představil se a nabídl ruku nejdřív Jessie a poté Dolanovi. „Mrzí mě, že se setkáváme za těchto okolností.“
„Nás taky,“ odpověděla Jessie. „Já jsem Jessie Huntová z LAPD a tohle je Jack Dolan od FBI. Děkujeme, že jste nás přijal tak rychle.“
„FBI?“ zopakoval Harrington se zjevným překvapením. „A co ti detektivové, se kterými jsem mluvil předtím v domě?“