„Já ne. Plán znamená strukturu. Plán znamená předvídatelnost.“
„Neřekl bych, že předvídatelnost byla v popisu téhle pozice,“ zavtipkoval Moulton.
Chloe se usmála a souhlasně přikývla, ačkoliv se na to takhle nikdy nedívala. Aby k sobě byla upřímná trochu ji to děsilo. Což vlastně nedávalo žádný smysl. Její život nikdy nebyl nic víc než nepředvídatelná jízda odpadovou rourou, takže proč by to teď mělo být jinak?
Naštěstí už díky tomu byla celkem ostřílená. A jestli se jí měla pod nohy začít motat nějaká nafoukaná mrcha jako Nikky Rhodesová, tak se bude muset buď přizpůsobit nebo se Chloe rychle klidit z cesty.
TŘETÍ KAPITOLA
Následujícího rána na Chloe čekalo drsné probuzení a připomenutí toho, jak bude zbytek její kariéry vypadat. V 5:45 jí zazvonil mobil. Volal jí jeden z asistentů, kteří pracovali pod ředitelem Johnsonem. Sotva se jí podařilo zakrákorat rozespalé „Prosím?“ a muž na druhém konci už ji zavalil informacemi.
„Dobrý den, asistent ředitele Garcia. Hovořím s agentkou Chloe Fineovou?“
„Ano.“ Chloe se posadila na posteli a srdce se jí rozbušilo návalem adrenalinu, který úspěšně zapudil zbytky ranní únavy.
„V sedm se setkáte s agentkou Rhodesovou v Bethesdě. Budete spolu pracovat na otevřeném případu, který má podle našich informací na svědomí nějaký gang, pravděpodobně MS-13. Budete-li mít jakékoliv dotazy, zavolejte přímo mně na tohle číslo. Agentka Rhodesová dostane naprosto stejné instrukce. Po ukončení tohoto hovoru vám přijde zpráva s přesnou adresou setkání. Máte nějaké dotazy, agentko Fineová?“
Chloe si byla jistá, že nějaké otázky má, ale schovávaly se za vzrušením z jejího prvního případu.
„Ne, pane.“
„Dobře. Buďte opatrná a mějte oči otevřené, agentko Fineová.“
A bylo to. Takhle jí přidělili první případ. Věděla, že v budoucnosti to takhle vypadat nebude, alespoň podle toho, co jim včera řekli při zácviku. V každém případě to byl vcelku efektivní způsob, jak začít první den v nové práci.
Osprchovala se už večer a oblečení měla také nachystané. Snažila se připravit co nejvíc, aby se nemusela bát, že přijde následující den pozdě, ať už na ni čekalo cokoliv. Oblékla se, popadla housku s pomazánkovým máslem a do termosky nalila kávu, kterou si připravila den předem. Během těchto posledních příprav jí přišla SMS zpráva od asistenta ředitele Garcii, ve které stála adresa místa setkání v Bethesdě. Když Chloe nasedala do auta, od jejího ranního hovoru uplynulo sotva patnáct minut.
V marylandské Bethesdě už několikrát byla, takže věděla, že se tam dostane rychle – cesta by měla trvat něco pod půl hodiny, obzvlášť když vyrazila tak brzy a vyhnula se tak otravnému rannímu provozu. Jakmile vykličkovala z ulic Washingtonu, D.C. a najela na širší silnici, zadala adresu do GPS, která jí řekla, že bude na místě za dvaadvacet minut.
Chtěla zavolat Danielle. Cítila, že je právě doslova na cestě k jednomu z větších a významnějších milníků ve svém životě a měla nutkání to s někým sdílet. Věděla však, že Danielle bude ještě spát, a že by její nadšení stejně nejspíš nepochopila. A Chloe to brala. Obě měly odlišné zájmy a každá z nich byla nadšená do něčeho jiného. Současně s tím ani jedna nebyla zrovna přebornicí v předstírání nadšení.
Na danou adresu dorazila o dvě minuty dřív, než předpovídala navigace. Byla to jednopodlažní bytovka, která měla nejlepší léta už dávno za sebou. Taková, ve které si policie jistě předávala dveře při vyšetřování násilí, zneužívání drog, znásilnění a čehokoliv dalšího, co se na takovém místě může dít.
Čekala, že na místo dorazí dřív než Rhodesová, ale k jejímu zklamání tam zmíněná osoba nejenže byla dřív, ale už kráčela po schodech nahoru k místu činu.
Otrávená Chloe zaparkovala u chodníku a spěšně se vydala k budově. Když vyšla schody ke vchodu, Rhodesová zrovna otevírala dveře a chystala se vstoupit.
„Dobré ráno,“ řekla Rhodesová zcela neupřímně.
„Dobré ráno. Jak ses sem dostala? Přiletěla?“
Rhodesová jen pokrčila rameny. „Netrvá mi dlouho se ráno připravit. V pořádku, agentko Fineová. Tohle přece není závod.“
Když vešly dovnitř, uprostřed malého obývacího pokoje, ve kterém byl neskutečný nepořádek, zahlédly stát nějakého muže. Otočil se k nim a jeho oči na chvíli zaváhaly na agentce Rhodesové. Měla na sobě obyčejné černé kalhoty a konzervativní bílou halenku. Vlasy měla vyžehlené a ačkoliv tvrdila, že jí ranní rutina netrvala dlouho, bylo zjevné, že nalíčit se ráno stihla.
„Vy jste z FBI?“ zeptal se muž.
„Ano,“ řekla Chloe rychle, jako by chtěla dát jasně najevo, že v téhle místnosti jsou přítomny dvě agentky, nejen ta krásná blondýna.
„Agentky Rhodesová a Fineová,“ řekla Rhodesová. „A vy jste?“
„Detektiv Ralph Palace, marylandské oddělení vražd. Udělám si jen pár poznámek, tenhle případ teď údajně přebíráte vy.“
„Co nám o tom můžete říct?“ zeptala se Chloe.
„Je to jednoduché. Vražda z iniciativy gangu. MS-13 je v téhle oblasti hodně rozlezlý, takže stavíme na tom. Těla muže, ženy a jejich třináctiletého syna byla odvezena včera odpoledne, zhruba sedm hodin poté, co někdo nahlásil, že slyšel výstřely. A tady to pak vypadalo takhle.“ Rozmáchl rukama a ukázal tak na nepořádek, který v bytě panoval. „Policie se na to jen povrchově podívala a přišla na to, že muž, který byl obětí, měl kdysi konexe v konkurenčním gangu s názvem Binzos.“
„Pokud je v tom zapletená MS-13, jak to, že na tom nepracuje imigrační?“ zeptala se Chloe.
„Protože na to nemáme důkazy,“ řekl Palace. „Když přijde na zločiny gangů s imigračním podtextem, musíme si být opravdu jistí. Jinak můžeme čekat soudní pře a stížnosti o tom, jak nespravedlivě je zacházeno s etnickými menšinami.“ Zakroutil hlavou a povzdechl si. „Takže by bylo fajn, kdyby se vám to podařilo jakkoliv dokázat.“
Vydal se ke dveřím a mezitím vytáhl z peněženky vizitku. Chloe ani trochu nezaskočilo, že ji podal přímo Rhodesové. „Kdybyste něco potřebovaly, zavolejte.“
Rhodesová se ani neobtěžovala odpovědět a schovala si vizitku do kapsy. Chloe došla k závěru, že Rhodesová musela být na střední jednou z těch holek, které si na ustavičné oplzlé pohledy zvykly. Setkání s detektivem Palacem pro ni jistě bylo jen dalším ze sta podobně otravných momentů.
Chloe se rozhlédla kolem. Konferenční stolek, který dřív stával před pohovkou, byl převrácený. Na podlaze viděla skvrnu pravděpodobně od nějaké tmavé limonády, která se během rvačky vylila. Tmavá tekutina rozlitá na bílém chlupatém koberci, který se táhl z pokoje až do sousední kuchyně, byla smíchaná s něčím, co mohla být jedině teď už napůl zaschlá krev. Ještě větším množstvím rudé tekutiny byly postříkané stěny a trocha byla rozmazaná na kuchyňském linoleu.
„Jak si to chceš rozdělit?“ zeptala se Rhodesová.
„Nevím. Pokud se tady střílelo, je celkem vysoká šance, že zasáhli zeď nebo podlahu. A podle toho, jak to tu vypadá, to neproběhlo hladce. Jasně tady došlo k bitce, což mi říká, že tady někde budou i otisky prstů.“
Rhodesová přikývla. „Taky musíme přijít na to, jak se vrah dostal dovnitř. Viděla jsi vchodové dveře? Žádné známky násilného vniknutí. To znamená, že ho jedna z obětí musela pustit dovnitř. Možná to byl někdo, koho dobře znali a věřili mu.“
Chloe se vším souhlasila a musela uznat, že na ni Rhodesová udělala dojem s tím, jak zkontrolovala dveře ještě předtím, než vešly dovnitř.
„Co kdyby ses šla podívat ven po známkách násilného vniknutí?“ navrhla Rhodesová. „Já se zatím rozhlédnu kolem, jestli nepřijdu na to, jakou zbraň vrah použil… jestli tu třeba nejsou nějaké úlomky nábojů nebo tak.“
Chloe souhlasně přikývla, ale už dávno jí bylo jasné, že se Rhodesová ze všech sil snaží dostat do čela celého vyšetřování. Chloe se tím však nenechala rozhodit. Na základě toho, co z místa činu zatím vypozorovaly – a vzhledem k faktu, že tenhle případ přidělili dvěma čerstvým agentkám pod dohledem asistenta ředitele – Chloe věděla, že jim tohle šetření nebude trvat dlouho a z dlouhodobého hlediska bude zanedbatelné. Takže pokud se Rhodesová už teď snažila mít navrch, nemělo smysl se tím nikterak zabývat. Alespoň zatím ne.
Chloe zamířila zpátky ven a v hlavě si přehrávala, jak to tu asi proběhlo. Pokud byl ten vrah někým, koho rodina znala, proč by došlo k nějaké bitce? Kdyby vrah použil pistoli, tři bezprostřední výstřely by jim moc prostoru pro reakci nedávaly. Dveře však skutečně nejevily žádné známky násilného vniknutí. Přesto však bylo takové vniknutí pravděpodobnější, než že by vraha jednoduše pustili dovnitř. Pokud však dovnitř nevniknul hlavním vchodem, pak kudy?
Pomalu se vydala kolem budovy a uvědomila si, že nazývat ji bytovkou nebylo zrovna adekvátní. Stále více nabývala dojmu, že se jednalo spíše o ubytovnu, kterou vláda poskytovala lidem v hmotné nouzi. Tahle stála na úplném konci skupiny čtyř identických budov oddělených vždy jen pruhem povětšinou uschlé trávy.
Levá stěna nebyla ničím zajímavá. Kromě malé plynové bomby a ohnutého kohoutku, ze kterého vedla na zemi stočená a očividně dlouho nepoužívaná zahradní hadice, na téhle straně nebylo nic zvláštního. Když však budovu obešla a ocitla se vzadu, uviděla několik možností. Zaprvé, byly tam tři okna. Jedno z nich vedlo do kuchyně a další dvě do ložnic. Ke stěně se tisklo také betonové schodiště, které vedlo k zadním dveřím. Vyšla k nim a zkusila kliku – odemčené. Vedly do malé místnosti, která pravděpodobně sloužila jako šatna. Na zemi leželo několik párů zablácených bot a na háčku na stěně visel potrhaný, špinavý kabát. Zkontrolovala dveře i rám, ale všechno bylo v pořádku. Ze svého místa neviděla žádné známky toho, že by byly v blízké minulosti otevřené násilím.
Vrátila se ven a zkontrolovala každé ze tří oken, jestli nenajde něco podezřelého – a nebyla zklamaná. Z rámu třetího okna, které podle všeho vedlo do hlavní ložnice, někdo odstranil dva menší kusy dřeva. Musel je odtrhnout velkou silou, spíš jako by je odštípl. Jeden kus kdysi býval podél spodní hrany, kde se setkával rám s okenní tabulkou. Druhý odštěpek se nacházel na horní straně spodní části rámu. Ať už to dřevo odštípli jakkoliv, na skle se během toho vytvořila prasklina. Nevyvinul však tak velkou sílu, aby sklo rozbil úplně.
Nechtěla se ničeho dotýkat ze strachu, aby nepoškodila případné otisky, které vrah zanechal. Jak tam ale tak stála na špičkách, viděla, že jeden z dřevěných úlomků mohl venku stojícímu člověku umožnit odemknout okenní zámek.
Vrátila se zadními dveřmi dovnitř a zamířila do hlavní ložnice. Neviděla žádné jasné náznaky, že by dovnitř někdo vnikl oknem. Také však věděla, že po pečlivějším prozkoumání prachu bude vědět daleko víc.
„Co to děláš?“
Otočila se a ve dveřích do ložnice uviděla stát Rhodesovou. Tvářila se skepticky a pochybovačně si Chloe měřila.
„Někdo se sem pokoušel dostat přes okno,“ řekl Chloe. „Můžou tu být nějaké otisky, měly bychom je najít.“
„Máš rukavice na sbírání důkazů?“ zeptala se Rhodesová.
„Ne,“ řekla Chloe. Přišlo jí to jako pěkná ironie. Kdyby tenhle den začala jako členka Týmu pro zajišťování důkazů, jak bylo původně v plánu, měla by je u sebe. Ale potom, co jí Johnson včera přidělil do jiného oddělení, ji ani nenapadlo, že by si s sebou měla vzít vybavení na zajišťování důkazů.
„Mám je v autě,“ řekla Rhodesová. S otráveným pohledem hodila Chloe klíčky. „Jsou v přihrádce na straně spolujezdce. Až budeš hotová, zamkni, prosím.“
Chloe jen tiše poděkovala, prošla kolem Rhodesové a opustila místnost. Uvažovala nad tím, proč by měla Rhodesová v autě rukavice na sbírání důkazů. Z toho, co Chloe pochopila, měl úřad každému z agentů k jakémukoliv danému případu poskytnout veškeré potřebné vybavení. Dali snad Rhodesové ty správné zdroje? Nebo se jí snad už začíná mstít její pozdní přidělení do programu ViCAP?
Vyšla z bytovky a dorazila k autu Rhodesové. V přihrádce spolujezdce našla krabičku s latexovými rukavicemi. Spolu s ní tam ležela také sada pro zajišťování důkazů, takže vzala i ji. Byla sice malá, ale lepší než nic. A ačkoliv to znamenalo, že byla Rhodesová připravená, také to naznačovalo, že Chloe rozhodně nechce podávat pomocnou ruku. Proč by jinak zatajovala, že má v autě výbavu na sbírání důkazů, pokud by si ji nechtěla nechat pro sebe?
Chloe si řekla, že se takovými detaily rozhodně nebude zabývat. Zamířila zpátky k bytovce a po cestě si natáhla rukavice. Když znovu procházela kolem Rhodesové, podala jí nouzovou výbavu na důkazy. „Říkala jsem si, že by se to taky mohlo hodit.“
Když Chloe zamířila k oknu, Rhodesová po ní vrhla jedovatý pohled. Chloe zkontrolovala místo, které někdo oštípnul a zjistila, že byla její předtucha správná. Člověku zvenčí by to tak akorát stačilo, aby mohl vyvinou dostatečnou sílu a zámek odemknout.
„Agentko Fineová?“ ozvala se Rhodesová.
„Ano?“
„Vím, že se moc dobře neznáme, takže se to pokusím říct co nejvíc slušně: Mohla bys dávat pozor, co to ksakru děláš?“
Chloe se na Rhodesovou otočila a obdařila ji vzpurným pohledem. „Prosím?“
„Pro Kristovy rány, dívej se, kam šlapeš!“
Chloe se podívala dolů a dech jí uvázl v hrdle. Na zemi byla stopa, jen částečná, ale zcela jasně se jednalo o přední polovinu otisku boty. Vypadalo to na prach a bláto.
A ona na to právě šlápla.
Do prdele…
Rychle uskočila. Rhodesová už byla vedle ní a klekala si ke stopě. „Můžeme jenom doufat, že jsi to úplně nezničila, aby se to ještě dalo použít,“ prskla Rhodesová.
Chloe spolkla nutkání jí pěkně zostra odpovědět. Rhodesová měla konec konců pravdu. Chloe právě přehlédla něco tak evidentního, jako byl otisk boty. To bude proto, že se moc zabývám vlastními myšlenkami, pomyslela si. Vypadá to, že na mě má Johnsonovo převelení horší vliv, než bych čekala.
Věděla však, že to byla chabá výmluva. Do teď na tomhle místě činu nebylo nic jiného na práci než zajišťování důkazů – což bylo v zásadě to, co chtěla dělat celou dobu.
Chloe s pocitem zahanbení a zlosti vyšla z místnosti, aby popadla dech a utřídila si zvířené myšlenky.
„Pro Krista,“ řekla Rhodesová, když si prohlížela stopu, „Fineová… Proč se radši nejdeš podívat, jestli nenajdeš něco užitečného jinde? V kuchyni jsou ve zdi díry od střelby, které jsem nestihla prohlédnout, zatímco jsi byla venku. Dokončím to tady… pokud to vůbec půjde.“
Chloe se musela znovu držet, aby ji nepočastovala několika vybranými slovy. Podělala to, takže musela přehlížet, že se k ní Rhodesová chová jako mrcha. Proto držela jazyk za zuby a zamířila zpátky do hlavní části bytu v naději, že najde něco, čím by svůj prohřešek odčinila.
Došla do kuchyně a uviděla díry ve zdi, o kterých se Rhodesová zmínila. V každé z děr byl hluboko zaražený plášť střely. Byla si jistá, že jen na základě toho budou schopní zjistit, jaký typ zbraně útočník použil. Takže pro Chloe byly tyhle důkazní materiály jako modré z nebe – jednoduchá stopa, která jim poskytne dostatek informací k tomu, aby mohly v šetření tohohle případu pokračovat.
Ale třeba je tu ještě něco dalšího, pomyslela si.
Přešla zpátky do chodby a zastavila se v místě, kde se spojovala s obývacím pokojem. Pokud se vrah dovnitř dostal skutečně oknem v ložnici, tady pravděpodobně došlo ke střelbě. V dříve zmíněném pokoji nebyly ani stopy po krvi nebo chaosu, což naznačovalo, že tam k žádnému násilí nedošlo.
Podívala se na pohovku a na zemi před ní zahlédla kapky krve. Nejspíš první výstřel, pomyslela si. V hlavě si poskládala rozložení místnosti a dokázala si představit, jak to nejspíš probíhalo. První výstřel zabil někoho, kdo seděl na pohovce. Vedle něj usazený člověk v reakci na výstřel rychle vyskočil a nejspíš převrhl stolek. Možná o něj zakopl nebo se ho pokusil přeskočit. Krev smíchaná s limonádou na druhé straně převrhnutého stolku však naznačovala, že z toho tenhle člověk nevyvázl živý.