Kávovar zapípal a ona si šla nalít kávu. Zatímco si do ní přidávala smetanu a cukr, uvažovala, zda poskytli nějaká ochranná opatření i Hannah Dorseyové. To Hannah byla ta sedmnáctiletá dívka, kterou Xander Thurman ve skutečnosti svázal, zacpal jí ústa roubíkem a přinutil ji sledovat, jak vraždí její rodiče a málem i Jessie.
Jessiiny myšlenky se k Hannah stáčely vcelku často. Hlavně proto, že přemítala, jak se jí asi po takovém traumatu žije v pěstounské péči. Jessie si jako malá prošla něčím podobným, ačkoli v mnohem útlejším věku; bylo jí tehdy teprve šest. Xander ji spoutal v osamocené chatě a přiměl ji dívat se, jak mučí a nakonec zabíjí její matku, svou vlastní ženu.
Ta událost na ní zanechala trvalé stopy a Jessie nepochybovala, že Hannah na tom musí být stejně. Dívka měla samozřejmě výhodu v tom, že zůstávala v blažené nevědomosti – neměla ponětí, že Xander byl i její otec a že je vlastně v podstatě Jessiina nevlastní sestra.
Hannah sice podle úřadů věděla, že byla adoptovaná, o totožnosti svých biologických rodičů však netušila zhola nic. A jelikož Jessie měla zakázáno se s ní po jejich společném hrůzném zážitku spojit, nebyla si vědoma ani jejich příbuzenství. Přestože Jessie žadonila, aby ji nechali s dívkou promluvit, a slibovala, že jí o jejich vztahu nic neřekne, všichni výše postavení činitelé se shodovali na tom, že další setkání nepovolí, dokud na to Hannah podle lékařů nebude připravená.
Z rozumového hlediska Jessie toto rozhodnutí chápala. Dokonce s ním i souhlasila. V hloubi duše ale pociťovala nesmírnou touhu si s děvčetem promluvit. Měly toho tolik společného. Jejich otec byl netvor. Jejich matky zůstávaly záhadou. Hannah tu svou nikdy nepoznala, zatímco Jessie na tu její zbyla jen matná vzpomínka. A stejně jako Xander zabil Hanniny adoptivní rodiče, provedl to samé i Jessiiným.
Navzdory tomu všemu nebyly samy. Obě měly rodinného příslušníka, který by jim mohl poskytnout útěchu a snad i malou naději na zotavení. Obě měly sestru, ačkoli by Jessie nikdy nevěřila, že je to možné. Prahla po tom dívku kontaktovat a navázat nějaké pouto s jediným přeživším členem svého rodokmenu.
Jenomže ať si takové shledání přála sebevíc, nedokázala se ubránit i jiné myšlence.
Co kdyby dívce naše seznámení přineslo víc škody než užitku?
KAPITOLA DRUHÁ
Muž se plížil venkovní chodbou bytového komplexu a každých pár vteřin se ohlížel přes rameno. Bylo časně zrána a takový chlap jako hora, Afroameričan v mikině s kapucí, by jen stěží unikl pozornosti případných přihlížejících.
Procházel osmým patrem a nyní stanul před dveřmi do bytu, o kterém věděl, že patří ženě, již zná. Věděl také, jak vypadá její auto, a viděl ho zaparkované v garáži pod domem, z čehož usuzoval, že bude nejspíš doma. Pro jistotu zlehka zaklepal na vchodové dveře.
Neodbila ještě ani sedmá hodina ranní a on si rozhodně nepřál, aby z některého okna vykoukla zvědavá hlava čerstvě probuzeného souseda. Venku dnes byla zima. Muži se vůbec nechtělo sundávat kapuci. Zároveň se však obával, že v ní bude budit příliš velkou pozornost, a tak si ji stáhl z hlavy a vydal svůj obličej napospas bodavému větru.
Když mu na jeho zaklepání nikdo neodpověděl, zběžně se pokusil dveře otevřít, ačkoli nepochyboval, že budou zamčené. Byly. Přesunul se k přilehlému oknu. Všiml si, že je lehce pootevřené. V duchu se dohadoval, zda to má doopravdy udělat. Po chvilce váhání se rozhodl, vysunul okno nahoru a vlezl dovnitř. Uvědomoval si, že pokud ho někdo sleduje, pravděpodobně právě volá na policii, usoudil ovšem, že to za to riziko stojí.
Jakmile se ocitl uvnitř, pokusil se co nejtišeji dojít do ložnice. Všechna světla byla zhasnutá a ve vzduchu se vznášel podivný pach, který si nedokázal zařadit. Zatímco postupoval dál do bytu, přešel mu po zádech mráz, jenž neměl nic společného s okolní teplotou. Natáhl ruku ke dveřím do ložnice, stiskl kliku a nahlédl do pokoje.
Na posteli tam ležela žena, kterou předpokládal, že tu uvidí. Vypadala, jako by spala, něco na tom však nehrálo. I ve slabém ranním světle působila její pokožka nezvykle bledým dojmem. Navíc se zdálo, že se vůbec nehýbe. Žádné zvedání a klesání hrudníku. Ani jeden jediný pohyb. Muž vstoupil do místnosti a přešel k posteli. Hnilobný smrad tu dosahoval takové síly, že se téměř nedal snést. Až mu z něj slzely oči a obracel se mu žaludek.
Chtěl se k ní sklonit a dotknout se jí, ale nedokázal se k tomu přimět. Chtěl něco říct, avšak nedostávalo se mu slov. Nakonec se od ní odvrátil a vyšel z ložnice ven.
Vytáhl telefon a vytočil jediné číslo, které ho napadlo. Na druhé straně to několikrát zazvonilo a pak se ve sluchátku ozval nahraný hlas. Muž zmáčkl pár tlačítek, a zatímco čekal na odpověď, vrátil se zpátky do obývacího pokoje. V telefonu se konečně ohlásil živý člověk.
„Devět set jedenáct. Co máte za problém?“
„Ano, jmenuji se Vin Stacey. Myslím, že má kamarádka je po smrti. Jmenuje se Taylor Jansenová. Zašel jsem k ní do bytu, protože se mi už několik dní neozývala. Leží v posteli. Ale nehýbe se a… něco je s ní v nepořádku. Taky to tu páchne.“
Teprve v tom okamžiku ho plně zasáhla realita celé situace – energická, temperamentní Taylor leží mrtvá necelých deset metrů od něj. Předklonil se a začal zvracet.
*
Jessie seděla na zadním sedadle vozu amerických maršálů, tentokrát snad naposledy. Právě vjížděli na parkoviště centrální stanice LAPD, kde zaparkovali na místě pro návštěvníky. Tam už na ni čekal její šéf, kapitán Roy Decker.
Od té doby, co ho viděla minule, se moc nezměnil. Ačkoli mu bylo šedesát, vypadal mnohem starší. Měl vysokou, hubenou postavu, víceméně holou hlavu, hluboké vrásky ve tváři, ostrý nos a malé, pronikavé oči. Zrovna sice něco řešil s policistou v civilu, evidentně sem však přišel kvůli ní.
„No páni,“ prohodila sarkasticky směrem k maršálům na předních sedadlech. „Připadám si úplně jako dívčina z osmnáctého století, kterou její otec oficiálně předává ženichovi.“
Jeden z maršálů se na ni z místa spolujezdce zaškaredil. Jmenoval se Patrick Murphy, i když mu nikdo neřekl jinak než Murph. Byl menšího vzrůstu, zato dobře stavěný, světle hnědé vlasy nosil krátce zastřižené a v obličeji měl neustále vážný výraz, který naznačoval, že nemá čas na žádné hlouposti. Jessie už ovšem přišla na to, že jde do jisté míry jen o masku.
„K takové situaci by musel existovat manžel, který by si vás chtěl vzít, což mi připadá nanejvýš nepravděpodobné,“ usadil ji muž, jenž nesl většinu zodpovědnosti za její bezpečnost, dokud se skrývala před dvěma sériovými vrahy.
Koutky úst mu zacukal sotva patrný náznak úsměvu, jediná známka toho, že si ji dobírá.
„Hotový princ, jako vždy, Murphe,“ odvětila s hranou zdvořilostí. „Netuším, co si bez vás a vaší šarmantní osobnosti počnu.“
„To já taky ne,“ zabručel.
„Ani bez vaší charismatické výřečnosti, maršále Toomey,“ obrátila se k řidiči, hromotlukovi s oholenou hlavou a nepřítomným výrazem.
Toomey, který zřídkakdy něco řekl, mlčky přikývl.
Kapitán Decker mezitím domluvil s policistou a nyní na ně vrhal netrpělivé pohledy, aby už vystoupili z auta.
„Tak to je asi sbohem,“ konstatovala Jessie, otevřela dveře a vyskočila ven s větší energií, než jakou ve skutečnosti cítila. „Jak to jde, kapitáne?“
„Mnohem komplikovaněji než včera,“ odpověděl, „když vás teď mám zase na krku.“
„Ale já vám přísahám, kapitáne, tady Murphy vám ke mně dá bohaté věno. Slibuji, že vám nebudu přítěží a budu si svědomitě plnit své povinnosti jako dobrá manželka.“
„Cože?“ zeptal se zmateně.
„Ach tatínku,“ vydechla a otočila se zpět k Murphovi. „Opravdu musím odejít z farmy? Bude se mi po vás s matkou tolik stýskat.“
„Co to do ní ksakru vjelo?“ vyptával se Decker.
Murph se přinutil nasadit vážný výraz a obrátil se ke zmatenému policistovi, který přešel k oknu na straně spolujezdce.
„Kapitáne Deckere,“ pronesl formálně a podal mu desky s listem papíru. „Ochranná jednotka americké maršálské služby již není zapotřebí. Tímto se oficiálně vzdávám opatrovnictví nad Jessie Huntovou z policejního oddělení Los Angeles.“
„Opatrovnictví?“ zopakovala Jessie kousavě. Murph si jí nevšímal a pokračoval.
„Za jakákoliv dodatečná bezpečnostní opatření nese nyní zodpovědnost vaše oddělení. Podpisem tohoto dokumentu vyjadřujete svůj souhlas.“
Decker si od něj desky vzal, a aniž by se zdržoval čtením, papír podepsal. Pak mu ho podal nazpět a spočinul očima na Jessie.
„Dobré zprávy, Huntová,“ oznámil jí stroze a bez sebemenší známky optimismu, jaký dobré zprávy obvykle provází. „Detektivové, kteří se pokoušejí vypátrat Boltona Crutchfielda, našli video záznam osoby odpovídající jeho popisu. Včera přešla hranici s Mexikem. Možná jste se toho chlapa konečně zbavila.“
„Potvrdilo to i rozpoznávání tváří?“ zajímala se Jessie, které se do jejího falešného hlasu poprvé vloudil náznak skepticismu.
„Ne,“ přiznal. „Celou dobu, co přecházel po mostě, měl skloněnou hlavu. Nicméně fyzický popis na něj sedí téměř dokonale a vzhledem k tomu, jaký si dával pozor, aby ho pořádně nezachytila kamera, je poznat, že věděl, co dělá.“
„To jsou tedy opravdu dobré zprávy,“ přisvědčila a dál se k tomu raději nevyjadřovala.
Souhlasila sice, že už na ni Crutchfield zřejmě nemá spadeno, ovšem rozhodně ne kvůli nějakému pochybnému záznamu z bezpečnostní kamery, který se zničehonic objevil přesně, když ho potřebovali. Jenomže Deckerovi pochopitelně nemohla vykládat, jak ve skutečnosti spoléhá na svůj dojem, že pro ni má tenhle vrah slabost.
„Připravená vrátit se do práce?“ zeptal se jí se zjevným uspokojením, že se mu podařilo zahnat veškeré obavy, jaké se jí ještě mohly honit hlavou.
„Dejte mi poslední minutku, kapitáne,“ poprosila. „Chci tady maršálům jenom říct několik slov.“
„Tak rychle,“ rozkázal jí Decker a poodstoupil o pár kroků dál. „Čeká vás nabitý den za psacím stolem.“
„Ano, pane,“ slíbila, načež se naklonila do okénka řidiče.
„Myslím, že vy my budete chybět úplně nejvíc, pane Strašáku,“ oznámila Toomeymu, jenž byl poslední dva měsíce její hlavní maršál. Ten jí v odpověď jen přikývl. Patrně slova nepotřeboval. Jessie obešla auto na stranu spolujezdce a provinilýma očima se podívala na Murpha.
„Teď všechny žerty stranou. Chtěla jsem vám jen říct, jak moc si vážím všeho, co jste pro mě udělali. Dali jste vsázku svoje životy, abyste mě ochránili, a já na to nikdy nezapomenu.“
Stále chodil o holích, třebaže mu minulý týden z obou noh sundali sádru, takže nyní nosil jen ortézy. Zhruba ve stejnou dobu mu také dovolili sundat závěs z ruky.
Všechna tato zranění utržil, když ho Xander Thurman srazil autem v zadní uličce, kde je s Jessie napadl. Zlomil mu obě nohy a klíční kost. Murph byl tedy oficiálně ještě čtyři měsíce mimo službu. Dnes ráno se s ní jen přijel rozloučit.
„Nesnažte se mě najednou dojímat,“ napomenul ji. „Už jsme svoje role ‚ostřílených parťáků proti své vůli‘ dovedli téměř k dokonalosti a vy nám to teď budete kazit.“
„Jak je na tom Emersonova rodina?“ otázala se tiše.
Troy Emerson rovněž patřil k maršálům. Jessiin otec ho však oné příšerné noci střelil do hlavy. Jessie ani neznala jeho křestní jméno, dokud neumřel. Stejně tak se teprve později dozvěděla, že se nedávno oženil a měl doma čtyřměsíčního syna. Pohřbu se sice kvůli svým zraněním zúčastnit nemohla, pokusila se ale aspoň kontaktovat Emersonovu ovdovělou manželku. Odpovědi se zatím nedočkala.
„Kelly se pomalu vzpamatovává,“ ujistil ji Murph. „Dostala vaši zprávu. Vím, že se vám chce ozvat, jen potřebuje trochu času.“
„To úplně chápu. Abych řekla pravdu, nedivila bych se, kdyby se mnou v životě nechtěla promluvit.“
„Ale no tak, neházejte všechnu vinu na sebe,“ namítl skoro rozzlobeně. „Nemůžete přece za to, že byl váš táta psychopat. A Troy moc dobře věděl, co mu hrozí, když tuhle práci bral. Všichni jsme to věděli. Klidně pro něj truchlete, ale za nic se neobviňujte.“
Jessie přikývla, protože ji nenapadlo, co na to říct.
„Objal bych vás,“ prohlásil Murph, „jenže by mi z toho asi začaly slzet oči, a to ne ze sentimentálních důvodů. Takže budeme předstírat, že už jsme to udělali, jo?“
„Jak si přejete, maršále Murphy,“ souhlasila.
„Nevytahujte na mě najednou formality,“ pokáral ji, zatímco se opatrně soukal zpátky na sedadlo spolujezdce. „Pořád mi můžete říkat Murph. Já vám taky nepřestanu říkat vaší přezdívkou.“
„A to je co?“ zajímala se.
„Otrava.“
Jessie se nedokázala ubránit smíchu.
„Sbohem, Murphe,“ loučila se. „Dejte za mě Toomeymu pusu.“
„To bych udělal, i kdybyste mě o to neprosila,“ zakřičel na ni, ale to už Toomey dupl na plyn, až se garáží rozlehlo skřípání pneumatik.
Jessie se otočila a setkala se s Deckerovým netrpělivým pohledem.
„Hotovo?“ vyštěkl ostře. „Nebo si mám zatím pustit Zápisník jedné lásky, abyste si mohli všichni ještě chvíli vylívat srdíčka?“
„Je prima být zpátky, kapitáne,“ vydechla.
Decker zamířil dovnitř a mávnutím ruky ji vyzval, aby ho následovala. Jessie se poklusem vydala za ním, přičemž ignorovala bolest v noze i zádech. Sotva ho dohonila, už na ni chrlil, jaké pro ni má plány.
„S prací v terénu nějakou dobu rozhodně nepočítejte,“ oznámil jí nevrle. „O tom, že budete sedět za stolem, jsem ani trochu nežertoval. Vyšla jste ze cviku a taky moc dobře vidím, jak se ze všech sil snažíte nekulhat na tu pravou nohu. Dokud nebudu mít dojem, že jste zas ve formě, radši si zvykněte na jasné světlo zářivek na stanici.“
„Nemyslíte, že bych se do toho dostala rychleji, kdybych začala rovnou naostro?“ namítla Jessie a dávala si pozor, aby to neznělo příliš prosebně. Rázoval chodbou takovým tempem, že musela na každý jeho krok udělat dva, aby mu stačila.
„To je zajímavé, váš kamarád Hernandez měl skoro úplně stejnou připomínku, když před týdnem nastoupil zpátky. Taky jsem ho posadil za stůl. A víte co? Pořád tam je.“
„Nevěděla jsem, že se Hernandez vrátil,“ prohodila.
„Já myslel, že vy dva jste nerozluční kámoši,“ poznamenal a zabočil za roh.
Jessie po něm vrhla kradmý pohled ve snaze odhadnout, zda tím její šéf naznačuje něco víc. Zdálo se však, že to mínil v dobrém.
„Jsme kamarádi,“ přisvědčila. „Jenže jsem měla dojem, že chtěl kvůli svým zraněním a rozvodu trochu času sám pro sebe.“
„Opravdu?“ opáčil Decker. „Že jsem si ani nevšiml.“
Jessie nevěděla, jak si tuto poznámku přebrat, zeptat se ho už ale nestihla, neboť v tu chvíli dorazili do hlavní části stanice, velké místnosti plné chaoticky posrážených psacích stolů, u kterých seděl nespočet detektivů z různých divizí LAPD. Na opačném konci uviděla spolu s detektivy ze speciální sekce vražd i Ryana Hernandeze.
Na člověka, jehož před pouhými dvěma měsíci dvakrát bodl její otec (měla dojem, že všichni její známí, kteří v poslední době utrpěli nějaká zranění, k nim přišli rukou jejího otce), vypadal Hernandez celkem dobře.
Levé předloktí už ani neměl obvázané. Druhou ránu utržil do levé části břicha. Nicméně soudě podle toho, jak tam teď bez problémů stál a smál se, už ho asi taky moc netrápila.
Decker ji vedl jeho směrem a Jessie v duchu přemítala, proč ji tolik podráždilo vidět Hernandeze takhle vtipkovat. Měla by přece být ráda, že se potom, co se mu rozpadlo manželství a málem ho zabili, někde neutápí v depresi. Jenže jestli se má tak dobře, proč se jí za posledních pár měsíců ozval jen dvakrát, a to ještě krátce?
Sama vynaložila mnohem větší úsilí se s ním spojit, ačkoli odpovědi se jí dostalo jen výjimečně. Usoudila proto, že se stále vypořádává se svými problémy, a nechala mu prostor, aby se dal dohromady. Teď se však zdálo, že je s ním vše v nejlepším pořádku.