Bez komentáře kolem ní prošli a dorazili ke vstupu do domu. Ve srovnání s Jessiiným bytovým komplexem tu bezpečnost stála za starou belu. Vchod sice střežil prosklený vestibul, jímž šlo projít pouze s přístupovou kartou, a k přivolání výtahu člověk potřeboval další, ovšem sotva se Jessie s Ryanem přiblížili ke vchodu, jeden z nájemníků jim podržel otevřené dveře, a aniž by se na něco ptal, vlastní kartou přejel po senzoru u výtahu. Jessie si zde i ve vestibulu všimla bezpečnostních kamer, vypadaly ale vcelku lacině. Ryan zmáčkl tlačítko do osmého patra. Během pár vteřin vystupovali u cíle a za celou dobu je nikdo nezastavil.
„To šlo hladce,“ prohodil Ryan, když kráčeli venkovní chodbou směrem k policejní pásce a několika přešlapujícím strážníkům.
„Až moc hladce,“ podotkla Jessie. „Vím, že co se týká osobní bezpečnosti, jsem tak trochu šílenec. Ovšem tady je to katastrofa. Zvlášť na to, v jaké čtvrti se nacházíme.“
„Už je to tu mnohem bezpečnější než před dvaceti lety,“ připomněl jí Ryan.
„Pravda. Ale jenom proto, že se na každém rohu nevystavují děvky a drogoví dealeři, to ještě neznamená, že tady z toho teď mají Disneyland.“
Ryan neodpověděl, protože v tu chvíli došli k bytu oběti. Vytáhl svůj detektivní odznak, zatímco Jessie se prokázala kartičkou profilistky LAPD.
„Detektivové z hollywoodského oddělení už tu byli i skončili,“ podivil se zmatený policista.
„My si to jen chceme prověřit pro speciální sekci vražd,“ lhal Ryan. „Děláme to hlavně jako laskavost pro našeho kapitána. Moc by nám pomohlo, kdybyste nám našel někoho, kdo by nás mohl provést po místě činu, i když se bude muset opakovat.“
„Žádný problém,“ odvětil strážník. „Místo činu má na starost strážník Wayne. Zavolám vám ho.“
Zatímco vysílačkou sháněl zmíněného policistu, Jessie se rozhlížela kolem sebe. Vchodové dveře byly nyní otevřené, stejně jako vedlejší okno. Zajímalo by ji, zda je tak i našli. Stěží si dokázala představit, že by svobodná žena v srdci Hollywoodu nechala otevřené okno, zvlášť když k němu vedl volný přístup z venkovní chodby. Tím by si o potíže málem říkala.
Byt oběti ležel na opačné straně patra než výtahy. Celé podlaží mělo tvar hranatého písmene C, takže lidé naproti měli přes volné prostranství mezi chodbami na její jednotku nezakrytý výhled. Ráda by věděla, jestli už si s obyvateli těchto bytů někdo promluvil.
V tom okamžiku se zevnitř vynořil postarší uniformovaný policista, aby je pozdravil. Měl podsaditou postavu a pokročilou pleš. Těch pár vlasů, co mu zbývalo, se mu potem lepilo k hlavě. Vypadal, jako by před nedávnem oslavil čtyřicítku, a vyzařoval auru člověka, který už v životě viděl úplně všechno, což mohlo být buď plus, anebo mínus, podle toho, jak se s tím rozhodl naložit.
„Strážník John Wayne,“ představil se a natáhl ruku k Ryanovi. „Už jsem na to slyšel všechny vtipy, jaké existují, takže se nemusíte obtěžovat. Jak vám můžu pomoct?“
„Jako byste mu z oka vypadl,“ neodpustil si Ryan.
Jessie ho dloubla do paže, načež obrátila pozornost zpět k policistovi. Toho detektivova poznámka nijak nerozhodila.
„Omlouvám se, strážníku Wayne,“ řekla. „Děkujeme, že jste si na nás udělal čas. Víme, že hollywoodští detektivové už místo činu vyšetřili. Stejně jsme ale doufali, že byste nás jím mohl provést. Tento případ má jisté znaky, které se shodují s něčím, na čem zrovna pracujeme. Rádi bychom tedy vyloučili potenciální spojitost.“
„Ale jistě, pojďte dál,“ pozval je, ustoupil dovnitř a podal jim plastové návleky na boty, aby se mohli připravit ke vstupu.
Nasadili si je spolu s rukavicemi a vešli do bytu.
„Některé její věci si už odnesli jako důkazy,“ informoval je Wayne. „Můžu vám nicméně dát podrobný seznam.“
„Něco, co vás zaujalo?“ chtěl vědět Ryan.
„Pár věcí,“ odvětil strážník. „Žádné známky násilného vniknutí. V peněžence měla peníze. Její telefon jsme našli na nočním stolku.“
„Kdyby vám to nevadilo,“ požádala Jessie, „ráda bych místo nejdřív posoudila bez jakýchkoliv předchozích informací, než nám sdělíte další poznatky.“
Strážník Wayne přikývl. Jessie se zhluboka nadechla, počkala, až se její tělo zcela uvolní, a pak se pustila do profilování oběti. Obývací pokoj byl skromně zařízený nábytkem, jenž zřejmě pocházel z IKEI. Na umění si očividně příliš nepotrpěla a fotografie neměla vystavené vůbec žádné. Jediný osobní doplněk představoval zarámovaný certifikát osobní trenérky vydaný organizací NASM, který visel na zdi.
Jessie přešla do takřka nedotčené kuchyně. Ve dřezu se neválelo žádné špinavé nádobí a na odkapávači žádné umyté taky ne. Na kredenci ležela jedna čistá poskládaná utěrka. Vedle ní stálo několik lahviček s pilulkami, každá se štítkem pro jeden den v týdnu, všechny pečlivě seřazené. Jessie na ně nesahala, od pohledu jí však připadaly jako doplňky stravy a multivitaminy. Neušlo jí, že si pondělní a úterní prášky nikdo nevzal. Dnes byla středa.
Prohlédla si zbytek kuchyně. Z ruličky papírových utěrek téměř nic nechybělo. Ve skříňkách našla desítky plechovek s fazolemi a mletým krůtím masem, nespočet proteinových tyčinek a několik dóz sušeného syrovátkového proteinu.
Lednička víceméně zela prázdnotou; obsahovala jen dvě čtyřlitrové lahve mléka, pár řeckých jogurtů a obrovský pytel špenátu. Mrazák odhalil směs mražených borůvek, jahod a bobulí acai a plastovou krabičku s něčím, co vypadalo jako kuřecí nudlová polévka. Zvenčí nalepený štítek hlásil „od mámy, 11/2018“. To bylo víc než před rokem.
Všichni tři policisté společně prošli chodbou směrem k ložnici, kde na ně čekalo tělo. Jessie udeřil do chřípí pach hnijícího masa. Na okamžik se zastavila, aby mu přivykla, a poté nakoukla do koupelny. Tady nevládl takový pořádek jako v ostatních místnostech. Obyvatelka bytu zde patrně trávila mnohem víc času.
„Jak se oběť jmenovala?“ zeptala se. Mohla si ho sice přečíst ve spisu, který jí Ryan dal na stanici, schválně se tomu ale vyhnula, protože ho ještě nechtěla znát.
„Taylor Jansenová,“ sdělil jí strážník Wayne. „Byla to…“
„Omlouvám se, pane strážníku,“ přerušila ho. „Nechci být nezdvořilá, ale ráda bych vás poprosila, abyste mi ještě chviličku neříkal žádné podrobnosti.“
Zblízka si prohlédla Taylořin toaletní stolek. Na rozdíl od toho, jak malou pozornost věnovala zásobování své kuchyně, působila její koupelna přesně opačným dojmem. Na stolní desce se povalovaly hromady líčení, mezi nimi i otevřená paleta očních stínů a několik rtěnek. V rohu byly hned vedle malé lahvičky parfému pohozené dva kartáče na vlasy a jeden hřebínek.
Lékárnička překypovala volně prodávanými léky jako Advil, Benadryl a Pepto-Bismol, neskrývala však žádné prášky na předpis. Ve sprše měla oběť pár poloprázdných šamponů a kondicionérů, odličovač, žiletku a gel na holení a kostku zjemňujícího mýdla.
Sotva Jessie místnost opustila, znovu na ni dolehl ten silný puch, který před ní dočasně zamaskovaly vůně v koupelně. Naposledy přejela pohledem po chodbě, přičemž se opět pozastavila nad tím, jak zdi nezdobí absolutně nic osobního.
„Než přejdeme do ložnice,“ obrátila se na Wayna, „povězte mi, kolik jsem toho vypozorovala správně. Taylor Jansenová je svobodná běloška, atraktivní a má těsně před třicítkou nebo těsně po ní. Pracuje kousek odsud a často cestuje. Nemá mnoho přátel. Hrozně si potrpí na detaily. A má dost peněz na to, aby mohla bydlet na lepším místě než tady.“
Wayne na okamžik vytřeštil oči. Pak odpověděl.
„Bylo jí přesně třicet,“ upřesnil. „Měla narozeniny minulý měsíc. Je to běloška a vypadá to, že byla moc pěkná. Kousek odsud opravdu pracuje, v posilovně o necelý blok dál. Co se týče jejích vztahů, to ještě prověřujeme. Její kolega, ten, co ji našel, ovšem tvrdí, že teď s nikým nechodila. Je dole v policejním autě a opakuje svoji výpověď, jestli si s ním chcete promluvit. O jejím cestování a financích vám toho moc neřeknu, ale on možná ano.“
„Strašně rádi bychom si s ním popovídali, až tady skončíme,“ přisvědčil Ryan, načež se otočil k Jessie. „Jsi připravená jít dovnitř?“
Jessie přikývla. Neušlo jí, že popis Taylor Jansonové mohl až na pár výjimek klidně patřit jí. Třicet jí bude za pár týdnů. Byt v centru města měla zařízený ve stejně spartánském stylu jako tenhle, a ne proto, že by si ho neměla čas vyzdobit. Své dobré přátele by dokázala spočítat na prstech jedné ruky. A pokud pomine své nedávno ukončené manželství s mužem, který se ji pokusil zabít, nemá v současné době ani ona, navzdory své konverzaci s Ryanem, žádný vážný vztah. Kdyby zítra umřela, lišila by se zběžná analýza vyšetřujícího profilisty nějakým způsobem od ženy, jež spočívala za dveřmi této ložnice?
„Chcete taky?“ nabídl jí Wayne, zatímco si kolem nosních dírek mazal krém s eukalyptovým aroma. Pomáhalo to přebít ten příšerný zápach, který zanedlouho ještě zesílí.
„Ne, díky,“ odmítla Jessie. „I když to není nic příjemného, potřebuju, aby mi při vstupu na místo činu všechny smysly fungovaly naplno. Pokud zablokuju jeden pach, mohlo by mi to zakrýt i jiný, důležitý.“
„No, je to váš žaludek,“ poznamenal Wayne, pokrčil rameny a otevřel dveře.
Jessie svého rozhodnutí téměř okamžitě zalitovala.
KAPITOLA PÁTÁ
Ten puch se málem nedal vydržet. Žena musela být mrtvá přinejmenším dva nebo tři dny. Ležela na posteli bez přikrývky, oděná ve fitness legínách a sportovní podprsence. Její poloha ani pokoj sám o sobě nijak nenaznačovaly, že by tu došlo k fyzickému souboji. Nic neleželo převržené na podlaze. Nic nebylo rozbité. Její oblečení působilo nenarušeně. Na těle neměla žádné viditelné škrábance ani jiná zranění.
To samozřejmě ještě nic nedokazovalo. Jestli se tu odehrálo něco nekalého, měl pachatel spoustu času před odchodem místnost uklidit a dát Taylor trochu do kupy. S tím by jim měly pomoci otisky prstů na různých objektech v pokoji, včetně těla. Na první pohled se ovšem zdálo, že je vše na svém místě.
Jessie přistoupila k posteli, aby si oběť lépe prohlédla. Tým z oddělení soudního lékaře, který se právě chystal mrtvolu zabalit do pytle, zdvořile ustoupil o krok zpět.
Obličej Taylor Jansenové byl zmodralý a opuchlý. Oči měla zavřené. Kdysi ploché břicho, na němž žena očividně tvrdě pracovala, bylo nyní nafouklé – důsledek plynů, které se jí v těle po smrti nahromadily. Jessie dokázala i navzdory jejímu nynějšímu stavu poznat, že byla za života velice krásná.
„Sahal na ni někdo?“ zajímal se Ryan.
„Kromě snímání otisků ne,“ ujistil je Wayne.
„Vypadá, jako by umřela, když dřímala,“ poznamenal Ryan. „Není divu, že se za první příčinu považovala sebevražda. Možná že v těch lahvičkách v kuchyni nejsou jenom vitamíny. Jsem moc zvědavý, co se dozvíme z toxikologické zprávy.“
Jessie se naklonila ještě blíž a spatřila na Taylořině zapěstích a krku vybledlé modřiny. Vzhledem k tomu, jak nabobtnalá a bezbarvá byla nyní její kůže, dalo se jen stěží určit, před jakou dobou k nim přišla. Kdyby Jessie musela hádat, řekla by, že je utržila mnohem dřív než před dvěma dny.
„Okno a vchodové dveře byly otevřené celou dobu?“ vyptávala se Jessie. „Nebo je někdo otevřel až potom, co se našla?“
„Okno prý bylo podle jejího kolegy pootevřené, když sem přišel. Tvrdil, že zaklepal na dveře a pokusil se jimi dostat dovnitř. Jenomže byly zamčené, a tak tam vlezl oknem.“
Jessie přikývla, odvrátila se od Taylořina těla a zamířila k její skříni. Odstrčila posuvné dveře a nakoukla dovnitř. Zdálo se, že tři čtvrtiny jejího šatníku tvoří cvičební úbory a spodní prádlo. Podívala se zpátky na Ryana a strážníka Wayna.
„Rozhodně si musíme promluvit s jejím kolegou,“ prohlásila.
*
Vin Stacey zkroušeně seděl na zadním sedadle policejního auta zaparkovaného před komplexem.
„Zadrželi jste ho?“ zeptala se Jessie znuděně vyhlížejícího policisty, který stál u auta.
„Ne. Jenom jsme ho požádali, aby nikam nechodil, dokud nepřijdete dolů a nepromluvíte si s ním.“
„Ví, že nemusí čekat v autě? Protože mně to připadá, jako by si myslel, že ho zatýkáte.“
„Úplně jsme mu povahu naší žádosti neupřesnili,“ přiznal policista ostýchavě. „Prostě jsme mu řekli, ať počká v autě na další výslech.“
„Takže on si myslí, že je zadržený?“ ujišťovala se Jessie nevěřícně.
„Já nevím, jaký z toho má dojem, madam. My ho jen požádali.“
Jessie se ohlédla na Ryana, kterého to podle všeho ani zdaleka nepopudilo tak jako ji.
„Tobě to nevadí?“ obořila se na něj.
„Jo,“ přisvědčil. „Nemůžu ovšem popírat, že jsem tuhle taktiku v minulosti taky použil. Je to způsob, jak zařídit, aby někdo zůstal na místě, aniž bys ho musela formálně zadržovat.“
„Ale já myslela, že už není podezřelý,“ protestovala Jessie.
„Všichni jsou podezřelí. Vždyť to znáš.“
„No dobře,“ připustila Jessie. „Jenže on tam mezitím sedí a celý svět kolem něj chodí v domnění, že ho za něco zatkli.“
„To abychom to napravili,“ odvětil Ryan bezvýrazně.
Jessie se na něj zamračila a otevřela zadní dveře vozu.
„Pane Stacey?“ oslovila ho tónem, v němž nebylo ani stopy po předchozím ostří. Místo toho nasadila hlas jako med.
„Ano,“ odpověděl roztřeseně.
„Co kdybyste si vystoupil? Omlouvám se, že jsme vás nechali tak dlouho čekat. Vyšetřovali jsme s kolegou nahoře. Doufali jsme, že bychom vám mohli položit pár doplňujících otázek, jestli vám to nevadí.“
„Já už jsem všem na jejich otázky odpověděl,“ pronesl žalostně. „Nechápu, co jsem udělal špatně.“
„Nic jste špatně neudělal, pane Stacey,“ uklidňovala ho Jessie. „Pojďte, vystupte si. Já jsem Jessie Huntová, forenzní psycholožka u LAPD. Tohle je detektiv Ryan Hernandez. Zahlédla jsem tamhle na rohu kavárnu. Co kdybychom vám koupili šálek kávy a trochu si popovídali? Co říkáte?“
Muž přikývl a pomalu vystoupil z vozidla. Jessie si teprve v tu chvíli uvědomila, jak je obrovský. Když se napřímil, měřil dobrých sto devadesát centimetrů. Vážit musel aspoň sto kilo. Měl na sobě přiléhavé sportovní tričko s dlouhým rukávem, pod nímž se mu zřetelně rýsovaly vypracované břišní svaly. Biceps se mu napínal tak, že by Jessie ani nepřekvapilo, kdyby látku každou chvílí protrhl.
Navzdory jeho impozantní postavě však z jeho držení těla cítila i jakousi jemnost. Když se na něj zadívala pozorněji, všimla si, že má kolem krku těsně připnutý řetízek s duhovým přívěškem. Nehty měl nalakované třpytivě fialovou barvou.
„Předpokládám tedy, že také děláte trenéra v Taylořině posilovně,“ začala Jessie ve snaze trochu odlehčit atmosféru po cestě do kavárny.
Přikývl, ale neodpověděl. Ryan se držel o krok za nimi, jako by vycítil, že by jeho přítomnost mohla ohrozit její pokusy vybudovat si se Staceym nějaké spojení. Zatímco pokračovali k obchodu, Jessie postřehla, jak si muž opatrně mne zápěstí.
„Jste v pořádku?“ starala se.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Mám pocit, jako kdyby ze mě někdo vysál všechny vnitřnosti. To čekání a vědomí, že pouhých pár desítek centimetrů ode mě leží osoba, která mívala tak živou povahu, a teď je to jenom jakási chladná věc bez života. Bolí mě na to jen pomyslet. A vaši lidé to akorát zhoršili.“
„To bylo nemilé,“ připustila Jessie.
„Věděla jste, že když policie dorazila do Taylořina bytu, nasadila mi želízka?“ rozpaloval se. „Já tam v klidu seděl a čekal na ně. A on mi jeden spoutal ruce, zatímco druhý tam stál a nesundával ruku z pouzdra s pistolí. To já přece zavolal na devět set jedenáct!“
„Je mi to moc líto, pane Stacey,“ konejšila ho. „Když policisté poprvé dorazí na místo činu, musí bohužel zaujmout jistá opatření, která se následně mohou zdát přehnaná.“
„Nechali mi ta pouta celou půl hodinu, i když už si stihli dávno zkontrolovat moji občanku, zjistit, zda mám záznam, což nemám, a ověřit si, že jsem s Taylor pracoval. A to všechno, zatímco ona ležela mrtvá v posteli. Myslím, že oba víme, že kdybyste na devět set jedenáct zavolala vy a čekala tam na ně, chovali by se k vám úplně jinak.“