Přistoupit o krok blíž se ale neodvážila. Nedůvěřovala mu, a co hůř – nemohla říct, že by plně důvěřovala sama sobě.
„Co tady děláš?“ zeptala se.
„Jen jsem se tu chtěl stavit a navštívit tě,“ odpověděl a vstal.
Hlavou se jí začalo honit tisíc otázek. Nejhlasitější z nich zněla, jak zjistil, kde bydlí. Věděla však, že zjistit by to dokázal kdokoliv s internetovým připojením a dostatečným odhodláním. Namísto toho se snažila jednat civilizovaně, ale bez toho, aby byla přehnaně vřelá.
„Jak dlouho už jsi venku?“ zeptala se.
„Týden a půl. Potřeboval jsem trochu času, abych sebral odvahu sem jít.“
Vzpomněla si na svůj telefonát s ředitelem Johnsonem, kdy mu před dvěma měsíci řekla o tom posledním důkazu, který zajistila – důkazu, který byl očividně dostatečně nezvratný na to, aby jejího otce očistil. A teď byl tady. Díky jejím snahám. Uvažovala, jestli má vůbec tušení, co pro něj udělala.
„A přesně proto jsem čekal,“ řekl. „Tohle… tohle ticho mezi námi. Je tak trapné a nefér a…“
„Nefér? Tati, většinu mého života jsi strávil ve vězení… za zločin, o kterém teď vím, že jsi ho nespáchal, ale za který jsi i tak šel klidně sedět. Samozřejmě že to bude trapné. A vzhledem k důvodu tvého trestu a posledním několika konverzacím, které jsme spolu vedli, doufám pochopíš, když nezačnu oslavně tančit a házet po tobě květiny.“
„To naprosto chápu. Ale… promarnil jsem tolik času. Jsi ještě tak mladá, nemůžeš to cítit tak jako já. Ale všechna ta léta, která jsem promrhal ve vězení s vědomím toho, co jsem obětoval… čas s tebou a Danielle… můj vlastní život…“
„Tohle všechno jsi obětoval kvůli Ruthanne Carwilové,“ prskla Chloe. „Byla to tvoje volba.“
„Byla. A s vědomím toho, co jsem udělal, jsem musel žít skoro pětadvacet let.“
„Takže co chceš?“ zeptala se.
Znovu se rozešla, prošla kolem něj a zastavila se u dveří. Být tak blízko a jen kolem něj projít ji stálo daleko víc silné vůle, než by čekala.
„Doufal jsem, že bys se mnou zašla na večeři.“
„To se ptáš jen tak?“
„Někde začít musíme, Chloe.“
„Ne, nemusíme.“ Otevřela dveře, otočila se zpátky na něj a poprvé se mu skutečně podívala do očí. Žaludek se jí stahoval a dělala, co mohla, aby před ním nedala najevo žádné emoce. „Chci, abys odešel. A už se prosím nevracej.“
Vypadal, že mu její slova skutečně ublížila, ale pohledem neuhnul. „Vážně to tak chceš?“
Chtěla odpovědět ano, z úst jí však vyšlo jen: „Nevím.“
„Dej vědět, jestli si to rozmyslíš. Bydlím v–“
„Nechci to vědět,“ přerušila ho. „Pokud se s tebou budu chtít spojit, najdu si tě.“
Chabě se na ni usmál, ale v jeho tváři byla stále znát bolest. „Ach, to je pravda. Děláš teď pro FBI.“
A přivedlo mě k tomu to, co se stalo s tebou a mámou, pomyslela si.
„Měj se, tati,“ řekla a prošla dveřmi dovnitř.
Jakmile se za ní zavřely, ani se neobtěžovala ohlédnout. Místo toho se co nejrychleji vydala k výtahu, ale aby to zároveň nevypadalo, že spěchá. Jakmile byla Chloe v kabině konečně sama a začala stoupat nahoru, zakryla si rukama obličej a rozplakala se.
***
Zírala do skříně a silně uvažovala o tom, že zavolá Moultonovi a řekne mu, že to dnes nakonec vypouští. Neřekla by mu skutečný důvod – že jejího tátu pustili z vězení, ve kterém strávil třiadvacet let, a on se najednou ukázal před jejími dveřmi. Určitě by pochopil, jaké trauma to pro ni muselo být, ne?
Rozhodla se však, že svému otci nedovolí, aby jí dál ničil život. Už tak nad ní jeho stín visel až moc dlouho. A dokonce i kdyby udělala něco tak nevýznamného, jako třeba že by zrušila rande, dávala by mu tak až příliš velkou moc.
Vytočila Moultonovo číslo a když to zvedl záznamník, nechala na něm vzkaz s místem, kde se chce navečeřet. Jakmile měla tuhle část za sebou, vysprchovala se a oblékla. Zrovna když si natahovala kalhoty, zazvonil jí telefon. Uviděla na displeji Moultonovo číslo a mozek jí jako první nabídl ten nejhorší scénář.
Rozmyslel si to. Volá, aby mi řekl, že to ruší.
Až do chvíle, kdy zvedla telefon, tomu vážně věřila. „Ano?“
„Jo, japonská kuchyně zní dobře,“ řekl Moulton. „Poslyš, určitě ti už došlo, že tohle moc často nedělám vzhledem k tomu, jak málo informací jsem ti poskytl. Takže nevím, jestli tě mám vyzvednout nebo se setkáme až tam…?“
„Vyzvedni mě, jestli ti to nevadí,“ řekla a znovu pomyslela na to, v jakém stavu je její auto. „Nedaleko odsud je celkem fajn místo.“
„To zní dobře,“ řekl, „tak zatím.“
Tohle moc často nedělám. I když se k takové věci přiznal, Chloe měla stále problém něčemu takovému uvěřit.
Oblékla se, trochu si upravila vlasy a čekala na zvonek u dveří.
Třeba to bude zase tvůj otec, řekla si. Ačkoliv aby byla upřímná, ve skutečnosti to nebyl její hlas, který k ní promlouval. Patřil Danielle – blahosklonný a sebejistý.
Zajímalo by mě, jestli už ví, že ho propustili, pomyslela si Chloe. Proboha, ta bude naprosto nepříčetná.
Neměla však čas se nad tím nějak zvlášť zamýšlet. Než se do těchto myšlenek stačila ponořit, někdo zazvonil. Na jednu mrazivou chvíli si byla jistá, že je to její otec. Na vteřinu úplně ztuhla a nedokázala se přimět vstát a otevřít. Pak si však vzpomněla, že Moulton byl mimo střelnici stejně nesvůj jako ona, a uvědomila si, jak moc se s ním chce vidět – obzvlášť po tom, co jí přineslo posledních čtyřiadvacet hodin.
Vydala se ke dveřím a nasadila svůj nejlepší úsměv. Moulton se také usmíval. Možná to bylo tím, že se mimo práci sotva vídali, ale Chloe tenhle úsměv přišel zatraceně sexy. Napomáhal tomu taky fakt, že ačkoliv se oblékl docela jednoduše – měl na sobě košili a hezké džíny – vypadal neskutečně přitažlivě.
„Můžeme vyrazit?“ zeptal se.
„Jasná páka,“ odpověděla.
Zavřela za sebou dveře a oba zamířili ven na chodbu. Znovu mezi nimi panovalo to dokonale nehybné ticho, kvůli kterému si přála, aby si byli už trochu bližší. Dokonce i něco tak nevinného, jako kdyby ji vzal za ruku… potřebovala něco. Cokoliv.
A byla to právě tahle jednoduchá touha po lidském kontaktu, která jen dokazovala, jak moc s ní zacloumal její otec, když ji přišel navštívit.
Bude to už jenom horší, když je teď venku z vězení, pomyslela si, když s Moultonem nastoupili do výtahu a klesali směrem k vestibulu.
Nehodlala však připustit, aby jí otec zničil rande.
Všechny myšlenky na něj vytlačila z hlavy a vyšla s Moultonem ven na teplý večerní vzduch. A k jejímu překvapení to fungovalo.
Aspoň na chvíli.
TŘETÍ KAPITOLA
Japonská restaurace, kterou vybrala, měla k dispozici hibachi grill s takovými těmi velkými otevřenými sporáky, kolem kterých se mohly shluknout skupinky lidí a sledovat, jak kuchaři provádí své umění. Chloe s Moultonem dali přednost stolu v tiché, soukromější části restaurace. Když se oba usadili, s potěšením zjistila, že být s ním na takovém místě působilo naprosto přirozeně. Když pomineme fyzickou přitažlivost, Moulton se jí líbil už od první chvíle, kdy ho potkala. Když byla převelena z Týmu pro zajišťování důkazů do Programu pro zadržování násilných osob, byl pro ni v ten den tím jediným světlem. A dokonce i teď byly mizerné chvilky v jejím životě díky němu lépe snesitelné.
Nechtěla jim takovou konverzací kazit večer, ale taky jí bylo jasné, že pokud to ze sebe nedostane, bude ji to dál jen zbytečně rozptylovat.
„Takže,“ řekl Moulton a obrátil za rožek stránku ve svém menu, „nebylo to divné, že jsem tě pozval na večeři?“
„Podle mě to určitě záleží na tom, koho se ptáš,“ odpověděla. „Ředitel Johnson by si asi nemyslel, že je to nejlepší nápad. Ale abych byla upřímná,“ řekla, „tak nějak jsem doufala, že to uděláš.“
„Aha, takže jsi tradicionalistka? Nepozvala bys mě sama a jenom bys čekala, až to udělám já?“
„Není to ani tak o tom, že bych byla tradicionalistka, spíš mám ještě pár jizev z předešlého vztahu, o kterém bych ti asi měla něco málo říct. Ještě před sedmi měsíci jsem byla zasnoubená.“
Šok v jeho tváři byl jen chvilkový. Nevyčetla v ní však žádný strach ani zahanbení. Než na to stihl cokoliv říct, přišla servírka, aby si od nich vzala objednávky na pití. Oba si objednali Sapporo a učinili tak co nejrychleji, aby kouzlo situace nestihlo vyprchat.
„Můžu se zeptat, proč vám to nevyšlo?“ zeptal se Moulton.
„To by bylo na dlouho. Ve zkratce se dá říct, že na mě moc visel a nedokázal se odpoutat od stínů své rodiny – konkrétně se nedokázal pustit sukně své matky. A když jsem najednou začala pracovat u FBI, nedá se říct, že by mě v tom kdovíjak podporoval. Taky mě nepodporoval, co se týče rodinných záležitostí…“
V tu chvíli si vybavila, že Moulton už z její rodinné historie něco málo ví. Když ke konci tréninku zjistila to všechno o svém otci, byla si dobře vědoma toho, že se to na akademii rychle rozneslo.
„Jo, nějaké útržky jsem zaslechl…“
Nechal větu nedokončenou. Na Chloe to působilo tak, že pokud by mu o tom chtěla říct, vyslechl by ji, ale pokud by do téhle oblasti zajít nechtěla, pochopil by to. A v tu danou chvíli, když se jí tohle všechno honilo hlavou, si řekla, že je to teď nebo nikdy. Nemá smysl čekat, pomyslela si.
„O detaily se s tebou podělím někdy jindy, ale jinak si myslím, že bys měl vědět, že jsem dnes viděla svého otce.“
„Takže ho pustili?“
„Ano. A myslím si, že ho pustili díky objevům, které jsem učinila v posledních několika měsících.“
Moultonovi chvíli trvalo, než se rozmyslel, kam tuhle konverzaci dál směřovat. Stejně jako ona se napil piva, aby tak koupil trochu času. Jakmile trochu upil, odpovědí jí byla ta nejlepší otázka, v kterou mohla doufat.
„Jsi v pohodě?“
„Myslím, že jo. Jen jsem to nečekala.“
„Chloe, nemuseli jsme dnes nikam chodit. Pochopil bych, kdybys to odřekla.“
„Skoro jsem to udělala. Ale nevidím důvod, proč bych mu měla přenechávat kontrolu nad svým životem.“
Přikývl a oba nastalého ticha využili k tomu, aby si prohlédli svá menu. Ticho trvalo až do doby, kdy přišla ta samá servírka, aby si od nich vzala objednávky. Když byla pryč, Moulton se trochu naklonil přes stůl a zeptal se: „Chceš o tom mluvit, nebo to budeme ignorovat?“
„Víš, myslím, že bych to prozatím raději ignorovala. Jen ber na vědomí, že možná nastanou chvilky, kdy budu působit trochu nepřítomně.“
Usmál se a pomalu vstal. „To se zdá fér. Ale jestli nevadí, rád bych teď něco vyzkoušel.“
„Co?…“
Udělal jeden velký krok k ní, trochu se sehnul a políbil ji. Nejdřív mírně ucukla – nebyla si jistá, co se vlastně děje. Když jí však došel jeho záměr, prostě se tomu poddala. A nejen to, polibek mu oplatila. Byl něžný, ale zároveň dostatečně naléhavý, aby si uvědomila, že na to nejspíš myslel (stejně jako ona) už pěkně dlouhou dobu.
Polibek ukončil dřív, než to mohlo začít být nepříjemné. Konec konců právě seděli v restauraci obklopení ostatními lidmi. A Chloe veřejné projevování fyzické náklonnosti nikdy moc nemusela.
„Ne že bych si stěžovala,“ řekla, „ale proč jsi to udělal?“
„Ze dvou důvodů. Zaprvé, snažil jsem se být odvážný… což je něco, co se ženou dělám jen zřídka. A zadruhé jsem chtěl odvést tvou pozornost… doufám, že to, co jsem udělal, pomůže přebít myšlenky na tvého otce.“
Hlavu měla skoro jako v oblacích a celé její tělo jako by se koupalo v teplých paprscích slunce. Vydechla. „Jo, myslím, že to docela fungovalo.“
„Dobře,“ řekl. „Taky předpokládám, že se aspoň nemusíme zabývat tím nesmyslem, jestli se máme na konci prvního rande políbit nebo ne, protože tuhle část vždycky zvořu.“
„No já doufám, že po tomhle k tomu dojde,“ řekla.
A jak Moulton doufal, myšlenky na jejího otce a jeho nenadálou návštěvu před jejím prahem se najednou zdály velice vzdálené.
***
Večeře probíhala lépe, než mohla doufat. Jakmile se poprali s tématem jejího otce a pak po Moultonově nečekaném polibku pokračovali v konverzaci, všechno probíhalo velmi hladce. Bavili se o tom, jaké to je naučit se, jak to chodí v FBI, pokračovali hudbou, filmy, známostmi a historkami z akademie, bavili se o svých zájmech a koníčcích. Celé to působilo tak přirozeně způsobem, který Chloe naprosto nečekala.
Bohužel však kvůli tomu začala litovat, že se na Stevena nevykašlala už dřív. Pokud jí tohle všechno unikalo, když se kvůli němu přestala zajímat o ostatní muže, pak tedy celou dobu přicházela o hodně.
Oba už dojedli, ale ještě nějakou dobu poseděli nad několika skleničkami. Moulton jen znovu prokázal svou péči a zájem, když se zastavil na dvou drincích, zatímco Chloe už měla třetí. Dokonce se jí zeptal, jestli by jí bylo příjemnější zavolat si taxík, než aby si on sedl zavolat.
Něco málo po desáté večer ji odvezl zpátky k jejímu bytu a zastavil u patníku. K opilosti měla daleko, ale byla v příjemné náladě, takže uvažovala o věcech, na které by se střízlivá ani neopovážila pomyslet.
„Dobře jsem se bavil,“ řekl Moulton. „Rád bych to velmi brzy podnikl znovu, pokud by nám to v práci nepůsobilo potíže.“
„Já taky. Díky, že jsi mě konečně pozval.“
„Díky, že jsi souhlasila.“
I když se za špičkovou svůdnici ani zdaleka nepovažovala, na jeho slova odpověděla tím, že se k němu naklonila a políbila ho. Stejně jako ten polibek v restauraci začal i tento pomalu, ale postupně se prohluboval. Jeho ruka se najednou dotýkala její tváře a pak sklouzla na její zátylek, aby si ji přitáhl blíž. Byla mezi nimi područka, a tak se přes ni pomalu naklonila, aby si mohla opřít ruku o jeho hruď.
Nebyla si jistá, jak dlouho ten polibek trval. Byl pomalý a divoce romantický. Když se od sebe odtrhli, Chloe mírně lapala po dechu.
„Takže fakt, že jsem nikdy pořádně nerandila, jsme si už vyjasnili,“ řekla, „takže pokud udělám v další části chybu, budeš mi muset odpustit.“
„Jaké části?“
Chvíli zaváhala, ale konec konců, měla v sobě tři drinky. „Chtěla bych tě pozvat dál. Ráda bych předstírala, že tě zvu na kávu nebo další skleničku, ale to bych lhala.“
Moulton vypadal upřímně překvapeně. Byl to ten typ pohledu, který na ni působil dojmem, že ji snad špatně odhadl. „Jsi si jistá?“ zeptal se.
„To znělo vážně blbě,“ řekla zahanbeně. „Myslela jsem to jinak… ráda bych v tom, co děláme, pokračovala dál, akorát ta područka to trochu kazí. Ale nemám… nemám v úmyslu se s tebou vyspat.“
Dokonce i v tlumeném světle viděla, že se při jejích slovech začervenal. „To bych od tebe ani nikdy nečekal.“
Přikývla. Taky se trochu styděla. „Takže… takže chtěl bys jít dál?“
„To bych vážně, vážně chtěl.“
S těmi slovy ji políbil. Tentokrát víc hravě. Během toho z legrace šťouchl do područky mezi nimi.
Odtrhla se od něj a otevřela dveře. Když spolu kráčeli ke vchodu, nedokázala si vzpomenout, kdy se cítila tak… tak povzneseně.
Povzneseně, pomyslela si s úsměvem. Tohle slovo jednou Danielle použila k popsání pocitu, který následuje po fyzickém orgasmu. Při téhle vzpomínce se Chloe tělem rozlila vlna tepla, takže když vcházeli do budovy, natáhla se a vzala Moultona za ruku.
Nastoupili do výtahu a když se za nimi zavřely dveře, Chloe sama sebe překvapila, přitiskla ho ke stěně kabiny a políbila ho. Když se ho teď konečně mohla pořádně dotknout, vzala ho za pas a přitiskla ho blíž k sobě. Jejich polibek byl vášnivější a nesl s sebou daleko větší náznak toho, co by s ním v danou chvíli chtěla dělat.
On byl stejně dychtivý a položil jí ruce na kříž. Když si ji k sobě přitáhl a jejich těla se setkala, lehce vydechla. Bylo to trochu trapné.
Výtah se zastavil a ona se odtáhla. Dokázala si představit překvapené výrazy lidí, se kterými budovu sdílela, kdyby ji přistihli, jak se mazlí ve výtahu. Trochu se jí ulevilo, když si všimla, že Moulton vypadal taky mírně rozhozeně a hluboce oddychoval.
Vedla ho chodbou kolem dalších čtyř bytů až ke svým dveřím. V tu chvíli jí došlo, že kromě Danielle je Moulton jediným člověkem, který ji kdy v jejím bytě navštívil.