Celou ulici Palackého skáčeme o jedné noze, kdo to déle vydrží, nebo jdeme pozpátku, to také každý nedokáže, a pak se zastavíme před cukrářstvím pana Svobody. Ve skříni tu jsou koláčky, krémové trubičky, rohlíčky a dorty, růžové, hnědé a zelené. Také čokoládové placičky, posypané takovými bílými a červenými semínky. Tak stojíme s Bejvalem Tondou před výkladem, prstem ukazujeme na dorty a říkáme se značnou rychlostí: To je moje, to je zas tvoje, a tak se jako rozdělíme o celý výklad.
I tázal jsem se Bejvala, zda by se bál, kdyby ho na noc zavřeli do cukrářství. Bejval Antonín odvětil, že by se ani trochu nebál, že by tam všecko sežral.
Já bysem se taky nebál a taky bych všecko sežral. Ale na hřbitově bych se bál. Tam v jednom kuse straší. Kdo naposled umře, tak mezi ostatními nebožtíky nemá žádnou úctu, to je zrovna tak, když přijde do školy nový žák. Tak ten nový umrlec musí sedět na čerstvém hrobě, zahalený v prostěradlo, a vartuje. To musí být otrava! Já bysem nechtěl mít na krchově službu, ani kdyby mně někdo za to dal celý pytel burských oříšků, k tomu album cizozemských známek, modrý svetr a palčivé sklíčko.
* * *
My, kteří bydlíme v Palackého ulici, jsme přátelé, ale ostatní jsou nepřátelé. My jsme ti nejudatnější, pročež jsme postrachem všech nepřátel.
Kteří jsou nepřátelé: To jsou Ješiňáci, ti jsou nejzlejší. Ostávají v Chaloupkách, jsou zrzaví a mají obličeje pihovaté, takže jsou kropenatí jako boby zvané řezníci. Jejich území se rozprostírá od hostince Na purku, zabírá nádraží a cihelnu a táhne se až k dělnickým domkům, zvaným Na Zavadilce. S nimi sousedí Dražáci, ale ti jsou zas falešní. Nejraději by byli na obě strany. Jednou jdou s námi, podruhé zase s Ješiňáky. Ale jsou víc pro sebe a každému se posmívají. Jednoho Dražáka vedl pan Letovský, strážník, na obec, protože dal Ducbabovi kamenem do hlavy. On brečel a jeho tatínek, co je holič, řekl, že to dá soudu. Dražák dražácká na obci lhal, že ne, že nikdy neměl kámen v ruce, ale já ho dobře znám, je to Bednařík, ten je ze všech nejhorší, nikoho nenechá. Bednaříkovi jedí psy a kočky. Bednařík má trojku z mravů.
Avšak největší naši nepřátelé jsou Habrováci, to jsou ti nejhorší sprosťáci. Habrováci i do školy nosí plné kapsy kamenů. Mají přesilu. Jejich mravy jsou špatné, zvyky ošklivé. Povahy jsou nesnášenlivé. Často bývají po škole. Ve škole sedí v oslovských lavicích, protože neprospívají. Také vyrušují a na jiné to svádí. Ruce si nemyjí, také krk mívají špinavý a pan učitel je posílá do umyvárny. Tuhle povídal, že by si Habrováci mohli za ušima sázet brambory, všichni jsme se smáli, oni měli vzteka. A pan katecheta říká: Vy Habrováci jste plémě amalekitské, Bohu nemilé a lidem protivné.
Území Habrováků se rozprostírá po obou březích potoka javornického. Obyvatelé se živí chovem husí a soukenictvím. Někteří se oddávají pašeráctví, pročež musejí chodit s četníkem na okres. Mnozí úpí ve vězení pro špatné skutky. Habrováci každému nadávají. Běda cizinci, který by se odvážil do jejich země bez průvodu rodičů nebo jejich zástupců!
Válka s Habrovou počíná se obyčejně na podzim, když rolníci sklidí, radují se z hojné úrody a ze stodol se ozývá buchání cepů. Tehdy naši vystoupí na stráň, z níž možno zhlédnouti celou zemi habrovskou až k obzoru, kde sousedí s územím lukavickým. Oko se pokochá úchvatnou vyhlídkou a ústa z plných hrdel spustí potupnou píseň, která jest Habrovským proti mysli. Tato píseň zní:
Jakmile se píseň ta válečná ozve, již vyřítí se ze všech chatrčí, domků, ano i obydlí občané habrovští a mávají klacky a divoce pokřikují.
Avšak každé válce předcházejí manévry, aby si vojsko zvyklo pobytu v poli a drsnému životu válečnickému. Také letos jsme se ustanovili, že budeme konat manévry, a to na vrchu Budíně, jenž vévodí našemu městu a odkudž je překrásný pohled, jemuž se obdivují i cizinci. Na Budíně jest les, kde nerostou ani jahody, ani borůvky. Nic tam není.
A tak jednoho jitra se shromáždilo vojsko u našeho domu, tatínek o ničem nevěděl, protože právě šel do magacínu pro petrolej. Kdyby to věděl, tak by zařval strašným hlasem: Já ti dám manévry, vem si knihu a uč se! Velitelem veškeré branné moci byl Bejval Antonín, neb jest ze všech nejsilnější a ve všem se vyzná. Velitelem by chtěl býti Kemlink Eduard, jelikož jeho tatínek píše na berňáku, pročež ho každý musí zdravit. Náš tatínek ho také musí zdravit, přičemž pokaždé vyndá dýmku z úst. Éda Kemlink se chlubí, že umí kreslit plány, a tudíž nakreslil plán Budína i okolí. Pravil, že každé vojsko musí mít plány, jináč by utrpělo porážku a musilo by se dát na kvapný ústup. On se v tom vyzná, a až bude velký, že půjde do kadetky učit se na důstojníka. A bude mít šavli se střapcem. Bejval povídal, teda že je dobře, ať ty plány nakreslí. Sám že udělá takový vynález zkázy, kterým všechny nepřátele zničí.
Přidal se k nám Zilvar z chudobince, protože viděl, že máme s sebou buchty. A měl kameny v kapsách a prak. Řekl, že přivede ještě víc hochů, ale Bejval odpověděl, že je nás dost. Éda měl pušku, levolvér a kapsle, divoce koukal a mluvil hlubokým hlasem. Já jsem měl palcát jako husité, když se položili táborem u města Naumburku a vyslali k nim družičky, aby je nechali být a neublížili jim. Pak šli husité domů a cestou zpívali Kdož jste boží bojovníci a každý se lekl, když to slyšel. Já jsem četl takovou knihu a každého palcátem praštím, ať si pak jde žalovat.
Taktéž jsme měli vozejk, na němž byly naloženy buchty, abysme na pochodu netrpěli hladem. Když jsme se chystali vyrazit, tu přišla Eva, dcera cukráře Svobody, a pravila, že by s námi chtěla jít na manévry. Načež velitel Bejval Antonín odvětil, že to jsou hlouposti, neboť ženská na vojnu nepatří. Eva byla lítostivá a natahovala moldánky. Tak jsem se do toho vmísil a otázal jsem se, proč by nemohla jít s námi? Mně se Eva líbí, protože krásně voní po vanilkovém cukru.
Když jsem se za ni přimlouval, tak se na mne díval Jirsák Čeněk a příšerně se šklebil, mně na potvoru. Když on se díval, tak já jsem se taky díval, přistoupil jsem blíž, on šel také blíž, zaťal jsem pěsti, on také zaťal pěsti. Já jsem řekl: Tak si pojď!, on odpověděl: Jen pojď ty! Velitel pravil, že se teď nemáme prát, protože by to nemělo žádnou cenu, na to je dost času až pak, nýčko je třeba se dát na pochod. Tak jsme toho zatím nechali, ale Jirsák Čeněk to má u mne schováno, já vím, proč se příšerně šklebil. On si myslí, že Eva je moje nevěsta, to je bídná lež, kdo o mně říká, že jsem ženich, tak je sám ženich, a ze všech největší. Já se ženit nebudu, a jestli se Čeněk bude ještě jednou příšerně šklebit, tak ho praštím tím největším šutrákem.
Velitel rozhodl, že tedy Eva půjde s námi a potáhne vozejček s buchtami, aby byla také něco platná. Eva si radostně poskočila, že tu bude hned, jestli si také může vzít s sebou Jiřinu, protože to jest její největší a nejvěrnější přítelkyně, před kterou nemá žádné tajnosti. Bejval pravil: Proč ne? Jenom koukej, ať už jste tady.
Tak jsme čekali, pořád čekali, a holky nikde, velitel řekl: Ježíšmarjá, to je doba!, mužstvo reptalo a Čeněk se znova ozval, že to věděl hnedle, ženské do války nepatří, ale nedíval se na mne, aniž se příšerně šklebil, což bylo jeho štěstí. Kemlink bručel, že kdyby to věděl, tak mohl jít radši k strejdovi, co má králíkárnu, podívat se na jeho novou ramlici. Velitel vyslal rychlého posla k Svobodovům do krámu, co jako je, pan Svoboda se ho přísně otázal: Čím posloužím? a posel se zalekl, takže si koupil za krejcar bonbóny, a nepořídil.
Teprve za hodnou chvíli přišla Eva, provázená Jiřinou Hrazdírovou, nějakou Boženou Šebkovou a ještě jednou holkou, kterou neznám. Všechny se chechtaly a Jiřina měla slunečník, který vzala matce. Dívky byly odvedeny k vozatajstvu a táhly vozejk s buchtama. A pořád si něco šeptaly a pištěly jako myši.
Když jsme se přiblížili k lesu Budínu, tak holky počaly zpívat: Ramóno nebo tak nějak, takovou hloupou holčenčí píseň, strašně vysokým hlasem. Velitel se rozzlobil a zařval: Ticho! Copak je to za pořádek? Nedaleko může ležet nepřítel v záloze a ony si tu krákorají jakoby nic.
Děvčata se mu smála, Bejval měl vztek a řekl, že už je to naposled a že si můžou dělat blázny ze své babičky. Holky se ještě víc smály, to ony dělají vždycky, poněvadž jsou blbé.
Na kraji lesa jsme se utábořili, abychom si odpočinuli, a kochali jsme se krásnou vyhlídkou. Éda Kemlink rozvinul plán, byl krásně nakreslený, tuší vytáhnutý, stínovaný, ano i barvičkami vymalovaný. Každý strom, každý kámen a cestička byla k poznání, takže jsme se všichni divili, jenom Čeněk Jirsák pravil: To je toho!
Když jsme si odpočinuli a nabrali nových sil, tu velitel poručil, abychom se plížili lesem a hlásili všechno podezřelé. Tak jsme se plížili a bedlivě se dívali na všechny strany. Napřed kráčel Éda Kemlink, protože pravil, že je důstojník, měl v ruce plán a díval se do něho a v jednom kuse velel: Vpravo hleď! Vlevo toč! I dostal najednou kamenem a zařval.
Koukali jsme se, co je, a houští zapraštělo a z něho se vyřítil Ješiňák, mával klackem a křičel: Mažte je, řežte je! A viz! za ním druhý, třetí, bylo jich nejmíň milión těch Ješiňáků, všichni řvali jako bejkové a mávali klacky. Z toho jsem poznal, že nás falešně přepadli, a snažil jsem se spasit útěkem.
Také velitel se chtěl spasit útěkem a schoval se do škarpy. Myslil si, že ho nebude vidět, ale Ješiňáci ho našli, vytáhli ho za pačesy a pak ho vochlovali, jeden mu zezadu plivl na kalhoty. Ženské se daly do bréče, kvičely a křičely, nechaly vozejk vozejkem a utekly. Ješiňáci nám sežrali buchty, načež nás honili po polích a hulákali, že nás musejí zničit, abysme si podruhé nefoukali.
Bůh ví, jak by to dopadlo, možná že bysme byli všichni po smrti, kdyby se náhle neobjevil jakýsi rolník, který byl rozzlobený. Rolník ten měl bič a křičel: Holoto jedna secsakramentská, já vám dám plašit mně dobytek!
Toho se nepřítel zalekl, protože ten rolník byl podle všeho náramný sprosťák a byl by nepřítele zmaloval. Tak Ješiňáci se dali na zbabělý útěk a rolník pravil, že každému přerazí hnáty, jemu je to jedno. A Ješiňáci utíkali pořád pryč, a když byli daleko, tak rolníkovi nadávali, ale nebylo jim rozumět.
My tedy šli domů a Éda Kemlink ztratil plány. Čeněk Jirsák plival krev a pravil: Já to věděl, tak to máme. Já jsem nechtěl, aby ženské šly s námi, s nimi není žádná hra. Jinak, pravil, by Ješiňáky porazil jako nic, ani desíti by se nelekl. Ptal se mne, jestli jsem neviděl, jak se na něho čtyři sápali a on jednoho po druhém složil. Já jsem řekl, že jsem to neviděl, a on se příšerně šklebil.
Já jsem pravil: Na mne se nemáš co šklebit, on však odvětil: Budu se šklebit, schválně se budu šklebit, tak jsem pravil: Když se šklebíš, tak jseš opice, pročež jsem mu dal jednu přes kebuli. On mně dal také jednu přes kebuli, a tak jsme se fackovali.
Velitel Bejval Antonín vece: Fuj, fuj, nehrám! a odešel. Éda Kemlink pravil, že musí jít do houslí, že už dvakrát scházel. Dražák Zilvar odešel už předtím, hnedle jak viděl, že se blíží Ješiňáci, a také ostatní odešli.
Šel jsem teda domů s Jirsákem a celou cestu jsme se fackovali. U Dlouhé Vsi nás potkal pan Fajst a pravil: To je pěkná školní mládež! Proto jsme se přestali fackovat a rozešli jsme se do svých domovů.
* * *
Povídal jsem, že Bejval Antonín jest velký vynálezce, největší vynálezce ze všech, a je to taky prauda. Tuhle mně pravil, že zase něco vynalezl, ale že mně to nemůže prozradit, leda když se zadušuju, že to nikomu neřeknu. Tudíž jsem pravil: Namoutě kutě! a třikrát jsem si odplivl.
Tak Bejval Antonín pravil: Pamatuj si, žes přísahal, a pak řekl, že vynalezl hru, která se nazývá Palič ceciliánského města Mostravy. Hra spočívá v tom, že se na poli postaví dědina, která se podpálí, a obyvatelstvo bude hasit.
Mně se to velmi líbilo a pravil jsem, že by se to mělo říct taky Édovi Kemlinkovi, ten jistě dovede dělat obyvatele.
Bejval povídal, že jo, a já jsem řekl, že Zilvar z chudobince taky může dělat obyvatele. Bejval souhlasil. Ale já jsem mínil, že Jirsákovi se to nesmí říct, protože každou hru zkazí.
To se vr! vece Bejval Antonín.
Potom řekl, že by k tomu potřeboval krabice, z nichž by se ty domy vystavěly. Jestli bych ty krabice mohl opatřit.
Odpověděl jsem: To bysem mohl. Pravil jsem, že je odcizím strýčkovi, k němuž se nepozorovaně vloudím.
To by bylo prima, vece Bejval Antonín.
My totiž máme strýčka a ten se nazývá Alois Vařeka. Má na náměstí dům a vede obchod suknem a látkami, prodává límce, košile, jakož i krabátle.
Strejda je lakomý, teta Vařeková je taky lakomá. Ona se nazývá Emílie. Nikomu nic nedají. My s nimi nemluvíme.
Když mě strejda vidí, tak se mě ptá: Co jste měli dneska k obědu? a já vždycky odpovídám: Brambory. Strýc se táže dále: Maštěný? Nemaštěný, odpovídám. To mne navedl tatínek a pravil, že u Vařeků nesmím nikdy prozradit, že jsme měli zelňáky či boží milosti, kočičí tanec, čalamádu nebo uhlířinu, chlupaté knedlíky, nastavovanou kaši, lívance, nebo dokonce maso. Kdybych mu to řekl, tak by si udělal: Jojo, pak máte něco mít, když všecko prožerete. A teta by jistě k tomu dodala: Nejdřív jste samý ejchuchu, ale pak přijde to ouvé. Kdo šetří, má za tři. Máte pamatovat na zadní kola.
Tatínek pravil, že se Vařekovi bojí, že bysme se na ně spoléhali, ale to si počkají. Tatínek ví, že nemáme od nikoho nic k očekávání a že se sami musíme starat. Maminka pravila: Ona si Emílie myslí, že bych dětem ani neměla dát najíst, pro děti mně by mělo být líto kousek toho žvance?
Strejda Vařeka je strašlivě bohatý, má ve sklepě zakopané milióny zlaťáků. V noci chodí do sklepa s lucernou, a když přijde do sklepa, řekne hrozným hlasem: Abr kábr domine. Na ta slova se rozevře stěna, ukáže se skrejš a v ní truhla plničká zlaťáků. Strejda postaví lucernu na zem a pak počítá peníze.
To mně vypravoval Franta Voborníků, co jsou u Vařeků jako nájemníci. Tázal jsem se ho, zda tu truhlu se zlaťáky viděl, on odpověděl, to zrovna ne, ale že se jednou v noci probudil a slyšel, jak se ze sklepa ozývá cinkání: Ajnuncvancik cvajuncvancik. Franta když to pravil, tak se strašně zadušoval, z čehož jsem poznal, že nevrdlouže. Když jsem to tatínkovi vypravoval, tak se zasmál: Hohoho! a dal mně větrovou pokroutku.
Vařekovi mají také dědečka, který jest děsně starý, loni mu bylo dvě stě let. Sedí pořád ve fodelu, na hlavě má kulatou čepičku se střapcem, vousy mu rostou z nosu, z očí i uší a na zádech mu roste mech. Taktéž má u nosu kapku. Sedí ve tmě, šňupá tabák a potom hlučně kýchá, jako když vybouchne kapsle. Pověst vypravuje, že když jednoho dne jel kolem Vařekovic baráku sám císař Josef v kočáře, tak dědeček si klekl do bláta a podal císaři pánu písemnou žádost, aby dostal trafiku. Císař pán poručil zastavit příležitost, vlídně se usmál, řka: Dobrý muži!
Dědeček už nic nevidí, ale zato sluch má bystrý. Když v krámě strejda Vařeka povídá učedníkovi, aby skočil s penězma na poštu, tak dědeček tluče holí o podlahu a vztekle zařve: Nedovolím, aby se bůhzdarma vyhazovaly peníze! Proto když je u Vařeků řeč o penězích, tak se mluví šeptem.
K odcizení krabic jsem si vybral chvíli k polednímu, když jsou po obědě. V ten čas tetinka Emílie nadává v kuchyni služce a služka odmlouvá, učedník pak jde s jinými učni hrát karty na kláda u novostavby. Strejda Vařeka pak si lehne v krámě na pult, dá si štůček sukna pod hlavu, jiným kusem látky se přikryje, načež praví: Á jo, stojí to všecko za hovor, kdyby někdo přišel, tak mne zbuďte, ale v tu dobu nepřichází žádný zákazník. Potom báječně chrápe a o ničem neví.