Bejval Antonín pravil, ať už toho necháme, že jsme oba volové. Tak jsme toho nechali.
* * *
U Klobouku bylo horko a slunce svítilo. Já mám rád, když slunko svítí, protože když přivřu víčka, tak se dělají duhové balónky. Když jsem byl malý, tak jsem je chytal, chtěl jsem si je zavřít do šuplete, protože jsem neměl rozum. Dnes už mám rozum, ale přece jsem rád, když se dělají duhové balónky.
Tak jsme se svlékli a hovada nás štípala, poněvadž u Klobouku je plno hovad. Někteří praví, že když hovada štípají, tak bude pršet, ale já jsem vyzkoumal, že to není pravda, jelikož hovada štípají pořád. Hovado je chytré, ono se neutopí, to je můžeš držet pod vodou třeba hodinu, ono pak vyplave a ulítne jakoby nic, sprosťák! Ono je napuštěné nějakou mastnotou, proto mu voda nic neudělá. Nejlepší jest proti hovadímu štípnutí se namazat bahnem, ale my se stejně namažeme, abysme vypadali jako černoši. Bejval Antonín si udělal šmouhy, aby vypadal jako zebra, ale já jsem si namaloval vousy, abysem vypadal jako pan strážmistr Kordule, co vodí vandráky a loupežníky do basy. Všem se to líbilo a každý to dělal po mně a Venda Štěpánek to taky dělal po mně, ačkoli nemá z toho ještě rozum.
A váleli jsme se po louce, někteří mluvili, ale já jsem nemluvil a díval jsem se, jak lidé kosí seno. Pak jsem viděl, jak z dálky přijížděl vlak, a tak jsem si myslil: Jestlipak přijeli cesťáci? Já jsem rád, když přijede cesťák, protože on pak přijde k nám do krámu a tatínek se s ním hádá. On pokaždé říká, dejte mi pokoj, já nic nechci, zůstalo by mně to ležet, lidi nekupujou, jsou špatné časy. Pan cesťák taky mluví, že jsou špatné časy a že to není nic platné. Tak se hádají hodnou chvilku a potom pan cesťák vytáhne notes a zapíše si objednávku. Pak zastrčí notes, podá tatínkovi ruku a řekne nejuctivější služebník, já se vám klaním.
Mně se pan cesťák velmi líbí, protože je vždycky celý nový, vousy má voňavé, vlasy taky voňavé a chodí si jako ve svátek. Když do krámu vstoupí maminka, tak pan cesťák řekne rukulíbám, milostpaní je pořád jak ta růžička, maminka se směje, pohrozí mu prstem a praví: Vy jeden!
Proto mám vlak rád, že vozí cesťáky, a také proto, že z něho jest rozhled do šíré krajiny. Až budu velký, tak budu pořád cestovat a budu mít kožený kufr.
Když jsme se vyváleli, tak jsem pravil: Kdo se nejdřív osmělí?
Všichni křičeli: Já! Ale nejdříve se osmělil Éda Kemlink, ten vám má skok jako plavec závodník. Bejval a já jsme plácli do vody jako žába, ale Čeněk Jirsák skočil pozpátku, protože je hrdý. Ale předtím se pokřižoval.
Ten malý chlapec Venda Štěpánků taky vykřikl: Já! a skočil do vody, jak to viděl u těch dospělých.
U Klobouku jest velká touň a my jsme si nevzpomněli, že Venda Štěpánků třeba neumí plavat. On taky neuměl.
A zmizel pod vodou, pak se vynořil, něco vykřikl, zase zmizel a polykal andělíčky.
Ježíšmarjá! křičeli jsme. On se utopí!
Protože je tam vír a voda se točí pořád dokola a je tam plno kořenů, do kterých se zapletou nohy. Tak jsme stáli a křičeli a byli jsme polekáni, protože jsme nevěděli, co teď.
Jenom Zilvar z chudobince nekřičel, on nikomu nic neřekl a skočil do touně. Nýbrž plaval pod vodou a šmátral kolem sebe, vynořil se, kašlal vodu a pravil: Už ho mám, už ho držím za vlasy!
Všichni jsme křičeli: Nepusť ho!
On odpověděl: Nepustím, neboť ho držím pevně.
Pomohli jsme mu vytáhnout Vendu na břeh, a když byl na břehu, tak Zilvar pravil: Herdek filek! a vysmrkal se.
Venda ležel bez hnutí a nebylo vidět, že dýchá. Už jsme si myslili, že je po něm, tak jsme byli celí pryč, a já jsem pravil: Tak vidíte, já jsem nechtěl, aby šel s námi, a bylo mně do bréče.
Bejval Antonín taky pravil, že nechtěl, aby šel s námi, ale já jsem pravil: To není prauda, ty vrdloužeš, sáms povídal, nechte ho, ať jde s námi.
Bejval sprostě pravil, že sám vrdloužu, ale Čeněk Jirsák pravil: Teď se nehádejte, to nemá žádnou cenu, nýbrž musíme přivést utopence k životu.
Éda Kemlink pravil, že je to prauda, co říká Jirsák, ale jak to máme udělat?
Čeněk Jirsák pravil, že na chodbě školy, co do ní chodíme, jest obraz, na kterém je vymalováno, jak se vzkřísí umrlý utopenec, a že se to musí podle toho dělat.
A dělal to podle toho a pohyboval Vendovýma rukama i nohama a mačkal mu břicho, až z něho vyšla voda.
Venda si najednou vzdychl, pak se posadil, koukal a nevěděl, kde je. A nejdřív mu bylo špatně, ale za chvilku mu bylo dobře, my jsme skákali a křičeli: Sláva!, jelikož jsme měli radost.
A Čeněk Jirsák se pokřižoval a pravil: Však měl namále.
Venda se na nás usmíval a vypravoval, co se mu stalo. Pravil, jak ho voda přijala a že to bylo moc krásné a že byl lehký jako balón a v uších mu žertovně šuměly bublinky. A když otevřel oči, kolem dokola to bylo zelené jako na louce a na té louce rostly veliké červené jahody a on si jich chtěl natrhat, ale jaksi nemohl k nim.
On dlouho vypravoval, ale všecko napřeskáčku, a my jsme se v tom nemohli vyznat.
Éda Kemlink pravil: Jó, pěkné jahody, mohls být nebožtíkem.
To není prauda, pravil Venda, nemoh jsem být nebožtíkem, ale chtěl jsem natrhat kytici jahod a přinést je mamince.
Nech ho, pravil jsem, on je ještě malý a neví, co mluví.
Pak jsme moc chválili Zilvara z chudobince, že se neohroženě vrhl do vody, aby zachránil tonoucího.
Zilvar celý zčervenal, protože se rozzlobil, a pravil: Vlezte mi na záda, votroci, a nechte si to! Ale já jsem na něm poznal, že se stydí, protože jsme ho chválili, tak jsme ho pořád chválili a on nadával dosti sprostě.
Potom jsme se ustrojili, jelikož jsme měli koupání dost, a kráčeli jsme domů a nesli jsme si na zádech plavky, aby nám uschly. Zilvar z chudobince vedl Vendu Štěpánkového za ruku a poučoval ho, jak se má plavat. Nejdřív se naučí hrabat jako pes, a když to umí, tak se naučí doopravdy plavat. On mluvil, jak se plave na prsou, pod vodou a pokročilí kraulujou. Rukama to ukazoval a Venda to musil dělat po něm.
A pak se ho otázal: Budeš si to pamatovat?
Budu, pravil Venda.
Zilvar ho pochválil: To je dobře, aspoň se podruhé neutopíš!
* * *
Příštího týdne jsem měl pořád radost a dováděl jsem a dospělí mne napomínali, že neposedím. Poněvadž byl konec školního roku. A největší radost jsem měl ve středu, protože jsme dostávali vysvědčení, a Kristýna pravila: S tebou čerti šijou.
Toho dne ráno jsem si neudělal v peřinách doupě ani jsem si nepředstavoval, že jsem zvíře, ale sám jsem vyskočil z postele a křičel jsem: Vysvědčení vystrčení! Vystrčení za dveře, bude dobrá večeře!
Kristýna se ušklíbala a pravila: Jenom jestli! Když propadneš, bude ran jako maku, ne-li dobrá večeře.
Já jsem pravil: Ty propadneš, Rampepurdo rampepurďácká, ne-li já.
Ona mě honila s koštětem, oba jsme křičeli a pořád se smáli a maminka pravila: Vy, Kristýno, máte ještě méně rozumu než to děcko.
Kristýna pravila: Milostpaní, když on začal.
Když nám pan učitel rozdával vysvědčení, tak nás vyvolával jednoho po druhém a byl celý jinačí, protože byl ve svátečním. Žáci byli taky ve svátečním. Zilvar z chudobince měl kalhoty po tatínkovi a čepici mu půjčil pan Stádník, co bydlí taky v chudobinci, aby Zilvar byl taky ve svátečním. Kabát měl po bráchovi, co šel na vojnu, a rukávy mu byly dlouhé, ale on si z toho nic nedělal a utíral si do nich nos. Otakárek Soumarů byl v námořnickém a přivedla ho slečna. Édovi Kemlinkovi vrzaly botky a on byl rád. Bejval Antonín měl modrou kravatu a dal se ostříhat mašinkou. Já jsem měl hodinky, ale nesměl jsem je otevřít, kdybysem se chtěl podívat na kolečka.
Než nám pan učitel rozdal vysvědčení, tak nás napomenul, abysme ani o prázdninách nezapomněli, že jsme synové vlasti, pročež abychom ani o prázdninách nesložili ruce v klín a doma pomáhali. Abysme šli příkladem napřed a nedělali hanbu naší škole. Abysme zdravili dospělé a nejedli nezralé ovoce, což je zlých nemocí původce, a nelámali větve, poněvadž je to příroda. Abysme dbali čistoty těla a nemyslili si, že když jsou prázdniny, že můžeme chodit jako čuňata, pročež abysme se vzdělávali četbou.
Mně se ta řeč líbila, pročež jsem si umínil, že si honem půjdu vypůjčit k Édovi Kemlinkovi detektývku, protože pravil, že má krásnou detektývku Mrtvola v mezinárodním vlaku, abysem měl co číst, poněvadž jsem všecko přečetl.
Když jsme obdrželi vysvědčení, tak jsme byli všichni způsobilí postoupiti do vyšší třídy, jenom dva kluci propadli, nějaký Vosáhlo Arnošt z Dubinky, on nemá tatínka a jeho matka posluhuje a pije kořauku. Potom Klema František, kouří retka a je tlustý, jeho tatínek má hospodu a on umí hrát pilijár. Ale já s nimi nechodím, nikdo s nimi nechodí. Oni si z toho nic nedělali, že propadli, ale já bysem měl vzteka, kdybych zůstal sedět.
Já jsem měl jenom dvě dvojky, ostatní samé jedničky, polepšil jsem se z počtů, občanské nauky a kreslení. Byl jsem rád, protože když přinesu krásné vysvědčení, tak dostanu od tatínka korunu, od maminky taky korunu, aby tatínek nevěděl, a můžu si je dát do kasičky, a když mám hodně peněz, tak smím za ně tatínkovi koupit tabák.
A nejlepší z naší třídy byl Páta Karel, on má samé jedničky, protože sedí rovně a dává pozor a pořád se hlásí. Pročež když jsme vycházeli z třídy, tak mu někdo podrazil nohy a on brečel. Bylo to na mně, ale já jsem to nebyl. Myslím, že to byl Zilvar, jelikož se koukal hned jinam.
Když jsme se vyhrnuli ze školy, tak jsme moc křičeli a moc jsme utíkali, jenom Páta Karel kráčel k domovu slušně, jelikož je pitomec. A před školou stál pan Fajst a dával pozor, jestli ho budeme zdravit. Kdybysme ho nezdravili, tak by šel žalovat, protože je žalobník žalobnická. Tak jsme ho pozdravili, i Čeněk Jirsák ho pozdravil, smekl klobouk a pravil: Pochválen! a přitom se příšerně šklebil. Pan Fajst nevěděl, jestli se příšerně šklebí ze zdvořilosti, nebo jemu na potvoru, a tak se koukal.
Jenom Zilvar z chudobince nepozdravil a pan Fajst se na něho koukal a pravil silným hlasem: Neumíš dát počestnost, nezdvořáku?
Zilvar nic neřekl a šel dál a pan Fajst šel za ním a pořád se ho ptal silným hlasem, jestli neumí pozdravit a jak ho to doma vedou. Zilvar zase nic neřekl a šel rychle, pan Fajst šel taky rychle a Zilvar začal utíkat, ale pan Fajst neumí tak rychle utíkat. Pročež když byl Zilvar daleko, tak začal křičet: Pan Fajst vepřovou zblajz, pak koupil koninu pro celou rodinu.
Pan Fajst strašlivě zčervenal a křičel silným hlasem: Ty lotře lotrovská, zraješ pro šibenici! Ale Zilvar šel domů a někteří se smáli.
Pan Fajst se obrátil a díval se na všecky, ale nejvíc se díval na mě, jestli se nesměju, a já se díval jinam. Ale pan Fajst se pořád na mě díval, jestli si nemyslím: Pan Fajst vepřovou zblajz, pak koupil koninu pro celou rodinu. Já jsem si to myslil, ale on mně nemohl nic říct, protože jsem to neříkal, a tak pravil: Ty si dej taky pozor, já už tě dlouho pozoruju.
Já jsem věděl, že na mě přijde žalovat, ale nic jsem si z toho nedělal, protože jsem věděl, že mně naši nic neřeknou, jelikož nám pan Fajst stejně nedá nic utržit.
Tak jsem šel pryč, ostatní hoši šli taky pryč a pan Fajst se zastavil s Kozí Kunckou a my jsme slyšeli, jak pravil: Z těch kluků roste samý kreminálník, vzpomenete si na mě, matko drahá, až tu nebudu.
* * *
Já nyní chodím s Čeňkem Jirsákem a my spolu mluvíme a všem jsem pravil, že spolu mluvíme, aby to věděli. Jelikož jsem poznal, že není falešný, ale náhodou je správný. A vůbec to není prauda, co pravil Bejval Antonín, že Čenda je jenom pro sebe. Sám je falešný. Poněvadž jsem pravil, aby mně půjčil kolo, jen co bych objel rynk, ale on mně nepůjčil, já jsem pravil, snad by ho neubylo, nevídáno, ale on pravil, že mně má koupit kolo náš tatínek, jelikož mu koupil kolo jeho tatínek. Tak jsem mu pravil: Pamatuj si, že si to budu pamatovat, ty lakomče lakomá, však ty přijdeš. On pravil: Tak si to pamatuj, ale svoje kolo si nenechám od každého zhindrovat.
Vypravoval jsem to Čeňkovi Jirsákovi a on pravil, že Tonda byl vždycky takový a že si toho dávno všiml, ale že nic neříkal, aby nikdo nemohl říci, že něco říká. Ale že se vždycky divil, co na něm mám, a že jsem pořád chodil za ním jako ocásek. Pravil jsem, že od nynějška nebudu za ním chodit jako ocásek, a zadušoval jsem se.
A potom Čenda pravil: Nic si z toho nedělej, já mám nápad. Pojď se mnou na půdu a tam ti řeknu nápad.
Šli jsme na půdu, sedli jsme si do vikýře a Čenda pravil: My založíme spolek a pojedeme do Itálie, ale Tondovi o tom nic neříkej, on by chtěl jet s námi.
Pravil jsem, bodejť bych řekl něco Bejvalovi, to mne neznáš, a pak jsem pravil, že by se to mělo říct taky Édovi Kemlinkovi, aby s námi jel do Itálie.
Čenda pravil, beze všeho, tak jsme to řekli Édovi Kemlinkovi a on přinesl škatulku, že se do ní budou dávat peníze, a až budeme mít hodně peněz pohromadě, tak pojedeme. Až budeme v Itálii, tak pošleme Tondovi kartku a on bude mít vztek, že spatříme cizí kraje, a on ne. Až se vrátím, tak řeknu Bejvalovi: Kdo spatřil Vesuv, co soptí síru a plameny, a kdo ne? Kdo byl v jeskyni, co se tam dá pes a on chcípne, a kdo ne? Aha! A kdo mně nechtěl půjčit kolo? Aha!, čímž ho správně převezu.
Sešli jsme se u Kemlinků, abysme se poradili, a paní Kemlinková, když jí Éda pravil, že pojedeme do Itálie, tak nám dala kafe a buchtu, abysme se posilnili na tu dalekou cestu. Pan Kemlink spravoval elektriku, protože když není v kanceláři, tak vždycky spravuje elektriku, a pravil, že byl jako vojín v Itálii u těžké atalerie a že si tam pekli kaštany.
Éda Kemlink má dvě sestry, jménem Viktorka a Rafaela, a ty se nám podívaly do škatulky a byly tam už dvě koruny osmdesát haléřů a ony se nám smály, že za těch pár krejcarů se nedostaneme ani do Dlouhé Vsi. Éda Kemlink pravil, že u něho jsou jedna jako druhá pitomé paznehty a že si myslí, že si je vezme letec, ale ať nemyslí, že žádný letec není takový blázen. Jelikož každý letec sedne do éra a letí do Indie, a co by dělal se ženskou. Ony se chtěly s ním prát a my jsme vypili kafe a pravili jsme, že půjdeme k Jirsákům, abysme měli od ženských pokoj.
Éda má takovou knížku, co se z ní učí italsky, a sám už se z ní předtím učil. On už umí nazpaměť cvičení Láska Zasnoubení Svatba a dovede říct po italsku: Dejte mi políbení, slečno, kdy bude svatba? a my jsme se mu divili, že to dovede říct rychle.
Když jsme šli od Kemlinků, tak jsme byli tři a Pajda šel s námi.
Pajda je Kemlinků pes, on je velice dlouhý, ale nožičky má krátké, křivé. Ale umí tak utíkat, že ho nikdo nedohoní. A když utíká, tak se směje, vyplazuje jazyk a uši mu plandají kolem hlavy jako dvě plácačky na mouchy. Pajda je velice chytrý, on žere všecko. On sní i močenou okurku a ještě by chtěl. A když chce, aby mu otevřeli, tak zaťuká ocáskem na dveře.
Éda pravil: Pajdo, nemůžeš jít s námi, jelikož máme spolkovou schůzi, abysme mohli jet do Itálie, a ty z toho nemáš pojem.
Pajda to poslouchal, stál a byl smutný a měl jedno ucho naruby. A Čenda pravil: Proč by nemohl jít s námi? On nás nebude otravovat jako ty ženské, jelikož má rozum.
Pročež Éda pravil: Tak pojď, Pajdo, a Pajda měl radost a skákal a silně štěkal a olízl Édovi nos. A pak se převalil na záda a hned nato vyskočil, moc rychle běžel, všecko očuchal, a když byl daleko, tak na nás čekal a nožičku měl zdviženou, jako by pravil: Copak nemůžete jít rychleji?
My jsme Pajdu chválili, ale Éda pravil, že se Pajda nezdá, že kouká jako svatý Utřinos, když se mu nadává, ale je to děsný prevít. Pročež bylo na něho už moc stížností. On se spolčil s Amorem, který má hlídat u zedníků na stavbě, ale nehlídá a kouká, kde by co ukradl, neb je známý zloděj. Amor a Pajda nejraději kradou u řezníka Štveráka, jelikož vyčíhli, že pan Štverák jest málokdy v krámě, protože si musí namlouvat v jednom kuse Andulu, co slouží u důchodních. Pročež stojí opřený u okna a kouká se do kuchyně, jak Andula žehlí, a povídá: Pořád v práci, slečno Andulko? Kdypak půjdeme spolu na špacír?