Bílý člověk odpověděl: „Jsem tvůj bratr a kemmer Hode."
Jeho bratr, který se zabil, se opravdu jmenoval Hode. A podle postavy a rysů Getheren poznal, že ten bílý člověk je jeho bratr. Ale jeho tělo už bylo bez života a jeho hlas zněl slabounce jako zaskřípění ledu.
Getheren byl zvědavý: „Kde to jsem?"
„Toto místo je uprostřed vánice," odpověděl Hode. „My, co jsme si vzali sami život, přebýváme tady. Tady spolu my dva dodržíme svoji přísahu."
Getheren byl vyděšený a namítal: „Tady já nezůstanu. Kdybys tehdy se mnou opustil náš krb, mohli jsme jít do jižních krajů, být spolu a dodržovat přísahu celý život; nikdo by tam nemusel o našem proviněni vědět. Ale tys přísahu porušil, zničils ji zároveň se svým životem. A teď nemůžeš moje jméno ani vyslovit."
Byla to pravda. Hode pohyboval bílými rty, ale bratrovo jméno vyslovit nemohl.
Bleskurychle přistoupil ke Getherenovi, s rukama napřaženýma, aby ho zadržel, a chytil ho za levou ruku. Getheren se vysmekl a dal se na útěk. Běžel na jih a viděl, jak před nim z padajícího sněhu vyrůstá bílá stěna, a když do ní vběhl, znovu padl na kolena a nemohl utíkat, jen lézt.
Desátý den poté, co vystoupal na led, ho našli ve svém panství obyvatelé krbu Orhoch, ležícího severovýchodně od Shathu. Nevěděli, kdo je, ani odkud je, protože ho objevili, jak se plazí ve sněhu, s obličejem zčernalým od slunce a mrazu. Zpočátku nemohl promluvit. Přesto si neodnesl žádné trvalé následky, kromě levé ruky, ta byla omrzlá, a museli mu ji amputovat. Někteří z místních lidí tvrdili, že je to Getheren ze Shathu, o němž slyšeli; jiní zase říkali, že to nemůže být on, protože ten Getheren se vydal na led v první podzimní fujavici a je určitě mrtvý. On sám popíral, že by se měl jmenovat Getheren. Když se zotavil, odešel z Orhochu a Bouřkové hranice na jih, kde si nechal říkat Ennoch.
Když už byl Ennoch stařec a pobýval v nížinách Reru, setkal se s člověkem ze své země a zeptal se ho: „Jak je v Shathu?" A ten člověk se rozpovídal, že v Shathu je zle. Ničemu se tam nedaří, ani uvnitř krbu, ani v zemědělství, všechno zničí nemoci, jarní osení zmrzne, zralé obilí shnije a tak je tomu po mnoho let. Tehdy mu Ennoch prozradil: „Já jsem Getheren ze Shathu," a vyprávěl mu, jak se vydal na led a co tam zažil. Na konci vyprávění řekl: „Vzkaz všem v Shathu, že si beru zpět své jméno i své prokletí." Několik málo dni nato Getheren onemocněl a zemřel. Pocestný předal vzkaz a od té doby prý zase Shath prosperuje, všechno je, jak má být, na poli, doma, v krbu.
KAPITOLA TŘETÍ
Šílený král
Dlouho jsem spal a zbytek dopoledne jsem se pak probíral svými poznámkami o etiketě vyžadované v paláci, a také postřehy o psychologii Getheňanů, o jejich chování, s nimiž se vrátili mí předchůdci-průzkumnici. Nevnímal jsem, co čtu, což tak moc nevadilo, protože jsem to znal zpaměti a hleděl jsem do toho jen proto, abych umlčel vnitřní hlas, který mi pořád našeptával:
Všechno spatně. Když se nechtěl nechat umlčet, hádal jsem se s ním a tvrdil jsem, že si mohu poradit i bez Estravena, možná lépe než s nim. Stejně to tady byla práce pro jednoho. První mobil je jen jeden. První poselství z Ekumenu pronáší na kterémkoli světě jediný hlas, jeden člověk z masa a kostí, jediný přítomný, sám. Je klidně možné, že ho zabijí, jako zabili Pellega na 4-Tauru, nebo že ho zavřou k bláznům, jak to udělali prvním třem mobilům na Gao, jednomu po druhém; nicméně se to tak praktikuje dál, protože se to osvědčilo. Jeden hlas, který sděluje pravdu, je údernější než celé flotily a armády z dlouhodobého pohledu; vyžaduje to dlouhou dobu; ale času má Ekumen spoustu… Ty ne, ozval se vnitřní hlas, ale pod tíhou mých argumentů zmlkl a já jsem dorazil do paláce k audienci u krále o Druhé hodině klidný a odhodlaný. Ovšem už v předpokoji, než jsem vůbec spatřil krále, jsem měl pozbýt klidu i odhodlanosti.
Stráže a služebnictvo v paláci mě dlouhými chodbami a síněmi královského domu uvedli do předpokoje. Pobočník mě požádal, abych počkal, a zanechal mě samotného v místnosti s vysokým stropem a bez oken. Postával jsem tam, vyšňořený na audienci u královského majestátu. Prodal jsem svůj čtvrtý rubín (průzkumníci totiž nahlásili, že Getheňané si cení drahokamů stejně jako Terrané, a tak jsem si na Zimní planetu přinesl plnou kapsu drahokamů, abych nestrádal) a třetinu zisku jsem utratil za oblečení na včerejší průvod a dnešní audienci: všechno jsem měl nové, velmi těžké a důkladně vypracované, jak je u oblečení v Karhide běžné; bílá košile spředená z proužků kožešiny, šedé kalhoty pod kolena, dlouhá tunika z modrozelené kůže, podobná kytlici, zvaná hieb, nová čepice, nové rukavice, zastrčené ve správném úhlu pod opaskem, spuštěným přes hieb, nové vysoké boty… Jistota, že jsem dobře oblečen, jen posilovala můj pocit klidu a odhodlání. Klidně a odhodlaně jsem se rozhlížel kolem sebe.
Podobně jako celý královský dům i tato místnost byla vysoká, červená, stará, holá, ve vzduchu bylo cítit zatuchlý chlad, jako by sem průvan nepřicházel z jiných místnosti, ale z jiných staletí. Oheň v krbu sice praskal, ale k ničemu to nebylo. Ohně v Karhide mají zahřát duši, ne tělo. Mechanicko-průmyslový věk vynálezů byl v Karhide nejméně před třemi tisíci lety a za těch třicet století vyvinuli vynikající a hospodárné ústřední topeni, využívající páru, elektřinu a jiné látky; ve svých domech ho však neinstaluji. Kdyby ho zavedli, pozbyli by zřejmě svou fyziologickou odolnost vůči počasí, jako když arktickým ptákům drženým v teple a pak znovu vypuštěným ven omrznou nohy. Mně, tropickému ptákovi, však bylo zima, jinak zima venku, jinak zima uvnitř, ale ustavičně jsem byl více či méně prokřehlý. Abych se zahřál, popocházel jsem sem a tam. Kromě mě a krbu toho moc v tomto dlouhém předpokoji nebylo: stolička a stůl, na němž stála mísa s protáhlými kamínky a starodávné rádio z vyřezávaného dřeva se stříbrnými a kostěnými intarziemi, parádní ukázka řemeslné dovednosti. Hrálo šeptem a já jsem ho nepatrně zesílil, protože jsem zaslechl, že monotónní skandováni či prozpěvování, které se celou dobu z rádia linulo, vystřídal přehled zpráv z paláce. Karhiďané zpravidla moc nečtou a raději zprávy i literaturu slyší, než vidi; knihy a různé typy televizního přenosu jsou méně běžné než rozhlas, a noviny neexistují vůbec. Ranní přehled zpráv jsem zaspal a i teď jsem poslouchal na půl ucha, myšlenkami jsem byl jinde, dokud mou pozornost neupoutalo několikeré opakováni stejného jména. Zastavil jsem se. Co to hlásí o Estravenovi? Právě četli znovu nějaké prohlášeni.
„Therem Harth rem ir Estraven, lord z Estre v Kermu, pozbývá tímto nařízením svou hodnost v království a křeslo ve shromážděních království a je vykázán z království a všech panství Karhide. Neopustí-li království a všechna panství do tři dnů nebo navrátí-li se během svého života do království, budiž kýmkoli zabit bez vynesení rozsudku. Žádný občan Karhide nedovolí, pod trestem uvězněni aby na něho Harth rem ir Estraven promluvil nebo pobýval v jeho domě nebo na jeho pozemcích, zároveň se všem občanům Karhide zakazuje dávat a půjčovat mu peníze či zboží, jakož i splácet případné dluhy, pod trestem vězení a pokuty. Vězte, spoluobčané Karhidané, že zločin, pro který je Harth rem ir Estraven vyhoštěn, je zločin zrady: soukromě i veřejně ve Shromážděních a paláci prosazoval, zastíraje to svou oddanosti králi, aby Karhide odhodila svou svrchovanost a vzdala se své moci a stala se tak méněcennou podřízenou zemi v jistém Svazu národů, k čemuž budiž ihned řečeno že žádný takový Svaz neexistuje, jsa pouhým vynálezem a nepodloženým výmyslem jistých zrádců osnujících spiknutí, jejichž cílem je oslabit autoritu krále a tím celé Karhide ve prospěch skutečných a existujících nepřátel země. Odguymy Tuwa, Osmá hodina, palác v Erhenrangu: ARGAVEN HARGE."
Toto nařízení bylo vytištěno a vyvěšeno po městě na některých vchodech a ukazatelích u silnic a to, co uvádím, je doslovný přepis jednoho takového výtisku.
Moje první hnutí mysli bylo prosté. Vypnul jsem rádio, aby nemohlo dál vysílat důkazy proti mně, a prchal jsem ke dveřím. Tam jsem se samozřejmě zastavil. Vrátil jsem se zpátky ke stolu a krbu a stál jsem. Už jsem nebyl klidný a odhodlaný. Chtěl jsem otevřít pouzdro a vytáhnout ansibl a poslat na Hain signál Poraďte! Naléhavé! I toto hnuti mysli jsem potlačil, protože bylo ještě pošetilejší než to první. Naštěstí jsem neměl čas na žádná další. Křídlové dveře na konci předpokoje se otevřely a pobočník ustoupil stranou, abych mohl projít, a ohlašoval: „Genly Ai" – jmenuji se Genly, ale Karhiďané nedovedou,l' vyslovit – a nechal mě v Červené síni s králem Argavenem XV.
Ohromná vysoká a dlouhá místnost, tahle Červená síň královského domu. Ke krbům málem nedohlédneš. Málem nedohlédneš ani na trámový strop, ověšený červenými zaprášenými závěsy a praporci, otřepenými věkem. Okna jsou pouhé skulinky či štěrbiny v tlustých zdech, světel málo, mdlých a vysoko umístěných. Završuji svou šestiměsíční pouť ke králi a mé kroky doprovází vrzáni nových bot.
Argaven stál před prostředním krbem, největším ze tří, na nízkém, rozměrném stupínku či pódiu: malá postava v načervenalém přítmí, s vyklenutým břichem, velmi vzpřímená, tmavá, na jeho siluetě nic výrazného kromě záblesků velkého pečetního prstenu, který měl na palci.
Zastavil jsem se u hrany stupínku, jak jsem byl poučen, a nedělal a neříkal nic.
„Přistupte, pane Aii. Posaďte se."
Poslechl jsem a usadil se k prostřednímu krbu na židli vpravo. Tohle všechno jsem měl nacvičeno. Argaven si nesedl; stál tři metry ode mne, za zády mu s hučením šlehaly plameny v krbu a po chvíli mě vybídl: „Řekněte mi, co máte na srdci, pane Aii. Přinášíte prý vzkaz."
Obličej, který se ke mně obrátil, hrou ohně a stínu brunátný a jakoby rozrytý krátery, byl nezajímavý a krutý jako měsíc, ten matný červenohnědý měsíc Zimní planety. Argaven teď vypadal méně královsky a méně mužně než z dálky, když byl mezi svými dvořany. Měl slabý hlásek a svou divokou pomatenou hlavu držel v úhlu, který budil zdáni zvláštní arogance.
„Můj pane, co jsem vám chtěl říct, se mi úplně vykouřilo z hlavy. Právě jsem se totiž dozvěděl, že lord Estraven upadl v nemilost."
Argaven se tomu zasmál, nápadně afektovaně zkroutil obličej. Jeho rezavý smích připomínal běsnící ženu, která předstírá, že se dobře baví. „Čert ho vem," řekl, „toho pyšného a falešného křivopřísežníka a zrádce! Vy jste s ním včera večer jedl, že? A on vám vyprávěl, jak je vlivný, jak ovládá krále, jak se vám se mnou bude snadno jednat, protože on o vás se mnou mluvil, ne? Že vám to říkal, pane Aii?"
Váhal jsem.
„Tak já vám povím, co mi o vás vykládal, jestli vás to zajímá. Radil mi, abych vás nepřijímal, abych vás nechal vyčkávat v nejistotě, případně abych vás vystrnadil do Orgoreynu nebo na Ostrovy. Celý poloměsíc to do mne hustil. Zatracená nestydatost! A nakonec jsme do Orgoreynu vystrnadili jeho, ha, ha, ha -!" Zase ten řezavý falešný smích, a ještě přitom zatleskal rukama. V tom momentě se mezi závěsy na konci pódia neslyšně objevil osobní strážce. Argaven na něho vztekle zavrčel a on zmizel. Argaven přistoupil bliž ke mně, pořád se smál, pořád cosi vrčel a upřeně na mě hleděl. Tmavé duhovky jeho očí žhnuly tak trochu do oranžova. Měl jsem z něho o hodně větší strach, než jsem předpokládal.
Nenapadla mě jiná možnost, jak zareagovat na jeho blábol, než vsadit na otevřenost. Řekl jsem: „Nezbývá mi než se vás zeptat, pane, jestli i já jsem podle vás zapleten do Estravenova zločinu."
„Vy? Ne." Prohlížel si mě ještě důkladněji. „Já sice nevím, co vlastně k čertu jste, pane Aii, jestli sexuální zrůda, nebo umělá příšera, nebo návštěvník z panství prázdna, ale zrádce nejste, jen jste se stal nástrojem jednoho takového. Nástroje já netrestám. Ty škodí jen v rukou špatného řemeslníka. Dovolte, abych vám dal jednu radu." Argaven to vyřkl s nezvyklým důrazem a uspokojením a už tehdy mně napadlo, že za uplynulé dva roky mně nikdo jiný nikdy žádné rady nedával. Všichni odpovídali na otázky, ale nikdy otevřeně neradili, ani Estraven, ani když mi nejvíc pomáhal. Určitě to souvisí se shifgrethorem. „Nenechte se nikým využívat, pane Aii," říkal král. „Nenechte se vtáhnout do politikaření. Říkejte si své vlastní lži, dělejte si po svém. A nikomu nevěřte. To jste věděl? Nikomu nevěřte. K čertu s tím prolhaným chladnokrevným zrádcem, já jsem mu věřil. Já jsem mu navlékl na ten jeho zatracený krk stříbrný řetěz. Škoda že jsem ho na něm rovnou neoběsil. Nikdy jsem mu nevěřil. Nikdy. Nevěřte nikomu. Ať si hladoví někde v Mishnory v žumpách s odpadky, ať mu shnijí vnitřnosti, nikdy – " Král Argaven se třásl, dusil se, lapal po dechu, znělo to, jako by se dávil, a obrátil se ke mně zády. Kopl do polen ve velkém krbu, až se rozlétly jiskry a hustě mu dopadaly na obličej, na vlasy, na černou tuniku a on je chytal s otevřenou náruči.
Aniž se otočil, znovu prořízl vzduch jeho nepříjemný hlas. „Řekněte mi, pane Aii, co máte na srdci."
„Mohu se vás na něco zeptat, pane?"
„Můžete." Kolébal se z nohy na nohu, pořád tváří k ohni. Musel jsem oslovit jeho záda.
„Věříte, že jsem skutečně tím, co říkám?"
„Estraven zařídil, že mi lékaři o vás posílali nekonečné pásky a další chodily od techniků z Dílen, kde mají vaše vozidlo, a tak dále. Všichni to nebudou lháři a všichni tvrdí, že nejste lidský tvor. Tak co tedy?"
„To tedy znamená, pane, že jsou další takoví jako já. Že jsem reprezentant…"
„Toho svazu, té mocnosti, ano, v pořádku. Proč vás sem poslali, na to chcete, abych se vás zeptal?"
Třebaže Argaven možná není duševně v pořádku ani mu to příliš nepálí, získal za ta léta praxi v tom, jak se vyhnout přímému sdělení a jak vyprovokovat k odpovědi.protihráče', a vypracoval se v řečnických jemnostech, jakých v konverzaci užívají ti, jejichž životnim cílem je dosaženi a udržení shifgrethoru na vysoké úrovni. Strašně moc o shifgrethoru mi bylo pořád ještě záhadou, ale o jednom jeho aspektu jsem něco málo věděl, o aspektu soutěživém a prestižním, a o nepřetržitém konverzačním souboji, který tento aspekt mohl mít za následek. Že s Argavenem nechci vést souboj, ale snažím se o to, abychom si sdělili podstatné věci, to byl sám o sobě nesdělitelný fakt.
„Nijak jsem se s tím, pane, netajil. Ekumen chce navázat spojenectví se zeměmi Gethenu."
„Proč?"
„Materiální výhody. Rozšíření znalostí. Zvýšení komplexnosti a intenzity inteligentního života. Rostoucí soulad a sláva Boží. Zvědavost. Dobrodružství. Potěšení."
Nemluvil jsem jazykem vládnoucích, jazykem králů, dobyvatelů, diktátorů, generálů; v něm totiž odpověď na jeho otázku neexistovala. Argaven civěl do ohně, přešlapoval z nohy na nohu, vypadal nakvašeně, a jako by ani moc nevnímal.
„Jak je vlastně velké to Království Nikde, ten váš Ekumen?"
„Ekumen zahrnuje osmdesát tři obyvatelných planet a na nich asi tři tisíce národností a etnických skupin – "
„Tři tisíce? Aha. Tak mi teď vysvětlete, proč bychom my, jeden proti třem tisícům, měli mít cokoli společného se všemi těmi zeměmi příšer žijících tam kdesi v Prázdnu?" Obrátil se teď, aby se na mě mohl podívat, a protože z jeho strany pokračoval onen souboj, položil řečnickou otázku, byl to téměř vtip. Ale špatný vtip. Choval se, jak mě varoval Estraven, nejistě a vyděšeně.
„Tři tisíce národností na osmdesáti třech světech, pane; ale na ten, který je nejblíž Gethenu, trvá cesta lodi, pohybující se skoro rychlostí světla, sedmnáct roků. Jestli vás třeba napadlo, že by se Gethen vystavil útokům a zneužívání takových sousedů, měl byste uvážit vzdálenost, ve které žijí. Nikdo se nebude obtěžovat vést útok vesmírem." Nemluvil jsem o válce z jednoho prostého důvodu; v karhidštině pro ni neexistuje slovo. „Avšak obchodování se vyplácí. S nápady a technologiemi, které se dají předat pomoci ansiblů; se zbožím a artefakty, které je možno poslat lodí s posádkou či bez posádky. Velvyslanci, učenci a obchodníci, někteří z nich by sem mohli přicestovat; a od vás by zase mohli vyrazit ven. Ekumen není království, ale koordinátor, středisko transakcí a věděni; bez něho by bylo dorozumívání mezi světy lidí jen nahodilé, výměna zboží velmi riskantní, jak si dovedete představit. Lidský život je příliš krátký na to, aby se vypořádal s časovými skoky mezi světy, v případě, že by k zastřešeni neexistovala žádná síť a žádné ústředí, žádné vedení, žádná spojitost; proto se světy stávají členy Ekumenu… Víte, pane, všichni jsme lidé. Jeden jako druhý. Všechny obydlené světy byly kdysi dávno osídleny z jednoho světa, Hainu. Lišíme se, ale všichni jsme synové téhož krbu…"