Nic z toho krále neupoutalo ani nepřesvědčilo. Ještě jsem chvilku pokračoval, snažil jsem se ho přivést k tomu, že přítomnost Ekumenu by jeho nebo karhidský shifgrethor posílila, a ne ohrozila, ale nemělo to smysl. Stál tam zarputile, jak stará vydra v kleci, klátil se dopředu a dozadu, přešlapoval z nohy na nohu, pohupoval se, křečovitě se zašklebil a odhalil přitom zuby. Zmlkl jsem.
„Jsou všichni tak černí jako vy?"
Getheňané jsou většinou žlutohnědí nebo červenohnědí, ale viděl jsem hezkou řádku tak tmavých, jako jsem já. „Někteří jsou černější," odpověděl jsem mu, „jsme všech možných barev," a otevřel jsem pouzdro (než jsem došel do Červené síně, čtyřikrát mi ho stráže zdvořile prohlédly), ve kterém jsem měl svůj ansibl a několik obrázků. Tyto obrázky – filmy, fotografie, malby, aktiva a nějaké krychle – tvořily malou galerii Člověka: člověka, jenž obývá Hain, Chiffewar a Cetiany, S a Temi Alterru a Uttermost, Kapetyn, Ollul, 4-Taurus, Rokanan, Ensbo, Cime, Gde a Sheashel Haven. Král bez valného zájmu na pár jen tak mrkl.„Co je toto?"
„Osoba z Cime, žena." Musel jsem použít slovo, kterým by Getheňané označili jedině osobu v nejvyšší fázi kemmeru, jinak se ještě nabízelo slovo pro samici.
„Nepřetržitě?"
„Ano."
Pustil krychli a dál se vestoje pohupoval z nohy na nohu, hleděl na mě nebo spíše za mě, světlo z ohně se mu míhalo po obličeji. „Oni jsou všichni takoví -jako vy?"
Zdoláni této překážky jsem jim nebyl schopen usnadnit. Nakonec se musí naučit se s ni vypořádat.
„Ano. Sexuální fyziologie Getheňanů, alespoň pokud víme, nemá nikde mezi lidskými bytostmi obdoby."
„Takže všichni tam, na těch ostatních planetách, nepřetržitě kemmeruji? Společnost zvrhlíků? Tak to formuloval lord Tibe; a já jsem si myslel, že si dělá legraci. Třeba to tak opravdu je, ale je to odporná představa, pane Aii, a já nevidím důvod, proč by zdejší lidské bytosti měli vyhledávat a tolerovat nějaké styky s tvory tak příšerně odlišnými. Jenže vy jste tu možná proto, abyste mě upozornil, že v této záležitosti nemám na výběr."
„Výběr, pro celou Karhide, leží jen a jen na vás, pane."
„A co když vás odsud vyexpeduju?"
„No tak půjdu. A třeba to zkusím někdy znovu, s jinou generací…"
To zabralo. Vyhrkl: „Vy jste nesmrtelný?"
„Ne, pane, to vůbec ne. Ale dá se využit časových skoků. Kdybych se teď vydal z Getheny na nejbližší svět, Ollul, strávil bych na cestě tam sedmnáct let planetárního času. Časoskok je schopnost pohybovat se skoro tak rychle jako světlo. A kdybych se tam jen točil a hned se vrátil zpět, těch pár hodin, které bych strávil v lodi, by tady vydalo za plných čtyřiatřicet let; a mohl bych začít znova." Tahle teorie časoskoků, která obvykle lidem vnukala falešnou představu o nesmrtelnosti, fascinovala každého, kdo mi naslouchal, od rybářů na ostrově Horden po ministerského předsedu, jeho však nechávala chladným. Ostrým, rezavým hlasem se zeptal: „Co je toto?" a ukázal na ansibl.
„Ansibl, dorozumívací zařízeni, pane."
„Rádio?"
„Nevyužívá radiových vln ani žádné formy energie. Princip, na kterém pracuje, konstanta simultánnosti, je do jisté míry obdobný gravitaci -". Zase jsem pozapomněl, že nemluvím s Estravenem, který si přečetl všechna hlášení o mně a který se zaujetím a chápavě naslouchal mým výkladům, nýbrž se znuděným králem. „Ansibl umí to, že v jakýchkoli dvou bodech vydá simultánně zprávu. Kdekoli. Jeden bod musí být pevný, na některé planetě o jisté hmotnosti, druhý konec je však přenosný. To je ono, tady tento konec. Nastavil jsem souřadnice na prasvět Hain. Lodi NAFAL trvá cesta mezi Hainem a Gethenem šedesát sedm roků, ale když tady vyťukám nějaký vzkaz, na Hainu ho dostanou v téže chvíli, kdy já ho píšu. Chtěl byste se na něčem domluvit se slabily na Hainu, pane?"
„Neumím jazyk obyvatel Prázdna," vymlouval se král a zase nasadil svůj tupý a záludný úsměv.
„Bude tam připraven asistent – já jsem je totiž upozornil – který umí karhidsky."
„Cože? Jak to?"
„Jak víte, já nejsem první cizinec, který je na Gethenu. Přede mnou tu byla skupina průzkumníků, kteří svou přítomnost neohlásili, ale vydávali se za Getheňany a rok cestovali křížem krážem po Karhide a Orgoreynu a Souostroví. Když odletěli, podali zprávu Radám Ekumenu; to bylo před více než čtyřiceti lety, za vlády vašeho dědečka. Jejich zpráva byla mimořádně příznivá. No a já jsem nastudoval informace, které oni nashromáždili, a jazyk, který zaznamenali, a přiletěl jsem sem. Chcete vidět to zařízeni v chodu, pane?"
„Nemám rád triky, pane Aii."
„To není trik, pane. Vaši vlastni vědci zkoumali – "
„Já nejsem vědec."
„Jste panovník, můj pane. A lidé stejného postavení na prasvětě Hainu od vás očekávají vzkaz."
Vrhl na mě divoký pohled. Ve snaze polichotit mu a upoutat jeho zájem jsem ho zahnal do úzkých – znovu otázka prestiže. Celé to snažení nebylo na nic.
„Dobře. Tak se toho strojku zeptejte, co dělá z člověka zrádce."
„Pomalu jsem vyťukal na klávesách, které byly uzpůsobeny karhidské abecedě: „Král Argaven z Karhide se ptá stabilů na Hainu, co dělá z člověka zrádce." Písmena zazářila na malé obrazovce a zmizela. Argaven to pozoroval, jeho neklidné přešlapováni na chvíli ustalo.
Následovala pauza, dlouhá pauza. Někdo dvaasedmdesát světelných let odtud teď bezpochyby horečně děroval požadavky do jazykového počítače pro karhidštinu, ne-li do počítače, v němž byly uloženy filozofické problémy. Nakonec z obrazovky zasvítila jasná písmena, zůstala tam na moment a pomaloučku se ztrácela. „Králi Argavenovi z Karhide na Gethenu, pozdravy. Nevím, co dělá z člověka zrádce. Žádný člověk sám sebe nepovažuje za zrádce; proto je těžké to zjistit. S úctou, Spimolle G. F., za stabily, v Saire na Hainu, 93/1491/45"
Když byl pásek nahraný, vytáhl jsem ho a podal Argavenovi. Nechal ho na stole, šel zase k prostřednímu krbu, skoro do něho vstoupil, kopal do rozžhavených polen a rukama srážel k zemi jiskry. „Takovou užitečnou odpověď by mi mohl dát kterýkoli věštec. Odpovědi nestačí, pane Aii. Ani vaše krabička, váš strojek. Ani vaše vozidlo, vaše loď. Spousta podvodů a jeden podvodník. Chcete, abych vám, vašim povídačkám, vašim vzkazům věřil. Ale proč bych jim měl věřit? A proč bych je měl poslouchat? Jestli je tam někde mezi hvězdami osmdesát tisíc světů plných příšer, co z toho? My od nich nic nechceme. My jsme si zvolili svou cestu a už po ni dost dlouho kráčíme. Karhide je na rozhraní nové epochy, velkého nového věku. My si půjdeme svou vlastní cestou." Zaváhal, jako by mu vyschl zdroj jeho argumentů – především asi ne jeho argumentů. Jestliže Estraven už nebyl královým uchem, byl jím někdo jiný. „A kdyby existovalo něco, co ti Ekumenové chtějí od nás, nebyli by poslali vás samotného. Je to podfuk, nejapný vtip. Cizinců by tu byla aspoň tisícovka."
„Ale otevření dveří nevyžaduje tisíc mužů, můj pane."
„Co by ne? Aby je udrželi otevřené."
„Ekumen počká, dokud je neotevřete, pane. Nic vám nebude vnucovat. Byl jsem vyslán sám a zůstanu tady sám, abyste se mě nebáli."
„Nebáli?" zopakoval král, otočil tvář zjizvenou stíny, šklebil se, mluvil hlasitě a vřískavě. „Ale já se vás bojím, vyslanče. Já se bojím těch, kteří vás poslali. Bojím se lhářů, bojím se podvodníků a nejvíc se bojím trpké pravdy. A proto vládnu své zemi dobře. Protože jen strach ovládá lidi. Nic jiného nefunguje. Nic jiného netrvá dostatečně dlouho. Jste tím, čím podle vás jste, přesto jste podfuk, nejapný vtip. Mezi hvězdami není nic než prázdno a strach a tma a vy odtamtud přicházíte sám, abyste mě vystrašil. Ale já už strach mám a jsem král. Strach je král. Teď si sbalte.svoje léčky a fígle a běžte. Toť vše. Nařídil jsem, abyste dostal čestné občanství Karhide."
A tak jsem odcházel od krále, boty mi vrzaly na červené podlaze v červeném šeru sálu, až mě od krále nakonec odřízly dvoukřídlové dveře.
Zpackal jsem to. Na celé čáře jsem to zpackal. Ale když jsem vyšel z královského domu a procházel areálem paláce, nevrtal mi hlavou ani tak můj neúspěch, ale Estravenova role v něm. Proč ho král vyhnal za to, že hájil záležitost Ekumenu (což, jak se zdálo, bylo podstatou toho prohlášeni), když (podle krále samého) dělal pravý opak? Kdy začal radit králi, aby se mi vyhnul, a proč? Proč byl vyhoštěn a já zůstal na svobodě? Kdo z nich lhal víc a proč k čertu lhali?
Došel jsem k závěru, že Estraven, aby si zachránil kůži, a král, aby si zachránil tvář. Vysvětlení to bylo krásné. Ale lhal mi vlastně někdy Estraven? Přišel jsem na to, že nevím.
Míjel jsem Červený rohový dům. Branka do zahrady byla otevřená. Nahlédl jsem dovnitř na seremy, sklánějící bílé větve nad tmavým jezírkem, na chodníčky z bílých cihel, které v poklidném šedém světle odpoledne vypadaly opuštěně. Ve stínu kamenů u jezírka ještě ležela trocha sněhu. Myslel jsem na Estravena, jak tam na mě včera večer v té chumelenici čekal, a pocítil jsem opravdovou lítost nad člověkem, kterého jsem ve včerejším průvodu viděl, jak je zpocený a nádherný pod tíhou své panoplie a moci, nad člověkem na vrcholu kariéry, schopným a vznešeným, který je odrovnaný, skončil, tečka. Prchá k hranici, tři dny za ním jeho smrt, nikdo s ním nemluví. Trest smrti je v Karhide ojedinělý. Život na Zimní planetě je už tak dost tvrdý, lidé tedy většinou nechávají smrt na přírodě nebo na zlobě, ne na zákonu. Uvažoval jsem, jak asi, s takovým rozsudkem v patách, bude utíkat. Autem ne, ta jsou tady majetkem paláce; převeze ho nějaká loď nebo zeměloď? Jde pěšky po silnici a nese si, co je schopen unést? Karhiďané obvykle chodí pěšky; nemají totiž žádná tažná zvířata, žádné létací dopravní prostředky, počasí po většinu roku zpomaluje provoz motorových vozidel, a není to národ, který by měl naspěch. Představoval jsem si, jak se tento hrdý člověk namáhavě plahočí do exilu, krok za krokem, malá postava na dlouhé silnici mířící na západ k zálivu. Toto všechno mi procházelo hlavou, když jsem šel kolem branky Červeného rohového domu, ale hned jsem to z hlavy vypustil, zároveň se zmatenými spekulacemi ohledně Estravenových a králových činů a motivů. Skončil jsem s nimi. Zpackal jsem to. Co dál?
Měl bych jít do Orgoreynu, což je soused a soupeř Karhide. Ale když už bych tam byl, je docela možné, že bych měl problémy s návratem do Karhide, a tady jsem věci nedokončil. Musel jsem si připomenout, že splnění úkolu, který mi uložil Ekumen, mi může zabrat, a s největší pravděpodobnosti zabere, celý život. Žádný spěch. Není potřeba se hrnout do Orgoreynu, než se dozvím víc o Karhide, zejména o pevnostech. Dva roky jsem odpovídal na otázky, teď je budu klást. Ale ne v Erhenrangu. Konečně jsem pochopil, že to bylo od Estravena varování, a i když jsem mu nemusel věřit, nemohl jsem ho brát na lehkou váhu. Říkal mi vlastně, jakkoli nepřímo, že bych měl odejit z města a od dvora. Nevím, proč jsem si vzpomněl na zuby lorda Tiba… Král mi dal čestné občanství země; a já ho využiji. Jak se říká ve škole na Ekumenu, není-li z nějaké činnosti užitek, sbírej informace; není-li užitek z informací, spi. Ospalý jsem ještě nebyl. Vydám se na východ do pevností a budu nejspíš sbírat informace od věštců.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Devatenáctý den
Vvchodokarhidský příběh, jak ho v krbu Gorinhering vyprávěl Tobord Chorhawa a zaznamenal G. A„ 93/1492.
Lord Berosty rem ir Ipe přišel do pevnosti Thangering a nabídl čtyřicet berylů a půlroční úrodu ze svých sadů jako cenu za věštbu a byla to cena přijatelná. Snovači Odrenovi položil otázku, která zněla V který den zemřu?
Věštci se shromáždili a společně se odebrali do tmy. Na konci tmy Odřen vyslovil odpověď: Zemřete v Odstreth (19. den kteréhokoli měsíce).
„V kterém měsíci? Za kolik roků?" křičel Berosty, ale pouto bylo přerušeno a nedostalo se mu odpovědi. Vběhl do kruhu a popadl snovače Odrena pod krkem a škrtil ho a křičel, že jestli nedostane žádnou další odpověď, zlomí mu vaz. Ostatní ho odtáhli pryč a drželi ho, ačkoli to byl pořádný silák. Snažil se z jejich sevření vyprostit a vykřikoval: „Odpovězte mi!"
Odřen řekl: „Odpověděli jsme vám a vy jste zaplatil. Běžte."
Vzteky bez sebe se pak Berosty rem ir Ipe vrátil do Charuthe, třetího panství své rodiny, chudého místa v severním Osnorineru, který ještě víc ožebračil, když dával dohromady, čím zaplatit za věštbu. Zavřel se v opevněném místě, v nejvyšších místnostech krbové věže, a nevycházel ven, ať přišel přítel nebo nepřítel, doba setí nebo sklizně, kemmer nebo útok zvenku, celý měsíc a další a další a šest měsíců uběhlo a deset měsíců uběhlo a on pořád jako zajatec vězel ve svém pokoji a čekal. V Onnentherhad a Odstreth (18. a 19. den měsíce) nikdy nic nejedl, nepil, ani oka nezamhouřil.
Jeho kemmer láskou i přísahou byl Herbor z klanu Geganner. Tento Herbor přišel v měsíci Grende do pevnosti Thangering a oslovil snovače: „Prosím o věštbu."
„Čím můžete zaplatit?" zeptal se Odren, protože viděl, že ten člověk má na sobě chudé oblečeni a chatrné boty a má staré sáně a všechno na něm potřebovalo vyspravit.
„Dám svůj život," odpověděl Herbor.
„Vy nemáte nic jiného, můj pane?" otázal se Odren, jako by mluvil s nějakým významným šlechticem. „Nic, co byste mohl dát?"
„Nemám nic jiného," řekl Herbor. „Ale nevím, jestli můj život má pro vás tady nějakou cenu."
„Ne, pro nás je bezcenný," prohlásil Odren.
Nato Herbor padl na kolena, přemožen hanbou a láskou a žadonil: „Zapřísahám vás, dejte mi odpověď. Není pro mě!"
„A pro koho?" zvídal snovač.
„Pro mého pána a kemmera Ashe Berostyho," odpověděl ten člověk a rozplakal se. „Od té doby, co byl tady a dostal odpověď, která není odpovědí, nezná lásku ani radost ani své panství. On na to umře."
„To ano; na co jiného člověk umírá než na svou smrt?" potvrdil jeho slova snovač Odren. Ale Herborův vřelý cit ho obměkčil a zeširoka se rozpovídal: „Budu hledat odpověď na otázku, kterou mi kladete, Herbore, a nebudu za to nic žádat. Ale pomněte, vždycky je nějaká cena. Tazatel zaplatí, co zaplatit musí."
Poté si Herbor přiložil na znamení vděku Odrenovy ruce na svoje oči a věštění začalo. Věštci se shromáždili a odebrali se do tmy. Herbor šel s nimi a položil jim svou otázku, a sice Jak dlouho bude Ashe Berosty rem ir Ipe žit? Neboť Herbor se domníval, že se mu dostane výčtu dní a roků a tím že uklidní srdce svého milovaného, když bude znát přesnou odpověď. Věštci pak zašli dál do tmy a nakonec Odren v bolestech, jako by ho spalovaly plameny, zvolal: Déle než Herbor z Geganneru!
Nebyla to právě ta odpověď, v jakou Herbor doufal, nicméně takovou odpověď dostal, a protože byl v jádru trpělivý, vydal se s ní zasněženými končinami Grende domů do Charuthe. Přišel do panství a k tomu opevněnému místu a vystoupil do věže a tam našel svého kemmera Berostyho. Seděl u ohniště s doutnajícím popelem, jako obyčejně uzavřený do sebe, ruce položené na červeném kamenném stole, hlavu propadlou mezi rameny.
„Ashi," promluvil Herbor, „byl jsem v pevnosti Thangering a dostal jsem od věštců odpověď. Ptal jsem se jich, jak dlouho budeš žít, a jejich odpověď zní, že Berosty bude žit déle než Herbor."
Berosty k němu zvedal hlavu, pomalu, jako by měl krční obřade zrezivělé, a naléhal: „A zeptal ses jich, kdy tedy umřu?"
„Zeptal jsem se, jak dlouho budeš žit."
„Jak dlouho? Ty hlupáku! Tys měl možnost věštcům položit otázku a ty ses jich nezeptal, kdy je mi souzeno zemřít, v který den, v kterém měsíci, v kterém roce, kolik dní mi zbývá – ty se zeptáš jak dlouho? Ty jsi hlupák, ty jsi neskutečný hlupák, déle než ty, ano, déle než ty!" Berosty popadl desku z červeného kamene, jako by to byl plát plechu, a pustil ho Herborovi na hlavu. Herbor klesl k zemi, kámen ležel na něm. Berosty chvíli stál jako smyslů zbavený. Potom kámen zdvihl a viděl, že Herborovi rozdrtil lebku. Položil kámen zpátky na podstavec. Lehl si vedle mrtvého, objal ho, jako by právě kemmerovali a všechno bylo v nejlepším pořádku. Tak je našli obyvatelé Charuthe, když nakonec pronikli do věžní místnosti. Berosty byl od té doby pomatený, museli ho držet pod zámkem, protože se neustále sháněl po Herborovi, o němž byl přesvědčen, že je někde na panství. Takto žil jeden měsíc a potom se oběsil, v Odstreth, devatenáctý den měsíce Thernu.