Služka mu přinesla večeři. Nechal ji vystydnout a poslouchal, co se děje dole. Vidličky cinkaly, doktor bručel a náramně brzo po večeři práskl dveřmi u svého pokoje. Bylo ticho.
Jist, že už nikoho nepotká, sebral se Prokop a šel do zahrady. Byla vlažná a jasná noc. Už kvetou šeříky a pustoryl, Bootes široce rozpíná na nebi svou hvězdnou náruč, je ticho prohloubené dalekým psím štěkáním. O kamennou zídku v zahradě se opírá něco světlého. Je to ovšem Anči.
“Je krásně, že?” dostal ze sebe, aby vůbec něco řekl, a opřel se o zídku vedle ní. Anči nic, jenom odvrací tvář a její ramena sebou nezvykle a neklidně trhají.
“To je Bootes,” bručel Prokop sdílně. “A nad ním… je Drak, a Cepheus, a tamto je Kassiopeja, ty čtyři hvězdičky pohromadě. Ale to se musíte dívat výš.”
Anči se odvrací a něco roztírá kolem očí. “Tamta jasná,” povídá Prokop váhavě, “je Pollux, beta Geminorum. Nesmíte se na mne zlobit. Snad jsem se vám zdál hrubý, že? Já jsem… něco mne trápilo, víte? Nesmíte na to dát.”
Anči zhluboka vzdychla. “A která je… tamta?” ozvala se tichým, kolísavým hláskem. “Ta nejjasnější dole.”
“To je Sírius, ve Velkém psu. Taky Alhabor mu říkají. A tamhle docela vlevo Arcturus a Spica. Teď padala hvězda. Viděla jste?”
“Viděla. Proč jste se ráno na mne tak zlobil?”
“Nezlobil. Jsem snad… někdy… trochu hranatý; ale já jsem byl tvrdě živ, víte, příliš tvrdě; pořád sám a… jako první hlídka. Nedovedu ani pořádně mluvit. Chtěl jsem dnes… dnes napsat něco krásného… takovou vědeckou modlitbu, aby tomu každý rozuměl; myslil jsem, že… že vám to přečtu; a vidíte, všechno ve mně vyschlo, člověk už se stydí… rozehřát se, jako by to byla slabost. Nebo vůbec něco říci ze sebe. Takový okoralý, víte? Už hodně šedivím.”
“Vždyť vám to sluší,” vydechla Anči.
Prokopa překvapila tato stránka věci. “Nu víte,” řekl zmateně, “příjemné to není. Už by byl čas… už by byl čas svážet svou úrodu domů. Co by jiný udělal z toho, co já vím! A já nemám nic, nic, nic z toho všeho. Jsem jenom… ,berühmt‘ a ,célčbre‘ a ,highly esteemed‘; ani o tom… u nás… nikdo neví. Já myslím, víte, že mé teorie jsou dost špatné; já nemám hlavu na teoretika. Ale co jsem našel, není bez ceny. Mé exotermické třaskaviny… diagramy… a exploze atomů… to má nějakou cenu. A publikoval jsem sotva desetinu toho, co vím. Co by z toho jiný udělal! Já už… ani nerozumím jejich teoriím; jsou tak subtilní, tak duchaplné… a mne to jen mate. Jsem kuchyňský duch. Dejte mně k nosu nějakou látku, a já zrovna čichám, co se s ní dá dělat. Ale pochopit, co z toho plyne… teoreticky a filozoficky…, to neumím. Já znám… jen fakta; já je dělám; jsou to má fakta, rozumíte? A přece… já… já za nimi cítím nějakou pravdu; ohromnou obecnou pravdu… která všechno převrátí… až vybuchne. Ale ta velká pravda… je za fakty a ne za slovy. A proto, proto musíš za fakty! až ti to třeba obě ruce utrhne…”
Anči, opřena o zídku, sotva dýchala. Nikdy dosud se ten zamračený patron tolik nerozmluvil – a hlavně nikdy nemluvil o sobě. Zápasil těžce se slovem; zmítala jím ohromná pýcha, ale také plachost a zmučenost; a kdyby mluvil třeba v integrálách, chápala Anči, že se před ní děje něco naprosto niterného a lidsky zjitřeného.
“Ale to nejhorší, to nejhorší,” bručel Prokop. “Někdy… a tady zvlášť… i to, i to se mně zdá hloupé… a k ničemu. I ta konečná pravda… vůbec všecko. Nikdy dřív mně to tak nepřišlo. Nač, a k čemu… Snad je rozumnější poddat se… prostě poddat se tomu, tomu všemu – (Nyní ukázal rukou cosi kolem dokola.) Prostě životu. Člověk nemá být šťastný; to ho změkčuje, víte? Pak se mu zdá všechno ostatní zbytečné, malé… a nesmyslné. Nejvíc… nejvíc udělá člověk ze zoufalství. Ze stesku, ze samoty, z ohlušování. Protože mu nic nestačí. Já jsem pracoval jako blázen. Ale tady, tady jsem začal být šťastný. Tady jsem poznal, že je snad… něco lepšího než myslet. Tady člověk jenom žije… a vidí, že je to něco ohromného… jenom žít. Jako váš Honzík, jako kočka, jako slepice. Každé zvíře to umí… a mně to připadá tak ohromné, jako bych dosud nežil. A tak… tak jsem podruhé ztratil dvanáct let.”
Jeho potlučená, bůhvíkolikrát sešívaná pravice se chvěla na zídce. Anči mlčí, i potmě je vidět její dlouhé řasy; opírá se lokty a hrudí o zděný plot a mžiká k hvězdičkám. Tu zašelestilo něco v křoví, a Anči se zděsila; až ji to mocí vrhlo k Prokopovu rameni. “Co je to?”
“Nic, nejspíš kuna; jde asi do dvora, na kuřata.”
Anči znehybněla. Její mladé prsy se nyní pružně, plně opírají o Prokopovu pravici, – snad, jistě o tom sama neví, ale Prokop to ví víc než cokoliv na světě; bojí se hrozně pohnout rukou, neboť, předně, by si Anči myslela, že ji tam položil schválně, a za druhé by vůbec změnila polohu. Zvláštní však je, že tato okolnost vylučuje, aby dále mluvil o sobě a o ztraceném životě. “Nikdy,” koktá zmateně, “nikdy jsem nebyl tak rád… tak šťasten jako tady. Váš tatík je nejlepší člověk na světě, a vy… vy jste tak mladá…”
“Já jsem myslela, že se vám zdám… příliš hloupá,” povídá Anči tiše a šťastně. “Nikdy jste se mnou takhle nemluvil.”
“Pravda, nikdy dosud,” zabručel Prokop. Oba se odmlčeli. Cítil na ruce lehké oddechování jejích ňader; mrazilo ho a tajil dech, i ona, zdá se, tají dech v tichém trnutí, ani nemrká a široce hledí nikam. Oh, pohladit a stisknout! Oh, závrati, prvý dotyku, lichotko bezděčná a horoucí! Zda tě kdy potkalo dobrodružství opojnější než tato nevědomá a oddaná důvěrnost? Skloněné poupě, tělo bázlivé a jemné! kdybys tušilo mučivou něhu té tvrdé chlapské ruky, jež tě bez hnutí hladí a svírá! Kdybys – kdyby – kdybych teď učinil… a stiskl…
Anči se vztyčila nejpřirozenějším pohybem. Ach, děvče, tys tedy opravdu o ničem nevědělo! “Dobrou noc!” povídá Anči tiše, a její tvář je bledá a nejasná. “Dobrou noc,” praví trochu sevřeně a podává mu ruku; podává ji levě a chabě, je jako polámaná a dívá se široce nějak jinam. Není-liž pak to, jako by chtěla ještě prodlít? Ne, jde už, váhá; ne, stojí a trhá na kousíčky nějaký lístek. Co ještě říci? Dobrou noc, Anči, a spěte lépe než já.
Neboť zajisté nelze teď jít spat. Prokop se vrhá na lavičku a položí hlavu do dlaní. Nic, nic se neudálo… tak dalece; bylo by hanebné hnedle myslet na bůhvíco. Anči je čistá a nevědomá jako telátko, a teď už dost o tom; nejsem přece chlapec. Tu se rozsvítilo v prvním patře okno. Je to Ančina ložnice.
Prokopovi bouchá srdce. Ví, že je to hanebnost, tajně se tam dívat; jistě, to by jako host dělat neměl. Pokouší se dokonce zakašlat (aby ho slyšela), ale jaksi to selhalo; i sedí jako socha a nemůže odvrátit očí od zlatého okna. Anči tam přechází, shýbá se, něco dlouze a široce robí; aha, rozestýlá si postýlku. Teď stojí u okna, dívá se do tmy a zakládá ruce za hlavou: zrovna tak ji viděl ve snu. Teď, teď by bylo radno se ozvat; proč to neudělal? Už je na to pozdě; Anči se odvrací, přechází, je ta tam; ba ne, to sedí zády k oknu a zřejmě se zouvá hrozně pomalu a zamyšleně; nikdy se nesní líp než se střevícem v ruce. Aspoň teď by bylo načase zmizet; ale místo toho vylezl na lavičku, aby líp viděl. Anči se vrací, už nemá na sobě živůtek; zvedá nahé paže a vyndává si z účesu vlásničky. Nyní hodila hlavou, a celá hříva se jí rozlévá po ramenou; děvče jí potřese, hurtem si přehodí celou tu úrodu vlasů přes čelo a teď ji zpracovává kartáčem a hřebenem, až má hlavu jako cibulku; je to patrně velmi směšné, neboť Prokop, hanebník, přímo září.
Anči, panenka bílá, stojí se skloněnou hlavou a splétá si vlasy ve dva copy; má víčka sklopena a něco si šeptá, zasměje se, zastydí se, až jí to ramena zvedá; pásek košile, pozor, sklouzne. Anči hluboce přemýšlí a hladí si bílé ramínko v nějakém rozkošnictví, zachvěje se chladem, pásek se smeká už povážlivě, a světlo zhaslo.
Nikdy jsem neviděl nic bělejšího, nic pěknějšího a bělejšího než toto osvětlené okno.
XII.
Hned ráno ji zastihl, jak drhne mydlinkami Honzíka v neckách; psisko zoufale vytřepávalo vodu, ale Anči se nedala, držela ho za čupřiny a náruživě mydlila, postříkaná, zmáčená na břiše a usmátá. “Pozor,” křičela z dálky, “postříká vás!” Vypadala jako mladá nadšená maminka; oj bože, jak je vše prosté a jasné na tomto slunném světě!
Ani Prokop nevydržel zahálet. Vzpomněl si, že nefunguje zvonek, a jal se spravovat baterii. Zrovna oškrabával zinek, když se k němu tiše blížila ona; měla rukávy po loket vyhrnuté a mokré ruce, neboť se pere. “Nevybuchne to?” ptá se starostlivě. Prokop se musel usmát; i ona se zasmála a stříkla po něm mydlinkami; ale hned mu šla s vážnou tváří utřít loktem bublinku mýdla na vlasech. Hle, včera by se toho nebyla odvážila.
K polednímu vleče s Nandou koš prádla na zahradu; bude se bílit. Prokop s povděkem sklapl knihu; nenechá ji přece tahat se s těžkou kropicí konví. Zmocnil se konve a kropí prádlo; hustá prška přeradostně a horlivě bubnuje na řásné ubrusy a na bělostné rozložité povlaky a do široce rozevřených náručí mužských košil, šumí, crčí a slévá se ve fjordy a jezírka. Prokop se žene zkropit i bílé zvonky sukének a jiné zajímavé věci, ale Anči mu vyrve konev a zalévá sama. Zatím si Prokop sedl do trávy, dýchá s rozkoší vůni vlhkosti a pozoruje Ančiny činné a krásné ruce. Soi de theoi tosa doien, vzpomněl si zbožně. Sebas m’echei eisoroónta. Já s úžasem na tebe hledím.
Anči usedá k němu do trávy. “Nač jste to myslel?” Mhouří oči oslněním a radostí, zardělá a kdovíproč tak šťastná. Rve plnou hrstí svěží trávu a chtěla by mu ji z bujnosti hodit do vlasů; ale bůhví, i teď ji tísní jakýsi uctivý ostych před tím ochočeným hrdinou. “Měl jste někdy někoho rád?” ptá se zčistajasna a honem se dívá jinam.
Prokop se směje. “Měl. Vždyť i vy jste už měla někoho ráda.”
“To jsem byla ještě hloupá,” vyhrkne Anči a proti své vůli se červená.
“Študent?”
Anči jen kývne a kouše nějakou travinu. “To nic nebylo,” povídá pak rychle. “A vy?”
“Jednou jsem potkal děvče, které mělo takové řasy jako vy. Možná že vám byla podobná. Prodávala rukavice či co.”
“A co dál?”
“Nic dál. Když jsem tam šel podruhé koupit rukavice, už tam nebyla.”
“A… líbila se vám?”
“Líbila.”
“A… nikdy jste ji…”
“Nikdy. Teď mně dělá rukavice… bandažista.”
Anči soustřeďuje svou pozornost na zem. “Proč… vždycky přede mnou schováváte ruce?”
“Protože… protože je mám tak rozbité,” děl Prokop a chudák se začervenal.
“To je zrovna tak krásné,” šeptá Anči s očima sklopenýma.
“K obědúúú, k obědúúú,” vyvolává Nanda před domem. “Bože, už,” vzdychne Anči a velmi nerada se zvedá.
Po obědě se starý doktor jen tak trochu položil, jen docela málo. “Víte,” omlouval se, “já jsem se ráno nadřel jako pes.” A hned začal pravidelně a pilně chrupat. Zasmáli se na sebe očima a po špičkách vyšli; a i v zahradě mluvili potichu, jako by ctili jeho sytý spánek.
Prokop musel povídat o svém životě. Kde se narodil a kde rostl, že byl až v Americe, co bídy poznal, co kdy dělal. Dělalo mu dobře zopakovat si celý ten život; neboť, kupodivu, byl klikatější a divnější, než by sám myslel; a ještě o mnohém pomlčel, zejména, nu, zejména o jistých citových záležitostech, neboť předně to nemá takový význam, a za druhé, jak známo, každý mužský má o čem mlčet. Anči byla tichá jako pěna; připadalo jí jaksi směšné a zvláštní, že Prokop byl také dítětem a chlapcem a vůbec něčím jiným než bručivým a divným člověkem, vedle něhož se cítí taková nesvá a maličká. Nyní by se už nebála na něho i sáhnout, zavázat mu kravatu, pročísnout vlasy nebo vůbec. A poprvé viděla teď jeho tlustý nos, jeho drsná ústa a přísné, mračné, krvavě protkané oči; připadalo jí to vše nesmírně divné.
A nyní byla řada na ní, aby povídala o svém životě. Už otevřela ústa a nabírala dechu, ale dala se do smíchu. Uznejte, co se může říci o tak nepopsaném životě, a dokonce někomu, kdo už jednou byl dvanáct hodin zasypán, kdo byl ve válce, v Americe a kdovíkde ještě? “Já nic nevím,” řekla upřímně. Nuže, řekněte, není takové “nic stejně cenné jako mužovy zkušenosti?
Je pozdě odpoledne, když spolu putují vyhřátou polní stezkou. Prokop mlčí a Anči poslouchá. Anči hladí rukou ostnaté vrcholky klasů. Anči se ho dotýká ramenem, zpomaluje krok, vázne; pak zase zrychlí chůzi, jde dva kroky před ním a rve klasy v jakési potřebě ničit. Tato slunečná samota je posléze tíží a znervózňuje; neměli jsme sem jít, myslí si oba potají, a v tísnivém rozladění soukají ze sebe plytký, potrhaný hovor. Konečně tady je cíl, kaplička mezi dvěma starými lípami; je pozdní hodina, kdy pasáci začínají zpívat. Tu je sedátko poutníků; usedli a jaksi ještě víc potichli. Nějaká žena klečela u kapličky a modlila se, jistěže za svou rodinu. Sotva odešla, zvedla se Anči a klekla na její místo. Bylo v tom něco nekonečně a samozřejmě ženského; Prokop se cítil chlapcem vedle zralé prostoty tohoto pravěkého a posvátného gesta. Anči konečně vstala, zvážnělá jaksi a vyspělá, o čemsi rozhodnutá, s čímsi smířená; jako by něco poznala, jako by něco v sobě nesla, přetížená, zamyšlená, bůhvíčím tak změněná; jen slabikami odpovídala sladkým a potemnělým hlasem, když se loudali domů cestičkou soumraku.
Nemluvila při večeři a nemluvil ani Prokop; mysleli asi na to, kdy starý pán si půjde přečíst noviny. Starý pán bručel a zkoumal je přes brejličky; holenku, něco se mu tady netento, nezdálo jaksi v pořádku. Už se to trapně táhlo, když se ozval zvonek a člověk odněkud ze Sedmidolí nebo ze Lhoty prosil doktora k porodu. Starý doktor byl pramálo potěšen, zapomněl dokonce hubovat. Ještě s porodním tlumokem zaváhal ve dveřích a kázal suše: “Jdi spat, Anči.”
Beze slova se zvedla a sklízela se stolu. Byla dlouho, velmi dlouho někde v kuchyni. Prokop nervózně kouřil a už chtěl odejít. Tu se vrátila, bledá, jako by ji mrazilo, a řekla s hrdinným přemáháním: “Nechcete si zahrát biliár?” To znamenalo: se zahradou dnes nic nebude.
Nu, byla to prašpatná partie; zejména Anči byla zrovna toporná, šťouchala naslepo, zapomínala hrát a stěží odpovídala. A když jednou zahodila nejvyloženějšího sedáka, ukazoval jí Prokop, jak to měla sehrát: pravá faleš, vzít trochu dole, a je to; při tom – jen aby jí vedl ruku – položil svou ruku na její. Tu Anči prudce, temně mu vzhlédla do tváře, hodila tágo na zem a utekla.
Nuže, co dělat? Prokop pobíhal po salóně, kouřil a mrzel se. Eh, divné děvče; ale proč to tak mate mne sama? Její hloupá pusa, jasné blizoučké oči, líčko hladké a horoucí, nu, člověk není konečně ze dřeva. Což by bylo takovým hříchem pohladit líčko, políbit, pohladit, ach, růžové líce, a požehnat vlasy, vlasy, přejemné vlásky nad mladou šíjí (člověk není ze dřeva); políbit, pohladit, vzít do rukou, pocelovat zbožně a opatrně? Hlouposti, mrzel se Prokop; jsem starý osel; což bych se nestyděl – takové dítě, které na to ani nemyslí, ani nemyslí – Dobrá; toto pokušení vyřídil Prokop sám se sebou, ale tak rychle to nešlo; mohli byste jej vidět, jak stojí před zrcadlem se rty do krve rozkousanými a mračně, hořce vyzývá a měří svá léta.
Jdi spat, starý mládenče, jdi; právě sis ušetřil ostudu, až by se ti mladá, hloupá holčička vysmála; i tenhle výsledek stojí za to. Jakžtakž odhodlán stoupal Prokop nahoru do své ložnice; jen ho tížilo, že musí tadyhle projít podle Ančina pokojíčku. Šel po špičkách: snad už spí, dítě. A najednou stanul se srdcem splašeně tlukoucím. Ty dveře… Ančiny… nejsou dovřeny. Nejsou vůbec zavřeny a za nimi tma. Co je to? A tu slyšel uvnitř cosi jako zakvílení.
Něco ho chtělo vrhnout tam, do těch dveří; ale něco silnějšího jej tryskem srazilo se schodů dolů a ven do zahrady. Stál v temném houští a tiskl ruku k srdci, jež bouchalo jako na poplach. Kristepane, že jsem k ní nešel! Anči jistě. klečí – polosvlečena – a pláče do peřinky, proč? to nevím; ale kdybych byl vešel – nuže, co by se stalo? Nic; klekl bych vedle ní a prosil, aby neplakala; pohladil, pohladil bych lehké vlasy, vlásky už rozpuštěné – Ó bože, proč nechala otevřeno?
Ejhle, světlý stín vyklouzl z domu a míří do zahrady. Je to Anči, není svlečena ani nemá vlasy rozpuštěné, ale tiskne ruce k skráním, neboť na palčivém čele ruce chladí; a štká ještě posledním dozvukem pláče. Jde podle Prokopa, jako by ho neviděla, ale dělá mu místo po svém pravém boku; neslyší, nevidí, ale nebrání se, když ji bere pod paží a vede k lavičce. Prokop zrovna sbírá nějaká slova chlácholení (u všech všudy, o čem vlastně?), když náhle, bác, má na rameni její hlavu, ještě jednou to křečovitě zapláče, a prostřed vzlyků a smrkání to odpovídá, že “to nic není”; Prokop ji obejme rukou, jako by jí byl rodným strýčkem, a nevěda si jinak rady bručí cosi, že je hodná a strašně milá; načež vzlyky roztály v dlouhé vzdechy (cítil kdesi v podpaží jejich horoucí vlhkost) a bylo dobře. Ó noci, nebešťanko, ty ulevíš sevřené hrudi a rozvážeš těžký jazyk; povzneseš, požehnáš, okřídlíš tiše tlukoucí srdce, srdce teskné a zamlklé; žíznivým dáváš pít ze své nekonečnosti. V kterémsi mizivém bodě prostoru, někde mezi Polárkou a Jižním křížem, Centaurem a Lyrou se děje dojatá věc; nějaký muž se zničehonic cítí jediným ochráncem a tátou tady té mokré tvářičky, hladí ji po temeni a povídá – co vlastně? Že je tak šťasten, tak šťasten, že má tak rád, hrozně rád to štkající a posmrkávající na svém rameni, že nikdy odtud neodejde a kdesi cosi.