“Já nevím, co mne to napadlo,” vzlyká a vzdychá Anči. “Já… já jsem tak chtěla s vámi ještě… mluvit…”
“A proč jste plakala?” bručel Prokop.
“Protože jste tak dlouho nešel,” zní překvapující odpověď.
V Prokopovi něco slábne, vůle či co. “Vy… vy mne… máte ráda?” vysouká ze sebe, a hlas mu mutuje jako čtrnáctiletému. Hlava zarytá v jeho podpaží prudce a bez výhrady kývá.
“Snad jsem… měl za vámi přijít,” šeptá Prokop zdrcen. Hlava rozhodně vrtí, že ne. “Tady… je mi líp,” vydechne Anči po chvíli. “Tady je… tak krásně!” Nikdo snad nepochopí, co je tak krásného na drsném mužském kabátě, čpícím tabákem a tělesností; ale Anči do něho zarývá tvář a za nic na světě by ji neobrátila k hvězdičkám: tak je šťastna v tomto tmavém a kořenném úkrytu. Její vlasy šimrají Prokopa pod nosem a voní přepěknou vůničkou. Prokop jí hladí schýlená ramena, hladí její mladičkou šíji a hruď, a nalézá jenom chvějící se oddanost; tu zapomínaje na vše, prudký a brutální popadne její hlavu a chce ji políbit na mokré rty. A hle, Anči se divoce brání, přímo tuhne hrůzou a jektá “ne ne ne”; a už zas se zavrtala tváří do jeho kabátu a je cítit, jak v ní buchá poplašené srdce. A Prokop náhle pochopí, že měla být políbena poprvé.
Tu se zastyděl za sebe, zněžněl nesmírně a neodvážil se již ničeho více než ji hladit po vlasech: to se smí, to se smí; bože, vždyť je to docela ještě dítě a úplný pitomec! A nyní již ani slova, ani slovíčka, jež by se jen dechem dotklo neslýchaného dětství této bílé, veliké jalovičky; ani myšlenky, která by chtěla hrubě vysvětlit zmatené pohnutky tohoto večera! Nevěděl věru, co povídá; mělo to medvědí melodii a pražádnou syntaxi; týkalo se to střídavě hvězd, lásky, boha, krásné noci a kterési opery, na jejíž jméno a děj si Prokop živou mocí nemohl vzpomenout, ale jejíž smyčce a hlasy v něm opojně zvučely. Chvílemi se mu zdálo, že Anči usnula; i umlkal, až zase pocítil na rameni blažený dech ospalé pozornosti.
Posléze se Anči vzpřímila, složila ruce v klín a zamyslela se. “Já ani nevím, já ani nevím,” povídá sladce, “mně se to ani nezdá možné.”
Po nebi světlou proužkou padá hvězda. Pustoryl voní, tady spí zavřené koule pivoněk, jakýsi božský dech šelestí v korunách stromů. “Já bych tu tak chtěla zůstat,” šeptá Anči.
Ještě jednou bylo Prokopovi svésti němý boj s pokušením. “Dobrou noc, Anči,” dostal ze sebe. “Kdyby… kdyby se vrátil váš tati…”
Anči poslušně vstala. “Dobrou noc,” řekla a váhala; tak stáli proti sobě a nevěděli, co počít nebo skončit. Anči byla bledá, rozčileně mžikala a vypadala, jako by se chtěla odhodlat k nějakému hrdinství; ale když Prokop – už nadobro ztráceje hlavu – vztáhl ruku po jejím lokti, uhnula zbaběle a dala se na ústup. Tak šli zahradní stezičkou dobře na metr od sebe; ale když došli tam, co je ten nejčernější stín, patrně ztratili směr či co, neboť Prokop narazil zuby na nějaké čelo, políbil chvatně studený nos a našel svými ústy rty zoufale semknuté; tu je rozryl hrubou přesilou, lámaje děví šíji vypáčil jektající zuby a ukrutně líbal horoucí vláhu otevřených, sténajících úst. Pak už se mu vydrala z rukou, postavila se u zahradních vrátek a vzlykala. Tu ji běží Prokop těšit, hladí ji, rozsévá hubičky do vlasů a na ucho, na šíj a na záda, ale nepomáhá to; prosí, obrací k sobě mokré líčko, mokré oči, mokrou a štkající pusu, má ústa plná slanosti slz, celuje a hladí, a náhle vidí, že ona se už ničemu nebrání, že se vzdala na milost a nemilost a snad pláče nad svou hroznou porážkou. Nuže, všechno mužské rytířství rázem procitá v Prokopovi; pouští z náručí tu hromádku neštěstí a nesmírně dojat líbá jenom zoufalé prsty smáčené slzami a třesoucí se. Tak, tak je to lépe; a tu zas ona složí tvář na jeho hrubou pracku a celuje ji vlhkou, palčivou pusou a horkým dechem a tlukotem zrosených řas, a nedá si ji vzít. A tu i on mžiká očima a tají dech, aby nevzdychl mukou něhy.
Anči zvedla hlavu. “Dobrou noc,” povídá tiše a nastaví zcela prostě rty. Prokop se k nim skloní, vdechne na ně polibek, jak jemný jen umí, a už se ani neodváží ji doprovodit dál; stojí a trne, a pak se klidí až na druhý konec zahrady, kam nepronikne ani paprsek z jejího okna: stojí a vypadá, jako by se modlil. Nikoliv, není to modlitba; je to jen nejkrásnější noc života.
XIII.
Když svítalo, nemohl už vydržet doma: umínil si, že poběží natrhat květin; pak je položí na práh Ančiny ložnice, a až ona vyskočí… Okřídlen radostí vykradl se Prokop z domu málem už ve čtyři ráno. Lidi, je to krása; každý květ jiskří jako oči (ona má mírné, veliké oči kravičky) (ona má tak dlouhé řasy) (teď spí, má víčka oblá a něžná jako vajíčka holubí) (bože, znát její sny) (má-li ruce složeny na prsou, zvedají se dechem; ale má-li je pod hlavou, tu jistě se jí shrnul rukáv a je vidět loket, kolečko drsné a růžové) (onehdy říkala, že spí dosud v železné dětské postýlce) (říkala, že v říjnu jí bude už devatenáct) (má na krku mateřské znamínko) (jak jen je možno, že mne má ráda, to je tak divné), vskutku, nic se nevyrovná kráse letního jitra, ale Prokop se dívá do země, usmívá se, pokud to vůbec dovede, a putuje samými závorkami až k řece. Tam objeví – ale u druhého břehu – poupata leknínů; tu zhrdaje vším nebezpečím se svlékne, vrhne se do hustého slizu zátoky, pořeže si nohy o nějakou zákeřnou ostřici a vrací se s náručí leknínů. Leknín je květina poetická, ale pouští ošklivou vodu z tučných stvolů; i běží Prokop s poetickou kořistí domů a přemýšlí, z čeho by udělal na svou kytku pořádnou manžetu. Vida, na lavičce před domem zapomněl doktor svou včerejší Političku. Prokop ji chutě trhá, zhola přehlížeje jakousi balkánskou mobilizaci, i to, že se houpe nějaké ministerstvo a že někdo v černém rámečku zemřel, oplakáván ovšem celým národem, a balí do toho mokré řapíky. Když pak se chtěl s pýchou podívat na své dílo, hrklo v něm hrozně. Na manžetě z novin našel totiž jedno slovo. Bylo to KRAKATIT.
Chvíli na to strnule koukal nevěře prostě svým očím. Pak rozbalil se zimničným spěchem noviny, rozsypal celou nádheru leknínů po zemi a našel konečně tento inzerát: “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.” Nic víc. Prokop si vytíral oči a četl znova: “Ing. P. ať udá svou adresu. Carson.” Co u všech všudy… Kdo je to, ten Carson? A jak ví, hrome, jak může vědět… Popadesáté četl Prokop záhadný inzerát: “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu.” A pak ještě “Carson, hl. p.” Víc už se z toho vyčíst nedalo.
Prokop seděl jako praštěný palicí. Proč, proč jen jsem vzal ty proklaté noviny do rukou, mihlo se mu zoufale hlavou. Jakže to tam je? “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu.” Ing. P., to znamená Prokop; a Krakatit, to je právě to zatracené místo, to zamžené místo tadyhle v mozku, ten těžký nádor, to, nač si netroufal myslet, s čím chodil tluka hlavou do zdí, to, co už nemělo jména, – jakže to tu stojí? “KRAKATIT!” Prokop vytřeštil oči vnitřním nárazem. Najednou viděl… tu jistou olovnatou sůl, a rázem se mu rozvinul zmatený film paměti: předlouhý, zuřivý zápas v laboratoři s tou těžkou, tupou, netečnou látkou; slepé a sviňské pokusy, když selhávalo vše, žíravý ohmat, když vztekem ji drobil a drtil v prstech, leptavá chuť na jazyku a čpavý dým, únava, jíž usínal na židli, stud, zarytost a najednou – snad ve snu či jak – poslední nápad, pokus paradoxní a zázračně jednoduchý, fyzikální trik, jehož doposud neužil. Viděl teninké bílé jehličky, jež konečně smetl do porcelánové krabice, přesvědčen, že to zítra pěkně bouchne, až to zapálí v pískové jámě tam v polích, kde byla jeho velmi protizákonná pokusná střelnice. Viděl svou laboratorní lenošku, z níž čouhá koudel a dráty; tam tehdy se stočil jako unavený pes a patrně usnul, neboť byla úplná tma, když za strašlivé exploze a řinkotu skla se skácel i s lenoškou na zem. Pak přišla ta prudká bolest na pravé ruce, neboť něco mu ji rozseklo; a potom – potom –
Prokop vraštil čelo bolestně prudkým rozpomínáním. Pravda, tady je přes ruku ta jizva. A potom jsem chtěl rozsvítit, ale žárovky byly prasklé. Pak jsem hmatal potmě, co se to stalo; na stole plno střepů, a tuhle, kde jsem pracoval, je zinkový plech pultu roztrhán, zkroucen a seškvařen a dubová tabule rozštípnuta, jako by do ní sjel blesk. A pak jsem nahmátl tu porcelánovou krabici, a byla celá, a tehdy teprve jsem se zděsil. Tohle, ano, tohle tedy byl Krakatit. A potom –
Prokop už nevydržel sedět; překročil rozsypané lekníny a běhal po zahradě hryže si rozčilením prsty. Potom jsem někam běžel, přes pole, přes oranice, několikrát jsem se svalil, bože, kde to vlastně bylo? Tady byla souvislost vzpomínek rozhodně porušena; nepochybná je jenom hrozná bolest pod čelními kostmi a jakási okolnost s policií, potom jsem mluvil s Jirkou Tomšem a šli jsme k němu, ne, jel jsem tam drožkou; byl jsem nemocen a on mne ošetřoval. Jirka je hodný. Proboha, jak to bylo dál? Jirka Tomeš řekl, že jede sem, k tátovi, ale nejel; hleďme, je to divné; zatím já jsem spal či co –
Tu krátce, jemně zazněl zvonek; šel jsem otevřít, a na prahu stála dívka s tváří zastřenou závojem.
Prokop zasténal a zakryl si obličej rukama. Ani nevěděl, že sedí na lavičce, kde této noci mu bylo hladit a konejšit někoho jiného. “Bydlí tady pan Tomeš?” ptala se udýchaně; asi běžela, kožišinku měla zrosenou deštěm, a náhle, náhle zvedla oči –
Prokop málem zavyl útrapou. Viděl ji, jako by to včera bylo: ruce, maličké ruce v těsných rukavičkách, rosička dechu na hustém závoji, pohled čistý a plný hoře; krásná, smutná a statečná. “Vy ho zachráníte, že?” Dívá se na něho zblízka vážnýma, matoucíma očima a mačká nějaký balíček, nějakou silnou obálku s pečetěmi, tiskne ji k prsoum rozčilenýma rukama a přemáhá se všemožně –
Prokopa jako by udeřilo do tváře. Kam jsem dal ten balíček? Ať kdokoliv je ta dívka: slíbil jsem, že jej odevzdám Tomšovi. Ve své nemoci… jsem na všecko zapomněl; nebo jsem… spíš… na to nechtěl myslet. Ale teď – Musí se teď nalézt, toť jasno.
Skokem vyběhl do svého pokoje a rozhazoval zásuvky. Není, není, není tu nikde. Podvacáté přehazoval svých pět švestek, list po listu a kus po kuse; pak usedl prostřed toho strašného nepořádku jako nad zříceninami Jeruzaléma a ždímal si čelo. Buď to vzal doktor nebo Anči nebo řehtavá Nanda; jinak to už není možno. Když toto nezvratně a detektivně zjistil, pocítil jakousi nevolnost nebo zmatek a jako ve snu šel ke kamnům, sáhl hluboko dovnitř a vyňal… hledaný balíček. Přitom se mu nejasně zdálo, že jej tam kdysi uložil sám, kdysi, když ještě nebyl… docela zdráv; nějak se upomínal, že v onom stavu mrákot a blouznění jej pořád musel mít v posteli a zuřil, když mu jej brali, a že se ho přitom hrozně bál, neboť pojil se k němu mučivý neklid a stesk. Patrně jej tam se lstivostí blázna ukryl sám před sebou, aby měl od něho pokoj. Čert se ostatně vyznej v tajemstvích podvědomí; teď je to tady, ta silná převázaná obálka s pěti pečetěmi, a na ní napsáno “Pro pana Jiřího Tomše”. Snažil se vyčíst něco bližšího z toho zralého a pronikavého písma; ale místo toho viděl zastřenou dívku, jak ždímá obálku v třesoucích se prstech; teď, teď zase zvedá oči… Přivoněl žíznivě k balíčku: voněl slabounce a vzdáleně.
Položil jej na stůl a kroužil dokola. Hrozně by chtěl vědět, co je tam uvnitř, pod pěti pečetěmi; zajisté je to těžké tajemství, nějaký poměr osudný a palčivý. Říkala sice, že… že to činí pro někoho jiného; ale byla tak rozčilena – Nicméně že by ona, ona mohla milovat Tomše: toť neuvěřitelno. Tomeš je darebák, zjišťoval s temným vztekem; vždycky měl u ženských štěstí, ten cynik. Dobrá, najdu ho a odevzdám mu tu zásilku lásky; a pak ať už je konec –
Najednou se mu rozbřesklo v hlavě: oč že je nějaká souvislost mezi Tomšem a tím, jakpak se jmenuje, tím zatraceným Carsonem! Nikdo přece nevěděl a neví o Krakatitu; jen Tomeš Jirka to asi bůhvíjak vytento, vyšpehoval – Nový obrázek se sám sebou vsunul do zmateného filmu paměti: kterak tehdy on, Prokop, něco brebentil v horečce (to je asi byt Tomšův), a on, Jirka, se nad ním sklání a něco si zaznamenává v notesu. Určitě a svatosvatě to byl můj vzorec! vyžvanil jsem to, vylákal to ze mne, ukradl mi to a prodal to asi tomu Carsonovi! Prokop ustrnul nad takovou špatností. Ježíši, a tomu člověku padlo to děvče do rukou! Je-li co na světě jasno, tož je to: že je nutno ji zachránit, stůj co stůj!
Dobrá, nejprve musím nalézt Tomše, zloděje; dám mu tady ten zapečetěný balíček a mimoto mu vyrazím zuby. Dále, mám ho jednoduše v hrsti: musí mně říci jméno a pobyt toho děvčete a zavázat se – ne; žádné sliby od takového ničemy. Ale půjdu k ní a řeknu jí vše. A potom zmizím navždy z jejích očí.
Uspokojen tímto rytířským řešením stanul Prokop nad nešťastnou obálkou. Ach, vědět jen to, jen to jediné, zda byla milenkou Tomšovou! Zase ji viděl, jak stojí, sličná a silná; ani pohledem, ani mžiknutím tehdy nezavadila o hříšné lože Tomšovo. Což bylo by možno tak lhát očima, tak lhát takovýma očima –
Tu syknuv utrpením zlomil pečetě, přerval provázek a roztrhl obálku. Byly tam bankovky a dopis.
XIV.
Zatím už doktor Tomeš sedí u snídaně funě a bruče po těžkém porodu; přitom vrhá na Anči pohledy zkoumavé a nespokojené. Anči sedí jako zařezaná, nejí, nepije, nevěří prostě svým očím, že se Prokop ještě neukázal; nějak se jí třesou rty, patrně užuž přijdou slzy. Tu vejde Prokop jaksi zbytečně rázně, je bledý a nemůže si ani sednout, jak má naspěch; jen taktak že pozdraví, přeběhne Anči očima, jako by ji ani neznal, a hned se ptá s popudlivou netrpělivostí: “Kde je teď váš Jirka?”
Doktor se užasle otočil: “Cože?”
“Kde je teď váš syn,” opakuje Prokop a sžehuje ho umíněnýma očima.
“Copak já vím?” zavrčí doktor. “Já o něm nechci vědět.”
“Je v Praze?” naléhá Prokop zatínaje pěstě. Doktor mlčí, ale něco v něm prudce pracuje.
“Musím s ním mluvit,” drtí Prokop. “Musím, slyšíte? Musím jet za ním, ještě teď, hned! Kde je?”
Doktor něco přemílá čelistmi a jde ke dveřím.
“Kde je? Kde bydlí?”
“Nevím,” rozkřikl se doktor nesvým hlasem a práskl dveřmi.
Prokop se obrátil k Anči. Seděla strnulá a upírala velikánské oči nikam.
“Anči,” drmolil Prokop zimničně, “musíte mi říci, kde váš Jirka je. Já… já musím za ním jet, víte? To je totiž… taková věc… Zkrátka jde tu o některé věci… Já… Přečtěte si to,” řekl honem a strkal jí před oči sežmolený kus novin. Anči však viděla jenom jakési kruhy.
“To je můj vynález, rozumíte?” vysvětloval nervózně. “Hledají mne, nějaký Hanson – Kde je váš Jiří?”
“Nevíme,” šeptala Anči. “Už dva… už dva roky nám nepsal –”
“Ach,” utrhl se Prokop a vztekle zmačkal noviny. Děvče zkamenělo, jen oči jí rostly a rostly a mezi pootevřenými rty jí dýchalo něco zmateně žalostného.
Prokop by se nejraději propadl. “Anči,” rozřízl posléze mučivé ticho, “já se vrátím. Já… za několik dní… Tohle je totiž vážná věc. Člověk… musí konečně myslet… na své povolání. A má, víte, jisté… jisté povinnosti…” (Bože, ten to zkopal!) “Pochopte, že… Já prostě musím,” křikl najednou. “Raději bych zemřel než nejel, rozumíte?”
Anči jen maličko kývla hlavou. Ach, kdyby byla pokývla víc, byla by jí, bum, hlava klesla na stůl v hlasitém pláči; ale takto se jí jen zalily oči a to ostatní mohla ještě spolknout.
“Anči,” bručel Prokop v zoufalých rozpacích a zachraňoval se ke dveřím, “ani se nebudu loučit; hleďte, nestojí to za to; za týden, za měsíc tu budu zas… Nu, hleďte –” Ani se na ni nemohl podívat; seděla jako tupá, s plihými rameny, očima nevidomýma a nosem, jenž nabíhal vnitřním pláčem; žalno ji vidět. “Anči,” pokusil se znovu a zas toho nechal. Nekonečná se mu zdála ta poslední chvilka ve dveřích; cítil, že by měl něco ještě říci nebo něco udělat, ale místo všeho vysoukal ze sebe jakési “na shledanou” a trapně se vytratil.
Jako zloděj, po špičkách, opouštěl dům. Zaváhal ještě u dveří, za nimiž nechal Anči. Bylo tam uvnitř ticho, jež ho sevřelo nevýslovnou trýzní. V domovních dveřích se zarazil jako ten, kdo na něco zapomněl, a vracel se po špičkách do kuchyně; bohudík, Nanda tam nebyla, i zamířil k poličce. “… ATIT!… adresu. Carson, hl. p.” To stálo na kuse novin, jež veselá Nanda cípatě nastříhala na poličku. Tu tam pro ni položil plnou hrst peněz za všechnu její službu, a zmizel.