Prokope, Prokope, tak nejedná člověk, který se chce za týden vrátit!
“To to ’de, to to ’de,” skanduje vlak; ale lidské netrpělivosti už ani nestačí jeho lomozný, drkotavý spěch; lidská netrpělivost se zoufale vrtí, pořád vytahuje hodinky a kope kolem sebe v posunčině nervózy. Jedna, dvě, tři, čtyři: to jsou telegrafní tyče. Stromy, pole, stromy, strážní domek, stromy, břeh, břeh, plot a pole. Jedenáct hodin sedmnáct. Řepné pole, ženské v modrých zástěrách, dům, psisko, jež si vzalo do hlavy předhonit vlak, pole, pole, pole. Jedenáct hodin sedmnáct. Bože, což ten čas stojí? Raději na to nemyslet; zavřít oči a počítat do tisíce; říkat si otčenáš nebo chemické vzorce. “To to ’de, to to ’de!” Jedenáct hodin osmnáct. Bože, co počít?
Prokop se vytrhl. “KRAKATIT,” padlo mu odněkud do očí, až se lekl. Kde je to? Aha, to soused naproti čte noviny, a na zadní straně je zas ten inzerát. “KRAKATIT! Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.” Ať mi dá pokoj ten pan Carson, myslí si Ing. P.; nicméně na nejbližší stanici shání všechny noviny, co jich plodí požehnaná vlast. Bylo to ve všech, a ve všech stejně: “KRAKATIT! Ing. P. ať udá…” U všech rohatých, diví se Ing. P., to je po mně nějaká sháňka! Nač mne potřebují, když jim to už Tomeš prodal?
Ale místo aby řešil tuto podstatnou záhadu, podíval se, není-li pozorován, a vytáhl snad už posté onu povědomou roztrženou obálku. S všelijakými okolky, jež mu působily silnou rozkoš odkladu, po různém potěžkávání a otáčení vyňal z jejího nitra napěchovaného penězi zas onen dopis, onen drahocenný dopis psaný písmem zralým a energickým. “Pane Tomši,” četl znovu dychtivě, “toto nedělám pro Vás, ale pro svou sestru. Šílí od té chvíle, kdy jste jí poslal svůj strašlivý dopis. Chtěla prodat všechny své šaty a šperky, aby Vám poslala peníze; musela jsem ji vší mocí zdržet, aby neprovedla něco, co by pak nemohla utajit před svým mužem. Co Vám posílám, jsou mé vlastní peníze; vím, že je přijmete bez zbytečných rozpaků, a prosím, abyste mi neděkoval. L.” K tomu chvatně připsáno: “Pro živého boha, nechte už M. na pokoji! Dala vše, co má; dala vám více, než bylo její; trnu hrůzou, co bude, vyjde-li to najevo. Prosím Vás pro vše na světě, nezneužívejte svého strašného vlivu na ni! Bylo by příliš podlé, kdybyste –” Zbytek věty byl přeškrtán, a následovalo ještě jedno postskriptum: “Poděkujte za mne svému příteli, který vám toto doručí. Byl ke mně nezapomenutelně laskav ve chvíli, kdy jsem nejvíc potřebovala lidské pomoci.”
Prokopa zrovna drtila přemíra těžkého štěstí. Nebyla tedy Tomšova! A nikoho neměla, o koho by se mohla opřít! Statečné děvče a ženerózní, čtyřicet tisíc sehnala, aby zachránila svou sestru před… patrně před nějakou ostudou! Těchto čtyřicet tisíc je z banky; jsou ještě opatřeny páskou, jak je vyzvedla, – u čerta, proč na té pásce není jméno banky? A dalších deset tisíc vymetla kdoví kde a jak; neboť jsou mezi nimi drobné bankovky, ubohé špinavé pětikoruny, zchátralé hadříky z bůhvíjakých rukou, zmuchlané peníze ženských tobolek; bože, co rozčilující sháňky ji muselo stát, než sehnala tuhle hrst peněz! “Byl ke mně nezapomenutelně laskav…” V tu chvíli by Prokop rozmlátil Tomše, bídníka nesvědomitého a mrzkého; ale zároveň mu vše jaksi odpouštěl… neboť nebyla jeho milenkou! Nebyla Tomšova: to přece přinejmenším znamená, že je to svatosvatě anděl nejčistší a nejdokonalejší; a tu mu bylo, jako by se nějaká neznámá rána zacelovala v jeho srdci prudce a zrovna bolestně.
Ano, nalézt ji; musím jí především… především vrátit tyhle její peníze (ani se nestyděl za záminku tak průhlednou) a říci jí, že… že zkrátka… že může na mne počítat, stran Tomše a vůbec… “Byl ke mně nezapomenutelně laskav.” Prokop až sepjal ruce: bože, co vše jsem odhodlán učinit, abych si zasloužil tahle slova –
Ó-ó, jak ten vlak pomalu jede!
XV.
Jakmile přistál v Praze, hnal se do Tomšova bytu. U Muzea se zarazil: Zatraceně, kde vlastně Tomeš bydlí? Šel jsem, ano, šel jsem tehdy, otřásán zimnicí, na dráhu podle Muzea; ale odkud? Z které ulice? Zuře a klna bloudil Prokop kolem Muzea, hledaje pravděpodobný směr; nenašel nic, i pustil se na policejní ředitelství, oddělení dotazy. Jiří Tomeš, listoval zaprášený oficiál v knihách, inženýr Tomeš Jiří, to je prosím na Smíchově, ulice ta a ta. Byla to patrně stará adresa. Nicméně letěl Prokop na Smíchov do ulice té a té. Domovník kroutil hlavou, když se ho ptal po Jiřím Tomši. Toť že tu ten jistý bydlel, ale už víc než před rokem; kde bydlí teď, neví nikdo; ostatně nechal tu po sobě všelijaké dluhy –
Zdrcen zalezl Prokop do nějaké kavárny. “KRAKATIT,” padlo mu do očí na zadní stránce novin. “Ing. P. ať udá svou adresu. Carson, hl. p.” Nuže, jistě ví o Tomšovi ten jistý Carson: už to tak je, že je mezi nimi jakási souvislost. Dobře tedy, tady je lístek: “Carson, hlavní pošta. Přijďte zítra v poledne do kavárny té a té. Ing. Prokop.” Jen to napsal, a už ho napadla nová myšlenka: totiž dluhy. Sebral se a utíkal k soudu, oddělení pro pohledávky. A hle, zde tuze dobře znali adresu pana Tomše: celá hromada nedoručitelných obsílek, soudních upomínek a tak dále; ale zdá se, že ten jistý Tomeš Jiří zmizel beze stopy a zejména bez udání nynějšího pobytu. Přesto se vrhl Prokop za novou adresou. Domovnice, osvěžena slušnou odměnou, hned poznala Prokopa, že tu jednou přespal; i spustila přeochotně, že pan inženýr Tomeš je šejdíř a darebák; dále, že zrovna tehdy v noci odejel a nechal tu jeho, pána, jí domovnici na starost; že ona třikrát přišla nahoru se optat, potřebuje-li čeho, ale že on, pán, jen pořád spal a mluvil ze spaní, a pak odpoledne zmizel. A kdeže jářku je pan Tomeš? Inu, tenkrát tedy odejel a nechal tu všecko stát a ležet a ještě se nevrátil; jen poslal peníze odněkud z ciziny, ale je už zas dlužen za nový kvartál. Prý mu prodají v soudní dražbě svršky, nepřihlásí-li se do konce měsíce. Nadělal prý dluhů asi za čtvrt miliónu, nu, a utekl. Prokop podrobil výtečnou ženu křížovému výslechu: je-li jí co známo o nějaké paničce, která prý měla s panem Tomšem poměr, kdo sem chodíval a podobně. Domovnice nevěděla dohromady nic; co se týče ženských, chodilo jich sem asi dvacet, takové se závojem na hubě, i jinačí, našminkované a všelijaké; říkám vám, byla to ostuda po celé ulici. Prokop jí tedy zaplatil dlužný kvartál ze svého, a za to dostal klíč od Tomšova bytu.
Bylo tam cítit jakousi ztuchlinu bytu dlouho neužívaného a skoro odumřelého. Teprve teď si Prokop všiml divné nádhery místa, kde zápasil s horečkou. Všude perské koberce a bucharské či jaké polštáře, na stěnách nahoty a gobelíny, orient a klubovky, toaletní stůl subrety a koupelna prvotřídní prostitutky, směs přepychu a sprostoty, smilstva a lajdáctví. A zde, uprostřed všech těch svinstev, stála tehdy ona tisknouc k prsoum balíček; upírá čisté, hořeplné oči k zemi, a teď, bože můj, je zvedá v statečné a ryzí důvěře… Proboha, co si musela o mně myslet, když mne potkala v tomhle pelechu! Musím ji nalézt, aspoň… aspoň proto, abych jí vrátil její peníze; i kdyby nešlo o nic jiného, o nic většího… Je naprosto nutno ji nalézt!
To se lehko řekne; ale jak? Prokop si hryzl rty v úporném přemýšlení. Kdybych aspoň věděl, kde hledat Jirku, říkal si; konečně padl na hromadu korespondence, která tu čekala na Tomše. Většinou to byly, jak zřejmo, obchodní dopisy, patrně samé účty. Pak několik soukromých listů, jež obracel a očichával váhaje. Možná, možná že v některém je nějaká stopa, adresa nebo cokoliv, co by jej vedlo za ním… nebo za ní! Hrdinně odolával pokušení otevřít aspoň jeden dopis; ale byl tu tak sám za kalnými okny, a všechno tu zrovna vydechuje nějakou mrzkou a tajnou hanebnost. A tu, rychle polykaje všechny rozpaky, trhal Prokop obálky a četl list po listu. Účet za perské koberce, za květiny, za tři psací stroje; velmi důtklivé upomínky, aby vyúčtoval zboží dané do komise; jakési záhadné transakce týkající se koní, cizích valut a dvaceti vagónů kulatého dříví kdesi u Kremnice. Prokop nevěřil svým očím; podle těchto papírů byl Tomeš buď pašerák ve velkém, nebo agent s perskými koberci, nebo valutní spekulant, nejspíš ale všecko troje; vedle toho obchodoval s automobily, vývozními certifikáty, kancelářským nábytkem a patrně vším možným. V jednom dopise je řeč o jakýchsi dvou miliónech, zatímco druhý, usmolený a psaný tužkou, hrozí žalobou pro vylákanou starožitnost (staro bili ring podědovi). Úhrnem to vypadalo na celou řadu podvodů, zpronevěru, falšování vývozních listin a jiné paragrafy, pokud tomu Prokop vůbec rozuměl; je prostě úžasné, že to dosud neprasklo. Jeden advokát stručně sděloval, že firma ta a ta podala na pana Tomše trestní oznámení pro zpronevěru čtyřiceti tisíc korun; ať se pan Tomeš ve vlastním zájmu dostaví do kanceláře atd. Prokop se zhrozil; až tohle propukne, kam až stříkne hanba těchto nevýslovných špinavostí? Vzpomněl si na tichý dům v Týnici a na tu, jež tady stála, zoufale odhodlána zachránit toho člověka. I sebral celou tu obchodní korespondenci firmy Tomeš a běžel ji spálit v kamnech. Bylo tam plno zuhelnatělých papírů. Patrně sám Tomeš týmž způsobem zjednodušoval poměry, než ujel.
Dobrá, to byly obchodní papíry; zbývá ještě několik zcela soukromých dopisů jemných anebo uboze umazaných, a nad nimi Prokop váhá znovu v palčivém studu. U všech všudy, co jiného mohu udělat? Dusil se sice hanbou, ale trhal chvatně další obálky. Zde pár lepkavých důvěrností, miláčku, vzpomínám, nová schůzka a dost. Nějaká Anna Chválová s dojemnými pravopisnými chybami sděluje, že Jeníček zemřel “na vyrážku”. Tady kdosi upozorňuje, že ví “něco, co by zajímalo na policii”, ale že by dal se sebou mluvit, a že pan Tomeš “jistě ví, jakou cenu má taková dikrétnost”; k tomu narážka na “ten dům v Břet. ul., kde pan Tomeš ví, koho má hledat, aby to zůstalo pod pokličkou”. Zas něco o jakémsi obchodě, o prodaných dluhopisech, podepsáno “Tvá Růža”. Táž Růža sděluje, že její muž odejel. Táž ruka jako na čísle 1, dopis z lázní: nic než kravské sentimentality, rozvalená erotika zralé a tučné blondýny, ocukrovaná samými ach, výčitkami a krasocity, a k tomu “drahouši” a “divochu” a podobné ohavnosti; Prokopovi se z toho obracel žaludek. Německý dopis, písmeno “G.”, valutní obchod, prodej ty papíry, erwarte Dich, P. S. Achtung, K. aus Hamburg eingetroffen. Táž “G”, uražený a chvatný dopis, mrazivé vykání, vraťte těch deset tisíc, sonst wird K. dahinterkommen, hm. Prokop se k smrti styděl vnikat do navoněného přítmí těchto spodničkových záležitostí, ale teď už se nelze zastavit. Konečně čtyři dopisy signované M.: listy slzavé, horečné a trapné, z nichž dýchala těžká a vášnivá historie nějaké slepé, dusné, otrocké lásky. Byly tu úpěnlivé prosby, plazení v prachu, zoufalé inkriminace, strašné sebenabízení a ještě strašnější sebetrýzeň; zmínka o dětech, o muži, nabídka nové půjčky, nejasné narážky a přespříliš jasná zbědovanost ženy usmýkané láskou. Tohle tedy je její sestra! Prokopovi bylo, jako by viděl před sebou výsměšná a krutá ústa, pichlavé oči, panskou a zpupnou, sebevědomou, sebejistou hlavu Tomšovu: byl by do ní udeřil pěstí. Avšak nic platno: tato žalostně obnažená láska ženina mu neřekla toho nejmenšího o… o té druhé, jež dosud nemá pro něho jména a kterou jest mu hledati.
Nezbývá tedy než nalézti Tomše.
XVI.
Nalézti Tomše: lidi, jako by tohle bylo tak lehké! Prokop provedl znovu generální prohlídku celého bytu; řádil ve všech skříních i zásuvkách, nenacházeje krom prašiviny starých účtů, milostných dopisů, fotografií a jiného mládeneckého neřádu nic, co by jakkoliv osvětlilo Tomšovu záležitost. Nu ovšem, má-li někdo tolik másla na hlavě, dovede už důkladně zmizet!
Znovu vyslechl domovnici; zvěděl sice záplavu všelijakých historek, ale nic, co by ho uvedlo na stopu. Šel na pana domácího, odkudže poslal Tomeš ty peníze z ciziny. Bylo mu vyslechnouti celé kázání nevrlého a dosti nepříjemného staříka, který trpěl všemi možnými katary a nadával na zkaženost dnešních mladých pánů. Za cenu nadlidské trpělivosti zvěděl konečně jen to, že řečené peníze neposlal pan Tomeš, nýbrž jakýsi směnárník na konto Drážďanské banky “auf Befehl des Herrn Tomes”. Rozběhl se k advokátovi, který měl, jak výše sděleno, jistou rozpracovanou záležitost s pohřešovaným. Advokát se zbytečně halil v profesionální tajemství; ale když Prokop hloupě vybleptl, že má panu Tomšovi doručit nějaké peníze, oživl advokát a žádal, aby je složil do jeho rukou; i dalo Prokopovi mnoho práce, aby se z toho vymotal. To jej poučilo, aby nepátral po Tomšovi u lidí, kteří s ním měli jakékoliv obchodní řízení.
Na nejbližším rohu zůstal stát: Co teď? Zbývá jen Carson. Neznámá veličina, jež o něčem ví a něco chce. Dobrá, tedy Carson. Prokop nahmatal v kapse lístek, jejž zapomněl poslat, a rozběhl se na poštu.
Ale u poštovní schránky mu klesla ruka. Carson, Carson, – ano, ale tomu jde o cosi, co… také není maličkost. U čerta, ten chlap něco ví o Krakatitu a má za lubem – inu bůhsámví co. Proč vůbec mne shání? Patrně Tomeš neví vše; nebo nechtěl vše prodat; nebo si klade nestydaté podmínky, a já osel mám být lacinější. Tak asi to je; ale (a tu se Prokop poprvé zhrozil dosahu věci) což je vůbec možno vyrukovat s Krakatitem ven? Především by se muselo u sta hromů pořádně vědět, co to dělá a k čemu je to dobré, jak se s tím zachází a kdesi cosi; Krakatit, holenku, to není šňupavý tabák nebo zasýpací prášek pro děti. A za druhé, za druhé snad je to vůbec… příliš silný tabák pro tento svět. Představme si, co by se s tím mohlo natropit… řekněme ve válce. Prokopovi začalo být z celé věci až úzko. Který čert sem nese toho zatraceného Carsona? Prokristapána, musí se za každou cenu zabránit –
Prokop se chytil za hlavu tak, až se zastavovali lidé. Vždyť, proboha, zanechal tam nahoře, ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky, v porcelánové dózi skoro patnáct deka Krakatitu! tedy zrovna dost, aby to mohlo rozmlátit já nevím co, celé hejtmanství! Přímo ztuhl úděsem, a pak se pustil tryskem k tramvaji: jako by teď ještě záleželo na těch několika minutách! Trpěl pekelně, než se tramvaj dovlekla na druhý břeh; pak ztekl cvalem košířskou stráň a uháněl k svému baráku. Bylo zamčeno, a Prokop marně hledal po kapsách něco podobného klíči; i rozhlédl se soumrakem jako zloděj, rozbil okenní tabulku, otevřel závory a vlezl oknem domů.
Jen rozškrtl sirku a už viděl, že je co nejmetodičtěji vyloupen. Totiž peřiny a takové krámy tu zůstaly; ale všechny lahvičky, kelímky a zkumavky, crushery, hmoždíře, misky a přístroje, lžíce a váhy, celá jeho primitivní chemická kuchyně, vše, co obsahovalo jeho pokusné hmoty, vše, na čem mohla být jen usazenina či nálet nějaké chemikálie, vše zmizelo. Pryč je porcelánová dóza s Krakatitem. Vytrhl zásuvku stolu: veškeré jeho zápisky a záznamy, každý počmáraný útržek papíru, sebemenší památka dvanáctileté pokusné práce, vše bylo to tam. Dokonce i s podlahy byly seškrabány skvrny a stopy jeho práce, a jeho pracovní hazuka, ta stará, potřísněná, lučebninami zrovna zkornatělá halena byla pryč. Hrdlo se mu sevřelo návalem pláče. Tohle tedy, tohle mi udělali!
Dlouho do noci seděl na svém vojanském kavalci a strnule zíral do vypleněné pracovny. Chvílemi se utěšoval, že si snad vzpomene na vše, co během dvanácti let psal do svých poznámek; ale když namátkou vybral některý experiment a chtěl si jej popaměti v hlavě zopakovat, nemohl z místa přes úsilí nejzoufalejší; tu hryzal si rozbité prsty a sténal.
Náhle se probudil zarachocením klíče. Je čiročiré ráno a do pracovny jakoby nic vchází cizí člověk a rovnou ke stolu. Tam teď sedí s kloboukem na hlavě, bručí a pečlivě oškrabuje na stole zinek. Prokop se posadil na kavalci a vyhrkl: “Člověče, co tu chcete?”
Člověk se obrátil nesmírně překvapen a beze slova koukal na Prokopa.
“Co tu chcete?” opakoval Prokop podrážděně. Chlapík nic; ještě si ke všemu nasadil skla a brejlil na Prokopa s ohromným zájmem.
Prokop zaskřípal zuby, neboť se v něm už vařila hrozná nadávka. Ale tu človíček vlídně zazářil, vymrštil se ze židle a vypadal najednou, jako by radostně vrtěl ocasem. “Carson,” řekl honem a spustil po německu: “Bože, to jsem rád, že jste se vrátil! Četl jste můj inzerát?”
“Četl,” odpovídal Prokop tvrdou a centovou němčinou. “A co tu hledáte?”
“Vás,” povídal host báječně potěšen. “Víte, že vás honím už po šest neděl? Všecky noviny, všecky detektivní ústavy, haha, pane! co tomu říkáte? Hergot, to mám radost! Jak se vede? Zdráv?”
“Proč jste mne vykradl?” ptal se Prokop mračně.
“Jak prosím?”
“Proč jste mne vykradl!”
“Ale pane inženýre,” sypal blažený mužík pranic nedotčen. “Co to říkáte? Vykradl! Carson! To je ohromné, hahaha!”
“Vykradl,” opakoval Prokop umíněně.
“Tatata,” protestoval pan Carson. “Schoval. Všecko uložil. Pane, jak jste to tu mohl nechat ležet? Někdo vám to mohl ukrást, ne? Co? Ovšem že mohl, pane. Ukrást, prodat, publikovat, že? To se rozumí, pane. Mohl. Ale já jsem vám to schoval, rozumíte? Čestné slovo. Proto jsem vás hledal. Všecko vrátím. Všecko. To jest,” dodával váhavě, a pod zářivými brýlemi to ocelově utkvělo. “Totiž… budete-li rozumný. Vždyť my se dohodneme, co?” dodával rychle. “Musíte se habilitovat. Ohromná kariéra. Atomové výbuchy, rozbití prvků, báječné věci. Věda, především věda! My se dohodneme, že? Čestné slovo, dostanete všecko zpátky. Tak.”