Protože nejsou k dispozici odborníci, nástroje a laboratoře, nebylo (a nebude) možno provést lékařské, daktyloskopické ani žádné jiné speciální vyšetření. Podle všeho nastala smrt v důsledku toho, že byl Olafu Andvaraforsovi s nepředstavitelnou silou a krutostí zlomen vaz.
Nevysvětlitelný zůstává podivný pach z úst, nevysvětlitelné je i to, jak obrovskou sílu musel mít vrah, aby tomuto velikánovi zlomil vaz bez dlouhého hlučného boje, který by zanechal mnoho stop. Ostatně dvakrát minus dává někdy plus. Dá se předpokládat, že byl Olaf nejprve otráven, uveden do bezmocného stavu působením nějakého jedu, a teprve pak byl zabit tímto zákeřným způsobem, který ovšem i tak vyžaduje nesmírnou sílu…
Ba ne, takhle se nikam nedostanu. Ach, proč to není padělaný los státní loterie nebo zfalšovaná účetní kniha? To bych rozmotal raz dva…
Ozvalo se zaklepání. Vstoupil majitel, na podnosu nesl obložené chleby a šálek horké kávy.
„Auta jsou všechna na místě,“ ohlásil a postavil přede mě podnos.
„Lyže taky. Hincuse jsem nikde nenašel. Na střeše se povaluje jeho kožich a čepice, ale to jste patrně viděl.“
„Ano, to jsem viděl,“ přitakal jsem a usrkl horké kávy. „A co ten jednoruký?“
„Spí,“ řekl šéf. Ohrnul rty a ohmatal prstem kaluže zaschlé klovatiny na stole. „Ach jo…“
„Děkuji, Aleku,“ řekl jsem. „Zatím jděte a ať už je všude ticho.
Ať všichni spí.“
Hoteliér zavrtěl hlavou.
„To už asi nepůjde. Mauses je na nohou, svítí se u něho… No nic, tak já jdu. A Kajsu zamknu… ačkoli ona ještě o ničem neví.“
„Tak ať neví dál,“ poznamenal jsem.
Hoteliér odešel. S požitkem jsem vypil kávu, odstrčil talířek s chleby a zapálil si další cigaretu. Kdy jsem viděl Olafa naposled?
Když jsem hrál kulečník a on tančil s děťátkem. To bylo ještě předtím, než se rozešli karbaníci. A ti se rozešli, když hodiny odbily nějakou půli. Hned nato Mauses prohlásil, že je čas jít spát. Nebude tak jednoduché určit přesně tuhle dobu. Jak dlouho předtím jsem Olafa viděl naposledy? Nebude to moc dlouho. No dobrá, to se zjistí. Teď něco jiného: Kajsin náhrdelník, Barnstokerův lístek… A jestlipak něco neslyšeli Olafovi sousedé, du Barnstoker a Simonet?
Užuž jsem nabýval dojmu, že se mi začíná krystalizovat určitý plán pátrání, když tu jsem uslyšel duté a poměrně silné rány do zdi z pokoje, v němž bylo muzeum. Vzteky jsem až zaskučel. Shodil jsem sako, vyhrnul si rukávy a opatrně, po špičkách, jsem vyšel na chodbu.
Dostane do držky, do tlamy, blesklo mi hlavou. Já mu ukážu vtípky…
Prudce jsem otevřel dveře a jako blesk vpadl do muzea. Bylo tam tma. Okamžitě jsem rozsvítil. Pokoj byl prázdný, i klepání najednou přestalo, ale já cítil, že tu někdo je.
„Vylez!“ štěkl jsem.
V odpověď se ozvalo přidušené zasténání. Přikrčil jsem se a nahlédl pod stůl. Tam seděl zkroucený jako paragraf, vmáčknutý mezi noční stolky v strašně nepohodlné poloze, omotaný provazem a s roubíkem v ústech nebezpečný gangster, maniak a sadista Hincus a vyvaloval na mě z pološera uslzené trpitelské oči. Vytáhl jsem ho na prostředek místnosti a vytrhl jsem mu roubík z úst.
„Co to znamená?“
Místo odpovědi se rozkašlal. Kašlal dlouho, křečovitě, sípavě, odplivoval do všech stran, vzdychal a chroptěl. Nakoukl jsem do koupelny, vzal břitvu mrtvého alpinisty a rozřezal na Hincusovi provazy.
Byl chudák tak ztuhlý, že nemohl ani zvednout ruku a otřít si obličej.
Dal jsem mu napít vody. Pil dychtivě a konečně promluvil: květnatě a sprostě zaklel. Pomohl jsem mu vstát a usadil ho do křesla. Hincus mumlal nadávky a s obličejem bolestně svraštěným si začal ohmatávat krk, zápěstí a boky.
„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se.
„Co se stalo?“ opáčil. „Vždyť to vidíte, co se stalo! Sváže mě jako dobytče a strčí pod stůl…“
„Kdo?“
„Copak já vím?“ pronesl chmurně a najednou se celý zachvěl.
„Bože můj!“ zadrmolil. „Já bych pil… Nemáte něco k pití, inspektore?“
„Ne,“ řekl jsem. „Ale budu mít. Jakmile mi odpovíte na moje otázky.“
S námahou pozvedl levou ruku a odhrnul si rukáv.
„Ech, rozmačkal mi hodinky, gauner,“ zamumlal. „Kolik je teď hodin, inspektore?“
„Jedna po půlnoci.“
„Jedna po půlnoci,“ opakoval. „Jedna po půlnoci…“ Oči mu znehybněly.
„Ne,“ prohlásil a vstal. „Musím se napít. Zajdu si do bufetu a napiju se.“
Lehkým šťouchnutím do prsou jsem ho zase posadil.
„To vám neuteče.“
„Kdo vy jste, že mi poroučíte?“ zaječel hlasitě.
„Neřvete tu,“ řekl jsem. „Jsem policejní inspektor. A vy jste podezřelý, Hincusi.“
„Z čeho jsem podezřelý?“ zeptal se a hned ztlumil hlas.
„Poslechněte, Hincusi,“ řekl jsem, „v hotelu došlo k vraždě. Takže radši odpovídejte na mé otázky.“
Chvíli na mě zíral s pootevřenými ústy.
„K vraždě,“ opakoval jakoby zklamaně. „To jsou věci! A co já s tím mám společnýho? Já sám jsem byl málem odkrouhnutej… Sedím si na střeše a podřimuju. Najednou cítím, jak mě někdo škrtí. Povalil mě a pak už nevím nic. Přišel jsem k sobě pod tímhle prašivým stolem, div jsem se z toho nezbláznil, připadal jsem si jako zaživa pohřbenej.
Tak jsem začal bouchat. Bouchám, bouchám, nikdo nejde.
Pak jste přišel vy. To je všechno.“
„Můžete mi říct, kolik asi bylo hodin, když jste byl přepaden?“
Zamyslel se a chvíli seděl mlčky. Pak si dlaní otřel ústa, zadíval se na své prsty, znovu se otřásl a otřel si dlaň o kalhoty.
„No!“ pobídl jsem ho.
Pozvedl ke mně kalný pohled.
„Co?“
„Ptám se, kolik asi bylo hodin, když vás…“
„Aha… mohlo být tak devět. Naposled, co jsem se díval na hodinky, bylo za pět minut tři čtvrti na devět.“
„Dejte mi hodinky,“ požádal jsem.
Poslušně odepnul hodinky a podal mi je. Všiml jsem si, že má zápěstí plné fialových skvrn.
„Jsou rozbité,“ poznamenal.
Hodinky nebyly rozbité, byly rozmačkané. Hodinová ručička ulomená, minutová ukazovala čtyřicet tři minuty.
„Kdo to byl?“ zeptal jsem se znovu.
„Jak to můžu vědět? Říkám přece, že jsem usnul.“
„A to jste se neprobudil, když vás někdo popadl za krk?“
„Bylo to zezadu,“ poznamenal zarputile. „A na zadku oči nemám.“
„Tak zvedněte bradu!“
Díval se na mě zarytě, úkosem, a já pochopil, že jsem na správné stopě. Vzal jsem ho dvěma prsty za dolní čelist a trhnutím jsem mu zvedl bradu. Sám pánbůh ví, co měly znamenat ty modřiny a škrábance na jeho hubeném žilnatém krku, ale řekl jsem s jistotou: „Přestaňte lhát, Hincusi. Škrtil vás zepředu a vy jste ho viděl. Kdo to byl?“
Pohodil hlavou a vymkl se mi.
„Jděte do háje!“ zasípal. „K čertu, co do toho strkáte čenich? Ať tady oddělali, koho chtěli, já s tím nemám nic společnýho a na ostatní kašlu… A musím se napít!“ zařval najednou. „Všecko mě bolí, chápete to, vy makovice policajtská?“
Nejspíš měl pravdu. Ať byl zapleten do čehokoli, k té vraždě vztah neměl, alespoň ne přímý.
„Dobře,“ řekl jsem, „půjdeme.“
„Kam?“
„Pro nějaké pití.“
Vyšli jsme do chodby. Vrávoral a chytal se mě za rukáv. Zajímalo mě, jak bude reagovat, až uvidí zapečetěný Olafův pokoj, ale on si toho vůbec nevšiml, zřejmě měl jiné starosti. Zavedl jsem ho do kulečníkového salónku, našel jsem na okně poloprázdnou láhev brandy, která tu zůstala ještě od večera, a podal mu ji. Dychtivě ji popadl a přisál se k jejímu hrdlu.
Díval jsem se na něho. Dalo se samozřejmě předpokládat, že je s vrahem nějak domluven, že tohle všechno bylo vymyšleno jen pro odlákání pozornosti, tím spíš, že právě Hincus přijel společně s Olafem, dalo se dokonce předpokládat, že vrahem je on sám a jeho společníci ho svázali dodatečně, aby měl alibi, ale něco mi říkalo, že tohle je příliš složité, než aby to byla pravda. Tedy on byl bezesporu docela zdráv, žádný tuberák nebyl a zřejmě nebyl ani právní zástupce ve věcech nezletilců. A navíc zůstávalo nevysvětleno, proč tak vysedával na střeše… Najednou se mi rozsvítilo. Připomněl jsem si všechny ty historky se zavřenou koupelnou, zapálenou dýmkou, tajemnými nápisy a vzpomněl jsem si, jak zelený a vyděšený byl Hincus, když ve dne sestupoval ze střechy.
„Poslyšte, Hincusi,“ řekl jsem vlídně. „Ten, co vás škrtil… Vždyť vy jste ho viděl už dřív. Ve dne, že je to pravda?“
Prudce ke mně vzhlédl a znovu přiložil láhev ke rtům.
„No, tak pojďte,“ řekl jsem. „Zavřu vás v pokoji. Tu láhev si můžete vzít s sebou.“
„A vy?“ zeptal se chraptivě.
„Co já?“
„Vy odejdete?“
„Přirozeně.“
„Poslyšte,“ začal Hincus. „Poslyšte, inspektore…“ Oči mu těkaly, hledal vhodná slova. „Vy… Neměl bych radši jít s vámi? Já neuteču a… vůbec nic… Přísahám…“
„Vy se bojíte zůstat v pokoji sám?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Ale já vás zamknu,“ uklidňoval jsem ho. „A klíč si vezmu s sebou…“
„To nepomůže,“ zamumlal Hincus.
„No tak, no tak, Hincusi,“ řekl jsem přísně. „Vzmužte se! Co mi tu fňukáte jako stará baba?“
Neodpověděl, jen si rukama ještě silněji přitiskl láhev k hrudi. Zavedl jsem ho na pokoj, znovu jsem mu slíbil, že se za ním brzy přijdu podívat, a zamkl jsem. Klíč jsem skutečně vytáhl ze zámku a vsunul do kapsy. Cítil jsem, že Hincus je pro mě zatím nevyužitý pramen informací a že se mu budu muset ještě věnovat. Neodešel jsem hned.
Zůstal jsem chvíli za dveřmi s uchem na klíčové dírce. Bylo slyšet, jak žbluňká tekutina, pak zaskřípěla postel a nakonec se ozvaly rychlé přerývané zvuky. Nejdřív jsem nechápal, co to může být, ale pak jsem se dovtípil, že Hincus pláče.
Nechal jsem ho o samotě s jeho svědomím a zamířil jsem k du Barnstokerovi. Starý pán mi otevřel okamžitě. Byl hrozně rozčilen.
Dokonce mi ani nenabídl židli. Pokoj byl plný doutníkového dýmu.
„Drahý inspektore!“ začal bez meškání. „Můj velectěný příteli! Je mi nevýslovně trapně, ale věci zašly příliš daleko. Musím se vám přiznat k jednomu svému malému prohřešku…“
„Že jste zabil Olafa Andvaraforse?“ zažertoval jsem chmurně.
Trhl sebou a spráskl ruce.
„Božínku! To ne! V životě jsem se nikoho ani prstem nedotkl!
Quelle idée! Ne! Chci se jenom upřímně doznat k tomu, že jsem soustavně mystifikoval osazenstvo našeho hotelu…“ Přitiskl si ruce na prsa a po županu se mu sypal popel z doutníku. „Ujišťuji vás, pochopte mě správně, byly to jenom žerty. U mě je to profesionální návyk, zbožňuji atmosféru tajemnosti, mystifikace, nechápavý údiv. Nebyl v tom žádný zlý úmysl, ujišťuji vás. Nijak jsem z toho netěžil…“
„Jaké žerty máte konkrétně na mysli?“ zeptal jsem se suše.
„No… Všechny ty drobné kousky, které se připisovaly duchovi mrtvého alpinisty. No, ty pantofle, které jsem si ukradl sám a strčil pod jeho postel… Pak s tou koupelnou…“
„Můj stůl jste zasvinil také vy?“ zeptal jsem se.
„Stůl?“ Podíval se na mě rozpačitě a ohlédl se na svůj stůl.
„Ano, stůl. Polil jste ho klovatinou?“
„Ne, ne,“ řekl polekaně. „Klovatinou… stůl… Ne, ne, to jsem nebyl já, přísahám!“ Znovu si přitiskl ruce na prsa. „Pochopte, inspektore, všechno, co jsem dělal, bylo naprosto nevinné, nikomu jsem ani v nejmenším neuškodil… Dokonce jsem měl dojem, že z toho všichni mají potěšení, a náš drahý šéf mi tak skvostně nahrával…“
„Hoteliér byl s vámi smluven?“
„Ne, to ne!“ Zamával proti mně rukama. „Myslím to tak, že hoteliér…
že z toho měl v podstatě upřímnou radost…“
„Už rozumím,“ řekl jsem. „A co ty stopy po chodbách?“
„Ne, ne,“ vyhrkl. „To jsem nebyl já. Ale vím, o čem mluvíte. Jednou jsem to viděl. To bylo, ještě než jste přijel. Mokré šlápoty bosých nohou vedly od podesty a končily, i když je to hloupé, v pokoji, co je teď muzeum…“
„Dobrá,“ řekl jsem. „Tohle nechme. Měl bych ještě jednu otázku.
Ten lístek, který někdo údajně podstrčil pod dveře, to byl taky jeden z vašich žertů, jestli tomu dobře rozumím.“
„Ne, to taky ne,“ prohlásil du Barnstoker důstojně. „Když jsem vám ten lístek předával, mluvil jsem čistou pravdu.“
„Moment,“ zarazil jsem ho. „Tak jak to bylo? Olaf odešel, vy jste zůstal sedět. Někdo zaklepal, vy jste se ozval, pak jste se ohlédl a viděl jste na podlaze u dveří lístek. Bylo to tak?“
„Ano.“
„Moment,“ opakoval jsem. Cítil jsem, že mě napadá nová myšlenka.
„Promiňte, pane du Barnstokere, ale z čeho jste vlastně usoudil, že je ten lístek adresován právě vám?“
„Naprosto s vámi souhlasím,“ řekl du Barnstoker. „Ale ten, kdo klepal, přece slyšel můj hlas, čili věděl, že tam sedím… Rozumíte mi?
No a stejně, když se náš ubohý Olaf vrátil, okamžitě jsem mu ten lístek ukázal…“
„Ano? A co on?“
„Přečetl si to, pokrčil rameny a dali jsme se hned zase do hry. Zůstal úplně klidný, flegmatický, ani jednou se pak o tom lístku nezmínil…
Vy myslíte, že ten lístek opravdu…“
„Možné je všechno,“ odpověděl jsem. Chvíli jsme mlčeli. „A teď mi povězte, co jste dělal od okamžiku, kdy si Mausesovi šli lehnout.“
„Nezlobte se,“ řekl du Barnstoker. „Čekal jsem tuto otázku, a tak jsem si předem v paměti utřídil všechno, co jsem dělal a jak to šlo po sobě. To bylo tak. Když se všichni rozešli, a to bylo přibližně v půl desáté…“
„Ještě okamžik,“ přerušil jsem ho. „Nejdřív mi řekněte tohle. Kdo byl v jídelně mezi půl devátou a půl desátou?“
Du Barnstoker si opřel dlouhé bílé prsty o čelo.
„Hm,“ zabručel. „To bude složitější. Byl jsem zaujat hrou… No, tak byl tam samozřejmě Mauses, hoteliér… Čas od času si sedala ke kartám paní Mausesová. To bylo u našeho stolku… Brun a Olaf tancovali a potom… ne, pardon, ještě předtím… tancovali Brun a paní Mausesová…
Ale jistě pochopíte, drahý inspektore, že nedokážu přesně určit, v kolik to bylo, jestli v půl deváté nebo v devět… Vzpomínám si, že když hodiny odbily devět, rozhlédl jsem se po sále a překvapilo mě, jak málo je tu lidí. Hudba hrála a sál byl prázdný, jen Brun a Olaf tančili.
Tohle snad je jediný jasný vjem, který mi zůstal v paměti.“
„Ano,“ řekl jsem. „A co hoteliér a pan Mauses? Ti od stolku ani jednou neodešli?“
„Ne,“ prohlásil s jistotou. „Ukázalo se, že to jsou mimořádně náruživí karbaníci.“
„Dobrá,“ poznamenal jsem. „Vraťme se teď k tomu, co jste dělal vy. Říkáte, že když se všichni rozešli, seděl jste ještě chvíli u karetního stolku a trénoval jste kouzla s kartami…“
„Trénoval jsem kouzla? A víte, že je to docela možné? Stává se, když jsem zamyšlen, že nekontroluji prsty, je to zcela podvědomé. No.
Pak jsem se rozhodl vykouřit si doutník, a tak jsem zašel sem k sobě na pokoj. Zapálil jsem si, sedl si tady do toho křesla a musím se přiznat, na chvíli jsem usnul. Probudilo mě něco jako náraz a v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem ubohému Olafovi slíbil revanš.
Měli jsme domluveno, že si v deset hodin hodíme odvetu. Podíval jsem se na hodinky. Úplně přesně si čas nepamatuji, ale vím, že bylo něco málo přes deset. Ulevilo se mi, protože moje zpoždění nebylo tak značné. V chodbě, inspektore, bylo prázdno, to vím dobře. Zaklepal jsem u Olafa, nikdo se ale neozval a mně bylo jasné, že na odvetu zapomněl i pan Olaf. Čekal jsem ve svém pokoji poctivě do jedenácti, četl jsem tuhle knihu a v jedenáct jsem šel spát. A víte, co je zajímavé, inspektore? Chvíli předtím, než jste s hoteliérem začali hlučet a bouchat na chodbě, probudilo mě zaklepání na moje dveře. Otevřel jsem, ale na chodbě nikdo nebyl. Tak jsem si znovu lehl, ale usnout se mi už nepodařilo.“
„Hmhm,“ řekl jsem. „Rozumím. Takže do jedenácti hodin, kdy jste si šel lehnout, se nestalo nic závažného… žádný hluk, žádný pohyb?“
„Ne,“ potvrdil du Barnstoker. „Nic.“
„A kde jste byl? Tady nebo v ložnici?“
„Tady. Seděl jsem v tomhle křesle.“
„Hmhm,“ řekl jsem znovu. „A poslední otázka. Mluvil jste včera odpoledne s Hincusem?“
„S Hincusem… Aha, to je ten droboučký, takový chudinka… Počkejte, milý příteli… Ano, jakpak ne! Stáli jsme přece před koupelnou.
Vy jste tam byl taky. Vzpomínáte? Pan Hincus byl rozdurděn, že musí čekat, a já jsem ho uklidnil nějakým malým kouzlem. Aha, už vím, lízátkem! Byl z toho tehdy legračně vyjevený. Zbožňuji takováhle kouzla.“