„A potom už jste s ním nemluvil?“
Du Barnstoker zamyšleně našpulil rty.
„Ne,“ prohlásil nakonec. „Pokud si vzpomínám, tak ne.“
„A na střechu jste nelezl?“
„Na střechu? Ne. Ne, ne. Na střechu jsem nelezl.“
Vstal jsem.
„Děkuji vám, pane du Barnstokere. Pomohl jste mi při vyšetřování.
Teď bych vám radil vzít si něco pro spaní a jít si lehnout.“
„Pokusím se,“ odpověděl du Barnstoker odhodlaně.
Popřál jsem mu dobrou noc a opustil jsem jeho pokoj. Měl jsem v úmyslu probudit děťátko, ale tu jsem spatřil, jak na konci chodby rychle a neslyšně přiklaply pootevřené dveře Simonetova pokoje. Tak jsem tam okamžitě zamířil.
Vstoupil jsem bez klepání a hned bylo jasné, že jsem učinil správně.
Otevřenými dveřmi do ložnice jsem viděl, jak únavný vtipálek poskakuje po jedné noze a stahuje si kalhoty. Bylo to o to nesmyslnější, že se v obou místnostech svítilo.
„Nenamáhejte se, Simonete,“ pronesl jsem ponuře. „Rozvázat si kravatu stejně nestihnete.“
Simonet se bezvládně sešinul na postel. Brada se mu třásla, oči mu vylézaly z důlků. Vstoupil jsem do ložnice a s rukama v kapsách jsem se před ním zastavil. Chvíli jsme oba mlčeli. Já jsem už dál nic neříkal, jenom jsem se na něho díval, a tím jsem mu dával jasně na srozuměnou, že je ztracen. A on se zase pod tíhou mého pohledu choulil víc a víc, hlava se mu stále hlouběji nořila mezi ramena, zkormoucený zvlněný nos byl stále zkormoucenější. Nakonec to nevydržel.
„Budu vypovídat jedině v přítomnosti svého advokáta,“ prohlásil nalomeným hlasem.
„Nechtě toho, Simonete,“ řekl jsem opovržlivě. „Kde tady ksakru seženete advokáta?“
Najednou mě chytil za klopy saka, díval se mi zdola do očí a zasípal: „Myslete si, co chcete, Petře, ale přísahám vám: já jsem ji nezabil!“
Teď bylo na mně, abych si sedl. Nahmatal jsem za sebou židli a usedl.
„Uznejte přece, proč bych to dělal?“ pokračoval Simonet vášnivě.
„K tomu musejí být motivy… Nikdo nezabíjí jen tak… Natož takové zvěrstvo, taková hrůza… Přísahám! Byla už úplně studená, když jsem ji objal.“
Na několik okamžiků jsem zavřel oči. Tak. V baráku je další mrtvola.
Tentokrát žena.
„Vy přece dobře víte,“ drmolil Simonet horečnatě, „že ke zločinům nedochází jen tak pro nic za nic. Musí být nějaký motiv… Vy mě přece znáte, Petře! Podívejte se na mě. Copak takhle vypadá vrah?“
„Stop!“ zarazil jsem ho. „Buďte chvíli zticha. Rozmyslete si to a vyličte mi všechno po pořádku.“
Nic si nerozmýšlel.
„Prosím,“ vyhrkl ochotně. „Ale musíte mi věřit, Petře. Všechno, co vám povím, bude čistá pravda a nic než pravda. To bylo tak. Ona mi už dřív dávala ledacos najevo, jenomže já jsem se pořád nemohl odhodlat… A tentokrát jste mě nalil tím brandy, tak jsem si dodal odvahy.
A v jedenáct, když už byli všichni utahaní, jsem vyšel z pokoje a potichoučku sešel dolů. Vy jste s majitelem blábolili u krbu nějaké nesmysly, něco o poznávání přírody, takové normální žvásty… Potichu jsem prošel okolo vás a připlížil se k jejímu pokoji. U starého se nesvítilo, u ní taky ne. V pokoji byla tma jako v pytli, ale rozeznal jsem její siluetu. Seděla na pohovce přímo proti dveřím. Potichoučku jsem ji oslovil, ale neodpověděla. No a tak jsem si, doufám, že mi rozumíte, k ní přisedl, a — snad to chápete — objal jsem ji… Brrr! Ani jsem ji nepolíbil, hned jsem poznal, že je úplně mrtvá. A ty vyceněné zuby… Ani nevím, jak jsem odtamtud vystřelil. Mám dojem, že jsem tam zporážel všechen nábytek… Přísahám vám, Petře! Věřte poctivému člověku…“
„Oblékněte si kalhoty,“ řekl jsem s tichým zoufalstvím. „Upravte se a pojďte za mnou.“
„Kam?“ zeptal se vyděšeně.
„Do žaláře!“ vybafl jsem. „Do temnice! Do hladomorny, vy idiote!“
„Hned,“ řekl ochotně. „Hned to bude. Já jsem vám jenom nerozuměl, Petře.“
Sestoupili jsme do vestibulu, kde nás přivítal hoteliérův tázavý pohled. Majitel hotelu seděl u stolku s časopisy a před sebou měl položenu nabitou opakovací winchestrovku. Dal jsem mu znamení, aby zůstal na místě, a zahnul jsem do chodby vedoucí k pokojům manželů Mausesových. Lelius, ležící na prahu pokoje, kde odpočíval neznámý jednoruký muž, na nás zavrčel cosi nevlídného. Simonet cupital v patách za mnou a občas přerývaně vzdychal.
Odhodlaně jsem otevřel dveře pokoje paní Mausesové a ztuhl jsem. V pokoji svítila růžová stojací lampa a na pohovce přímo proti dveřím, v póze madame Récamičrové, napolo ležela v hedvábném pyžámku okouzlující paní Mausesová a četla knihu. Když mě spatřila, překvapeně vytáhla obočí, ale nicméně se ihned mile usmála. Simonet za mými zády vydal prapodivný zvuk, něco jako „eá-p!“.
„Prosím o prominutí,“ zabreptal jsem ztuhlým jazykem a s maximálním chvatem, jakého jsem byl schopen, jsem zase zavřel. Pak jsem se otočil k Simonetovi a pomalu ho chytil za kravatu.
„Přísahám!“ zahýbal neslyšně rty. Byl na pokraji mrákot. Pustil jsem ho.
„Zmýlil jste se, Simonete,“ řekl jsem suše. „Jdem.“
Ve stejném pořadí jsme odpochodovali do mého pokoje. Simonet se okamžitě svalil do křesla, na chvíli si zakryl obličej dlaněmi, ale pak zaťal pěsti a bušil se jimi do lebky jako rozradostněný šimpanz.
„Jsem zachráněn!“ mumlal s idiotským úsměvem. „Hurá! Zase žiju!
Neutíkám, neskrývám se! Hurá!“
Pak položil ruce na kraj stolu, upřel na mě vyvalené oči a zašeptal: „Ale ona byla vážně mrtvá, Petře! Přísahám vám! Byla zabita, a nejen to…“
„Nesmysl,“ odtušil jsem chladně. „Byl jste opilý a spletl jste si dveře…“
„Ne, ne,“ oponoval Simonet a zavrtěl hlavou. „Že jsem byl opilý, to je fakt, ale něco se mi na tom nelíbí, něco mi tu nehraje. Nejspíš to bylo zjevení, přelud. Celou tu dobu jsem oka nezamhouřil, pořád jsem se svlíkal a zase oblíkal.“
„A kde jste celou tu dobu byl?“
„Na pokoji. Pak už jsem nikam nešel.“
„A v které místnosti svého apartmá jste byl?“
„Každou chvilku v jiné… Mám-li být upřímný, když jste vyslýchal Olafa, chtěl jsem tajně poslouchat a seděl jsem v ložnici…“
Jeho oči se najednou znovu vyvalily. „Počkejte! Ale když je ona živa…“ Chvíli mlčel, díval se na mě vytřeštěnýma očima a kousal se do dolního rtu. „Co se vlastně stalo?“
„Olaf je zabit.“
„Jak to zabit? Vždyť jste byl před chvilkou u něho v pokoji… Slyšel jsem, jak tam s ním mluvíte.“
„To jsem nemluvil s ním,“ řekl jsem. „Olaf je mrtev. Proto se snažte vzpomenout si co nejpřesněji na všechno, na co se vás budu ptát. Kdy jste se vrátil do svého pokoje?“
Simonet si otřel zpocené čelo. Zatvářil se nešťastně.
„To je blázinec!“ zamumlal. „Fantasmagorie… Nejdřív tamto, teď tohle…“
Použil jsem starého osvědčeného fíglu. Zadíval jsem se na Simoneta upřeně a řekl jsem: „Přestaňte kličkovat. Odpovídejte na moje otázky.“
Simonet v mžiku pocítil, že je podezřelý, a všechny jeho emoce rázem vyprchaly. Přestal myslet na paní Mausesovou. Přestal myslet na ubohého Olafa. Teď myslel jenom na sebe.
„Co tím chcete říct?“ zamumlal. „Co to znamená, přestaňte kličkovat?“
„To znamená, že očekávám vaši odpověď,“ řekl jsem. „Kdy přesně jste se vrátil do svého pokoje?“
Simonet s přehnanou dotčeností pokrčil rameny.
„Jak račte,“ poznamenal. „Je to pochopitelně směšné, je to fantastické, ale… prosím. Jak račte. Z kulečníkového salónku jsem odcházel za deset minut deset. S tolerancí plus minus jedna minuta. Zašel jsem do ložnice, odstrojil se…“ Najednou se zarazil. „Abyste věděl, Petře, tou dobou byl Olaf ještě živ. Za stěnou ložnice jsem slyšel šoupání nábytku. Hlasy si nepamatuju. Vlastně jsem ani žádné neslyšel. Ale něco se tam hýbalo. Pamatuju se, že jsem na stěnu vyplázl jazyk a pomyslel si: Tak podívej, ty blonďatá bestie, ty jdi do hajan a já si zajdu ke své Olze… Nebo tak nějak. To bylo tudíž asi za pět minut deset. Plus minus tři minuty.“
„Ano. Tak dál.“
„Dál… Dál jsem zašel do své koupelny, oholil jsem se a umyl do půl těla… Zkrátka a dobře, příště jsem se podíval na hodinky, když jsem odcházel z koupelny. To bylo asi půl jedenácté.“
„Zůstal jste v ložnici?“
„Ano, oblékal jsem se v ložnici. Ale to už jsem neslyšel nic. A jestli jsem něco slyšel, tak jsem to nevnímal. Když jsem byl oblečen, zašel jsem do druhého pokoje a čekal. Mohu přísahat, že po večírku jsem už Olafa na vlastní oči neviděl.“
„Věřím,“ poznamenal jsem. „A teď mi řekněte: Kdy jste naposled mluvil s Hincusem?“
„Hm… Mám dojem, že jsem s ním ještě nikdy nemluvil. Nedovedu si představit, o čem bych si s ním mohl povídat.“
„A kdy jste ho naposled viděl?“
Simonet přimhouřil oči a vzpomínal.
„Před tou sprchou?“ pronesl nejistě. „Ale ne, co to povídám! Při jídle přece seděl se všemi u stolu. To jste ho přivedl z té střechy… Copak se mu stalo?“
„Nic zvláštního,“ řekl jsem ledabyle. „A ještě jednu otázku. Kdo myslíte, že prováděl všechny ty kousky se sprchou, ztracenými pantofli…“
„Rozumím,“ řekl Simonet. „Myslím, že s tím začal du Barnstoker a po něm se přidali všichni, kdo nebyli líní.“
„Vy taky?“
„Já taky. Nakukoval jsem do okna k paní Mausesové. Zbožňuju takové žertíky…“ Užuž chtěl zaržát svým záhrobním chechtotem, ale hned se ovládl a zatvářil se vážně.
„A jinak nic?“ zeptal jsem se.
„Jak to že ne? Volal jsem Kajsu z prázdných pokojů, inscenoval jsem návštěvy utopence…“
„Co to je?“
„Běhal jsem po chodbách bos s mokrýma nohama…“
„A Mausesovy hodinky, to je vaše práce?“ zeptal jsem se.
„Jaké Mausesovy hodinky? Ty zlaté? Ty cibule?“
Byl bych mu nejraději vlepil facku.
„Ano,“ vyštěkl jsem. „Cibule. Vy jste je štípl?“
„Za koho mě máte?“ rozhořčil se Simonet. „Jsem snad nějaký poberta?“
„Ne, ne, poberta ne,“ řekl jsem s přemáháním. „Vy jste je sebral žertem. Inscenoval jste návštěvu zloděje z Bagdádu.“
„Poslyšte, Petře,“ řekl Simonet velmi vážně. „Vidím, že se s těmi hodinkami taky něco stalo. Tak abyste věděl, já jsem se jich ani nedotknul.
Ale viděl jsem je. A myslím, že je viděli všichni…“
„Dobrá,“ připustil jsem. „Tohle nechme. Teď k vám mám dotaz jako k odborníkovi.“ Položil jsem před něho Olafův kufr a odklopil víko. „Co by tohle mohlo podle vás být?“
Simonet si rychle prohlédl přístroj, opatrně ho vytáhl z kufru a začal si ho ze všech stran prohlížet. Pohvizdoval si přitom mezi zuby.
Pak přístroj potěžkal a stejně opatrně ho vložil zpátky do kufru.
„To není z mého oboru,“ prohlásil. „Podle toho, jak je to kompaktní a poctivě udělané, by to mohlo být něco vojenského nebo kosmického.
Nevím. Kde jste to vzal? U Olafa?“
„Ano,“ přisvědčil jsem.
„Kdo by to řekl!“ zamumlal. „U takového nemehla… Ostatně, pardon. Proč ksakru jsou tady točítka? Velice podivný agregát…“ Podíval se na mě. „Jestli chcete, Petře, mohu zatočit tadyhle s těmi kolečky a šroubky. Ale berte na vědomí, že to může být o hubu…“
„Není třeba,“ řekl jsem. „Dejte to sem.“ Zavřel jsem kufr.
„Správně,“ souhlasil Simonet a protáhl se v křesle. „Tohle se musí předat expertům. A já dokonce vím komu… Mimochodem, proč nezavoláte specialisty?“
Stručně jsem mu pověděl o lavině.
„Ještě tohle,“ poznamenal malátně. „Už můžu jít?“
„Ano,“ řekl jsem. „Jděte a lehněte si.“
Odešel. Vzal jsem kufr a začal hledat, kam bych ho schoval. Nebylo kam. Něco vojenského nebo kosmického, pomyslel jsem si. To mi ještě chybělo! Politická vražda, špionáž, diverze… Fuj, pitomost!
Kdyby k vraždě došlo kvůli tomuhle kufru, tak by ho byli odnesli…
Kam já ho strčím? A tu jsem si vzpomněl na hoteliérův sejf a s kufrem v podpaží jsem sešel dolů.
Majitel se rozložil u stolku s papírem a kalkulačkou. Winchestrovku měl po ruce, opřenou o stěnu.
„Co je nového?“ zeptal jsem se.
„Žádné radostné zprávy,“ odpověděl nějak provinile. „Musel jsem Mausesovi vysvětlovat, co se přihodilo.“
„Proč?“
„Zuřivě se dobýval k vám nahoru, syčel, že nikomu nedovolí, aby v noci lezl za jeho ženou. Já jsem zkrátka nevěděl, jak ho zarazit, tak jsem mu prozradil, jak se věci mají…“
„Chyba,“ řekl jsem. „Ale je to moje vina. A co on?“
„Ale nic. Vyvalil na mě ty své bulvy, asi půl minuty mlčel a pak začal řvát, koho prý jsem to ubytoval v pokoji, za který platí on, jak jsem si to mohl dovolit…“
„No dobrá, Aleku. Podívejte, dejte mi klíč od sejfu, já tam uschovám tenhle kufr, ale klíč, nesmíte se na mě zlobit, ten si nechám u sebe. Za druhé musím vyslechnout Kajsu. A za třetí mám strašnou chuť na kávu.“
„Tak pojďte,“ řekl hoteliér.
9
Vypil jsem hrneček kávy a vyslechl Kajsu. Káva byla skvělá, zato z Kajsy jsem skoro nic nedostal. V jednom kuse mi na židli usínala, a kdykoli jsem ji budil, okamžitě se ptala: „Co je?“ Nicméně se mi podařilo zjistit, že si Olaf o korále řekl, chtěl je mít na památku, a že k tomu došlo krátce po hlavním jídle, kdy Kajsa odnášela dolů nádobí a myla je. Tak jsem ji poslal spát, zašel jsem do vestibulu a vzal si na paškál majitele.
„Co si o tom všem myslíte, Aleku?“ zeptal jsem se.
Potěšeně odstrčil kalkulačku a protáhl si mohutná ramena, až mu v nich zapraštělo.
„Začínám nabývat dojmu, Petře, že v co nejkratší době budu muset hotel přejmenovat.“
„To snad ne?“ podivil jsem se. „A jak se bude jmenovat?“
„To ještě nevím,“ odpověděl majitel. „A dělá mi to trochu starosti.
Za několik dní bude moje údolí plné reportérů a do té doby musím být v plné zbroji. Bude samozřejmě hodně záležet na tom, k jakým závěrům dospěje oficiální pátrání, ale tisk přece nemůže ignorovat osobní názor majitele hotelu…“
„A majitel hotelu už má osobní názor?“ řekl jsem překvapeně.
„No, možná že není docela správné říkat tomu názor… Jsem přece jen mechanik samouk, takže moje pocity vznikají zpravidla místo důkazů.
Kdežto vy jste policejní inspektor. Ve vás vznikají pocity na základě důkazů, když vás důkazy neuspokojují. Když vás uvedou do rozpaků. Prostě, ptejte se!“
Aniž jsem to sám čekal — byl jsem už příliš bezradný a unavený — jsem mu místo otázek vyprávěl o Hincusovi. Poslouchal a chápavě přikyvoval plešatou hlavou.
„No jo,“ řekl pak. „Tak vidíte, Hincus taky…“
Utrousil tuto tajemnou poznámku a hned začal důkladně a bez vybízení vykládat, co dělal od chvíle, kdy přestali hrát karty. Celkem vzato, věděl toho dost málo. Olafa viděl naposledy přibližně ve stejnou dobu jako já. V půl desáté šel dolů s Mausesovými, nakrmil Lelia, pustil ho ven, aby se vyvenčil, dal pohlavek Kajse za to, že se loudá, a pak jsem přišel já. Potom mu bleskl hlavou ten nápad posedět u krbu při svařeném portském. Dal pokyny Kajse a zašel do jídelny vypnout hudbu a zhasnout.
„Pokud si vzpomínám, bylo všechno v pořádku. Všechny dveře v patře byly zavřené, všude bylo ticho. Vrátil jsem se do bufetu, nalil víno do pohárů a v té chvíli se utrhla lavina. Jestli si vzpomínáte, tak jsem vám donesl víno a napadlo mě zavolat do Muiru. Měl jsem tušení, že to je s námi na draka. Od telefonu jsem se vrátil k vám ke krbu a od té doby jsme byli pořád spolu.“
Prohlížel jsem si ho zpod přimhouřených víček. Ano, byl to silný chlap. Nejspíš by měl dost sil zakroutit Olafovi krkem, zvlášť kdyby byl Olaf předem otráven. A právě majitel hotelu měl jako nikdo jiný báječné možnosti otrávit kohokoli z nás. A nejen to, mohl mít náhradní klíč od Olafova pokoje. Třetí klíč… To všechno mohl. Ale taky něco nemohl. Nemohl vyjít z pokoje dveřmi a zamknout zevnitř. Nemohl vyskočit oknem a nezanechat žádné stopy na rámu, nezanechat stopy na římse a nezanechat stopy, velmi hluboké a nápadné, dole pod oknem… Mimochodem, tohle ovšem nemohl nikdo…
„Promiňte mi mou zvědavost,“ řekl hoteliér, „proč jste šli se Simonetem k paní Mausesové?“
„Ale taková hloupost!“ řekl jsem. „Fyzik přebral a zdálo se mu bůhvíco…“
„A co konkrétně, to mi neřeknete?“