„Ale samo sebou!“ volal bodře Igor Petrovič. Ustaraně pohlédl na hodinky a vyjmul z kufříku blok. „Takže — včera jste zašel ke Sněgovému. Je to tak?“
„Ano.“
„Pro tuhle knihu?“
„No… ano…,“ řekl Maljanov a rozhodl se, že k tomu už nic bližšího nedodá.
„Kdy to bylo?“
„Pozdě… Kolem dvanácté…“
„Neměl jste pocit, že Sněgovoj se chystá k odjezdu?“
„Měl. Vlastně neměl. On sám mi řekl, že dnes ráno odjíždí a staví se tu s klíčí.“
„A stavil se?“
„Ne.“
„Nemáte ponětí, kam to jezdí?“
„No… přísně vzato ano…“
„Vykládal vám o tom někdy něco?“
„Samozřejmě ne! O jeho práci jsme spolu nikdy nemluvili.“
„A jak mohla vaše žena vědět, že není ženatý?“
„Ééé… Mhm… A ona to snad věděla?“
Igor Petrovič neodpověděl. Zabodl do Maljanova chladný lhostejný zrak a jeho zřítelnice se zlověstně rozšiřovaly a zase smršťovaly. Maljanovovy nervy byly napjaté k prasknutí. Ještě pár vteřin — a začne třískat pěstmi do stolu, prskat, prostě ztratí tvář. Dál už nemohl. Celý tenhle nesmyslný dialog měl nějaký hrozivý podtext, všechno to připomínalo lepkavou pavučinu, do které se někdo neustále snaží přimotat i Irku…
„To bychom měli,“ řekl najednou Igor Petrovič a sklapl blok. „Koňak máte zřejmě tady…,“ ukázal na bar. „A vodku v lednici. Co máte raději? Vy osobně.“
„Já?“
„Ano. Vy. Osobně.“
„Koňak,“ pronesl chraptivě Maljanov a polkl naprázdno. V hrdle měl sucho.
„No výborně!“ zaradoval se s roztomilým šarmem Igor Petrovič, lehce se zvedl a drobnými krůčky odcupital k baru. „Aspoň nemusíme chodit daleko…“
Maljanov nepřítomně sledoval, jak jeho host neobyčejně obratně rozestavuje po stole sklenky, nařezává tenké plátky citrónu a otevírá láhev.
„Mám-li být upřímný,“ řekl, „jste na tom prabídně. Provaz nedostanete, ale takových patnáct let vám zaručuju.“ Pečlivě, aniž uronil jedinou kapku, nalil koňak do sklenek. „Polehčující okolnosti se samo sebou dají někde vyhrabat vždycky, ale věřte mi, že zatím žádné nevidím ani v náznaku. Nevidím, nevidím a nevidím. Dmitriji Alexejeviči, na vaše…,“ zvedl sklenku a přátelsky Maljanovovi pokynul hlavou.
Maljanov zdřevěnělými prsty uchopil svůj koňak.
„Tak dobrá,“ pronesl konečně cizím hlasem. „A dovím se alespoň, co se to tu vlastně odehrává?“
„Přirozeně!“ zvolal ochotně Igor Petrovič. Napil se, hodil si do úst kolečko citrónu a energicky zakýval hlavou. „To se dovíte! Teď hned vám to všechno vyložím. Už na to mám plné právo.“
A vyložil mu to.
Dnes v osm ráno přijel pro Sněgového vůz, který ho měl odvézt na letiště. K velkému řidičovu překvapení plukovník nečekal dole před domem, jak měl ve zvyku. Řidič nějakých pět minut počkal ve voze, pak vyjel nahoru a zazvonil u dveří do bytu. Nikdo mu neotevřel, přestože zvonek určitě fungoval — to řidič moc dobře slyšel. Sjel tedy dolů a z telefonní budky hlásil svým představeným, co se děje. Představení se pokusili dovolat do bytu. Tam bylo neustále obsazeno. Řidič mezitím obešel dům a zjistil, že všechna tři okna Sněgového bytu jsou dokořán a v bytě že svítí všechna světla, přestože slunce už je přirozeně vysoko na obloze. Okamžitě to hlásil. Na místo byly přizváni kompetentní činitelé, kteří okamžitě po příjezdu vypáčili zámek a prohledali celý byt. Při prohlídce bytu se zjistilo, že veškeré osvětlení skutečně svítí, v ložnici na posteli leží sbalený, ale otevřený kufr, a sám Sněgovoj že sedí ve své pracovně u psacího stolu, v jedné ruce drží pistoli typu Makarov a v druhé sluchátko. Dále bylo zjištěno, že Sněgovoj skonal po střelné ráně, vypálené ze zmíněné zbraně z bezprostřední blízkosti. Smrt následovala okamžitě po výstřelu někdy mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní.
„A co já s tím mám společného?“ vypravil ze sebe přiškrceně Maljanov.
Igor Petrovič mu místo odpovědi podrobně vylíčil, jak vypadala balistická křivka a kde se našla smrtící střela, která prošla lebkou a zaryla se do protější zdi.
„No dobře, to je moc pěkné, ale já se ptal, proč do toho taháte mě?“ opakoval svou otázku Maljanov a nepříčetně se přitom bušil do prsou. To už pili třetí sklenku.
„Ale líto vám ho snad je, ne?“ otázal se Igor Petrovič. „Je vám ho líto?“
„To bych řekl, že je mi ho líto… Byl to výborný chlap… Ale proč já? Proč jste si zasedl zrovna na mě? Já žádnou zbraň v životě v ruce nedržel. Jsem nevoják… kvůli zraku…“
Igor Petrovič ho neposlouchal. Detailně mu vypověděl, jak se vyšetřovací skupině v enormně krátké době podařilo prokázat, že zesnulý Sněgovoj byl levák, a jak moc zvláštní je ta okolnost, že pistoli držel v pravé ruce…
„No dobře, dobře,“ souhlasil Maljanov. „Arnold Palyč byl skutečně levák, to mohu potvrdit, protože to dobře vím… Ale jak jste do toho připletli mě…? Já jsem přece celou noc spal. A pak — proč bych ho zabíjel, to mi řekněte!“
„Tak kdo tedy? Kdo?“ zeptal se laskavě Igor Petrovič.
„Jak já to mám vědět? To musíte zjistit vy, kdo to byl!“
„Přece vy!“ odtušil hnusně vlezlým hlasem Porfirije Igor Petrovič, který si Maljanova prohlížel skrz nazlátlý koňakový filtr. „Vy jste ho zabil, Dmitriji Alexejeviči…“
„To snad Je zlý sen,“ zaskuhral Maljanov a bezradně rozhodil rukama. Samým zoufalstvím by se býval nejraději rozplakal.
Náhle pokojem proběhl lehký průvan, pohnul zataženým závěsem a do oken vtrhlo zběsilé odpolední slunce, které Igora Petroviče udeřilo rovnou do obličeje. Zamhouřil oči, zastínil si tvář dlaní s křečovitě roztaženými prsty, pohnul se v křesle a chvatně postavil sklenku na stůl. Něco se s ním stalo. Oči rychle zamrkaly, do tváří se vloudil nach a brada se zatřásla.
„Promiňte…,“ pronesl s trýznivými pochybami v hlase i ve výrazu obličeje. „Dmitriji Alexejeviči! Co má tohle znamenat? Kde to jsem…?“ Pohlédl na sklenky a oči se mu rozšířily údivem. „Poslyšte, co se to tady vlastně…“
Zmlkl, protože v Bobkově pokoji něco bouchlo a s dlouho doznívajícím řinčením se to roztříštilo na kusy.
„Co je to?“ zeptal se nastraženě Igor Petrovič. Vše člověčí se z jeho hlasu vytratilo.
„Ale… to je… jeden člověk…,“ vysoukal ze sebe Maljanov, který ještě stále nechápal, co se to s Igorem Petrovičem tak najednou stalo. Vtom ho však osvítil geniální nápad. „Igore Petroviči!“ vyskočil čile. „Pojďte se mnou! Je tam ženina přítelkyně! Ta vám to potvrdí…! Že Jsem celou noc spal doma a nikam jsem neodešel…“
Přetlačujíce se rameny se oba najednou hnali úzkými dveřmi do předsíně.
„Zajímavé, zajímavé,“ opakoval si tiše Igor Petrovič. „Tak ženina přítelkyně? Na to se rádi podíváme…“
Bez klepání vtrhli do Bobkova pokoje a zůstali stát. Vládl tu dokonalý pořádek. Po Lidočce ani památky, válenda prázdná a kufr taky pryč. A pod oknem, vedle střepů hliněného džbánu (Chorezm, 11. stol.) seděl Kaljam a tvářil se pozoruhodně nevinně.
„Myslel jste tohle?“ zeptal se Igor Petrovič a ukázal na Kaljama.
„Ne,“ odpověděl Maljanov blbě. „To je náš kocour, máme ho už léta… Ale počkat, kde je Lidočka?“ Ohlédl se na věšák. Bílý plášť byl také pryč. „Asi už odešla, jak to vypadá…“
Igor Petrovič pokrčil rameny.
„Asi,“ řekl. „Tady každopádně není.“
Ztěžka našlapující Maljanov přistoupil k rozbitému džbánu.
„Ty dobytku!“ vmetl Kaljamovi a vrazil mu pohlavek. Kocour prudce odskočil a zmizel. Maljanov přidřepl nad střepy. Je napadrť. Takový krásný džbán…
„Bydlí u vás už dlouho?“ zeptal se Igor Petrovič.
„Přijela teprve včera.“
„Má tu věci?“
„Nevidím je,“ odpověděl Maljanov. „Plášť taky někam zmizel.“
„To je divné, nemyslíte?“ pronesl významně Igor Petrovič.
Maljanov mlčky mávl rukou.
„Vem ji čert,“ chlácholil ho Igor Petrovič. „Pojďme zpátky, dáme si ještě panáka…“
Vtom se dveře z chodby rozlétly a do předsíně…»
6.»… výtah zavřel a zahučel motor. Maljanov zůstal sám.
Dlouho stál na prahu Bobková pokoje opřen ramenem o veřej a nemyslel vůbec na nic. Odněkud se vynořil Kaljam, nervně poškubávaje ohonem přešel kolem něj, vyběhl na chodbu k výtahu a jal se pečlivě olizovat cementovou podlahu.
„Jak chcete,“ vypravil ze sebe Maljanov, se zjevným úsilím se odtrhl od veřeje a vrátil se do obývacího pokoje. Bylo tam nakouřeno, na stole stály tři sklenky — dvě prázdné, třetí dopitá jen zpola — slunce už se doplazilo až ke knihovnám.
Chvíli poseděl v křesle a dorazil svůj koňak. Za oknem to všedně rachotilo a lomozilo, ze schodiště sem otevřenými dveřmi doléhaly dětské nářky a monotónní hukot, doléhající ze strojovny výtahu. Zavoněla zelňačka. Maljanov vstal, provrávoral předsíní, praštil se ramenem o veřej, co noha nohu mine se vyploužil na schodiště, přešel chodbu a zastavil se u Sněgového dveří. Byly zapečetěné a kapka pečetního vosku ulpěla i na zámku. Opatrně se jí dotkl konečky prstů a ruka bezděky polekaně ucukla. Vše, co se stalo, se skutečně stalo. Všechno to byla pravda. Občan Sovětského svazu Arnold Pavlovic Sněgovoj odešel ze života.»
Kapitola čtvrtá
7.»Umyl sklenky a uklidil je zpátky na místo, smetl střepy v Bobkově pokoji a dal Kaljamovi kousek ryby. Pak si vzal vysokou sklenici, ze které Bobka pije mléko, rozklepl do ní tři vajíčka, nadrobil do toho chleba, vše bohatě posolil, popepřil a zamíchal. Hlad neměl, vše konal čistě automaticky. Vzniklou břečku snědl u dveří na balkón, zahleděn na prázdný dvůr zalitý sluncem. Ani stromeček sem neráčili zasadit. Alespoň jeden jediný kdyby tu byl.
Jeho myšlenky plynuly chabým čúrkem, a vlastně to ani nebyly myšlenky — spíš jen takové zbytky intelektuální aktivity.
Ne, Sněgovoj zemřel, to už je jasné. Sněgového už neuvidím. Byl to dobrý člověk, jenom nějak bláznivý. Takový věčně neusazený…, zvlášť včera. Ale někomu přece telefonoval, ještě tomu člověku chtěl něco sdělit, vysvětlit, na něco upozornit. Maljanov se otřásl. Postavil do dřezu prázdnou sklenici — zárodek budoucí hromady špinavého nádobí. Ale že Lidočka tu kuchyň uklidila bezvadně, všechno tu jen září… On mě přece v souvislosti s Lidočkou varoval. A opravdu — s tou Lidočkou je to nějaké divné.
Maljanov najednou vyběhl do předsíně, pod věšákem padl na podlahu a horečně pátral po Irčině vzkazu. Ale ne, to ne. Všechno je v pořádku. Písmo je jasně Irčino a slovník taky… A vůbec: proč by zrovna vrah myl nádobí?!»
8.»… bylo u Valky obsazeno. Maljanov zavěsil, roztáhl se po válendě a zabořil obličej do drsné látky. S tím Valkou taky není všechno v pořádku. Chová se hystericky… Na co se mě to ptal, že mi to připadalo tak zvláštní…? Valko, Valko, tvoje starosti na mou hlavu! Ale ne, ať přijede. On je hysterický, já jsem hysterický, třeba ve dvou něco vymyslíme…
Vtom v předsíni za jeho zády někdo zakašlal. Do Maljanova jako když střelí. Samozřejmě zbytečně. V předsíni nikdo. V koupelně taky ne. Ani ve spíži. Zkontroloval zámek, vrátil se na válendu, a teprve teď si povšiml, že se mu klepou kolena. Krruci, nervy dodělávají… Ještě jednou vytočil Valkovo číslo, ale hned sluchátkem praštil. Zavolám mu od Večerovského. Natáhl si čistou košili, sáhl do kapsy, jestli má klíče, zamkl za sebou dveře a vyběhl nahoru.
Fil byl naštěstí doma. Jako obyčejně budil dojem, že se chystá někam na recepci a za pět minut pro něj má přijet vůz. Na sobě měl nějaký až hříšně nádherný krémový oblek, přepychové mokasíny a nevídanou kravatu. Kravata při takovéto příležitosti působila na Maljanova obzvlášť depresivně. Nedokázal si v hlavě srovnat, jak se asi dá doma pracovat v kravatě. „Děláš?“ zeptal se.
„Jako obvykle.“
„Zaběhl jsem jen na chvilku.“
„Samozřejmě,“ přikývl Večerovskij. „Dáš si kávu?“
„Počkej,“ zarazil ho Maljanov. „Nebo vlastně ano.“
Zašli do kuchyně. Maljanov se posadil na svou židli a Večerovskij se věnoval kávovaru. „Udělám ti vídeňskou,“ navrhl zády k hostu. „Klidně,“ ozval se Maljanov. „Smetanu máš?“ Večerovskij neodpověděl. Maljanov sledoval, jak pod tenkou krémovou látkou opisují složité křivky jeho ostré lopatky.
„Byl u tebe vyšetřovatel?“ zeptal se. Lopatky na okamžik zastavily svůj běh a nad pokleslým ramenem zvolna vyšla obracející se dlouhá pihovatá tvář s povislým nosem a ryšavým obočím, teď vytaženým vysoko nad okraj masivních obrub módních brýlí.
„Promiň, ale na co ses to ptal?“
„Ptal jsem se tě, jestli u tebe dneska byl vyšetřovatel.“
„A proč právě vyšetřovatel?“ zajímalo Večerovského.
„Protože se zastřelil Sněgovoj,“ vysvětlil mu Maljanov. „U mě už byli.“
„Kdo je to Sněgovoj?“
„Přece ten strejda, co bydlí naproti nám. Ten přes rakety…“
„Aha.“
Večerovskij se sklonil zpátky nad kávovar a lopatky se znovu rozběhly.
„Copak tys ho neznal?“ zeptal se Maljanov. „Měl jsem takový pocit, že jsem vás kdysi představoval.“
„Ne,“ opáčil Večerovskij. „Pokud mě paměť neklame, tak ne.“
Po kuchyni svůdně zavoněla káva. Maljanov se usadil pohodlněji. Má mu to vykládat, nebo raději ne? V téhle rozzářené a provoněné kuchyni, kde bylo bez ohledu na nepříčetně rozpálené slunce tak krásně chladno, kde všechno vždy stálo na svém místě a vše bylo té nejlepší kvality — na světové úrovni či ještě o něco vyšší — se veškeré události uplynulých čtyřiadvaceti hodin zdály obzvlášť praštěné, divoké a nepravděpodobné…, jako by je porodila nečistá síla.
Chvíli mlčky vychutnávali vídeňskou kávu. První promluvil Večerovskij:
„Včera jsem chvíli uvažoval o tom tvém problému… Nezkoušel jsi použít Hardtwigovy funkce?“
„Taky mě to napadlo,“ řekl Maljanov, „a došel jsem k tomu vlastním rozumem.“
„A klaplo to?“
Maljanov odstrčil prázdný šálek,
„Podívej se, File,“ řekl. „Jaképak Hardtwigovy funkce, pardyjé kopyto? Mně jde hlava kolem, a ty si klidně…“»
9.»… na chvíli se odmlčel, pohladil si dvěma prsty hladce vyholenou tvář a pak zadeklamoval:
„Sami neměli jsme sílu uzřít smrti tvář, až se zraky rouškou zastřenými dospěli jsme k ní…“ A dodal: „Chudák.“
Nebylo jasné, koho má na mysli.
„Ale ne, všemu bych rozuměl,“ namítl Maljanov. „Jenže ten vyšetřovatel…“
„Chceš ještě kávu?“ přerušil ho Večerovskij.
Maljanov zakroutil hlavou a Večerovskij vstal.
„Tak pojďme do pokoje.“
Přešli do pracovny. Večerovskij se posadil ke stolu — k naprosto prázdnému stolu s opuštěným listem papíru uprostřed — vyjmul ze zásuvky mechanický telefonní seznam, chvíli šmejdil očima po řádcích a vytočil číslo.
„Prosil bych staršího vyšetřovatele Zykina,“ pronesl unaveným šéfovským hlasem. „Snad jste slyšel, že Zykina, Igora Petroviče… Tak on je na akci… Děkuji.“ Zavěsil. „Starší vyšetřovatel Zykin je na akci,“ oznámil Maljanovovi.
„Ukázal mi legitimaci…,“ bránil se Maljanov. „Nebo si snad myslíš, že to byli podvodníci?“
„To sotva.“
„Taky jsem si říkal. Že by někdo pro mizernou láhev koňaku rozpumpoval takové divadýlko… a ještě ke všemu hned vedle zapečetěného bytu?“
Večerovskij přikývl.
„A ty se klidně vytasíš s nějakými Hardtwigovými funkcemi!“ řekl Maljanov dotčeně. „Copak já mám teď pomyšlení na práci?“
Večerovskij si ho pronikavě změřil svýma ryšavýma očima.
„Dimo, a nezarazilo tě, že se Sněgovoj tak najednou zajímá o tvou práci?“
„Aby ne! V životě jsme spolu o práci nemluvili…“
„Cos mu na to odpověděl?“
„Nic. Měl jsem pocit, že je rozčarován. Tu statek — onde voda, tak nějak to vyjádřil.“
„Jak že?“
„Tu statek — onde voda…“
„A co to má znamenat?“
„Asi z nějakého klasika… V tom smyslu, že já o voze, a ty o koze…“
„Aha…,“ Večerovskij přemýšlivě zamrkal kravskými řasami, sáhl na okno pro ideálně naleštěný popelník, vyjmul ze stolu dýmku a váček s tabákem a začal si ji nacpávat.
„Aha… Tak tu statek — onde voda, říkáš… To není špatné… Musím si to zapamatovat.“
Maljanov napjatě vyčkával. Moc v něj věřil. Večerovskij totiž disponoval vysloveně nelidským mozkem. Maljanov neznal jiného člověka, který by z prosté sumy daných fakt dokázal vyvozovat tak nečekané závěry.