„Tak co?“ otázal se Maljanov dychtivě.
Večerovskij už měl dýmku nacpanou a teď Ji stejně nespěchavě a s gustem rozkuřoval. Dýmka tichounce syčela. Večerovskij několikrát zatáhl a zeptal se:
„Dimo…, p-p…, a jak daleko ses vlastně od čtvrtka dostal? Jestli se nemýlím…, p-p…, ve čtvrtek jsme spolu mluvili naposledy.“
„No a co má být?“ zeptal se podrážděně Maljanov. „Já teď mám, pokud jsi to ještě nepochopil, docela jiné starosti…“
Tato slova přítel ponechal zcela bez povšimnutí, jen na něj dál upíral své ryšavé oči a pobafával z dýmky. Typický Večerovskij. Položil otázku a teď čeká, až dostane odpověď. A Maljanov to vzdal, věřil, že Večerovskij ví, co dělá, že ví, co má význam a co ne.
„Pokročil jsem celkem slušně,“ řekl a ve stručnosti Večerovskému vyložil, jak se mu podařilo úlohu přeformulovat a upravit ji nejdřív do rovnic ve vektorové formě a nakonec transformovat do integrodiferenciálních rovnic; jak se mu začala rýsovat fyzikální podstata věci, jak se dobral M-dutin a jak ho včera konečně napadlo uplatnit Hardtwigovy transformace.
Večerovskij ho poslouchal nadmíru pozorně, nepřerušoval ho a nepokládal žádné další otázky a jen jednou, když se Maljanov rozohnil natolik, že bezděky uchopil osamělý kus papíru na stole a pokusil se na druhou stranu něco napsat, ho zarazil a požádal: „To ne, stačí, když mi to vyložíš ústně…“
„Jenže nic z toho, co jsem ti teď vyložil, už jsem nestačil udělat,“ uzavřel unyle Maljanov. „Protože nejdříve začaly všelijaké pitomé telefonáty, což by bývalo ještě jakž takž šlo, ale pak se přihnala ta Lidočka a bylo zle…“
Večerovskij se spolehlivě zahalil do oblak a pruhů medově aromatického dýmu.
„To není špatné, to opravdu není špatné…,“ zazněl jeho poněkud šeplavý hlas. „Ale mám takový pocit, žes přestal v tom nejzajímavějším…“
„Já jsem nepřestal, já byl zastaven!“
„Ano,“ souhlasil Večerovskij.
Maljanov se udeřil pěstmi do kolenou.
„Zatraceně, a já bych teď tak nutně potřeboval pracovat! A přitom vůbec nedokážu myslet. Každé šustnutí v mém vlastním bytě mě vyděsí k smrti…, a k tomu ještě ta báječná vyhlídečka na příštích patnáct let…“
Už poněkolikáté do své promluvy zapletl oněch nešťastných patnáct let a pořád čekal, že Večerovskij řekne: „Prosím tě, nech toho, jakýchpak patnáct let, to je přece jasné nedorozumění…,“ ale Večerovského ani tentokrát nic takového nenapadlo. Místo toho se Maljanova začal dlouze a podrobně vyptávat na telefonáty: Kdy začaly? (Pokud možno přesně.) Kam dotyční volali? (Alespoň pár konkrétních příkladů.) Kdo byli volající? (Muži? Ženy? Děti?) Když se mu Maljanov svěřil s obsahem rozmluv s Vajngartenem, patrně ho to zarazilo a na chvíli se odmlčel, ale pak zase jel dál. Co Maljanov odpovídal? Bral každý telefon? Co mu řekli na poruchách? A co má znamenat ta lapálie se zásilkovou službou? Prosil bych co nejpodrobněji… Jak vypadal ten chlápek? Co říkal? Co přinesl? Co z balíčku ještě zůstalo? Únavným výslechem Maljanova vehnal do náruče bezbřehé sklíčenosti, protože ten chudák absolutně nechápal, k čemu to všechno a jaký to má vztah k jeho trampotám! Nakonec Večerovskij přece jen umlkl, podloubal se ve vyhaslé dýmce, Maljanov zapraskal klouby sepjatých rukou a teskně hlesl:
„Co bude dál? Co se z toho asi vyklube?“
Večerovskij mu bez meškání odpověděl:
„Kdoví, co čeká nás, kam bude se náš osud brát. Bude i silný, však podlý také bude. A přijde smrt a vyřkne ortel svůj. Nač ale do dnů příštích pohled vnořovat…“
Že jsou to nějaké verše, Maljanov pochopil až ve chvíli, kdy Večerovskij skončil a zmocnil se ho záchvat sípavého houkání, které v jeho případě znamenalo spokojený smích. Takhle asi houkali Wellsovi marťané chlemtající lidskou krev, kdežto Večerovskij se ke stejným zvukům uchyloval zejména tehdy, když se mu líbily nějaké verše. Člověk by býval věřil, že potěšení, které zakoušel při recitaci dobré poezie, je čistě fyziologické povahy.
„Víš co, jdi mi někam!“ rozčertil se Maljanov.
A Večerovskij přednesl další tirádu — tentokrát prozaickou:
„Když je mi mizerně, pracuji. Když mám nepříjemnosti, když na mě dolehne beznaděj, když mě nebaví žít — usedám k práci. Možná existují i jiné recepty, ale ty neznám. Nebo mi nepomáhají. Pokud ti mám poradit, prosím: Pusť se do práce. Lidé jako my k tomu zaplaťpánbůh nepotřebují nic jiného než papír a tužku…“
Dejme tomu, že tohle Maljanov věděl i bez jeho přispění. Z knih. Jenže v jeho případě bylo všechno jinak. Dokázal pracovat jen tehdy, když mu bylo lehce u srdce a nevznášely se nad ním žádné pohromy.
„K tobě si tak přijít pro pomoc…,“ postěžoval si. „Víš ty co? Já radši zavolám Vajngartenovi. Stejně je mi divné, proč se mě vyptával na Sněgového…“
„Beze všeho,“ souhlasil Večerovskij. „Jenom tě moc prosím — pokud tě to nebude obtěžovat, přenes si telefon vedle.“
Maljanov uchopil aparát a vláčel šňůru za sebou do sousední místnosti.
„Jestli chceš, můžeš zůstat u mě,“ nabídl mu Večerovskij. „Papíru mám dost a tužku ti taky půjčím…“
„Díky,“ řekl Maljanov, „uvidíme.“ Tentokrát Vajngarten nebral telefon. Maljanov ho nechal desetkrát zazvonit, stiskl vidlici, vytočil číslo ještě jednou, znovu nechal Vajngartenův přístroj desetkrát zazvonit a teprve pak definitivně zavěsil. Tak. Co teď? Mohl by tu samozřejmě zůstat, je tu příjemně ticho. V každé místnosti klimatizace. Návěsy a kvílející brzdy tu taky není slyšet, okna vedou do dvora. Vtom však pochopil, že o to vůbec nejde. On se prostě bál návratu domů. To je mi situace. Svůj domov mám ze všeho na světě nejraději, a teď se tam bojím vrátit. Tak to ne! rozhodl se. K tomu mě nedokopete. To pardon.
Rozhodným gestem shrábl telefon a vrátil ho na místo.
Večerovskij seděl zahleděný na svůj kousek papíru a tichounce po něm poklepával tím nejvznešenějším parkerem, jaký si vůbec lze představit. Papír byl zpola popsán symboly, jimž Maljanov nerozuměl.
„Já jdu, File,“ řekl.
Večerovskij k němu zdvihl ryšavou tvář.
„Jistě… Zítra zkouším, ale dnes jsem celý den doma. Zavolej nebo se stav.“
„Dobře.“
Seběhl do svého patra, po paměti nahmátl v kapse klíče, zahnul na poslední úsek schodů a strnul. Tak! Srdce se mu propadlo až někam do žaludku a tam začalo pomalu a rovnoměrně bušit jako parní beranidlo. Táák… Dveře od bytu byly pootevřené.
Po špičkách se přikradl až k prahu a zaposlouchal se. Uvnitř někdo byl. Hučel tam neznámý mužský hlas a něco mu odpovídal hlásek neznámého chlapce…»
Kapitola pátá
10.»… seděl v podřepu nějaký muž a sbíral střípky rozbité sklenky. Mimoto byl v kuchyni ještě tak pětiletý hoch. Seděl na židli u stolu s rukama pod sebou, kopal nohama a s náramným zájmem pozoroval, Jak se sbírají střepy.
„Nazdar, otče!“ zvolal vzrušeně Vajngarten, sotva Maljanova spatřil. „Kde ses flákal?“
Jeho obrovské líce plály nafialovělým ruměncem, olivově černé oči se leskly a tuhé smolné vlasy trčely na všechny strany. Bylo zřejmé, že už má pořádně nakoupeno. Na kuchyňském stole byla přítomna poloprázdná láhev exportní stoličné a různé pochoutky z balíku zásilkové služby.
„Jen klid a nohy v teple,“ pokračoval Vajngarten. „Irky jsme se ani netknuli. Čekáme na tebe.“
Muž, který sbíral střepy, se zvedl. Byl to urostlý krasavec se skandinávskou bradkou a sotva patrným začínajícím bříškem. Rozpačitě se usmíval.
„Taktaktak!“ pronesl Maljanov, vstoupil do kuchyně a okamžitě pocítil, jak srdce stoupá ze žaludku vzhůru a vrací se na své místo. „A to se říká můj dům — můj hrad, či jak je to!“
„Ztečený hrad, otče, dobytý hrad!“ rozeřval se Vajngarten. „Kde bereš tuhle vodku, ty chlape! A takový žrádlo!“
Maljanov podal krasavci ruku a neznámý jeho gesto opětoval, jenže jeho pravice byla plná střepů. Vznikla drobná, příjemně trapná pauza.
„Trochu jsme si tu ve vaší nepřítomnosti zahospodařili…,“ poznamenal krasavec provinile. „Za to můžu já.“
„Ale, prosím vás, taková hloupost, ukažte, já to hodím do koše…“
„Strejda je zbabělec,“ pronesl najednou chlapec jasně a zvonivě.
Maljanova zamrazilo. Ostatní podle jeho soudu zamrazilo taky.
„No tak, buď zticha…,“ poprosil ho krasavec a nesměle chlapci pohrozil prstem.
„Slyšelos, dítě?“ přidal se Vajngarten. „Přece jsi dostalo čokoládu. Tak seď, konzumuj a neotravuj.“
„A proč jsem zbabělec?“ zeptal se Maljanov a sedl si. „Proč mi ubližuješ?“
„Já ti náhodou vůbec neubližuju,“ namítl chlapec, který si příchozího prohlížel jako vzácné exotické zvíře. „Jen jsem řekl, co jsi zač…“
Krasavec už se mezitím zbavil střepů, utřel si dlaň a znovu napřáhl pravici k Maljanovovi. „Zachar,“ představil se. Muži si vyměnili obřadný stisk.
„Do práce, panstvo, do práce!“ pronesl starostlivě Vajngarten a spokojeně si zamnul ruce. „Přines ještě dvě skleničky…“
Maljanov došel do baru, vzal koňak a sklenky, vyplázl jazyk na křeslo, ve kterém přednedávnem seděl Igor Petrovič, a vrátil se do kuchyně. Stůl se pod rozmanitými lahůdkami jen prohýbal. Teď se najím a napiju, rozhodl se s veselou zarputilostí. Chlapci jsou pasáci, že přijeli…
Jenže všechno dopadlo jinak, než si Maljanov představoval. Sotva se poprvé napili a on se s potěšeným mručením zakousl do obrovského obloženého chlebu, Vajngarten ho naprosto střízlivým hlasem požádal:
„A teď nám, otče, řekni, co se tu s tebou dělo.“
Maljanov se zakuckal.
„Jak to myslíš?“
„Podívej se,“ řekl Vajngarten, který už nezářil jako měsíček na hnoji, „jsme tu tři a každému z nás se něco přihodilo. Takže stydět se nemusíš. Co ti řekl ten zrzek?“
„Večerovskij?“
„Ale ne, co sem pleteš Večerovského? Přišel k tobě maličký zrzavý mužík v takovém těsném černém obleku… Co ti řekl?“
Maljanov ukousl co největší sousto a mechanicky ho žvýkal, ale chuťový prožitek se nedostavil žádný. Všichni tři se teď dívali na něj. Zachar rozpačitě, s plachým úsměvem a jeho pohled co chvíli unikal někam do koutů. Vajngarten poulil oči jako smyslů zbavený a zřejmě se chystal zase řvát. A chlapec, který v ruce třímal upatlanou tabulku čokolády, se k němu naklonil celou horní polovinou trupu, jako by mu chtěl skočit do úst.
„Hoši,“ řekl Maljanov nakonec. „Co to pořád máte s tím zrzkem? Žádný zrzek tu nebyl, v mém případě je všechno mnohem horší.“
„Tak dělej, prosím tě, vykládej,“ pobízel ho nedočkavě Vajngarten.
„A proč bych to měl vykládat?“ vybuchl Maljanov. „Já z toho rozhodně nehodlám dělat žádné tajnosti, ale rád bych věděl, co to tady na mě hraješ! Radši mi něco řekni ty sám. Moc by mě například zajímalo, odkud vůbec víš, že se tu něco stalo.“
„Mluv nejdřív ty a pak to řeknu já,“ trval na svém Vajngarten. „A nakonec Zachar.“
„No vidíš, a já bych chtěl, abyste nejdřív vykládali vy dva,“ odsekl Maljanov a nervózně si mazal další krajíc. „Vy jste dva, a já jsem sám…“
„Mluv ty,“ rozkázal najednou chlapec a energicky ukázal na Maljanova.
„Ticho, ticho…,“ zašeptal Zachar, který rozpaky nevěděl, kudy kam.
Vajngarten se nevesele uchichtl.
„To je váš kluk?“ zeptal se Maljanov Zachara.
„Řekl bych, že můj…,“ odpověděl nepříliš přesvědčeně Zachar a zadíval se do země.
„Ale jeho, to víš, že jeho…,“ zahučel netrpělivě Vajngarten. „Ten kluk koneckonců patří do Zacharova povídání. Dělej, Miťko, a nech komedií.“
Dočista Maljanova zmátli. Odložil chléb a rozpovídal se. Vzal to od samého začátku, od těch telefonátů. Když člověk během nějakých dvou hodin vypráví týž strašidelný příběh už podruhé, bezděky v něm začíná objevovat i ty humornější stránky. Za chvíli už si uvědomoval, jak se rozvášnil, Vajngarten prokládal jeho vyprávění přehršlemi drobivého smíchu, obnažoval mohutné zažloutlé tesáky a Maljanov učinil doslova svým životním cílem rozesmát i krasavce Zachara, ale to se mu nepodařilo — Zachar se jen plaše, téměř žalostně uculoval. Když Maljanov dospěl až ke Sněgového sebevraždě, nebylo do smíchu nikomu.
„Lžeš!“ zasípěl Vajngarten.
Maljanov jen trhl ramenem.
„Jak jsem koupil…,“ řekl. „A dveře má zapečetěné, klidně se běž podívat.“
Vajngarten zmlkl, poklepával tlustými prsty po stole a do taktu poškubával tvářemi, pak se najednou hlučně zvedl, na nikoho ani nepohlédl, protáhl se mezi Zacharem a chlapcem a těžce oddusal ven. Bylo slyšet, jak mlaskl zámek na venkovních dveřích a do bytu zavanula vůně zelňačky.
„Achichach…,“ povzdechl si smutně Zachar.
Chlapec mu podal usmolenou čokoládu a rozhodně požadoval:
„Kousni si!“
Zachar si pokorně kousl a neochotně žvýkal. Klaply dveře. Vajngarten zase nikoho neuznal za hodná pohledu, zakormidloval na své místo, šplouchl si do sklenky vodku a ochraptěle broukl:
„A dál…?“
„Co dál? Dál jsem šel k Večerovskému… Ti chlapi odtáhli, tak jsem taky šel… Teprve teď jsem se vrátil.“
„A zrzek?“ nedal si pokoj Vajngarten.
„Podívej se, Valko,“ řekl Maljanov. „Slyšel jsi všechno přesně tak, jak to tady probíhalo. A teď táhni k čertu. Třetí výslech za den, to už je na mě trochu moc…“
„Valjo…,“ zasáhl nerozhodně Zachar, „a nejde tady o něco jiného?“
„Neblázni, otče!“ škaredil se Vajngarten. „Jak by to mohlo být něco jiného? Má spoustu práce a oni ho nenechají dělat… Kdepak něco jiného! A pak — přede mnou ho přece přímo jmenovali…“
„Kdo mě jmenoval?“ otázal se Maljanov v předtuše nových nepříjemností.
„Já chci čurat,“ oznámil jasným hláskem chlapec.
Všichni na něj vyvalili oči. On si je jednoho po druhém pěkně prohlédl, slezl se židle a řekl Zacharovi:
„Pojď!“
Zachar se provinile zaculil, hlesl: „No tak poběž…,“ a zmizeli.
„Tak kdo o mně mluvil?“ dorážel Maljanov na Vajngartena. „Co je zase tohle za novinky?“
Vajngarten sklonil hlavu ke straně a zaposlouchal se, co se odehrává na záchodě.
„A Gubar už je na háku,“ pronesl s jakýmsi zarmouceným zadostiučiněním. „Ten je prostě na háku, a hned tak se z něj nedostane…“
V Maljanovově mozku se něco lepkavě převalilo.
„Gubar?“
„No ano, Zachar. To víš, tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí…“
Maljanov si vzpomněl.
„Není on taky přes rakety?“
„Kdo? Zachar?“ podivil se Vajngarten. „Ale kdepak, to sotva… Je to technik, zlatý ručičky. Vyrábí blechy s elektronickým ovládáním… Ale to by nebylo to největší neštěstí. Jeho neštěstí spočívá v tom, jak pozorně a důkladně respektuje každý svoje přání. To mi řekl von sám. A povšimni si, otče, že je to svatá pravda…“
Chlapec už mezitím dorazil zpátky do kuchyně a vyškrábal se na svou židli. Zachar vkročil hned za ním. Maljanov mu řekl:
„Víte, Zachare, já si zrovna vzpomněl, že Sněgovoj se na vás vyptával…“
A Maljanov se poprvé v životě stal svědkem toho, jak člověku někdo bledne přímo před očima. Jak doslova bělá, až připomíná list čistého papíru.
„Na mě?“ zeptal se Zachar jen rty.
„No ano…, včera večer…“ Maljanov se lekl. Takovou reakci přece jen neočekával.
„Tys ho snad neznal?“ oslovil Zachara tlumeně Vajngarten.
Zachar mlčky zakroutil hlavou, sáhl si pro cigaretu, půl krabičky přitom vysypal na podlahu, začal rozsypané cigarety chvatně sbírat a Vajngarten hekl a zabručel: „Tuhle věc musíme nějak to, otcové…,“ a všem nalil další vodku. Jenže vtom se ozval chlapec:
„No bože, to přece ještě nic neznamená!“
Maljanov se zachvěl ještě víc než před chvíli, ale Zachar se okamžitě napřímil a zadíval se na syna s jakousi nadějí, či jak to popsat.
„To bude prostě náhoda,“ pokračoval chlapec. „Stačí podívat se do telefonního seznamu, Gubarů je tam dobrých osm kousků…“»
11.»… znal Maljanov od šesté třídy. V sedmé se skamarádili a do konce školy spolu seděli v jedné lavicí. Vajngarten se s léty neměnil, jen se rozrůstal na všechny strany. Vždycky byl veselý, tlustý a masožravý a vždycky něco sbíral — jednou známky, Jindy mince, poštovní razítka nebo etikety z pivních láhví. Věčně dotíral na své okolí a požadoval od něj drobné — pátral totiž po nějakých raritních měďácích. A věčně se zmocňoval cizích dopisů a loudil obálky s razítky.