Odešla s pláčem, tvář zabořenou do kapesníku, a Gubar zůstal s chlapcem. Sám. Co se mezi nimi odehrávalo do tří odpoledne, říct nechtěl, ale něco se odehrávalo. (Chlapec to vyjádřil zcela lapidárně: „Normálka jsem mu napravil hlavu, co se do něj vešlo….“) Ve tři odpoledne už to Gubar nevydržel a v panice nejdřív zavolal a pak se rovnou rozběhl k Vajngartenovi, svému nejbližšímu a nejváženějšímu příteli.
„Ovšem nerozumím vůbec ničemu,“ přiznal závěrem. „Poslechl jsem si tady Válku, vás taky, Míťo… A stejně to nechápu. Nějak si to nedokážu dát dohromady… A nechce se tomu věřit. Není to třeba tím vedrem? Taková parna už prý nebyla dobrých dvě stě padesát let. A tak se všichni zbláznili, každý po svém… My možná taky…“
„Počkej, Zachare!“ okřikl ho dohřátě Vajngarten. „Ty jsi člověk příliš konkrétní, takže ty sem svý hypotézy zatím netahej…“
„Jaképak hypotézy?“ namítl smutně Gubar. „Mně už je jasné i bez hypotéz, že nic nevymyslíme. To by se mělo hlásit, pánové, tak je to…“
Vajngarten ho počastoval zdrcujícím pohledem.
„A kam by se podle tebe takový případy asi měly hlásit? No?!“
„Co já vím?“ utrousil Gubar sklesle. „Něco na to být musí, například bezpečnost.“
Chlapec se sarkasticky zaštířil a Gubar umlkl. Maljanov si okamžitě představil, jak Vajngarten přichází na milici a vykládá přemýšlivému vyšetřovateli báj o zrzavém trpaslíkovi v černém obleku zapnutém až ke krku. Gubar ve stejné situaci taky vypadal pěkně komicky. No a co se týče samotného Maljanova…
„Tak to ne, chlapci,“ prohlásil rozhodně. „Vy samozřejmě čiňte podle vlastního uvážení, ale já tam nemám co dělat. U nás na patře zahynul za podivných okolností člověk, a já jsem, ať se to vezme z které chce strany, poslední, kdo ho viděl naživu… A vůbec, nač bych tam chodil, když si pro mě s největší pravděpodobností přijdou sami?“
Vajngarten mu okamžitě nalil sklenku koňaku, Maljanov ji do sebe hodil, ale připadal si, jako by si lokl vody. Vajngarten si povzdechl:
„Už je to tak, otcové. Nemáme se s kým poradit. Moc neschází a vodvezou nás do cvokárny. Budem si s tím muset poradit sami. Tak dělej, Miťko, ty máš jasnou hlavu. Mluv laskavě.“
Maljanov si přejel prsty po čele.
„Spíš mi připadá, že ji mám nabitou korkem. A vykládat nemám co. Tohle všechno je zlý sen, jinak to není možné. Já rozumím jen jednomu — tobě přeci řekli rovnou: Zabal to! Mně sice neřekli nic, ale udělali mi z života takové peklíčko…“
„Správně,“ přerušil ho Vajngarten. „A to je poznatek číslo jedna. Někomu je naše práce proti mysli. Otázka tedy zní: Komu? Přeberme si naše pozorování a zkušenosti. Ke mně přišel mimozemšťan,“ a Vajngarten ohnul první prst. „K Zacharovi agentka Spolku devíti… Ostatně slyšel jsi někdy o Spolku devíti!? Mně osobně se něco v hlavě motá, někde jsem o tom čet, ale kde…, to teda nevím. Tak… A k tobě nepřišel vůbec nikdo… Tedy — někdo zřejmě přišel, ale inkognito. A z toho plyne co?“
„No?“ pobídl ho podmračeně Maljanov.
„Z toho plyne, že ve skutečnosti žádný mimozemšťan! a žádný pramudrci nejsou, zato je tu cosi třetího, nějaká síla, a tý naše práce kříží plány…“
„Tohle všechno je pitomost,“ řekl Maljanov. „Blábol na blábol. A k ničemu. Jen si to uvědom — já se zabývám hvězdami v plynoprachových mračnech, ty tou svou reverzí a Zachar aplikovanou technickou elektronikou.“ Najednou si vzpomněl. „Ale přesně tohle přece říkal Sněgovoj… Víš, co řekl? Tu statek — onde voda… Teprve teď jsem pochopil, co měl na mysli. Takže on si s tím chudák taky lámal hlavu… Nebo si snad myslíš, že tu působí tři neznámé síly současně?“ zeptal se jedovatě.
„Ale ne, otče, počkej ještě!“ řekl Vajngarten důrazně. „Nespěchej!“
Vypadal, jako by už dávno věděl, oč jde, a teď všechno do důsledku vysvětlí, samozřejmě za předpokladu, že mu nikdo nebude skákat do řeči a vůbec tou nějak bránit. Ale nevysvětlil nic — umlkl a upřel vypoulené oči do prázdné plechovky od lahůdkového jesetera.
Všichni mlčeli, až Gubar nakonec tiše pronesl:
„Já musím pořád myslet na Sněgového… To je přece… Jemu asi taky nejspíš chtěli zarazit nějaký výzkum. Jenže copak on mohl svou práci zastavit? Byl to přece voják! Dostal rozkaz a…“
„Nono, otče, nechvátej tolik,“ mínil Vajngarten. „Zkus si na chvilku představit, že na Zemi existuje skupina bytostí dostatečně mocných, aby mohla vyvádět takovýhle kousky… Třeba ten Spolek devíti… Co je pro ně rozhodující? Blokovat určitý vědecký projekty s příznivou perspektivou. Co my víme? Třeba je v Leningradě další stovka lidí, který si momentálně lámou hlavu stejně jako my… A na celé Zemi jich může být sto tisíc. A stejně jako my se to bojej ostatním přiznat. Někdo se bojí, někdo stydí… A někomu je to naopak vhod. Však za to nabízej vábný sousta…“
„Mně nikdo vábné sousto nenabízel,“ podotkl Maljanov ponuře.
„To taky není náhodou. Ty jsi přece známej blb a švorcák…! Ty ani neumíš pozlatit ručku, když je toho zapotřebí. Celej svět je pro tebe plnej nepřekonatelnejch překážek! Když je v restauraci obsazeno, je to tragédie, fronta na lístky do divadla je taky překážka.“
„To snad už stačilo, přece mi tu nezačneš kázat?“
„Ale ne,“ mávl rukou Vajngarten a kázání ochotně ukončil. „Přece by ses neštětil, otče. Tohle všechno jsou naprosto racionální kalkulace. Moc by ovšem museli mít obrovskou, fantastickou…, ovšem hypnóza přece existuje, aby to čert vzal… Možná dokonce i telepatická hypnóza, hrom do čepice. Jen si to představ, otče: Na Zemi existuje prastará civilizace a třeba to ani nejsou lidi, ale nějaká soupeřící kultura. Celou tu dobu čekali, hromadili informace a připravovali se. A teď se rozhodli zasadit drtivej úder. Uvědom si ovšem, že nevolili frontální průlom, ale mnohem rozumnější pozvolnou akci. Chápou, že nějaký hromady mrtvol — to je křeč, barbarství, a že by to mohlo být nebezpečný i pro ně samotný. A tak si řekli, že to provedou opatrně, že provedou chirurgickej zákrok do centrální nervový soustavy, že prostě přetnou perspektivní vědeckovýzkumný programy. Chápeš?“
Maljanov ho slyšel a neslyšel. K hrdlu stoupal vazký chomáč, nejraději by si zacpal uši, někam odešel, praštil sebou, ležel bez hnutí a hlavu si zakryl polštářem. Byl to strach. Ne ten obyčejný, ale panický strach. Utíkej odsud! Zachraň se! Všeho nech a ukryj se, zmiz, ponoř se… Tak dost! okřikl se. Vzpamatuj se, idiote! Takhle by to nešlo, to by s tebou bylo zle… A pracně ze sebe dostal:
„Chápu. Samé kecy.“
„Proč kecy?“
„Protože je to pohádka…“ Hlas mu ochraptěl. Odkašlal si. „Pro žáky vyšších ročníků základní školy. Sepiš z toho román pro Ohníček. Na konci by měl pionýr Vasja celý komplot odhalit a nad všemi padouchy zvítězit…“
„Moment,“ řekl Vajngarten klidně. „Stalo se s náma to, co se s náma stalo?“
„No stalo.“
„A je to fantastický?“
„Dejme tomu.“
„Tak mi, otče, řekni, jak bys chtěl vysvětlovat fantastický události bez fantastických hypotéz?“
„Já o tom nic nevím,“ ohradil se Maljanov. „To vaše příhody jsou fantastické. A pak — možná že už druhý týden obludně chlastáte… Já jsem nic fantastického nezažil. A nechlastám…“
Vajngarten znachověl, praštil pěstí do stolu a zařval, že Maljanov, aby ho husa kopla, jim musí věřit, protože když si nebudeme věřit, aby to ďas spral, všechno to poletí k Luciferovy babičce. Možná že ti parchanti s tím dokonce počítají, že si nebudeme navzájem věřit, že se jim postavíme každý o své újmě, a oni si nás budou stáčet do kozelce, jak se jim zlíbí…!
Řval a prskal tak šíleně, že se Maljanov až vylekal. I na panický strach pozapomněl. „No tak dobře,“ bručel polohlasně. „Snad se hned nemusíš tak čertit. Tak jsem jen tak bez rozmyslu něco hloupě plácnul — a už se nezlob.“ Gubar je sledoval s obavou. Když se Vajngarten dosyta vyřval, vyskočil, sáhl do lednice pro minerálku, zuby otevřel korunkový uzávěr a přisál se rovnou k hrdlu. Bublinkovatá voda mu stékala po štětinatých tučných tvářích a vypitá, okamžitě v podobě potu vyrážela na čele i na holých chlupatých ramenou.
„Měl jsem přece na mysli něco jiného,“ řekl Maljanov smířlivě. „Nemám rád, když se někdo snaží vysvětlovat neuvěřitelné věci neuvěřitelnými příčinami. To je takový princip úspory intelektuální aktivity, rozumíš? Takhle bychom se mohli dopracovat čehokoli…“
„No prosím! Navrhni něco lepšího,“ vybídl ho nedůtklivě Vajngarten a postavil prázdnou láhev pod stůl.
„To nedokážu. Kdybych to dokázal, už bych to udělal. Hlava mi strachy vůbec nefunguje. Já jenom mám pocit, že pokud jsou skutečně tak všemocní, vystačili by si s mnohem jednoduššími metodami.“
„Například?“
„Těžko říct… Tebe by například otrávili zkaženými konzervami… Zachara… by zase něčím nakazili… A vůbec, nač všechny ty hrůzy a dokonce vraždy? Jsou-li skutečně tak fenomenální telepati, prostě by nám vnukli, abychom všechno jen o málo komplikovanější než kupecké počty zapomněli. Nebo by v nás vybudovali nějaký podmíněný reflex — třeba jakmile usedneme k práci, dostaneme průjem… nebo chřipku, tekly by nám nudle a tebe by bolela palice… Nebo bys dostal ekzém… Mohlo by to být ledacos… A všechno pěkně v klidu a bez poprasku, nikdo by si toho ani nevšiml…“
Vajngarten čekal jen na to, až přítel domluví.
„Poslouchej, Miťko,“ spustil, „ty musíš pochopit především jednu věc…“
Tentokrát ho nenechal domluvit Zachar.
„Okamžik!“ zarazil ho úpěnlivě a rozpřáhl ruce, Jako by se pokoušel Maljanova s Vajngartenem roztrhnout a každého je zatlačit do jiného kouta. „Nechtě mě mluvit, než to zase zapomenu…! No tak počkej, Valjo, nech mě taky něco říct! Já si na to vzpomněl s těmi bolestmi hlavy… Vy jste, Míťo, přece říkal… Abyste tomu rozuměl — loni jsem ležel v nemocnici…“
Stručně a krátce — loni ležel v akademické nemocnici, protože mu našli něco v krvi, a tam se na pokoji seznámil s jistým Vladlenem Semjonovičem Gluchovem, orientalistou. Orientalista tam ležel v předinfarktovém stavu, ale to není podstatné. Podstatné je to, že se vlastně dost spřátelili a čas od času se setkávali. Nu a tenhle Gluchov si asi tak přede dvěma měsíci stěžoval, že jeho obrovská práce, na kterou málem deset let shromažďoval materiál, asi nakonec přijde vniveč díky velice zvláštní idiosynkrazii, kterou Gluchov neočekávaně onemocněl. Konkrétně se projevovala tak, že jakmile se Gluchov posadil ke stolu a jal se sepisovat své životní dílo, okamžitě ho krutě rozbolela hlava a bylo mu na zvracení a přicházely na něj mdloby…
„Jinak ovšem klidně mohl o své práci přemýšlet,“ pokračoval Zachar, „číst materiály, a pokud se nemýlím, mohl o ní i vyprávět… Ostatně tak přesně si to nepamatuju a lhát bych nechtěl… Ale psát rozhodně nemohl. A teď mě, Míťo, při té vaší zmínce o bolení hlavy napadlo…“
„Znáš jeho adresu?“ zeptal se úsečně Vajngarten.
„Znám.“
„Má telefon?“
„Má. Ten si pamatuju
„Tak ho sem okamžitě zavolej, to je náš člověk…“
Maljanov nadskočil.
„Propánajána, ty ses snad zbláznil, ty chlape! Vždyť to bude trapas. Možná je to prostě taková nemoc…“
„Tuhle nemoc máme všichni,“ nedal se Vajngarten.
„Ale Valko, ten člověk je přece orientalista. Člověk z úplně jiného šuplíku.“
„Ze stejnýho, otče. Já tě ujišťuju, že v tomhle případě z naprosto stejnýho.“
„Já bych to nedělal,“ vzdoroval dál Maljanov. „Zachare, jen klidně seďte a neposlouchejte ho…“
Bylo příšerné, ba nemožné představit si, jak do téhle žhavé a zakouřené kuchyně přichází naprosto normální, nezúčastněný člověk a ponořuje se do atmosféry šílenství a děsu.
„Uděláme to radši jinak,“ přesvědčoval Vajngartena, „pozveme Večerovského. Věřte mi, že to bude užitečnější!“
Proti Večerovskému ovšem Vajngarten nic nenamítal. „Správně!“ chytil se toho hned. „Večerovskij, to je dobrý nápad! Je to hlava otevřená. Zachare, ty běž pozvat toho svého Gluchova a my skočíme pro Večerovského…“
Maljanov o žádné Gluchovy nestál. Nejdřív Vajngartena se Zacharem zapřísahal, potom řval, že v tomto domě je pánem on a všechny bez milosti vyhodí. Jenže proti Vajngartenovi nic nezmůžete. Zachar šel telefonovat Gluchovovi, chlapec okamžitě slezl ze židle a následoval ho jako přilepený až do…»
Kapitola sedmá
14.»… Zacharův syn, který se uvelebil na válendě v rohu, čas od času oblažoval společnost předčítáním vybraných pasáží z Populární lékařské encyklopedie, kterou mu Maljanov v tom chvatu omylem vrazil do ruky. Večerovskij, vedle zpoceného, rozčepýřeného a pomačkaného Vajngartena obzvlášť elegantní, podivného chlapce se zájmem poslouchal a pozorně ho sledoval, vysoko vytahuje ryšavé obočí… Zatím ještě dohromady nic neřekl — položil jen pár otázek, které Maljanovovi (a nejen jemu) připadaly trochu přitažené za vlasy. Zachara se například z ničeho nic zeptal, zda se často dostává do konfliktu s představenými, a Gluchova zase, zda rád vysedává u televize. (Ukázalo se, že Zachar se zásadně s nikým nepře a nehádá, má už zkrátka takovou povahu, no a Gluchov, ten ano, ten u televize sedí rád, ba vášnivě, a televizi dává přednost před všemi ostatními druhy zábavy a rozptýlení.)
Gluchov se Maljanovovi zalíbil, přestože jinak Maljanov neměl nové lidi ve staré společnosti rád: vždycky se bál, že se začnou chovat nějak nepatřičně a on že bude rudnout a blednout za ně. Nový příchozí však byl v tomto ohledu naprosto v pořádku. Byl to človíček vzácně příjemný a neškodný — maličký hubeňour s ohrnutým pršáčkem a zarudlýma očima za velkými silnými brýlemi. Sotva přišel, vděčně do sebe obrátil sklenku vodky, kterou mu hostitel nabídl, a byl nápadně zklamán, když zjistil, že ta sklenka je poslední. Při křížovém výslechu každému naslouchal kromobyčejně pozorně, s hlavou profesorsky skloněnou k pravému rameni a s očima zahleděnýma taky někam doprava. „Nene,“ odpovídal, jako by se přítomným chtěl omlouvat. „Nic takového se mi nepřihodilo. Nezlobte se, ale já si ani nic takového nedokážu představit… A to téma? Pro vás zřejmě záležitost poněkud odtažitá: Kulturní vliv USA na Japonsko. Závěry kvalitativní a kvantitativní analýzy… Ano, zřejmě nějaká idiosynkrazie, už jsem mluvil s několika lékařskými kapacitami a všichni se shodují v tom, že je to mimořádně vzácný případ…“ S tím Gluchovem to zkrátka nejspíš bylo plácnutí do vody, ale nikomu to nevadilo, bylo dobře, že přišel. Až nápadně patřil do vysloveně pozemského světa: s chutí si zavdal a býval by si to rád ještě několikrát zopakoval, s dětinským nadšením se cpal kaviárem, čaj dněl nejraději cejlonský a četl detektivky. Zacharova exotického synka sledoval s bázlivou obavou, čas od času se nejistě pousmál, všechny ty pološílené příběhy vyslechl s dojemným soucitem, co chvíli se oběma rukama škrábal v týle za ušima a bručel: „Ano, to je šok, neuvěřitelné…!“ Gluchov byl jasný. Nové informace a tím spíš řadu od něj očekávat nemohli.
Vajngarten se v přítomnosti Večerovského jako obvykle poněkud zmenšil — dokonce začal vypadat nějak spořádaněji, už tak neřičel a nikoho nečastoval těmi svými věčnými otci a dědky. Poslední zrnka kaviáru však — taky jako obvykle — sežral on.
Zachar už nepronesl ani slovo, pokud ovšem nepočítáme kusé odpovědi na Večerovského nečekané otázky. Nemusel se znovu vracet ani ke svým trampotám — to za něj udělal Vajngarten. Před svým podivným synem už nadobro kapituloval a Jen se bolestínsky usmíval.
A tak seděli a mlčeli. Usrkávali vystydlý čaj. Kouřili. Zvenčí sem žhnulo roztavené zlato oken obchodního domu Moderní domácnost, na tmavomodrém nebí visel Srpek mladého měsíce a z ulice sem zaznívalo zřetelné suché popraskávání — nejspíš zase pálili staré bedny. Vajngarten zašustil cigaretovou krabičkou, nahlédl do ní, zmačkal ji a polohlasně se zeptal: „Nemá někdo ještě cigaretu?“
„Prosím, vem si…,“ ozval se chvatně a taky polohlasem Zachar. Gluchov si odkašlal a zacinkal lžičkou o sklenici.
Maljanov se zadíval na Večerovského. Večerovskij seděl v křesle, pohodlně natáhl překřížené nohy a bedlivě studoval nehty na své pravé ruce. Přejel tedy pohledem k Vajngartenovi. Tlustý biolog si právě zapaloval cigaretu a přes plamínek se díval na Večerovského. Gluchov taky. Maljanovovi to najednou bylo trochu k smíchu. Prokristáčka, co od něj vlastně čekáme? No dobře, Je to matematik. Dobře, významný matematik. Dejme tomu dokonce proslulý matematik — kapacita světového jména. No a? My už jsme na mou duši jako děti. Zabloudily v lese a teď s nadějí v oku pomrkávají, na strejdu: ten nás přece z lesa vyvede.