Při tom všem však své věci rozuměl, ve svém ústavu byl už dávno velký šéf, seděl nejméně ve dvaceti celosvazových i mezinárodních vědeckých komisích, neustále se coural někde po zahraničí, po všelijakých kongresech a vůbec to byl skorodoktor věd. Ze všech svých známých si nejvíc považoval Večerovského, protože Večerovskij byl laureát a Valka sám o laureátství usiloval tak enormně, až se mu z toho dělalo mdlo. Už stokrát Maljanovovi líčil, jak si připne medaili a s tou medailí vyrazí na rande. Každá schůzka pro něj byla učiněným dobrodružstvím — nezávisle na tom, jak dopadla. Jeho mimořádně krásná, ale poněkud melancholická žena Světka nad ním už dávno mávla rukou, tím spíš, že ji střežil jako oko v hlavě, a když se s ní objevil na veřejnosti, každou chvíli se kvůli ní pral. Valka se vůbec rád popral, takže chodit s ním do restaurace bylo opravdu za trest… Zkrátka žil vesele, vyrovnaně, úspěšně a bez větších otřesů a výkyvů.
Ukázalo se, že v jeho případě se ty otřesy a výkyvy dostavily už před dvěma týdny, kdy série pokusů, zahájená v loňském roce, najednou začala přinášet naprosto nečekané, ba senzační výsledky („tomu byste, otcové, nerozuměli, protože celá věc úzce koresponduje s reverzní transkriptázou, neboli RNA-dependentní DNA-polymeráza, neboli prostě revertáza — takovej enzym ve složení onkovirů, což zavání nobelovkou, to vám teda, otcové, řeknu docela upřímně“). Ve Vajngartenově laboratoři tyto výsledky nikdo kromě něho samotného nedokázal správně zhodnotit a ocenit. Většině lidí to bylo, jak je v podobných případech obvyklé, dokonale putna, kdežto zbylých pár tvůrčím způsobem uvažujících hlav se prostě rozhodlo, že série se nezdařila. Navíc se vše odehrávalo uprostřed léta, kdy se všichni především ženou na dovolenou, kterou Vajngarten naprosto přirozeně nikomu nepodepisoval. Nu a z toho všeho se vyvinula docela obstojná polízanička — ti ukřivdění se obrátili na odborovou i stranickou organizaci. Těsně před polízaničkou na jedné schůzi polooficiálně zaznělo, že ředitelem nového supermoderního biologického střediska, jehož výstavba právě končí v Dobroljubovu, by měl být jmenován soudruh Valentin Andrejevič Vajngarten.
V. A. Vajngartenovi šla z této informace hlava kolem, ale přesto si včas dokázal spočítat, co — za prvé — takové ředitelování znamená, dokud je jen holubem na střeše, a že i kdyby se mělo změnit ve vrabce v hrstí, bude — to za druhé — takové vystřelení V. A. Vajngartena směrem vzhůru zároveň znamenat jeho vyšachování z aktivního výzkumu přinejmenším na půldruhého roku, možná i na dva. Kdežto taková nobelovka, otcové, je přece jen nobelovka! Proto Vajngarten prozatím slíbil, že si to rozmyslí, ale ve skutečnosti se vrátil ke své záhadné zpětné transkriptáze a k neutichající polízaničce. Neuplynuly ani dva dny, když si ho k sobě zavolal soudruh akademik, jinak šéf ústavu, poptal se ho na běžné pracovní záležitosti („Držel jsem jazyk za zubama, otcové, a byl jsem svrchovaně uzavřenej!“), navrhl mu, aby už zanechal těch pochybných alchymistických kejklí a raději se věnoval úkolu tomu a tomu, který má velký národohospodářský význam, pročež slibuje nesčetná materiální a duchovní blaha, za což on, akademik a šéf ústavu, ručí Vajngartenovi hlavou, jak má jednu.
Vajngarten zaskočený velkolepou šíří netušených obzorů byl tak neopatrný, že se pochlubil i doma, ale co doma — před tchyní, kterou oslovuje námořní zkratkou kadrustup, protože tchyně je skutečně kapitánem druhého stupně ve výslužbě. A nad jeho hlavou se stáhla černá mračna. „Otcové, od tý chvíle se má domácnost změnila ve velkoprádelnu, kde mě neustále ždímali a žádali, abych okamžitě souhlasil, a to se vším beze zbytku…“
Jenže laboratoř zatím bez ohledu na polízaničku dál chrlila výsledky, jeden překvapivější než druhý. Vtom však umírá nějaká vzdálená tetička, příbuzná z pátého kolena, snad z otcovy strany, a když Vajngarten běhal kolem pozůstalosti, objevil na půdě jejího domu v Kavgolovu bednu nabitou mincemi sovětské ražby, které přestaly platit po reformě v jednašedesátém. Na to, aby člověk uvěřil, musel Vajngartena dobře znát, ale jakmile tuhle truhlu objevil, přestaly ho zajímat všechny ostatní projevy života pozemského včetně nobelovky na spadnutí. Zavřel se doma, čtyři dny přebíral obsah bedny a nereagoval ani na telefonáty z ústavu, ani na ždímací manévry kadrustupa. A v bedně se našly skutečně skvělé exempláře. Prostě velkolepé! Ale o to nešlo.
Když skoncoval s mincemi, vrátil se do laboratoře a pochopil, že jeho objev už je víceméně na světě. Samo sebou zbývalo ještě plno nejasností a všemu získanému materiálu teď bylo třeba dát náležitou formu — což mimochodem také není práce z nejmenších a nejpříjemnějších — ale teď už nepochyboval: šlo o zcela novou, epochální věc. A Vajngarten se roztočil jako veverka v kole. Okamžitě vyřešil všechny skandály v laboratoři, během čtyřiadvaceti hodin vyvezl děvčata i s kadrustupem na chatu, zrušil všechny schůzky a všechna rande, a sotva se doma v pracovně usadil k poslednímu, rozhodujícímu úderu, přišel předvčerejšek.
Jakmile se totiž předvčírem pustil do práce, do bytu se dostavil už zmiňovaný zrzek — malý, měděně rudý človíček s velice bledou tváří, upnutý do těsného černého obleku staromódního střihu. Vyšel z dětského pokoje, a zatímco Valka nezvučně otevíral a zavíral ústa, mužík se obratně vyšvihl na roh stolu a spustil. Bez jakýchkoli ceremonií a předmluv Valkovi vysvětlil, že jistá mimozemská civilizace už dlouho, pozorně a s neklidem sleduje jeho, tedy Vajngartenovu vědeckou činnost. Že obzvlášť je poplašila poslední práce zmíněného Vajngartena a že ryšavý mužíček byl zmocněn navrhnout V. A. Vajngartenovi, aby zanechal veškerého úsilí, vynakládaného na tento úkol, a existující materiály aby zničil.
Vy naprosto nepotřebujete znát důvody, které nás k této žádosti vedou, prohlásil mužík. Měl byste vědět jen tolik, že už jsme se pokoušeli podniknout jisté kroky, aby se vše zahladilo přirozenou cestou. V žádném případě byste se neměl domnívat, že nabízené ředitelské místo, jiný perspektivní vědecký úkol, nález bedny s mincemi, a dokonce polízaničky v laboratoři jsou jen dílem šťastných či méně šťastných náhod. Snažili jsme se vás zastavit. Avšak vzhledem k tomu, že se podařilo vás jen přibrzdit — ostatně o pouhopouhých pár dní — rozhodli jsme se i pro tak krajní opatření, jakým je tato návštěva. Zřejmě bude stát za zmínku, že všechny návrhy, které jste v posledních dnech vyslechl, nadále platí, a kterýkoli z nich můžete přijmout, pokud na naši podmínku přistoupíte. A co víc, v takovém případě jsme ochotní splnit vám i další drobná a koneckonců zcela pochopitelná přání, vyplývající ze slabůstek lidské podstatě veskrze vlastních. Jako jistou zálohu prosím přijměte tento drobný dar…
A zrzek vytáhl přímo ze vzduchu obálku k prasknutí nacpanou filatelistickými raritami, jejichž celkovou cenu si nefilatelista vůbec nedokáže představit, a ležérně ji pohodil na stůl před Vajngartena.
Dál ryšavý mužík prohlásil, že Vajngarten by se v žádném případě neměl domnívat, že je jediným pozemšťanem, který se dostal do zorného pole této supercivilizace. Mezi Vajngartenovými známými jsou přinejmenším tři lidé, jejichž odborná činnost je v současné době postupně blokována. On, ryšavý mužík, může jmenovat astronoma Dmitrije Alexejeviče Maljanova, vědeckého pracovníka Zachara Zacharoviče Gubara a chemofyzika Arnolda Pavlovice Sněgového. Valentin Andrejevič Vajngarten nakonec dostal tři dny na rozmyšlenou, počínaje okamžikem této schůzky, a po jejich uplynutí se supercivilizace bude považovat za oprávněnu k uplatnění jakýchsi zlověstných „opatření třetího stupně“.
„Zatímco mi tohle všechno líčil,“ říkal Vajngarten s příšerně vyvalenýma očima a výhružně vysunutou spodní čelistí, „přemýšlel jsem, otcové, o jedny jediný věci: jak se ten prevít dostal do bytu bez klíčů, když bylo ještě ke všemu zastrčeno… Snad to není nějakej Světčin šamstr, kterej už to pod postelí nemoh vydržet? Jen počkej, říkám si, já ti to hnedka spočítám… Jenže zatímco mi tohle všechno táhlo hlavou, zrzavěj prevít svůj projev dokončil a…,“ Vajngarten si neodpustil dramatickou pauzu.
„Vyletěl oknem,“ procedil Maljanov skrz zuby.
„Takovýhle lobogo!“ A Vajngarten bez ohledu na přítomnost dítěte předvedl odpovídající výmluvné neslušné gesto. „Nikam neletěl. Prostě zmizel.“
„Valko!“ zvýšil hlas Maljanov.
„Jak ti to teď říkám, tak to bylo, otče! Seděl přímo přede mnou na rohu stolu…, já se zrovna chystal, že mu jen tak vsedě trochu přežehlím fasádu…, a von je najednou pryč. Dočista jako v kině.“
Vajngarten se zmocnil poslední porce jesetera a nacpal si ji do tlamy.
„Moam?“ zeptal se s plnými ústy. „Moam muam…?“ S velkým úsilím polkl, zamrkal slzavýma očima a pokračoval: „Do dneška už jsem se z toho stačil trochu vzpamatovat, otcové, ovšem převčírem jsem dřepěl doma v křesle, voči zavřený a sotva jsem si na jeho slova vzpomněl, celej jsem se drobně roztřásl jako prasečí vocásek… Už jsem věřil, že snad na místě zhebnu… Nikdy předtím se mi nic takovýho ještě nepřihodilo. Z posledních sil jsem se dovlekl do tchynina pokoje a hodil do sebe valeriánky, ale kdepak! Pak jsem tam zahlíd brom, tak jsem do sebe vrazil taky brom…“»
12.»„…falzifikáty,“ dodal Maljanov. Vajngarten pohrdavě mlčel. „No tak dokonalé moderní kopie…“
„Jsi vůl,“ řekl Vajngarten stručně a album schoval.
Maljanov se na žádnou odpověď nezmohl. Už ho napadlo, že kdyby tohle všechno bylo lež nebo obyčejná pravda, nikoli pravda příšerná, Vajngarten by to udělal obráceně. Nejdřív by tu ukázal ty známky a teprve potom by kolem nich rozehrál tenhle více či méně věrohodný poprask.
„No a co teď?“ zeptal se bezradně a znovu cítil, jak; se jeho srdce propadá někam do…»
Kapitola šestá
13.»… o Gubarovi dověděl, že to od dětství byl velký lenoch a záškolák a už od té doby má nepřekonatelné sexuální problémy. Desetiletku nedokončil, vyšel z deváté třídy, pracoval jako saniťák, pak jezdil s popelářským autem, až konečně začal působit jako laborant ve Valkově ústavu, kde se taky spolu seznámili, a dnes je zaměstnán v tajném výzkumáku a podílí se na nějakém mamutím přísně tajném projektu obranné povahy. Odborné vzdělání Zachar nikdy nezískal, ale už od dětství to byl vášnivý radioamatér, slaboproudou elektrotechniku nazíral duší, možná i míchou, a ve svém tajném výzkumáku stoupal strmě vzhůru, přestože absence diplomu mu nepředstavitelně vadila.
Několik svých vynálezů už si nechal patentovat, dva nebo tři další měl rozdělané, ale ani v nejmenším netuší, kvůli kterému z nich vypukly tyhle nepříjemnosti. Předpokládá, že by to mohl být ten loňský — cosi kolem praktického využití fadingů. Předpokládá, ale jistotu nemá.
Páteří jeho života byly odjakživa ženy. Lepily se na něj už od útlého mládí jako mouchy. Když se na něj čas od času neznámo proč lepit přestávaly, lepil se na ně sám. Jednou už byl ženatý, z manželství si odnesl jen ty nejhorší vzpomínky a četná životní ponaučení, a od té doby je v tomto ohledu mimořádně opatrný. Stručně řečeno to byl katastrofální holkař, proti kterému takový Vajngarten vypadal jako asketa, anachoret a stoik. Při tom všem to však rozhodně nebyl žádný špinavec. Ke svým ctitelkám se choval uctivě, ohleduplně, a dokonce s obdivem, ale zcela zřejmě považoval svou maličkost za skromný zdroj potěšení pro zainteresované dámy. Nikdy si neobstarával dvě milenky najednou, nikdy se nezaplétal do nechutných afér a skandálů a patrně žádné z těch žen nikdy neublížil. Takže v tomto ohledu od dob nezdařeného manželství vše plynulo hladce a šťastně. Až do poslední doby.
Sám má za to, že nepříjemnosti související s mimozemšťany v jeho případě začaly odpornou vyrážkou na nohou. Okamžitě s tím běžel k doktorovi, protože o své zdraví vždy pečlivě dbal a jeho vztah k problematice zdraví byl povýtce evropský. Lékař ho uklidnil, dal mu nějaké pilulky, vyrážka se ztratila, zato však přišel vpád žen. Stahovaly se k němu v celých hejnech — všechny ženy, se kterými měl kdy co do činění. Tísnily se u něj v bytě hned dvě až tři najednou a jednoho hrůzného odpoledne se jich tam sešlo dokonce pět. Nejhorší na tom všem bylo, že Zachar totálně nechápal, co po něm chtějí. Nadto dospěl k závěru, že ony samy to nevědí taky. Spílaly mu, pomlouvaly ho, válely se mu u nohou, žadonily o cosi indiferentního, praly se mezi sebou jako vzteklé kočky, roztřískaly mu všechno nádobí, nakřáply bledě modrý japonský dřez a poničily nábytek. Pořádaly hysterické výstupy, pokoušely se otrávit a některé vyhrožovaly, že otráví i jeho. A to mnohé z nich byly dávno vdané, milovaly své muže a děti, ti muži chodili ke Gubarovi taky a stejně jako jejich krásnější polovice se chovali naprosto nevyzpytatelně. Tyto pasáže Gubarova vyprávění byly zvlášť zmatené.
Jeho život se zkrátka a dobře proměnil v temné peklo, on sám se spadl o šest kilo, kopřivka mu naskákala po celém těle, o práci nemohlo být ani řeči, a musel si vzít neplacené volno, přestože až po uši tonul v dluzích. V prvních dnech chtěl vpádu uniknout a uchýlit se pod ochranu svého tajného výzkumáku, ale velice rychle pochopil, že takovýto postup by bleskově vysvětlil všechny jeho čistě osobní absence. I tato část Zacharovy výpovědi byla na obsažné informace dosti chudá.
Temné peklo se táhlo nepřetržitě deset dní, až předvčírem najednou ustalo. Zrovna předal z ručky do ručky jednu nešťastnici jakémusi zachmuřenému seržantovi od bezpečnosti, když se najednou objevila ta ženská s dítětem. Vzpomněl si na ni. Seznámil se s ní asi před šesti lety za následujících okolností. Stálí vedle sebe v přecpaném autobuse, on na ni pohlédl a zjistil, že se mu moc líbí. Promiňte, prosím, oslovil ji, nemáte náhodou kousek papíru a tužku? Mám, prosím, odpověděla a vyjmula z kabelky žádané. Moc a moc vám děkuji, řekl jí. A teď mi laskavě napište vaše jméno, adresu a telefon… Strávili spolu opravdu příjemnou dovolenou v Lotyšsku u moře a pak se docela nenápadně rozešli — údajně s tím, že se již nikdy nesetkají, že byli jeden s druhým nadmíru spokojeni a že vůči sobě nemají žádné pohledávky ani povinnosti.
A ona se teď z ničeho nic objeví, přivede chlapce a řekne mu, že je to jeho syn. Už tři roky je provdána za velice hodného a navíc velice známého muže, kterého bezmezně miluje a váží si ho. Nedokázala Gubarovi vysvětlit, proč přišla. Když se to pokoušel zjistit, vždycky se rozplakala. Lomila rukama a bylo zřejmé, že své jednání považuje za podlé a odsouzeníhodné. Jenže neodcházela. Den a noc, které strávila v Gubarově vypleněném bytě, byl zřejmě vrchol všeho. Chovala se jako náměsíčná, neustále něco vykládala, ale Gubar chápal jen jednotlivá slova, zatímco skutečný smysl těchto výlevů mu beznadějně unikal. Až včera ráno jako by se najednou vzpamatovala. Za ruku Gubara vytáhla z postele, zavlekla ho do koupelny, pustila všechny kohoutky naplno a začala mu do ucha šeptat věci naprosto neuvěřitelné.
Podle jejích slov (v Gubarově interpretaci) to vypadalo tak, že na Zemi už odpradávna existuje jistý tajný, polomystický Spolek devíti. Jsou to nějací až neskutečně zakonspirovaní mudrci, kteří jsou buď mimořádně dlouhověcí, nebo snad vůbec nesmrtelní a zabývají se dvěma věcmi: za prvé se hrabou v absolutně všech úspěšných programech absolutně všech pozemských věd a seznamují se s nimi a za druhé dávají pozor na to, aby se ta či ona technická novinka v rukou člověka nezměnila v nástroj sebezničení. Ti mudrci jsou téměř vševědoucí a prakticky všemohoucí. Ukrýt se před nimi není možné, tajemství pro ně neexistují a bojovat proti nim nemá smysl. A právě tento Spolek devíti se momentálně zajímá o Zachara Gubara. Proč právě o něj, to ona neví. Co má Gubar dělat, neví taky. To si musí domyslet sám. Jí je známo jen tolik, že všechny jeho nepříjemnosti posledních dnů — to je jistá výstraha. Ona sama sem taky byla vyslána pro výstrahu. A aby na ni Zachar nezapomínal, dostala pokyn nechat u něj chlapce. Kdo jí to rozkázal, neví. A ani vědět nechce. Ona jen chce, aby se chlapci nestalo nic zlého. Zapřísahala Gubara, aby se nevzpěčoval, a ať si alespoň dvacetkrát rozmyslí, než něco podnikne. A teď musí jít.