Ruce s francouzákem natáhl před sebe a snažil se toho hnusného vetřelce vystrčit ven. Teprve po chvíli si uvědomil, že nějaký známý hlas zoufale volá: „Ty idiote, to jsem přece já!“
Byl to Icik… Andrej se konečně vzpamatoval. Icik se usadil vedle něj, zabouchl dvířka a naprosto klidně pronesl: „Víš, co to je? Opice. Potvory jedny.“
Andrej se na něj díval nechápavě. Pak konečně porozuměl, co mu Icik říká, ale nevěřil tomu.
„Kdes to vzal?“ Opatrně vyhlédl okýnkem, pak pootevřel dvířka a napůl se vysunul na stupátko.
Ano! Byly to opice… Neobyčejně velké a chlupaté a neobyčejně odporné už na první pohled, ale prostě ne ďáblové, ani nadpřirozené stvůry. Pouhopouhé opice… Andreje až polilo horko, jak se zastyděl, ale současně pocítil úžasnou úlevu: jenom opice! Jenže v tu chvíli dostal ránu přímo do ucha, až mu hlava poskočila… „Všichni nastoupit do aut!“ zaznělo ostře jako povel. „Neblázněte! Jsou to paviáni. To se dá zvládnout. Nastartovat — a všichni zpátečku!“
Ve frontě náklaďáků nastal zmatek. Motory řvaly na plné obrátky, blikala světla, hlomozily výfuky, chuchvalce šedivého kouře se vznášely k černému bezhvězdnému nebi. Ze tmy se najednou vynořil nějaký špinavý blýskavý obličej, čísi ruce sevřely Andrejova ramena a hodily ho jako hračku zpátky do kabiny. Nákladní auto zpředu třesklo o jejich kapotu a současně se ozval náraz i zezadu. Popelnice v korbě nadskočily a zarachotily.
Icik Andrejem zalomcoval a zakřičel: „Umíš řídit, nebo ne? Tak umíš to, Andreji?“ Venku za clonou kouře někdo ječel: „Pomoc!“ A velitelský hlas znovu přikazoval: „Jen klid! Poslední vůz — zpátečku! A šlápněte na to!“
A zatím shora i z obou stran dopadalo na auta všechno možné. Rachotily kapoty i popelnice, třaskalo sklo, šílely klaksony a neustále mohutněl ten hnusný, drásající řev opic.
Icik najednou klidně prohlásil: „Tak já jdu,“ loktem si zaclonil obličej a vylezl ven. Málem přitom vletěl pod vůz, který se hnal k Městu. Andrej zahlédl strachem znetvořený šoférův obličej. Byl to ten chlap, který tu vždycky počítal vysypané popelnice.
Icik zmizel, místo něho se objevil špinavý a celý nějak zválený Donald.
Klobouk někde ztratil… Nejdřív něco hodil na sedadlo, pak se vmáčkl za volant, nastartoval motor, vyklonil se z okýnka a začal couvat.
Nějaký řád celá ta situace ale přece jenom postupem času dostala. Už nikdo nic nevykřikoval, motory duněly a celá fronta náklaďáků se pomaličku sunula nazpátek. Dokonce i ten útok opic jako by se otupil… Paviáni poskakovali po hřebeni hory odpadků, ale dolů se nepouštěli. Jen si tam dál nahoře pořvávali, cenili své psí tlamy a vystrkovali na lidi lesklé zadky.
Donald jel stále rychleji. U velkého vodního výmolu se mu podařilo auto otočit a pak už na to šlápl naplno.
Před nimi se míhala koncová světla prchajících náklaďáků.
A je to v suchu, řekl si s úlevou Andrej a opatrně si sáhl na ucho. Bylo oteklé a celé jako by hořelo… To je tedy věc — paviáni! Kde se tu vzali? A že to tedy jsou parádní kousky! A kolik jich je… Dřív tu ale žádní paviáni nebyli — když se tedy nebere v úvahu Icik Kacman… Jenže — proč zrovna paviáni? Proč ne… třeba tygři? Auto vletělo do díry, Andreje to vyhodilo do výšky, a když dopadl zpátky na sedadlo, uvědomil si, že ho tlačí nějaká neznámá věc… Něco tvrdého. Sáhl pod sebe. Ležela tam pistole.
Chvíli se na ni nechápavě díval. Byla černá, ne moc velká, hlaveň měla krátkou a rukojeť žebrovanou. A Donald řekl: „Opatrně s tím… Dejte mi to!“
Andrej mu pistoli podal a díval se, jak se Donald předklání a zbraň si zasouvá do zadní kapsy kombinézy. Najednou mu to došlo: „To jste byl vy…, kdo tam střílel?“ Donald neodpověděl. Blikal zrovna jediným fungujícím reflektorem, aby upozornil toho před sebou, že předjíždí. Křižovatkou, přímo před jejich autem, přeběhlo několik paviánů. Ti už teď ale Andreje nezajímali.
„Kde jste tu pistoli vzal?“
Donald mu zase neodpověděl, jenom mávl rukou, jako by si chtěl vrazit do čela neexistující klobouk.
„Víte co, Done,“ řekl Andrej rozhodně, „zajedem teď rovnou na radnici, vy tam tu pistoli odevzdáte a vysvětlíte, jak jste k ní přišel.“
„Neplácejte hlouposti,“ odpověděl Donald. „Radši mi dejte cigaretu.“
Andrej mu automaticky podal celou krabičku.
„To nejsou hlouposti. Já nechci o ničem vědět. Nic jste mi neřekl, dobrá, to je vaše věc. Mám k vám důvěru, jenže… ve Městě teď mají zbraně jenom zločinci. Já tím nic nemyslím, ale fakt je, že vám nerozumím. Prostě tu pistoli odevzdejte a na vysvětlení k tomu řekněte, co chcete. Tohle totiž není žádná hloupost! Vidím přece, že se s vámi poslední dobou něco děje!
Takže je lepší jít — a všemu udělat konec.“
Donald se na okamžik otočil a podíval se Andrejovi přímo do očí. Jeho výraz byl zvláštní, Andrej si nebyl jist, zda se mu Donald náhodou nevysmívá, ale kdo ví…? Třeba ten člověk vlastně trpí! Vypadal v téhle chvíli velice staře, unaveně, dokonce uštvaně… Andreje to zmátlo a trochu vyvedlo z míry, ale pak se vzpamatoval a chladně pronesl, jako by odsekával: „Odevzdat a vysvětlit… To je všechno.“
„Je vám jasný, že opice berou Město útokem?“
„No a co?“ podivil se Andrej.
„To je fakt… No a co?“ zopakoval po něm Donald a nepříjemně se rozesmál.
Kapitola 2
Opice už stačily dorazit do Města. Lezly po římsách, v celých hroznech se houpaly na pouličních lucernách, jejich tlupy poskakovaly na křižovatkách, šplhaly se k oknům, házely dlažebními kostkami a proháněly vyděšené obyvatele Města, z nichž mnozí vyběhli ven jen tak — ve spodním prádle.
Donald několikrát cestou zastavil, aby vzal vylekané uprchlíky. Popelnice z korby vyházeli… V jednu chvíli se před nimi objevil splašený kůň.
Vlekl za sebou selský vůz, na kterém se usadil mohutný stříbřitý pavián a zuřivě mával chlupatými prackami. Pak se vůz napasoval do sloupu lucerny, kůň se utrhl a utíkal dál — a pavián hbitě přeskočil na nejbližší okap.
Vyšplhal se po něm a zmizel na střeše.
Na náměstí před radnicí byl zmatek. Přijížděly a zase odjížděly náklaďáky, pobíhali tu policisté, motali se tu i civilové — mnozí jen ve spodním prádle, několik se jich kupilo kolem nějakého zřejmě kompetentního muže, cosi po něm vyžadovali, tlačili ho ke zdi u vchodu do budovy a on jen kolem sebe mával aktovkou a jakousi hůlkou.
„Pěknej bordel,“ zavrčel Donald a vyskočil z auta.
Vběhli do budovy a okamžitě se jeden druhému ztratili. Všechno se tu pomíchalo: civilisté i muži v uniformách — i zoufalci ve spodním prádle.
Všichni sborem hulákali a všude bylo nakouřeno.
„Pochopte to! Nemůžu přece takhle… jenom ve spodkách…!“
„Okamžitě otevřte zbrojnici a rozdejte zbraně! Krucinál, aspoň policajtům ty zbraně dejte!“
„Kde je velitel policie? Před chvilkou tu byl…“
„Zůstala mi tam žena… chápete to? A taky tchyně… Stará ženská!“
„Podívejte se, vždyť o nic nejde. Jsou to jenom opice!“ „A kde je velitel policie? To někde chrápe nebo co?“ „V naší ulici byla jediná lucerna. Teď ji povalili.“ „Kovalevskij! Okamžitě běžte do dvanáctky! Fofrem!“ „Ale uznáváte, že jenom takhle v podvlíkačkách…“ „Kdo tu umí řídit auto?
Řidiči, pozor! Všichni ven — tam, co jsou reklamy!“
„Tak hergot, kde je ten velitel? To se šel někam schovat nebo co? Mizera.“
„Tak podívej: seber chlapy a jeď do slévárny. Vemte si svorníky a vůbec všechno, co se hodí. Prostě všechno… A rozdejte to lidem!“
„Teda já jsem ho majznul po tý chlupatý tlamě, až mě z toho bolí ruka!“
„Vzduchovky by se nehodily?“
„Do dvaasedmdesátýho kvartálu… tři vozy! Do třiasedmdesátky — pět…!“ „Dejte rozkaz… Ať jim vydávají výstroj druhé kategorie… Ale jen proti podpisu, abysme se s tím potom zase shledali!“
„Mají ocasy nebo ne? Nebo se mi to jen zdálo?“ S Andrejem tu všichni postrkovali, tlačili ho ke zdi, šlapali mu na nohy, ale i on strkal do druhých a tlačil je od sebe na všechny strany.
Nejdřív se snažil najít Donalda. Chtěl být při tom, až se bude řešit ta záležitost s pistolí, mohl být Donaldovi užitečný jako svědek, ale pak pochopil, že záležitost s paviány asi bude důležitější. A hned zalitoval, že neumí řídit auto a dokonce ani neví, kde je tu slévárna. Taky není v jeho silách někomu vydat výstroj druhé kategorie — a tak to vypadá, že je tu vlastně k ničemu. Chtěl tedy aspoň podat informaci o tom, co viděl na vlastní oči, mohlo by se to přece hodit, ale nenašel nikoho, kdo by ho mínil vyslechnout.
Nikdo o to neměl zájem, nikdo ho ani nenechal domluvit, každý mu spíš sám začal vykládat, co viděl. Andrej si roztrpčeně uvědomil, že v téhle tlačenici uniforem a podvlíkaček nikoho nezná. V jednu chvíli se mu před očima mihla Silvova hlava s krvavým obvazem na čele, ale vzápětí mu zmizela z očí.
A zatím tu kdosi cosi organizoval, někoho někam posílal, řev narůstal, chlapi ve spodkách se nějak vytráceli a naopak narůstal počet těch v uniformách — až se dokonce Andrejovi zazdálo, že slyší rovnoměrný dusot vojenských bot a dokonce i zpěv nějaké pochodové písně. Pak ale uviděl, že se to dolů po schodech řítí přenosný trezor, který někomu upadl a teď se zarazil o dveře zásobovacího oddělení.
A najednou Andrej uviděl známou tvář. Byl to jeho bývalý kolega z účtárny Cejchovního úřadu. Vrhl se vpřed a dohonil ho. Přitiskl ho ke zdi a vychrlil na něho, že se přece znají. „Jmenuju se Andrej Voronin, pamatujete se? Pracovali jsme spolu. Teď dělám asanátora a nemůžu najít nikoho, u koho bych se mohl hlásit, tak mě někam pošlete, každýho je tu přece zapotřebí…“ Bývalý kolega ho chvíli poslouchal, zmateně pomrkával a opatrně se pokoušel Andreje odstrčit. Pak se mu to podařilo a vzápětí se rozkřikl: „Kampak vás asi tak můžu poslat? Copak to nevidíte, že nesu papíry k podpisu?“ A utekl.
Andrej se ještě několikrát pokusil o to, aby ho někdo někam zařadil, ale nikdo o něj neměl zájem. Všichni někam spěchali a nenašel se tu nikdo, kdo by aspoň chvíli postál na jednom místě a dal dohromady dobrovolníky, kteří chtěli pomáhat. Dopálilo ho to a začal prostě otvírat jedny dveře za druhými. Musí tu přece být nějaká odpovědná osoba, která nepobíhá sem a tam, nehuláká a bezradně nerozhazuje rukama! Podle některých příznaků se dalo usuzovat, že tu někde je štáb, který určité pokyny vydává… První kancelář byla prázdná. Ve druhé stál nějaký chlap v podvlíkačkách u telefonu a křičel do sluchátka. Vedle něj se někdo s klením pokoušel na sebe natáhnout pracovní plášť, ale ten mu byl zjevně malý. Zpod pláště vykukovaly policejní rajtky a blýskaly se úžasně naleštěné boty, kterým chyběly tkaničky. Andrej vběhl do další kanceláře, kde po něm někdo hodil něco růžového s knoflíčky. Uskočil a v rychlosti si jen uvědomil, že tam byly nějaké ženské. Ve čtvrté kanceláři konečně objevil, co potřeboval. Byl tam Kurátor.
Seděl bokem na parapetu u okna. Rukama svíral pokrčená kolena a díval se ven do tmy, kde se míhala světla reflektorů. Když Andrej vstoupil, obrátil k němu svou laskavou ruměnou tvář, jako vždycky maličko pozvedl obočí a usmál se. Ten jeho úsměv Andreje uklidnil. Vztek a rozčilení zmizely.
Bylo mu náhle jasné, že se všechno zase srovná a bude v pořádku.
Andrej se tedy taky usmál a rozpačitě pokrčil rameny: „Asi mě tu nikdo nepotřebuje… Neumím řídit, nevím, kde je slévárna… Nějak se v tom zmatku nedokážu zorientovat.“
„Ano,“ pronesl jaksi soucitně Kurátor, „je v tom zmatek. Dokonce obrovský.“
Pak se obrátil zády k oknu, nohy svěsil z parapetu, zakomíhal jimi a podsunul pod sebe dlaně. Připomínal teď malé dítě. „Až to není hezké, nemyslíte? Vlastně je to hanba — dospělí, rozumní lidé… a takhle se chovají.
To znamená, že je někde chyba, viďte, Andreji? Popustila se uzda živelnosti. Lidi na takovou situaci nejsou připraveni. Chybí jim disciplína, podléhají panice… No — a taky úřední šiml má na tom svůj podíl.“
„Je to tak,“ řekl Andrej. „Opravdu, je to tak… A víte, co já teď udělám?
Už nikoho nebudu hledat, nebudu nikomu nic vykládat, prostě si vemu někde nějakou hůl a půjdu. Připojím se k nějaké skupině. A když mě nebudou chtít, půjdu sám. Vždyť tady jde i o ženy a děti…!“
Kurátor přikyvoval. Už se neusmíval, tvářil se vážně a bylo vidět, že s Andrejem souhlasí.
„Ale ještě tohle…,“ zachmuřil se Andrej. „Co je s Donaldem?“
„S Donaldem?“ Kurátor znovu zvedl obočí. „Aha… s Donaldem Cooperem…“
Pak se zasmál: „Myslíte si, že už sedí za mřížemi a dělá pokání?
Kdepak! Donald Cooper zrovna v téhle chvíli organizuje oddíl dobrovolníků na odražení toho hnusného útoku… Není to žádný gangster, žádný zločin nespáchal. Pistoli získal na černém trhu výměnou za staré bicí hodiny.
Co se dá dělat — celý svůj život byl zvyklý nosit u sebe pistoli…“
„To je fakt,“ řekl s úlevou Andrej. „Jasná věc… Já jsem opravdu nevěřil, že by zrovna Donald…, jen jsem si myslel… Tak je to v pořádku.“ A už se obrátil, že tedy půjde, když si ještě vzpomněl: „Řekněte mi…, jestli to tedy není tajemství… Řekněte mi, proč to všechno je? Opice! Kde se tu vzaly? Co se tím vlastně sleduje?“
Kurátor si povzdechl a seskočil z parapetu.
„Andreji, už mi zase dáváte otázky, na které…“
„Dobrá! Já to přece chápu,“ přerušil ho prudce Andrej a dlaně přitiskl na prsa, „jenom jsem chtěl…“
„Počkejte! Zase mi dáváte otázky, na které vám nedokážu odpovědět.
Chápete to? Nedokážu… Třeba — proč došlo k destrukci některých staveb — vzpomínáte si? To ale vlastně bylo, ještě než jste sem přišel… A teď zase paviáni. Vzpomínáte si, jak jste se mě vyptával: Jak je to možné? Jsou tu lidé různých národností a všichni mluví stejným jazykem. A dokonce si to ani neuvědomují! Vzpomínáte si, jak vás to překvapilo, jak jste to nemohl pochopit a dokonce vás to děsilo, protože jste se pokoušel Kensimu vysvětlit, že mluví rusky, a on zase přesvědčoval vás, že mluvíte japonsky?
Pamatujete se na to? Teď už jste si zvykl, teď už se na takovéhle věci nevyptáváte.
Je to prostě jedna z podmínek Experimentu. A Experiment je Experiment, co vám k tomu ještě můžu říct?“ Kurátor se usmál: „Tak jděte, Andreji, jděte! Vaše místo je tam venku… Je třeba něco dělat. Každý na svém místě — a každý podle svých sil!“
A Andrej spíš vyběhl než vyšel na chodbu. Teď už tu bylo prázdno. Seběhl tedy po hlavním schodišti na náměstí a okamžitě, bez váhání se přidal ke skupině, která tu vedle nákladního auta pod lucernou v klidu vyčkávala.
Protlačil se dopředu, tam mu někdo podal těžkou železnou tyč a on se od toho okamžiku cítil být silný a připravený k boji. Měl přece zbraň.
Někde docela blízko jakýsi známý hlas ryčně velel v trojstup nastoupit.
Andrej si hodil tyč na rameno a rozběhl se tam. Zařadil se mezi nějakého Latinoameričana, který měl přes kabátek od pyžama natažené šle, a mezi blonďatého obrýleného sušinku. Ten byl hrozné nervózní. V jednom kuse si brýle sundával, čistil je kapesníkem, znovu nasazoval a dvěma prsty urovnával.
Utvořený oddíl nebyl velký. Celkem tu bylo asi tak třicet chlapů a velel jim Fritz Geiger. Na jednu stranu to pro Andreje bylo skoro urážející, ale na druhou stranu… Nebylo pochyb, že v dané situaci se Fritz Geiger pro tuhle roli dobře hodí, i když to je bývalý nacistický voják, takový pozůstatek z druhé světové… Jak se dalo předpokládat u bývalého poddůstojníka wehrmachtu, velet mu nedělalo potíže a poslouchat jeho hulákání nebylo nic příjemného.
„Vyrrrovnat!“ řval na celé náměstí, jako by měl před sebou pluk na cvičáku.
„Vy tam… V těch bačkorách…! No — vy! Zastrčte břicho! A co vy…? Rozťápnutej jak kráva před bejkem! Vás se to netýká? Pooozor! Za mnou — pochodem v chod! Pohov…“
Dali se do pohybu. Andrejovi hned někdo zezadu šlápl na nohu. Zakopl a vrazil do blonďatého sušinky vedle sebe, který si zrovna otíral brýle a upustil je na zem. „Blbče,“ sykl Andrej dozadu a jeho soused zoufale zapištěl: „Dávejte přece pozor!“ Andrej se sehnul, aby mu brýle podal — a v tu chvíli už tu byl Fritz a vztekle je napomínal. Andrej ho s chutí poslal do hajzlu… Obrýlený blonďák, který vypadal na nějakého vědátora, mu dojatě děkoval.