Museli pak dohánět oddíl, který zatím pochodoval dál, a asi po dvaceti metrech dostali rozkaz „nástup do vozů“, přičemž „vůz“ tu byl jenom jeden — obrovský speciální náklaďák na rozvoz cementové kaše. Když tam nalezli, pod nohama jim to čvachtalo. Ten, co měl na nohou bačkory, s námahou přelezl zpátky přes postranici a zvučným hlasem všem oznámil, že „on tímhle vozem nikam nepojede“. Fritz mu rozkázal, aby se vrátil k ostatním. Chlápek zvýšil hlas a prohlásil, že má bačkory, a ty už se mu promočily. Fritz na to řekl něco o dobytku, ale chlap v bačkorách se Fritze vůbec nelekl. Poznamenal, že on se jako nějaký dobytek necítí, protože dobytek by asi klidně v takovém sajrajtu jel… to ať mu tedy všichni ostatní, kterým ta čvachtanice nevadí, prominou… A v té chvíli vylezl z náklaďáku i Latinoameričan, odplivl si Fritzovi rovnou pod nohy, palce si zastrčil pod šle a pomalu šel pryč.
Andrej to všechno pozoroval s jistou škodolibostí. Ne snad, že by souhlasil s tím chlapem v bačkorách a už vůbec mu nebyl sympatický odchod toho druhého… Nebylo to od nich kolegiální, chovali se hloupě, ale bylo docela zajímavé pozorovat Fritze. Jakpak si asi zupák Fritz s touhle situací poradí?
Vzápětí si Andrej musel přiznat, že zupák si poradil dobře. Udělal bez dalších řečí čelem vzad, vyskočil na stupátko vedle šoféra a vykřikl: „Odjezd!“
Auto se pohnulo — a přesně v tom okamžiku zapnuli slunce… Andrej se sotva držel na nohou, házelo to s ním, musel se přidržovat chlapů kolem sebe, ale přesto se díval. Na obvyklém místě se pomaličku rozsvěcoval červenavý kotouč. Nejdřív se trochu chvěl, jako by pulzoval, byl stále jasnější a jasnější, měnil se do oranžova, pak přecházel ze žluté barvy do bílé, potom na okamžik zhasl a vzápětí se rozzářil tak, že už se na něj dívat nedalo.
Začal nový den. Neproniknutelně černá bezhvězdná obloha se změnila na šedomodrou, začalo z ní sálat horko a vítr vzápětí přinesl žár, jako by vanul z pouště. Z ničeho nic se kolem nich najednou ze tmy vyhouplo velké Město plné veselých barev a přívětivých modrých stínů. Poschodí se zveda la nad poschodími, objevoval se dům za domem… Zprava teď bylo vidět rozžhavenou Žlutou stěnu, která dosahovala až k obloze — a vlevo za střechami domů temněla modrá pláň, jako by tam bylo moře. Až z toho člověk dostal žízeň… Několik mužů se mechanicky podívalo na hodinky. Bylo přesně osm.
Nejeli příliš dlouho. Opičí tlupy sem ještě asi nedorazily. Ulice byly tiché a prázdné — jako vždycky touhle dobou. Tu a tam se otevřelo nějaké okno, ve kterém se někdo protahoval a díval se ven. Náklaďák plný lidí však zřejmě nikoho nezajímal. Někde větrali matrace a přikrývky, na jednom balkoně urputně cvičil fousatý dědeček v pruhovaných trenýrkách. Po nějaké panice nebylo ani stopy.
Jak se však blížili k Šestnáctému kvartálu, už sem tam přece jen viděli lidi, jak utíkají po ulici — rozcuchaní, rozčilení… Někteří s sebou dokonce vlekli i rance. Když spatřili náklaďák plný chlapů, zastavovali se, něco křičeli a ukazovali někam dozadu. Vůz s rachotem zahnul do Čtvrté Levé a málem přitom porazil stařičkou dvojici, která před sebou strkala dvoukolák s kufry. Pak šofér zastavil — a všichni uviděli paviány.
Opice se tu chovaly jako doma… Jako v pralese nebo odkud to sem vlastně přišly. S ocasy výbojně vzhůru zakroucenými potloukali se paviáni z chodníku na chodník, vesele hopsali po římsách, houpali se na lucernách, lezli po reklamách, hlasitě na sebe pokřikovali, šklebili se, hašteřili se mezi sebou, někteří se prali a jiní se bezostyšně milovali. Tlupa stříbřitých lupičů právě likvidovala stánek s potravinami a dva ocasatí chuligáni doráželi na mladou ženu, která — celá zsinalá hrůzou — doslova zkameněla u vchodu do domu. Nějaká chlupatá kráska si zalezla do budky dopravní policie a koketně na Andreje plazila jazyk. Teplý vítr nesl ulicí kotouče prachu, peří, kousky papíru, chuchvalce srsti a pach zvěřince.
Andrej se váhavě podíval po Fritzovi. Geiger mhouřil oči a pohledem zkušeného válečníka měřil budoucí bitevní pole. Řidič vypnul motor a tichem zaznívaly jen divoké, vůbec ne obvyklé městské zvuky: řev, kňučení, vrčivé pobrukování a mlaskání. Do toho najednou ze všech sil zaječela žena, kterou paviáni už opravdu ohrožovali — a Fritz začal jednat.
„Vysedat!“ zavelel. „Padáme, padáme! Rozvinout v rojnici! Povídám v rojnici — a ne na jednu hromadu! Vpřeeed! Dejte se do nich! Prožeňte je!
Vyžeňte! Ať tu ani jedna z těch tlam nezůstane. Bijte je po hlavě a po hřbetě!
Nebodejte, ale bijte! Do nich! Žádný čekání… Do nich!“
Andrej seskočil na zem mezi prvními. Do žádné rojnice se nerozvíjel, pevně stiskl v ruce železnou tyč a utíkal rovnou na pomoc zoufalé ženě.
Ocasatí neřádi se po něm podívali, ďábelsky se rozchechtali a několika skoky byli pryč, jen posměšně zavrtěli hnusnými zadky… Žena ječela dál. Stála tam se zavřenýma očima a zaťatými pěstmi, ale nic už jí nehrozilo, a tak se o ni Andrej přestal starat. Rozběhl se ke stánku s potravinami.
Tlupa velkých paviánů tam vesele rabovala. Ten největší z nich, obrovitý exemplář s ocasem jako uhel, seděl na sudu, nořil do něj svou dlouhou chlupatou pracku a vytahoval nakládané okurky. S chutí a mlaskáním je pořádal a občas si odplivl ke svým kamarádům, kteří se snažili urvat dýhovou stěnu stánku. Obrovský pavián si všiml, že se k němu Andrej blíží, přestal žvýkat a nepříjemně se zašklebil. Andrejovi se to vůbec nelíbilo, ale už nemohl couvnout. Zvedl železnou tyč, zařval: „Na něěě!“ a rozběhl se.
Obrovský pavián teď vycenil své strašlivé tesáky a pak beze spěchu seskočil ze sudu, udělal pár kroků stranou a začal si hledat blechy. „Já ti dám, ty hajzle!“ vykřikl Andrej a ze všech sil praštil železnou tyčí do sudu. Černoocasatý pavián sebou mrskl a rázem byl na římse v prvním patře. Tahle jeho zbabělost dodala Andrejovi odvahy. Přiskočil ke stěně stánku a třískl do ní. Povedlo se mu ji prorazit. Ostatní paviáni se rozlítli na všechny strany.
Bitevní pole bylo najednou prázdné.
Andrej se rozhlédl.
Fritzův bojový plán nějak nefungoval. Jeho vojsko bloumalo prázdnou ulicí, chlapi nahlíželi do průjezdů a s hlavami zvrácenými nahoru pozorovali opice, které okupovaly římsy. Andrej v dálce rozeznal obrýleného vědátora, jak v oblacích prachu máchá nad hlavou holí a žene před sebou kulhající opici. Ta se ho ale asi moc nebála, protože se držela tak na dva kroky před ním. Nebylo s kým bojovat, i Fritz tím byl nějak vyveden z míry. Postával vedle náklaďáku, mračil se a okusoval si nehty.
Paviáni, kteří přece jen trochu ztichli, teď pochopili, že jsou v bezpečí, a znovu na sebe začali pokřikovat, drbat se a milovat. Ti nejdrzejší se spouštěli dolů a vyzývavě se šklebili. Andrej znovu uviděl paviána s černým ocasem. Byl už na druhé straně ulice, houpal se na lucerně a chechtal se.
Nějaký drobný černovlasý človíček k opici vyrazil. Podle typu to mohl být Řek… Byl pořádně rozkurážený a navztekaný. Rozmáchl se a vší silou paviána vzal po hřbetě. Ten to nečekal a málem sletěl dolů, jen tak tak se přichytil ocasem. Pak se znovu zavěsil jako dřív, přikrčil se a vypálil na útočníka proud výkalů. Andrejovi se z toho až zvedl žaludek. Raději odvrátil oči. Bylo to neuvěřitelné — a hnusné… A tak se Andrej Fritze tiše zeptal: „Co teď budeme dělat?“
„Čert ví… Chtělo by to plamenomet,“ odpověděl zlostně Fritz.
Přistoupil k nim uhrovitý mladík v pracovní kombinéze. „Nemám přivézt cihly? Dělám v cihelně. Auto máme, za půl hodinky jsem zpátky.“ „Ne,“ rezolutně odsekl Fritz. „Cihly se nehodí. Roztřískáme okna a nakonec to dopadne tak, že cihlama po nás budou házet ty opice. To by chtělo nějakou pyrotechniku. Rakety, petardy… nebo pár bomb s fosgenem.“
„Kde by se u nás vzaly petardy?“ ozval se ironicky nějaký bas. „A pokud jde o fosgen… tak to si teda myslím, že lepší už jsou i ti paviáni.“
Všichni se pomalu začali shlukovat kolem Fritze. Jenom ten černovlasý Řek se se strašným klením pokoušel umýt u hydrantu.
Andrej úkosem pozoroval černoocasého paviána. Ten se nenápadně s ostatními znovu blížil ke stánku s potravinami.
Teď už se v oknech domů objevovaly vyděšené tváře obyvatel, většinou žen. Některé byly strachy pobledlé, některé naopak celé zrudly vzrušením.
„Tak co tam dole čumíte?“ zavřeštěl ženský hlas. „Vyžeňte je, jste přece chlapi, ne? Koukněte se, rabují stánek! No tak… chlapi! Hněte sebou! Prokrista, mně tady brečí děti — udělejte něco, ať se dá vyjít z baráku! To jste chlapi? Bojíte se opic!“
Rozpačitý hlouček kolem Fritze jen zahanbeně brumlal… Všichni se cítili dost mizerně.
„Zavoláme hasiče,“ ozval se znovu ironicky bas. „Mají žebříky a hadice.
„Ale dejte pokoj! Kde bysme nabrali tolik hasičů?“
„Hasiči mají zbrojnici na Hlavní ulici…“
„A co když zapálíme nějaký louče? Třeba je ten oheň zažene.“
„Krucinál! Co to bylo za pitomost sebrat policajtům zbraně? Ať jim je zas dají!“
„A co když to tady prostě zabalíme a půjdeme? Když si vzpomenu, že jsem doma nechal ženu samotnou…“
„Tak na to zapomeňte! Nejste sám, kdo někde nechal svou ženu… A tady ty ženy jsou většinou taky něčí manželky.“
„No jo, jenže…“
„A co když vylezeme na střechy? A tam už je nějak…“
„Čím je nějak…? Snad ne touhle holí, troubo?“
„Neřádi!“ zaburácel najednou nenávistně bas a chlap se rozběhl k nešťastnému stánku s potravinami. V běhu se rozmáchl — a hodil. Tyč proletěla dýhovou stěnou a paviáni se jen překvapeně podívali, co se to děje, a pak se dál nerušeně věnovali okurkám a chroustání brambor. Ženy v oknech se posměšně rozhihňaly.
„Ale co,“ pronesl najednou někdo rozšafně, „v každým případě už jen svou přítomností jim bráníme v řádění. Nemůžou si tolik dovolit — a i to je dobrý… Pokud jsme tady, nepohrnou se dál.“ Jako by tím píchl do vos. Stačilo se totiž rozhlédnout — a bylo snadné vyvést toho mudrce z omylu.
Za prvé: paviánům byl nějaký bojový oddíl v ulici absolutně lhostejný — hrnuli se, kam je zrovna napadlo. A za druhé: kdyby to i nakrásně byla pravda, že přítomnost mužů na ulici paviánům opravdu brání v pohybu — jakpak si to pan řečník představuje dál? Bude se tu nocovat? Zůstanou tady napořád? Budou tu spát a vykonávat svou potřebu?
Najednou zaslechli cvakání kopyt. Z dálky sem pomalu se skřípotem přijížděl selský povoz. Všichni zmlkli. Ulicí se blížil vůz tažený párem koní. Nahoře bokem seděl nějaký dost velký mužský — a zjevně podřimoval.
Nohy v pracovních botách visely volně dolů, pohupovaly se ve vybledlých rajtkách, které kdysi určitě patřily k uniformě stejně jako sepraná ruská vojenská blůza. Skloněná hlava se ztrácela pod rozcuchanými rusými vlasy, na kterých jako zázrakem seděla vojenská lodička. V obrovských snědých pěstech muž svíral opratě. Hnědý i grošovaný kůň šli co noha nohu mine, vypadalo to, že za chůze taky podřimují.
„Jede na trh,“ řekl někdo uctivě. „Farmář.
„Jo, farmářům už chybí ke štěstí jen tyhle opice.“
„Jen si představte, jak by paviáni zřídili pole!“
Andrej se se zájmem díval. Za celou tu dobu tady viděl farmáře poprvé.
Slyšel o nich ale dost… Nebyli to žádní andělé, žili v drsných podmínkách až někde v divočině na blatech. Do města přijížděli, jen když chtěli prodat, co vypěstovali. A na rozdíl od těch, co bydleli ve Městě, nikdy neměnili svou profesi.
Vůz se pomalu blížil. Vozkovi se pohupovala skloněná hlava, ruce tu a tam mechanicky popotáhly za opratě. Do opic, které se až dosud chovaly vlastně dost mírumilovně, najednou vjel nějaký běs. Možná je rozčilili koně, možná už jen měly dost všech těch lidí dole na ulici, ale teď začaly vzrušeně poskakovat, zlostně pořvávat a cenit zuby. Pár se jich vyškrabalo po okapu až nahoru na střechu, začaly tam vytrhávat tašky a házet je dolů.
Jeden ze střepů zasáhl vozku do zad přímo mezi lopatky. Farmář sebou škubl, narovnal se a vytřeštil oči. První, koho uviděl, byl obrýlený vědátor, který se — celý zchvácený — vracel z bezúspěšného pronásledování osamělé opice. Teď si to smutně šlapal za farmářovým povozem. Farmář mlčky odložil opratě a koně se okamžitě zastavili. Chlap slezl na zem, ale ani nestačil vykročit od vozu, když se před jeho očima brýlatý mužík s výkřikem chytil za hlavu a sedl si na bobek. Jeho železná tyč mu vypadla z rukou.
Farmář se užasle rozhlédl. Kolem něj se na vozovku sypaly úlomky tašek vytrhaných ze střechy a drobily se na oranžovou drť. „Kryjte se!“ hbitě zavelel Fritz a sám vběhl do nejbližších vrat. Rázem se všichni rozprchli a někam se schovali. Andrej se přitiskl ke zdi. Tady byl v jakémsi palebném stínu, v relativním bezpečí. Se zájmem sledoval farmáře, který se pořád ještě rozespale a absolutně nechápavě rozhlížel. Kalnýma očima klouzal po římsách a okapech olepených navztekanými paviány, pak zavřel oči a zatřásl hlavou, potom oči zase doširoka otevřel a hlasitě řekl: „Co to je za hovadinu?“
„Kryj se!“ křičeli na něj. „Hele… Ty fousatej! Pojď sem! Dostaneš do palice, burane!“
„Co to má znamenat?“ zaburácel farmář na mužíčka před sebou. Ten pořád ještě seděl na bobku a šátral rukama po zemi. Už zase ztratil brýle.
„Co to tu je za potvory…? Můžete mi to vysvětlit?“
„To jsou, jak vidíte, opice,“ odpovídal dopáleně muž hledající brýle.
„Copak, pane, nevíte, jak vypadají opice?“
„No… vy to tu teda vedete,“ řekl užasle farmář, který se zřejmě teprve v téhle chvíli probral. „Co si jen toho tady navymějšlíte!“
Tenhle člověk, který sem dorazil odněkud z míst, kde lišky dávají dobrou noc, se prostě rozhodl být nad věcí. Už došel k názoru, že příkoří, které musel snést, není zas tak velké, a tak ohromeně zíral na chlupaté tlupy poskakující po římsách a lucernách. Vyčítavě ale přitom kroutil hlavou a drbal se v bradce. V té chvíli sušinka vědátor šťastně objevil své brýle, sebral hůl a upaloval do úkrytu. Farmář zůstal uprostřed ulice sám samotinký… Jako výborný cíl pro chlupaté snajpery. Tuhle lákavou příležitost si opice ovšem nenechaly ujít. Kolem farmářových nohou to začalo práskat a vzápětí dostal po střapaté hlavě.
„Už toho mám dost!“ zařval a v té chvíli ho jeden z paviánů trefil přímo do čela. Farmář se vrhl ke svému vozu.
Koně stáli jen pár metrů od Andreje — a ten předpokládal, že farmář skočí do vozu, lehne si do něj, práskne do koní a požene to zpátky někam na ta svá blata, pryč z tohohle nebezpečného místa. Jenže fousáč vůbec nemínil práskat do koní. „Poootvory,“ vrčel a vypadalo to, že velice rychle a velice šikovně začíná ten svůj povoz rozebírat. Byl přitom k Andrejovi zády — a tak se nedalo odhadnout, oč jde. Ženy z protějších oken však měly dobrý výhled — a tak najednou všechny sborem zaječely, zabouchly okna a zmizely. Andrej se ani nestačil divit: Fousáč si k něčemu přisedl — a to už se mu nad hlavou zvedala bytelná namaštěná hlaveň s děrovaným kovovým pláštěm.
„Zpěěět!“ strašlivě zařval Fritz a obrovskými skoky se hnal zprava k povozu. „Potvory jedny, neřádi mizerný,“ brumlal si dál fousáč a Andrej jen viděl, že uvnitř vozu dělá nějaké rychlé, zřejmě naučené pohyby, doprovázené kovovým cvakáním. Teď už jen zbývalo čekat, až se ozve pořádný rachot.
I paviáni na střeše začali cosi tušit. Přestali poskakovat, usadili se a ve své opičí mluvě si cosi navzájem sdělovali. Jejich psí tlamy se přitom znepokojeně obracely ze strany na stranu.
To už byl ale Fritz u povozu. Chytil fousáče za rameno a znovu zavelel: „Zpět!“
„Dej mi pokoj!“ zavrčel vztekle fousáč a vytrhl se Fritzovi z ruky.
„Nech mě, já je všecky sundám dolů, prevíty ocasatý!“
„Řekl jsem snad jasně…,“ spustil Fritz, ale v tom okamžiku k němu fousáč obrátil obličej a pak se v celé své mohutnosti zvedl a pomalu ironicky pronesl: „Cože?“ Oba byli asi tak stejně vysocí, ale proti udělanému fousáči Fritz přece jen působil jako střízlík.
„Jak jste k té zbrani přišel? Ukažte doklady!“
Fritzův ostrý tón fousáče viditelně pobavil: „Hele ho, cucáka,“ pronesl užasle. „On by chtěl nějaký doklady! A tohle bys nechtěl, všiváku vyplajchovanej?“ A jednoznačným gestem naznačil, jak by s Fritzem skoncoval.