„A to tady pořád bloumají opice po městě?“ zeptala se najednou Selma.
„Ne,“ zamračil se Andrej. „Teprve ode dneška. Na počest tvýho příjezdu.“
„Budete je polidšťovat?“ zasmála se škodolibě.
Donutil se k úsměvu: „Kdopak ví… Možná že jo. Experiment je Experiment…“ Najednou si uvědomil, že zdánlivá nesmyslnost, kterou Selma naschvál řekla, nemusí být tak úplná nesmyslnost. Večer by to měl s přáteli probrat… A současně ho napadlo i něco jiného: „Co budeš dělat večer?“
„Nevím. Uvidím… Co se tu tak u vás po večerech dělá?“
Někdo zabouchal na dveře. Andrej se podíval na hodinky. Bylo už sedm, touhle dobou se s přáteli začínali scházet.
„Dneska večer jsi můj host,“ řekl rezolutně. Pochopil, že s tímhle stvořením se musí jednat jedině rezolutně… „Neslibuju ti nějakou extra zábavu, ale aspoň se seznámíš se zajímavými lidmi. Co ty na to?“ Pokrčila rameny a začala si upravovat vlasy. Andrej šel otevřít. Ten, kdo se dobýval do dveří, už se nespokojil jen s boucháním. Kopal do nich. Byl to Icik Kacman… „Ty tu máš ženskou, že neotvíráš?“ zeptal se hned na prahu. „Kdy si sem konečně dáš zvonek?“
Icik, jako vždycky, když šel k někomu na návštěvu, byl pečlivě učesaný a škrobený límeček i manžety košile mu sněhobíle zářily. Vyžehlená uzounká kravata přesně seděla v linii: nos-pupek. Celá ta Icikova paráda ale Andreje nenadchla. Byl by tu teď raději viděl Donalda nebo Kensiho.
„Pojď dál, žvanile,“ prohodil. „Copak se to děje, že jsi tu dneska první?“
„Napadlo mě, že tu máš ženskou a že se na ni musím kouknout,“ hihňal se Icik a mnul si ruce.
Vešli do jídelny a Icik vytřeštil oči. A pak se sametovým hlasem představil: „Kacman… Asanátor.“
„Nagelová,“ odpověděla líně Selma a podala mu ruku. „Šlapka.“
Icik až zařičel nadšením a galantně Selminu ruku políbil.
„Mimochodem,“ řekl pak a obrátil se nejdřív k Andrejovi a potom zpátky k Selmě, „už jste o tom slyšeli? Rada okresních zmocněnců řeší plán dalšího postupu.“ Icik vztyčil ukazováček a důležitě zvýšil hlas: „Úprava mimořádného stavu, který ve Městě vznikl díky přítomnosti enormního množství paviánů, opic ze skupiny úzkonosých… To je, co?“ vyjekl. „Navrhuje se: Všechny paviány zaregistrovat a navlíknout jim kovové obojky se známkou, na které bude jejich jméno. Pak se opice přidělí jednotlivým osobám, které za ně budou odpovědny!“ Vyprskl smíchy, vesele se rozhýkal a pravou pěstí se přitom bouchal do levé dlaně. „Grandiózní! Všechny aktivity se okamžitě přerušují! Ve všech fabrikách se teď budou na plný pecky vyrábět obojky a známky. Primátor si osobně bere pod svůj patronát tři dospělé samce a vyzývá obyvatelstvo, aby následovalo jeho příkladu.
Andreji, vemeš si paviánku? Selmě se to nebude líbit, ale Experiment to vyžaduje! Jak známo — Experiment je Experiment! Doufám, Selmo, že o tom nepochybujete…, že Experiment je opravdu experiment, nikoliv exkrement, exponent, nebo snad sediment…, ale právě jen Experiment!?“
Andrej se pokusil jeho nadšené vykřikování zastavit: „Dej už pokoj s tím svým žvaněním!“
Z toho měl totiž strach: Na nováčka může mít tohle destruktivní, nevázané plácání velice negativní vliv. Jo, ono to vypadá báječně — chodit si po návštěvách, vtipkovat a dělat si ze všeho blázny. Je to rozhodně snadnější než zatnout zuby a makat… Icik zmlkl a rychle se prošel po místnosti: „Možná že žvaním,“ řekl pak. „Možná. Jenže ty, Andreji, jako vždycky… vůbec nechápeš psychologii našeho vedení. V čem tkví, podle tvýho, význam vedení?“
„Pochopitelně ve vedení. V řízení všeho. Rozhodně ne ve žvanění. Vedení musí koordinovat činnost občanů a důslednou organizací.“
„Moment! Koordinovat. Ale s jakým cílem? Co je cílem takové koordinace?“
Andrej pokrčil rameny: „Jde přece o elementární záležitosti! O všeobecné blaho, o pořádek, o vytvoření optimálních podmínek pro vývoj společnosti.“
„Óóó,“ Icik znovu zvedl ukazováček, pootevřel ústa a vykulil oči.
„Óóó,“ zopakoval a významně se odmlčel. Selma na něj hleděla s nadšením.
„Pořádek!“ pronesl konečně Icik a ještě víc vykulil oči. „Tak si to představ: Zodpovídáš za pořádek ve městě — a najednou se ti tady objeví záplava paviánů. Vyhnat je nemůžeš, na to jsi krátkej. Zařídit jim centrální stravování taky nemůžeš… ani by ti na to nestačily zásoby potravin. Paviáni žebrají na ulicích… a už tím narušují pořádek Města. Copak tu můžeme mít žebráky? A taky nadělají, kde můžou, a nic po sobě neuklidí. Kdo to má tedy po nich uklízet? Takže — jaký se nabízí řešení situace?“
„Rozhodně ne navlíkat jim obojky,“ namítl Andrej.
„Správně,“ pochválil ho Icik. „První řešení, který se nabízí, je rozhodně jiný: Tvářit se, že o nich nevíme. Prostě tu nejsou… Jenže to bohužel taky nejde. Je jich příliš mnoho a naše vedení je pořád ještě nemožně demokratické.
A tak někdo dostane vynikající nápad, geniální ve své prostotě: uzákonit přítomnost opic. Chaos a nepořádek budou tak zahrnuty do sféry, která podléhá pravomoci našeho dobrého primátora. Namísto žebrajících a poskakujících tlup budeme mít co činit s milými domácími zvířátky.
Všichni přece máme rádi zvířata: královna Viktorie je měla ráda, Darwin taky, dokonce i Berija prý měl některá zvířata rád — a to ani nemluvím o Hitlerovi…“
„Náš král Gustav má taky rád zvířata,“ pospíšila si Selma. „Má kočky.“
„Výborně!“ vykřikl Icik a znovu se uhodil pěstí do dlaně. „Král Gustav má doma kočky, Andrej Voronin bude mít paviána. A jestli má zvířátka opravdu rád, možná si veme paviány dva.“
Andrej si odfrkl a vydal se do kuchyně, aby se podíval, co tu má k jídlu.
A zatímco otevíral jednu skříňku za druhou a opatrně čichal k pytlíkům se zbytky bůhvíčeho, zazníval k němu neutichající Icikův hlas a zvonivý Selmin smích. To vše doprovázelo Icikovo obvyklé radostné pochrochtávání a hýkání. K jídlu tu nebylo skoro nic. Pytlík brambor už byl prorostlý klíčky, stará konzerva s rybami působila už od pohledu podezřele a bochník chleba připomínal beton. Andrej se tedy přesunul k zásuvce a začal počítat hotovost.
Vycházelo mu to tak akorát do příštího braní, ovšem za předpokladu, že bude šetřit, rozhodně si nebude zvát hosty a naopak sám často bude někoho navštěvovat. Tyhle večery u mě — to je zkáza, uvědomil si. S tím se musí skoncovat. Šmytec… Copak jsem nějaká kantýna? Vyžírají mě… jsou jako ty opice!
A znovu někdo zabouchal. Andrej nasadil ironický úsměv a šel otevřít.
Otevřenými dveřmi do jídelny zahlédl, že Selma sedí na stole, dlaně si dala pod zadek a nalíčená pusa se jí rozevírá od ucha k uchu. Děvka je to…, pomyslel si znovu. Icik se před ní předvádí, máchá rukama jako pavián a už vůbec nevypadá jako ze škatulky. Kravatu má na půl žerdi, vlasy rozježené a i ty manžety už si stačil zašpinit.
U dveří bytu Andrej zjistil, že k němu dorazil bývalý poddůstojník wehrmachtu Fritz Geiger se svým nohsledem — vojínem téhož wehrmachtu — Ottou Friesem.
Andrej se ani nesnažil vypadat přívětivě.
„A helemese!“
Fritz to okamžitě vzal jako útok na německého poddůstojníka a zatvářil se upjatě. Otto se neurážel, většinou na něm stejně ani nebylo vidět, zda nějaké urážky vnímá. Teď cvakl podpatky a nasadil vyčkávavý úsměv.
„Co je to za způsoby?“ zeptal se chladně Fritz. „Máme snad zase odejít?“
„Přinesl jsi něco k žrádlu?“ vyjel na něho Andrej.
Fritz zamlel dolní čelistí, jako by o něčem přemítal.
„K žrádlu? Jak bych ti to…“ A tázavě se podíval na Ottu. Ten se stydlivě usmál a vytáhl z kapsy rajtek plochou láhev. Pak ji podal Andrejovi, jako by předkládal propustku: etiketou navrch.
„Jo, to se hodí,“ řekl už vlídněji Andrej a láhev si vzal. „Jenže musíte vzít na vědomí, že k jídlu tu není absolutně nic. Nemáte aspoň prachy?“
„A nepustíš nás aspoň dál?“ nedal se Fritz. Bylo na něm vidět, jak špicuje uši. Až sem totiž z jídelny doléhal ženský smích.
Andrej je pustil jenom do předsíně: „Prachy! A vysázet na prkno…“
„Dokonce i tady se musí platit reparace, Otto,“ obrátil se Fritz ke svému kamarádovi a pak zalovil v peněžence. „Tady máš,“ podal Andrejovi několik bankovek a dodal: „Dej Ottovi nějakou tašku a řekni mu, co má koupit.
On tam doběhne.“ „To má ještě čas,“ poznamenal Andrej a uvedl je do jídelny. Zatímco zvučně cvakaly vojenské podpatky, skláněly se ulízané hlavy a pronášely se komplimenty, Andrej odvlekl stranou Icika a bez dlouhého vysvětlování ho prošacoval. Icik to ani moc nebral na vědomí, jen se snažil od sebe Andreje odstrčit a rychle se zase vrátit k anekdotě, kterou Selmě nestačil dopovědět.
Andrej mu sebral všechno, na co přišel, a pak zmizel v kuchyni, aby si peníze spočítal. Celkem to vypadalo slušně. Andrej šel tedy znovu obhlídnout situaci.
Selma jako dřív seděla na stole a komíhala nohama. Vůbec se netvářila tak, jako prve s Andrejem, byla teď opravdu veselá. Fritz jí právě zapaloval a Icik, zalykající se smíchem, začínal vyprávět novou anekdotu. Otto — celý zrudlý rozpaky a snahou dobře zapůsobit — stál uprostřed jídelny v pozoru.
Andrej ho chytil za rukáv a odtáhl do kuchyně.
„Nebudeš jim tam chybět, neboj se,“ hučel do něj. Otto nic nenamítal, dokonce se zdálo, že mu ten odchod vyhovuje. Jakmile si uvědomil, co se od něj očekává, hned začal jednat. Vyžádal si od Andreje košík na zeleninu a ze všeho nejdřív ho vyčistil a špínu z něj vyklepal do kbelíku na odpadky.
Andrej si musel přiznat, že tohle by ho nenapadlo. Rychle a šikovně pak Otto vystlal dno košíku starými novinami, nějakým zázrakem okamžitě objevil nákupní tašku, kterou Andrej někam zasel už asi tak před měsícem, pak poznamenal, že „možná by se hodila tomatová šťáva“, a přibral do tašky kompotovou sklenici, kterou předtím ovšem pečlivě vypláchl, a potom přidal ještě několikerý staré noviny — „co když jim dojde balicí papír“.
Andrej celou tu dobu jen přendával peníze z kapsy do kapsy, netrpělivě přešlapoval a pořád opakoval: „Už toho nech… To je dobrý… Tak pojď!“
„Ty půjdeš taky?“ podivil se Otto, když dokončil přípravy. Uctivě se přitom na Andreje díval.
„No jistě… proč?“
„Můžu tam zaběhnout sám.“
„Sám… Proč sám? Ve dvou to bude rychlejší. Ty půjdeš pro nákup, já se postavím do fronty u kasy.“
„To je fakt,“ uznal Otto. „Jo, tak to bude dobrý.“
Vyšli z bytu zadním vchodem na zadní schodiště. Vyděsili tam nějakého paviána. Vyletěl chudák oknem ven, mysleli si, že se musel přizabít, jenže když se podívali, viděli ho, jak se spokojeně houpe na požárním žebříku a cení zuby. „Měl bych mu dát nějaký zbytky,“ poznamenal zamyšleně Andrej.
„Mám jich tam v kuchyni plno.“
„Zaběhnu pro ně,“ nabídl se okamžitě Otto.
„Dej si pohov,“ procedil mezi zuby Andrej. Na schodišti to pěkně páchlo.
Tady to sice páchlo vždycky, ale teď ten smrad byl přece jen jinačí.
Brzy odhalili jeho zdroj — a nejeden.
„Wangovi přibude prácička,“ poznamenal Andrej. „To bych teda nejásal, kdyby se zrovna teď měl ze mě stát domovník. Co ty teďka děláš?“
„Já jsem náměstek ministra,“ řekl zvadle Otto. „Už třetí den.“
„Jakýho ministra?“
„No… toho… Odborné přípravy…“
„Je to těžký?“
„Vůbec ničemu tam nerozumím,“ postěžoval si Otto. „Samý papíry, formuláře, zápisy z jednání, účty, rozpočty… Nikdo tam ničemu nerozumí.
Všichni jen lítají z místa na místo a vyptávají se těch druhých… Počkej!
Kam jdeš?“ zarazil se najednou.
„Do obchodu.“
„Ale my musíme k Hofstadterovi! Je lacinější — a přece jen je to Němec…“
Zašli tedy k Hofstadterovi. Měl na rohu Hlavní a Perské ulice krámek — něco mezi zelinářstvím a koloniálem. Andrej už tu několikrát byl, ale vždycky odcházel s nepořízenou. Hofstadter neměl velký sortiment a sám si rozhodoval, kdo u něj bude nakupovat, a kdo ne.
V krámku nikdo nebyl. V regálech stály v zákrytu jako vojáci sklenice s nakládanou zeleninou. Andrej vstoupil jako první, Hofstadter k němu od pokladny obrátil svůj bledý, odulý obličej a okamžitě řekl: „Zavíráme!“
Vtom však dorazil Otto, který se zdržel mezi dveřmi, protože se tam zaklínil košíkem — a Hofstadterův odulý obličej rázem roztál v úsměvu. Už nemínil zavírat… Otto s ním zmizel někde vzadu a za chvíli odtud bylo slyšel jen skřípot posunovaných beden, pak se sypaly brambory, cinkaly nějaké nádoby a někdo k tomu něco polohlasně povídal… Andrej se z dlouhé chvíle rozhlížel po krámku. Soukromý podnik pana Hofstadtera působil žalostným dojmem. Váhy určitě nebyly úředně cejchované a s hygienou to tu bylo všelijaké. Tihleti hokynáři by měli tady brzo dohokynařit, pomyslel si Andrej. Už teď vlastně melou z posledního.
Vždyť tenhle obchod není schopen zákazníkovi vyhovět! Hofstadter maskuje tu mizérii nakládanou zeleninou, kterou všude vystavil… Měl by se sem na něj zajít podívat Kensi. Hofstadter si tady zařídil černý trh, nacionalista prašivej! „Jen pro Němce…“
Otto vyhlédl z přístěnku a zašeptal: „Peníze! Rychle!“ Andrej mu bleskově vsunul do ruky hrst bankovek. Otto si stejně bleskově naslinil prsty, pár papírků si odpočítal, ostatní vrátil Andrejovi a zase zmizel. A za chvilku byl zpátky. V rukách svíral nabitou tašku a plný košík. Za ním se zableskl jako měsíček na nebi bledý Hofstadterův obličej. Otto byl celý zpocený, ale pořád se usmíval a Hofstadter vlídně opakoval: „Jen zase přijďte, chlapci, rád vás uvidím, vždyť jsme krajani… A panu Geigerovi vyřiďte mé pozdravení. Příští týden mám slíbené vepřové, řekněte panu Geigerovi, že mu tak tři kilíčka nechám.“
„Můžete se spolehnout,“ loučil se Otto, „určitě to vyřídíme. A buďte tak laskav, nezapomeňte pozdravovat slečnu Elsu… od nás, ale hlavně od pana Geigera.“
Oba se častovali poklonami až ke dveřím z krámku. Tam si Andrej vzal od Otty těžkou tašku. Byla nacpaná mrkví, ředkvemi a malými cibulkami, v záplavě celeru, petržele, pórku a kopru nepatrně vykukoval uzávěr nějaké šikovně schované láhve.
Když zahnuli za roh, postavil Otto košík na zem, vytáhl obrovský kostkatý kapesník a celý zchvácený si otíral obličej.
„Počkej,“ vyhekl, „musím si odpočinout!“
Andrej si zapálil a nabídl i Ottovi.
„Kde jste dostali tak krásnou mrkev?“ zeptala se jich v tu chvíli nějaká žena.
„Ale… už došla,“ vyhrkl okamžitě Otto. „Byli jsme poslední, za námi už zavírali.“ Andrejovi pak tiše řekl: „Je to ale neřád — ten Hofstadter! Ani vydechnout mě nenechal. Co jsem si jen musel navymejšlet! Kdyby to věděl Fritz, utrhne mi palici. Já už si ani nepamatuju, co všechno jsem tam nažvanil…“
Andrej se na něj díval naprosto nechápavě, a tak ho Otto musel uvést do situace: Pan Hofstadter byl původně zelinář v Erfurtu. Celý svůj život měl velké sny a nikdy se mu nedařilo je naplňovat. Ve dvaatřicátém ho na mizinu přivedl nějaký Žid, který si proti jeho krámku otevřel obrovský obchod se zeleninou. V tu chvíli si Hofstadter uvědomil, že je opravdový Němec a vstoupil do SA. Vypadalo to, že udělá kariéru. Ve čtyřiatřicátém už mydlil toho Žida po hlavě a zrovna měl převzít jeho obchod, když se stal ten malér s Röhmem. Hitler svého soukmenovce nechal odkráglovat a odnesli to i další… Taky Hofstadter ze všeho vyletěl. Tou dobou už byl ženatý a měl krásnou blonďatou dcerku Elsu. Několik let se protloukal, jak se dalo, pak musel narukovat a chystal se vítězně projít Evropou, jenže u Dunkerque měl smůlu, málem ho zabily vlastní bombardéry. Měl střepinu v plicích, takže místo Paříže na něj čekal špitál v Drážďanech, kde vydržel až do čtyřiačtyřicátého. Už ho měli skoro pustit domů, když přišel ten strašný nálet spojeneckého letectva a během jediné noci bylo po Drážďanech. Pro žitou hrůzou Hofstadterovi vypadaly všechny vlasy — a jak sám říká, vlezlo mu to všechno na mozek. Takže když se zase vrátil do svého rodného Erfurtu, zalezl ve svém domě do sklepa a proseděl tam celou tu dobu, kdy ještě mohl zmizet na Západ. Když se konečně odvážil vylézt na světlo boží, bylo už pozdě, všechno bylo rozhodnuto. Zelinářství mu sice nechali, ale o nějakém obchodním rozmachu nemohla být ani řeč. V šestačtyřicátém mu zemřela žena — a on, v nějakém zatemnění mysli, jak říká, podlehl Kurátorovým řečem. Prý si neuvědomoval, do čeho to vlastně jde. A když se vzpamatoval, byl už tady… Ale přece jen si tu trošku polepšil. Dodneška se ovšem domnívá, že tohle je nějaký speciální koncentrák ve Střední Asii pro Němce z NDR. V hlavě se mu to už nikdy nesrovnalo. Zbožňuje „opravdové Němce“, je přesvědčen, že je na nich něco zvláštního, strašlivě se bojí Číňanů, Arabů a všech černochů a vůbec nechápe, jak se sem tihle lidé mohli dostat… A nejvíc si váží a ctí pana Fritze Geigera. Jde totiž o to, že při jedné ze svých prvních návštěv Hofstadterova krámku Fritz vojácky galantně vysekl pár poklon blonďaté Else, která už taky málem přišla o rozum z rozplývajících se nadějí na nějaký výhodný sňatek. Od těch dob ten potrhlý plešatý hokynář zoufale sní o tom, že velkolepý árijec Fritz — opora führera a postrach Židů — konečně vyvede rodinu Hofstadterových z bouřných vod do tiché zátoky.