„Dostaneš. Nezapomněl jsi mou adresu?“
„To víš, že ne. Večer mě tam máš…“
Davydov trhl opratěmi, hvízdl a povoz za chvíli s rachotem zmizel v příčné uličce. Andrej se vydal domů. To je teda chlap, říkal si nadšeně.
Voják jaksepatří. Je tedy fakt, že pro Experiment není ten nejsprávnější, protože se přihlásil, aby se vyhnul vlastním potížím, ale já ho nemám právo soudit. Raněnej byl, doma se mu všechno rozpadalo, měl se s tím rvát dál?
Vždyť ani tady, jak to tak vypadá, nemá zrovna na růžích ustláno. A není sám, kdo toho dřívějšího života měl prostě po krk. Takovejch tu je…!
I po Hlavní ulici se spokojeně proháněli paviáni. Snad to bylo tím, že už si na ně Andrej zvykl, snad tihle byli opravdu trošku jiní než ti předchozí, Andrejovi už prostě nepřipadali tak drzí a odporní jako před několika hodinami.
Docela mírumilovně se v celých tlupách vyhřívali na sluníčku, brebentili a hledali si blechy. Když kolem nich někdo šel, natahovali své chlupaté pracky s černými dlaněmi a prosebně pomrkávali slzícíma očima. Vypadalo to, jako by do Města dorazila záplava žebráků.
Před vraty seděl na patníku Wang. Byl na něj smutný pohled, jak se tam hrbí s rukama unaveně spuštěnýma mezi koleny.
„Popelnice jste ztratili, že?“ zeptal se, ani nezvedl hlavu. „Koukni, co se děje!“
Andrej se podíval do průjezdu a užasl. Odpadků bylo nastláno až skoro k lampě u stropu. Úzký průchod byl jenom k domovníkovu bytu.
„Panebože!“ Andrej se okamžitě vzpamatoval: „Počkej! Já to všechno oběhnu a najdu je.“ Horečně si snažil vzpomenout, kudy se s Donaldem vraceli náklaďákem do města a kde asi tak mohli ty popelnice vyhodit. „To už nemusíš,“ řekl rezignovaně Wang. „Přijela sem komise. Dal jsem jim čísla našich popelnic a oni slíbili, že nám je do večera někdo přiveze.
Samozřejmě že do večera to nebude, ale kdyby to aspoň stihli do rána…“
„Wangu, to ti byla taková hrůza, že se mi na to ani nechce vzpomínat.“
„Já vím. Už mi o tom vyprávěl Donald.“
„On už je doma?“
„Jo. Řekl mi ale, že nechce, aby za ním někdo chodil. Bolí ho prý zuby.
Tak jsem mu dal láhev vodky.“
„Hm,“ zabručel Andrej a znovu se podíval na tu odpornou horu odpadků.
A najednou pocítil strašlivou, překvapivě mučivou touhu umýt se, stáhnout ze sebe páchnoucí pracovní kombinézu, zapomenout na to, že zítra bude muset vzít lopatu — a ty poklady, které tu vidí, začít nakládat… Všechno kolem mu připadalo lepkavé, hnusně páchnoucí — a tak už raději nic neřekl a rozběhl se přes dvůr. Letěl pak po schodech nahoru, a když stanul před svými dveřmi, celý se třásl netrpělivostí. Vytáhl klíč, který měl schovaný pod rohožkou, vrazil dovnitř a konečně stanul v příjemném chládku provoněném kolínskou.
Kapitola 3
Nejdříve se svlékl. Donaha. Kombinézu i prádlo zmuchlal a nacpal do skříňky s nějakým starým haraburdím. Špína ke špíně… Pak se postavil doprostřed kuchyně, rozhlídl se a znovu se mu ze všeho udělalo špatně.
Všude bylo neumyté nádobí. V rohu se kupily talíře. Šedá pavučina plísně milosrdně skrývala nějaké odporné černé chuchvalce. Stůl byl plný upatlaných sklenic, láhví a plechovek. Z umyvadla trčely špinavé talířky a hrnky a ze židlí se linul puch otřesně vyhlížejících hrnců, kastrolů a pánví s čímsi připečeným. Mezi tím se povalovaly zanesené cedníky a bůhvíčím zaneřáděné misky.
Přistoupil k umyvadlu a otočil kohoutkem. Měl štěstí. Tekla úplně horká voda! Tak se tedy dal do práce.
Když všechno nádobí umyl, přišla na řadu podlaha. Uklízel s chutí, pociťoval dokonce jakési nadšení, jako by tím úklidem očišťoval i sám sebe.
Všech pět místnosti ale zvládnout nemohl. Rozhodl se, že dá do pořádku kuchyň, jídelnu a ložnici. Do dalších pokojů jen nahlédl — a znovu, jako už poněkolikáté, nějak nedokázal pochopit, že tohle je všechno jeho byt.
Nač vůbec potřebuje tolik místností — a ještě k tomu tak zbytečně velkých a poněkud páchnoucích zatuchlinou? Zavřel jejich dveře a pro jistotu před ně postavil židle.
Teď by měl zaběhnout do obchodu a něco koupit na večer. Přijde Davydov a určitě se objeví i někdo z Andrejových obvyklých návštěvníků… Nejdřív se ale potřeboval osprchovat. Voda už teď byla skoro studená, ale stejně se Andrej cítil příjemně. Pak v posteli vyměnil ložní prádlo. Dotek naškrobených povlaků v něm probudil touhu lehnout si — takhle nahý, vymydlený — do té čisté a voňavé krásy. Skočil do postele tak prudce, až zasténala péra a zaskřípělo staré leštěné dřevo.
Bylo mu nádherně! Voňavý chládek působil konejšivě. Vpravo, na dosah, objevil Andrej krabičku cigaret a zápalky, vlevo si mohl sáhnout na poličku pro některou ze svých oblíbených detektivek. Trošku ho zamrzelo, že při ruce nemá ještě popelník, a taky si všiml, že na poličce zapomněl utřít prach, ale vzápětí mu to přišlo jako zanedbatelné. Vybral si „Deset malých černoušků“ od Agáty Christie, zapálil si a dal se do čtení.
Když se probudil, bylo ještě světlo. Zaposlouchal se do ticha, které v bytě i celém domě vládlo. Jen voda, kapající z kohoutků, které snad nikdo nedokázal spravit, vyťukávala jakýsi podivný rytmus. Všechno bylo nějak zvláštní a milé — možná už jen proto, že tu bylo čisto. Pak někdo zabouchal na dveře. Andrej už si představoval Davydova. Mohutného, opáleného chlapa, z kterého táhne vůně sena a samohonky. V polospánku ho viděl, jak stojí na schodech, jednou rukou drží koně za uzdu a v druhé třímá pořádnou láhev kořalky. Pak znovu někdo zabouchal a Andrej se definitivně probudil.
„Už jdu!“ zařval, vyletěl z postele a začal hledat trenýrky. Našel jen pruhované kalhoty od pyžama. Nebyly jeho, nechal je tu bývalý nájemník, ale Andrej si je ve spěchu natáhl. Guma v pase byla vytahaná, musel si kalhoty přidržovat.
Proti očekávání však na chodbě před dveřmi od bytu nezaduněl Davydovův hlas, nezaržáli koně a v láhvi nezašplouchala kořalka. Andrej s tváří příjemně naladěnou otevřel, pak ale vyjekl a ustoupil stranou. Prokleté kalhoty od pyžama teď už držel oběma rukama. Před ním stála nová obyvatelka bytu číslo osmnáct Selma Nagelová.
„Neměl byste cigarety?“ zeptala se naprosto chladně.
„Ale ano… prosím, pojďte dál,“ brebtal Andrej a couval do bytu.
Selma vstoupila dovnitř, a když procházela kolem, Andrej ucítil prudký závan jakéhosi fantastického parfému. Šla dál, do jídelny. Andrej honem zabouchl hlavní dveře a zavolal: „Moment, prosím, hned jsem u vás!“ A vrhl se do ložnice. V duchu tiše sakroval, ale v podstatě mu zas tak příliš nevadilo, že se Selmě takhle předvedl. Za své bicepsy i tricepsy se stydět nemusel, za figuru taky ne, čistý byl… tak co? Skoro mu bylo líto, že se musí obléknout. Jenže — zůstat jen tak, to přece jenom nešlo. Horečně se začal přehrabovat ve svém prádle a v šatníku a nakonec se rozhodl pro sportovní úpletové oblečení. Na prsou i na zádech se mu skvěla na modrém, poněkud sepraném podkladě umně propletená písmena LU, která naznačovala, že nositel patřil ke studentům univerzity. A tak tedy Andrej předstoupil před krásnou slečnu Selmu: hruď vypjatou, pevný krok, celý jako strunka — a v natažené ruce krabičku cigaret… Krásná slečna Selma si lhostejně vzala cigaretu a cvakla zapalovačem.
Na Andreje se přitom ani nepodívala. Tvářila se naprosto otráveně. V denním světle už vlastně ani nevypadala tak pěkná… Obličej měla nevýrazný, spíš hrubších rysů, malý nos byl vzhůru ohrnutý, lícní kosti poněkud široké a velká ústa až příliš nalíčená. Ale ty její nohy, které dokázala šikovně vystavovat na odiv, ty byly překrásné. Nic dalšího se nedalo posoudit, protože Selmino oblečení se spíš podobalo pytli. Tlustý svetr měl límec, jako by patřil k potápěčskému skafandru… Usadila se do hlubokého křesla, přehodila jednu krásnou nohu přes druhou a bez zájmu kolem těkala očima. Cigaretu držela tak, že dlaní kryla žhavý konec — jako to dělávají vojáci. Andrej si bez rozpaků, ale přece jen ne příliš blízko, sedl na kraj stolu a taky si zapálil.
„Já jsem Andrej,“ řekl. Lhostejně se na něj podívala. Ani ty oči nebyly takové, jaké se mu zdály být v noci. Byly velké, ale vůbec ne černé. Jejich světlá modř se blížila průzračnosti.
„Andrej? Vy jste Polák?“
„Ne. Rus… A vy se jmenujete Selma Nagelová a jste ze Švédska.“
Kývla: „Jo, ze Švédska… Tak to teda vám dávali tuhle na stanici do těla?“
Andrej se vyděsil: „Na jaký stanici? Nikdo mi nikde do těla nedával!“
„Koukej, Andreji,“ řekla Selma najednou naprosto věcně, „pročpak mi tenhle aparátek nechce fungovat?“ Na koleně se jí nenadále objevila docela malá lesklá krabička. Málem jako od zápalek. „Na všech vlnách to jen praská a hvízdá… prostě k podělání.“
Andrej opatrně vzal krabičku do ruky a s údivem si uvědomil, že to je malé rádio.
„No tohle!“ vyjekl. „To je elektronkový?“
„Copak já vím?“ Rádio mu zase sebrala a vzápětí se z něj ozvalo chraptění, rachot a táhlé vytí. „Zkrátka — nefunguje. Co koukáš? Ještě jsi něco podobnýho neviděl?“
Zavrtěl hlavou a potom řekl: „Nebudeš ho tu stejně potřebovat. Je tu jen jedna stanice… Rozhlas po drátě.“
„Panebože,“ vydechla Selma, „co se tu vlastně dá dělat? Ani tu pitomou bedýnku tu nemáte.
„Jakou bedýnku?“
„Televizi… Té-vé!“
„Jo, tak ta tu bude, ale až za čas.“
„To je děsný!“
„Ale gramofony tu jsou,“ vyhrkl Andrej rozpačitě. Najednou mu to samotnému přišlo hloupé: nejsou tu normální rádia, televize, kino… „Jaký gramofony?“
„No… na kliku,“ odpověděl neochotně. „Copak nevíš, co se dělá s gramofonem?
Položíš na něj desku a hraješ.“
„Teda něco jako přehrávač,“ pronesla bez úsměvu. „Magnetofony tu nemáte?“
„A co takhle vysílačku, to bys nechtěla?“
„Ty jsi nějak zaostalej,“ prohlásila. „No jo… prostě Rus! Posloucháš si ten svůj gramofon, určitě piješ vodku — a co ještě děláš? Jezdíš na motorce?
Nebo ani motorku nemáš?“
Dopálilo ho to: „Nepřišel jsem sem proto, abych tu jezdil na motorce. Přišel jsem, abych pracoval. A moc by mě zajímalo, co tu vlastně chceš dělat ty?“
„Tak on přišel pracovat… Víš co, kápni božskou — proč ti na tý stanici dávali do těla?“
„Nikdo mi nikde do těla nedával! Kde jsi to vzala? A vůbec — u nás policie s lidma zachází slušně. Nikoho nemlátí jako tam u vás — ve Švédsku!“
Selma si pohvízdla.
„Ale, ale, tak se mi to snad jen zdálo,“ zašklebila se. Hodila nedopalek do popelníku, zapálila si další cigaretu a houpavým tanečním krokem se prošla po místnosti.
„Kdopak tu před tebou bydlel?“ zeptala se, když se zastavila před obrovským oválným portrétem jakési dámy s pinčlem na klíně. „V tom mým bytě dřív musel žít nějakej sexuální maniak. Všude samá pornografie, použitý prezervativy a ve skříni celá sbírka dámskejch podvazků. Buď to byl fetišista, nebo prostě úchylák.“
„To není pravda,“ řekl Andrej a cítil, jak se mu krev žene do hlavy. „Ty si v jednom kuse vymýšlíš.“
„Proč bych to dělala?“ podivila se. „Ty víš, kdo tam bydlel?“
„Primátor. Tedy… současný primátor… Chápeš to?“
„Jo, to je jasný,“ řekla lhostejně. „To chápu.“
„Co chápeš? Co vůbec chápeš?“ rozkřikl se zlostně. „Co tu vlastně můžeš chápat?“ Pak najednou zmlkl. Tohle neměl dělat… O těchhle věcech se nemá mluvit, s tím se má každý vyrovnat sám v sobě… „Asi mu táhlo tak na padesátku, co?“ pronesla znalecky Selma. „Stáří za dveřma a někomu to leze na mozek. Klimakterium!“ Usmála se a znovu se zadívala na portrét s pinčlem.
Chvíli oba dva mlčeli. Andrej sevřel rty a trpěl za primátora. To byl přece takový sympatický reprezentativní chlapík s prošedivělými skráněmi!
Uměl krásně řečnit na městských shromážděních. Mluvíval o sebekázni, o síle ducha, vytrvalosti a morálce. A když se s ním Andrej náhodou potkal na schodech, vždycky mu tenhle příjemný člověk stiskl ruku. Jeho dlaň byla teplá a suchá… a on se vždycky tolik omlouval za to, že v noci dost často ťuká na psacím stroji — a že to možná Andreje ruší… „Tak on mi to nevěří,“ řekla najednou Selma. Teď už se nedívala na obrázek na zdi, teď se navztekaně zaměřila na Andreje. „No tak si nevěř, když nechceš! Mně se akorát nechce to všechno po něm uklízet. Nemůžu si tu někoho najmout na úklid?“
„Najmout…,“ opakoval po ní nasupené Andrej. „Tůdle!“ vyštěkl. „Jen si hezky uklízej sama! Pro fajnovky tu není místo.“ Znovu mlčeli a jeden druhého měřil zlostnýma očima. Pak se Selma od Andreje odvrátila a zabrumlala: „Čert mě sem přines! Co si tu počnu?“
„Co by…,“ vymáčkl ze sebe Andrej, který už svůj vztek překonal. Jeho povinností je přece těm druhým pomáhat! A těch nováčků on už tu zažil — a byli všelijací! „Uděláš to, co ostatní. Zajdeš si na úřad práce, vyplníš tam formulář a dáš ho do třídícího střediska… Tam na to mají stroj, někam tě zařadí. Co jsi dělala tam u vás?“
„Rozhoďnožku.“
„Cože?“
„To ti to mám vysvětlovat?“
Andrejovi se až zatmělo před očima. Určitě zase lže! Žvaní a žvaní, dělá ze mě idiota.
„A přišla sis na slušný prachy?“ zeptal se sarkasticky.
„Ale ty chytrej,“ řekla skoro vlídně, „to jsem přece nedělala kvůli penězům!
Bavilo mě to. Jinak by se člověk unudil.“
„To přece…,“ spustil Andrej rozhořčeně a pak se zeptal: „Co tomu říkali rodiče? Jsi přece ještě mladá, měla bys studovat. Učit se…“
„A pročpak?“
„Jakto… pročpak? Někam bys to dotáhla. Byla by z tebe třeba inženýrka nebo učitelka, dělala bys něco pro společnost…“
„Panebože, panebože,“ zachraptěla tiše Selma, jako podťatá se sesula do křesla a sevřela hlavu do dlaní. Andreje to vylekalo, ale současně byl na svůj proslov hrdý. Měl pocit velké odpovědnosti.
„Ale no tak,“ pronesl konejšivě a opatrně se k ní sklonil. „Co bylo, bylo… Je to pryč. Už se tím netrap! Možná to všechno bylo k něčemu dobrý.
Tady se z toho dostaneš! Mám tu spoustu přátel… a všechno jsou to… výborný lidi!“ V té chvíli si však — ač nerad — vzpomněl na Icika… „My tě nenecháme na holičkách. Když si lidi pomáhají, všechno jde líp. A práce je tady habaděj! Jsou tu zmatky, to víš, hodně nejrůznějších problémů. Děláme chyby a každý ruky je tu zapotřebí. Ani si neumíš představit, kolik se sem natáhlo všelijakejch šmejdů. Člověk se pochopitelně nemá vyptávat, ale někdy na to přece jen přijde řeč: Proč se tady někdo octnul a co se tu dá od něj čekat…“
Chtěl Selmu zcela přátelsky, povzbudivě poplácat po rameni, ta však přišla s nečekanou otázkou: „Takže tu všichni nejsou takoví?“
„Jaký?“
„Jako ty. Idioti.“
„Nech si to!“ Andrej seskočil ze stolu a začal chodit dokola po místnosti. Je to jasně buržoustka! Šlapka… co se od ní dá čekat? Jen se na ni koukněte! Musel si však přiznat, že její přímočarost mu imponuje. Tváří v tvář, čelem k nebezpečí, tak se má bojovat! To není jako s Icikem, u něho člověk neví, kam vlastně patří. Had jeden — všude se protáhne!
Selma mu vesele vyprskla za zády: „Co tu tak lítáš? Já přece nemůžu za to, že jsi takovej pitomeček. Tak holt promiň…“
Andrej na to nijak nezabral a rezolutně máchl rukou: „Víš co, Selmo? Ty jsi hrozně zanedbaná. A nebude jednoduchý tě z toho dostat. Hlavně si ale nemysli, že jsem se naštval konkrétně na tebe!
Mám vztek na ty, který tě do toho dostali. Na tebe ne. Přišla jsi sem, tak k nám teď patříš. Budeš tu pracovat. A když budeš pracovat, budeme kamarádi… A tady je nutný dobře pracovat! Víš, tady je to tak trošku jako na vojně: Neumíš — naučíme tě to. Nechceš — donutíme tě!“ Sám se svým proslovem nadchl. Najednou si vzpomněl na Ljošu Baldajeva. To býval předseda Komsomolu u nich na fakultě. Jak ten uměl řečnit…!
Andrej si všiml, že Selma konečně zvedla hlavu z dlaní a s trochu bázlivou zvědavostí se na něho zadívala. Dobromyslně se usmál: „To víš, že tě donutíme! Co sis myslela? To se tu třeba někdy objeví taková poletucha, která se zajímá akorát o to, co mají v obchodech, nebo kam si vyrazit za zábavou. Prostě — miláček k pohledání! Jenže práce, jak známo, polidštila i opici.“