Měl pocit, jako by mu všechny vnitřnosti zledovatěly, zmrzly. Zaťal zuby, tiše otevřel dveře a po špičkách vstoupil do předsíně. V koutě ležel jako obrovitý mořský savec baron a funěl z klidného spánku. „Kdo je tu?“ zavolal Uno, který dřímal na lavici s kuší na klíně. „Ticho,“ zašeptal Rumata. „Pojď do kuchyně. Soudek vody, ocet, nové šaty, rychle!“
Dlouho a zuřivě, s bolestným požitkem se poléval vodou a otíral octem. Seškrábal ze sebe noční špínu. Uno, proti svým zvyklostem zamlklý, pobíhal kolem něj. Teprve když pomáhal donovi zapínat pitomé fialové kalhoty s přezkami vzadu, řekl zachmuřeně:
„V noci, jak jste utekl, přišla dolů Kira a ptala se, jestli byl don doma nebo ne. Myslela asi, že se jí něco zdálo. Tak jsem jí řekl, že jste večer odešel do stráže a od té doby jste se nevrátil…“
Rumata si zhluboka vzdychl a odvrátil se. Neulevilo se mu. Naopak.
„A já pak celou noc seděl s kuší u barona. Bál jsem se, aby ho v opilosti nenapadlo lézt nahoru.“
„Děkuju ti, chlapče,“ řekl Rumata s námahou.
Obul si střevíce, vyšel do předsíně a chvíli stál před tmavým kovovým zrcadlem. Kasparamid účinkoval spolehlivě. Ze zrcadla na něj hleděl elegantní urozený don, poněkud unavený po namáhavé noční stráži, ale nanejvýš spořádaný. Vlhké vlasy obepnuté zlatou obručí spadaly měkce a ladně po stranách obličeje. Rumata mechanicky posunul objektiv nad kořen nosu. Jen co je pravda, pěkné scénky sledovali dneska na Zemi, pomyslel si.
Mezitím se rozednilo. Do zaprášených oken nakouklo slunce. Ozvalo se bouchání sklenic. Na ulici zazněly první ospalé hlasy. „Jak jste spal, bratře Kirisi?“ „Bohu budiž dík, klidně, bratře Tiko. Noc přešla a bohu budiž sláva.“ „Nám někdo mlátil do oken. Urozený don Rumata prý v noci řádil.“ „Má prý hosta.“ „Ale stejně, copak tohle je nějaké řádění? To když král byl mladý, to don Rumata řádil, vzpomínám si. Ani nevěděl a půl města lehlo popelem.“ „Já vám něco řeknu, bratře Tiko. Bohu budiž dík, že nám dopřál za souseda takového dona. Ten jestli si vyhodí z kopýtka jednou za rok, tak je to moc…“
Rumata zašel nahoru, zaklepal a vstoupil do pracovny. Kira seděla v křesle jako včera. Zvedla oči a se strachem, s bázní se mu zadívala do obličeje.
„Dobré jitro, maličká,“ řekl Rumata, přistoupil k ní, políbil jí ruce a usedl do křesla naproti ní.
Stále se na něj zkoumavě dívala a pak se zeptala:
„Jsi unaven?“
„Ano, trochu. A musím zase jít.“
„Mám ti něco připravit?“
„Není třeba, děkuji. Uno to připraví. Snad jenom límec kdybys mi navoněla…“
Rumata cítil, jak mezi nimi vyrůstá stěna lži. Nejdřív slaboučká, pak stále silnější a pevnější. Na celý život! pomyslel si trpce. Seděl se zavřenýma očima a ona mu opatrně kapala různé voňavky na nadýchaný límec, na tváře, čelo, vlasy. Pak řekla:
„Ty se ani nezeptáš, jak jsem spala?“
„Jak, maličká?“
„Měla jsem sen. Rozumíš, hrozný, děsivý sen.“
Stěna už byla tlustá jako zeď pevnosti.
„Na novém místě to tak bývá,“ řekl Rumata falešně. „A možná taky, že baron dole dělal hodně hluku.“
„Mám říct, aby přinesli snídani?“ zeptala se.
„Ano.“
„A jaké víno máš rád po ránu?“
Rumata otevřel oči.
„Ať přinesou vodu,“ řekl. „Po ránu nepiju.“
Odešla a Rumata slyšel, jak mluví svým klidným, zvučným hlasem se sluhou. Pak se vrátila, sedla si na opěradlo jeho křesla a začala mu vyprávět svůj sen. A on poslouchal, povytahoval obočí a cítil, jak je stěna každým okamžikem silnější a pevnější a jak ho navždy odděluje od jediného člověka, který je mu v tomto nesmyslném světě opravdu blízký. A tu se do stěny opřel celým tělem.
„Kiro,“ řekl. „To nebyl sen.“
A nic zvláštního se nestalo.
„Chudáčku,“ řekla Kira. „Počkej, hned ti přinesu okurkový lák…“
KAPITOLA PÁTÁ
Ještě před nedávnou dobou byl dvůr arkanarských králů jedním z nejosvícenějších v celé říši. U dvora žili vědci, většinou samozřejmě šarlatáni, ale také takoví jako Bagir Kissenský, který objevil, že planeta má tvar koule; nebo osobní zaříkávač Tata, který vyslovil geniální domněnku, že epidemie jsou způsobovány drobnými, okem neviditelnými červíky, které roznáší vítr a voda; nebo alchymista Sinda, hledající jako ostatně všichni alchymisté způsob, jak z hlíny vyrobit zlato, ale který při tom objevil zákon o zachování hmoty. U arkanarského dvora žili i básníci, většinou příživníci a pochlebníci, ale i takoví jako Pepin Slavný, autor historické tragédie Pochod na sever; Curen Pravdivý, který napsal přes pět set balad a sonetů, zhu-debněných a zpívaných mezi lidem; a také Gur Tvůrce, který napsal první světský román v dějinách říše — smutnou historii prince, jenž se zamiloval do krásné barbarky. U dvora žili i výteční artisté, tanečníci a zpěváci. Skvělí malíři pokrývali stěny nevyhledávají čími freskami, proslulí sochaři zkrášlovali svými výtvory palácové parky. Nedá se říct, že by arkanarští králové byli přívrženci osvěty nebo znalci umění. Prostě to patřilo k bontonu, stejně jako ceremoniál ranního oblékání nebo vyfintění gardisté u hlavní brány. Aristokratická snášenlivost sahala občas tak daleko, že se někteří vědci a básníci stali nikoli bezvýznamnými šroubky státního aparátu. Například před pouhým půlstoletím veleučený alchymista Botsa zaujímal místo ministra hlubin, kteréžto ministerstvo bylo později jako nepotřebné zrušeno, zřídil několik dolů a proslavil Arkanar podivuhodnými slitinami, jejichž tajemství si vzal s sebou do hrobu. A Pepin Slavný až do nedávné doby řídil státní osvětu, než bylo ministerstvo historie a slovesnosti, jemuž stál v čele, prohlášeno za škodlivé a zhoubné.
Stávalo se pochopitelně i dřív, že nějakého umělce nebo vědce, který se znelíbil králově favoritce, tupé a chlípné ženštině, prodávali za hranice nebo otrávili arzénem, ale teprve don Reba vzal tu věc do ruky zásadně. Za léta, po která zastával funkci všemocného ministra ochrany trůnu, způsobil ve světě arkanarské kultury takovou spoušť, že vyvolal nespokojenost dokonce některých urozených velmožů, kteří prohlásili, že dvůr se stal nudným a že při bálech člověk neslyší nic jiného než hloupé drby.
Bagir Kissenský, obžalovaný z pomatenosti hraničící s vlastizra-dou, byl uvržen do vězení a Rumatovi se jen s velkou námahou podařilo dostat ho odtamtud a dopravit ho do metropole. Jeho observatoř vyhořela a žáci, kteří to přečkali, se rozutekli na všechny strany. Osobní zaříkávač Tata společně s dalšími pěti osobními zaříkávači byl náhle odhalen jako travič, který kul pikle proti samotnému králi z návodu vévody irukánského, při mučení se ke všemu přiznal a byl oběšen na Královském náměstí. Rumata se ho pokoušel zachránit, rozdal při tom třicet kilogramů zlata, ztratil čtyři agenty (urozené dony, kteří nevěděli, co činí), málem byl chycen sám, protože při pokusu vyrvat odsouzence strážím byl raněn, ale všechno bylo bezvýsledné. To byla jeho první porážka, po níž konečně pochopil, že don Reba není náhodná figura. Když se za týden dověděl, že alchymistu Sindu chtějí obžalovat z toho, že před státní mocí skrývá tajemství kamene mudrců, ustrojil Rumata, rozzuřený porážkou, u alchymistova domu léčku, a když pro vědce přišli příslušníci úderného oddílu, sám s černou rouškou přes obličej je odzbrojil, naházel je svázané do sklepa a ještě téže noci vyprovodil nic nechápajícího Sindu za hranice do Soanu, kde vědátor s pokrčením ramen zůstal a pokračoval v hledání kamene mudrců pod dohledem dona Kondora. Básník Pepin Slavný se najednou stal mnichem a skryl se do odlehlého kláštera. Curen Pravdivý, usvědčený ze zločinné dvoj srny slnosti a z nadbíhání vkusu nejnižších vrstev, byl zbaven občanských práv a majetku, pokoušel se klást odpor, přednášel v putykách teď už vysloveně pobuřující balady, dvakrát byl k smrti zmlácen vlasteneckými osobnostmi, a teprve pak se dal přemluvit svým velkým přítelem a ctitelem donem Rumatou a také odjel do metropole. Rumata si ho navždy zapamatoval, jak stojí, pitím až zmodralý, na palubě odplouvající lodi, hubené ruce křečovitě zaťaté do lanoví, a zvučným, mladým hlasem vykřikuje svůj sonet na rozloučenou Jak uvadlý lístek na duši padá… A pokud jde o Gura Tvůrce, ten po rozmluvě v pracovně dona Reby pochopil, že se arkanarský princ nemohl zamilovat do příslušnice nepřátelské verbeže, vlastnoručně naházel své knihy na Královském náměstí do ohně, a nyní, nahrbený, s bezkrev-ným obličejem, postává při každém příchodu krále v hloučku dvořanů, na sotva znatelný pokyn dona Reby předstupuje a deklamuje verše ultravlasteneckého obsahu, které vyvolávají smutek a zívání. Herci hrají nyní stále tentýž kus — Zánik barbarů aneb Maršál Toc, král Pie I. Arkanarský. Zpěváci se zaměřili na skladby pro hlas beze slov s doprovodem orchestru. Malíři, kteří zůstali naživu, malovali plakáty. Vlastně — dva nebo tři se dokázali udržet u dvora a malovat portréty krále s donem Rebou, který krále uctivě přidržuje za loket (variace nebyly povoleny: král byl vždycky zobrazován jako dvacetiletý krasavec v brnění, don Reba jako zralý muž s důležitým obličejem). Ano, arkanarský dvůr byl teď nudný. Nicméně velmožové, urození donové bez zaměstnání, gardoví důstojníci a lehkomyslné urozené krasavice — jedni z ješitnosti, druzí ze zvyku, jiní ze strachu — jako dříve zaplňovali i nyní každé ráno přijímací sály paláce. Upřímně řečeno, někteří z nich žádné změny ani nepostřehli. Při koncertech a zápasech pěvců, jaké se konaly v dřívějších dobách, jim byly nejmilejší přestávky, při nichž urození donové posuzovali vlastnosti honících psů a vyprávěli anekdoty. Byli nanejvýš schopni nepříliš dlouho debatovat o vlastnostech bytostí z onoho světa, ovšem taková témata jako otázka tvaru vlastní planety nebo příčiny epidemií považovali za vysloveně neslušná. Mezi gardovými důstojníky vyvolalo zmizení malířů jistou lítost, protože v řadách malířů býval nejeden pravý mistr na zobrazování nahého těla…
Rumata přišel do paláce trochu později. Ranní recepce již započala. V sálech se mačkali lidé, bylo slyšet králův podrážděný hlas a melodické povely ministra ceremoniáře, který řídil královo oblékání. Dvořané většinou přetřásali noční událost. Jakýsi zločinec s iru-kánským vzezřením pronikl ozbrojen dýkou do paláce, zabil strážného a vnikl do ložnice Jeho Veličenstva, kde byl údajně samotným donem Rebou osobně zneškodněn, spoután a cestou do Veselé věže na cucky roztrhán pobouřeným davem oddaných vlastenců. Byl to už šestý pokus o atentát za poslední měsíc, a tak sám fakt, že došlo k zločinu, už příliš mnoho zájmu nevyvolal. Mluvilo se spíš o detailech. Rumata se dověděl, že při spatření vraha se Jeho Veličenstvo pozvedlo na loži, zaštítilo vlastním tělem překrásnou donnu Midaru a proneslo historická slova: „Marš ven, lumpe!“ Většina posluchačů ochotně uvěřila v tato historická slova, neboť usuzovala, že král pokládal vraha za lokaje. A všichni se shodovali v názoru, že don Reba je jako vždy ostražitý a v zápase nedostižný. Rumata pochvalnými slovy souhlasil s tímto míněním a na oplátku vyprávěl historku, kterou si právě nyní vymyslel, jak dona Rebu přepadlo dvanáct lupičů, a on tři vyřídil na místě a ostatní zahnal na útěk. Historka byla vyslechnuta s neobyčejným zájmem a souhlasem, načež Rumata jakoby mimochodem poznamenal, že mu o tom říkal don Sera. Nadšení a zájem okamžitě ochably, protože bylo všeobecně známo, že don Sera je nebetyčný pitomec a lhář. O donně Okaně se nikdo ani slovem nezmínil. Buď o tom ještě nevěděli, nebo se tvářili, že nic nevědí.
Rumata utrušoval komplimenty, tiskl ručky dámám a ponenáhlu se posunoval do prvních řad vyfintěného, navoněného, vydatně propoceného davu. Urozená šlechta polohlasně besedovala: „No no, to byla stejná kobyla. Šlapala si zadníma na přední, a ať visím, jestli ji na mně nevyhrál hned ten večer don Keu…“ „A pokud jde o boky, urozený doně, tak ty mají neobyčejnou formu. Jak to říkal Curen… Hmm… Chladivé pěny pahrbky něžné… hmm… ne, chladivé pahrbky něžné pěny… No to je jedno, prostě boky jako hrom!“ „A já potichoučku otvírám oko, beru do zubů dýku a představte si, příteli, cítím, že se mříž pode mnou prohýbá…“ „A přejel jsem mu přes zuby jílcem meče, jak si zasloužil…“ „A don Tameo se vyzvracel na podlahu, pak uklouzl a vletěl hlavou do krbu…“ „No a ten mnich jí povídá: Vypravuj mi, krasavice, co se ti zdálo… hahaha…“
To je hrozná smůla, myslel si Rumata. Jestli mě teď zabijou, bude tahle kolonie prvoků to poslední, co ve svém životě uvidím. Jedině překvapení! Zachrání mě překvapení. Mě a Budacha. Vystihnout pravou chvíli a překvapivě zaútočit. Zaskočit ho nepřipraveného, nenechat ho otevřít ústa, nedovolit mu, aby mě zabil. Nemám ani nejmenší důvod umírat.
Protlačil se až ke dveřím ložnice, položil obě ruce na jílce mečů, podle etikety pokrčil nohy v kolenou a přiblížil se ke králově posteli. Jeho Veličenstvu právě natahovali punčochy. Ministr ceremoniář se zatajeným dechem pozorně sledoval obratné ruce dvou komorníků. Vpravo od rozházené postele stál don Reba a neslyšně se bavil s dlouhým, kostnatým mužem ve vojenské uniformě z šedého aksamitu. Byl to otec Cupik, jeden z vůdců arkanarských úderných oddílů, plukovník palácové ochrany. Don Reba byl zkušený dvořan. Podle výrazu jeho tváře se mohl rozhovor týkat nanejvýš vlastností některého koně nebo dobročinnosti královy neteře. Zato otec Cupik, jakožto voják a bývalý kupec, neuměl obličej ovládat. Mračil se, kousal si rty, jeho prsty na jílci meče se svíraly a rozevíraly; nakonec mu zničehonic cuklo ve tváři, otec Cupik se prudce otočil a proti všem pravidlům etikety zamířil ven z ložnice přímo proti davu dvořanů žasnoucích nad tou nevychovaností. Don Reba se za ním s omluvným úsměvem zadíval, a Rumata, který sledoval neforemnou odcházející šedou postavu, si pomyslel: Tak další nebožtík. Věděl o třenicích mezi donem Rebou a šedou generalitou. Historie hnědého kapitána Ernsta Rohma se snadno mohla opakovat.
Punčochy byly nataženy. Komorníci na melodický rozkaz ministra ceremoniáře vzali zbožně do konečků prstů královy střevíce. Ale král se najednou opřel do komorníků nohama, odstrčil je a otočil se k donu Rebovi tak prudce, až se mu břicho, připomínající napěchovaný pytel, převalilo najedno koleno.
„Já už mám dost těch vašich atentátů!“ zaječel hystericky. „Atentáty! Atentáty! Atentáty! V noci chci spát, a ne bojovat s vrahy! Proč to nejde zařídit, aby atentátníci chodili ve dne? Jste na kočku ministr, Rebo! Ještě jedna taková noc a dám vás uškrtit!“ (Don Reba se uklonil s rukou přitisknutou k srdci.) „Po atentátech mě bolí hlava!“
Najednou se odmlčel a zadíval se na své břicho. To byla vhodná chvíle. Komorníci chvilku zaváhali. Především bylo třeba upoutat na sebe pozornost. Rumata vytrhl komorníkovi pravý střevíc, klekl si před králem na jedno koleno a začal střevíc uctivě obouvat na tučnou, hedvábím potaženou nohu. Byla to odvěká výsada rodu Rumatů — vlastnoručně obouvat pravou nohu korunovaných hlav říše. Král na něj zíral kalnýma očima. Pak v nich zableskla jiskřička zájmu.
„Á, Rumata!“ řekl král. „Vy ještě žijete? Vidíte, a Reba mi slíbil, že vás uškrtí!“ Uchichtl se. „To je na kočku ministr, ten Reba. Pořád jenom slibuje. Slíbil, že vymýtí rebelii, a rebelie sílí. Prošpikoval celý palác nějakými šedými hulváty… Já jsem nemocný člověk, a on dal pověsit všechny osobní zaříkávače.“
Rumata navlékl střevíc, uklonil se a odstoupil o dva kroky. Zachytil upřený pohled dona Reby a rychle nasadil výraz tupé nafoukanosti. nosti.
„Jsem úplně nemocný člověk,“ pokračoval král. „Všechno mě bolí. Chci na odpočinek. Už dávno bych byl odešel na odpočinek, ale vždyť vy byste tady beze mne všichni zašli, oslové…“
Obuli mu druhý střevíc. Král vstal a v té chvíli zasténal, sehnul se a chytil se za koleno.
„Kde jsou zaříkávači?“ zaúpěl žalostně. „Kde je můj zlatý Tata? Vy jste ho pověsil, pitomče! A mně se vždycky ulevilo, jen na mě promluvil. Mlčte, já to vím taky, že byl travič. Ale na to se můžu vykašlat. Co na tom, že to byl travič? Uměl léčit! Rozumíte, vy vrahu? Léčit! Jednoho otrávil, druhého vyléčil. Kdežto vy umíte jenom trávit! Vy byste udělal nejlíp, kdybyste se sám oběsil!“ (Don Reba se uklonil, ruku přitiskl k srdci a zůstal v sehnuté póze). „Vždyť vy jste všecky pověsil! Zbyli jenom ti vaši šarlatáni. A knězi, kteří mi dávají pít svatou vodu místo léků… Kdo vymyslí složení léku? Kdo mi namaže nohu mastí?“
„Vaše Veličenstvo!“ řekl Rumata plným hlasem a připadalo mu, že všechno v paláci ztichlo. „Stačí vydat rozkaz a nejlepší lékař celé říše bude za půl hodiny v paláci!“
Král na něj nechápavě vyvalil oči. Bylo to veliké riziko. Stačí, aby don Reba mrkl… Rumata přímo fyzicky cítil, kolik očí ho teď upřeně sleduje přes opeřené šípy — moc dobře věděl, k čemu je pod stropem ložnice kolem dokola řada kulatých otvorů. I don Reba se na něj díval s výrazem zdvořilého a vlídného zájmu.
„Co to znamená?“ zeptal se král nabručeně. „Dobře, tak vydám rozkaz. No, a kde je ten váš lékař?“
Rumata se napjal jako struna. Zdálo se mu, že už ho hroty šípů píchají mezi lopatky.
„Vaše Veličenstvo,“ řekl rychle, „nařid'te donu Rebovi, aby vám představil slavného doktora Budacha!“
Tak zřejmě don Reba přece jen přišel do rozpaků a zaváhal. To hlavní bylo vysloveno, a Rumata přesto ještě žije. Král otočil kalné oči na ministra ochrany trůnu.
„Vaše Veličenstvo,“ pokračoval Rumata, teď už beze spěchu a v patřičném slohu. „Jelikož znám vaše vskutku nesnesitelné útrapy a mám v paměti povinnosti svého rodu vůči panovníkům, povolal jsem z Irukánu slavného, velemoudrého lékaře, doktora Budacha. Cesta doktora Budacha byla však bohužel přerušena. Šedí vojáci váženého dona Reby se ho minulý týden zmocnili a další jeho osud je znám pouze donu Rebovi. Domnívám se, že lékař je někde nablízku, nejspíš ve Veselé věži, a doufám, že podivná nepřízeň dona Reby vůči lékařům se zatím neprojevila nenapravitelným způsobem na údělu doktora Budacha.“