„Koneckonců, proč bychom se nenapili?“ prohlásil baron Pampa podrážděně, popadl Rumatu za rukáv a zamířil úzkým průchodem mezi stoly k pultu. Cestou do krve rozdrásal záda sedících hostů trny, které mu vyčnívaly z opasku brnění. U pultu vytrhl majiteli z ruky objemný naběrák, z něhož šéf rozléval víno do džbánků, beze slova jej vyprázdnil do dna a prohlásil, že teď už je všecko v troubě a nezbývá než se jaksepatří po veselit. Pak se otočil na majitele a hromovým hlasem se informoval, najde-li se v tomhle podniku místo, kde by urození lidé mohli slušně a ve vší skromnosti strávit nějakou chvíli, aniž by se museli štítit společnosti všelijaké pakáže, lůzy a zloděj-štva. Majitel ho ujistil, že právě v tomto podniku se takové místo najde.
„Výborně!“ zahlaholil baron majestátně a hodil majiteli několik zlaťáků. „Pošlete mně a tady tomu donovi všechno, co tu máte nejlepší, a ať nás neobsluhuje nějaká nafintěná rozhoďnožka, ale ctnostná starší žena!“
Majitel osobně zavedl urozené dony do salónku. Sedělo tu jen pár lidí. V koutě se chmurně veselila skupina šedých důstojníků — čtyři poručici v přiléhavých uniformách a dva kapitáni v krátkých pláštích s prýmky ministerstva ochrany trůnu. U okna při velkém džbánku s úzkým hrdlem se nudili dva mladí aristokrati s obličeji zapšklými obecným znechucením. Kousek od nich se usadila skupina zchudlých donu s ošoupanými širokými límci a záplatovanými plášti. Malými doušky upíjeli pivo a neustále přejížděli místnost lačnými pohledy.
Baron se zhroutil k volnému stolu, zašilhal po šedých důstojnících a zavrčel: „Ona ta pakáž je i tady…“ Ale to už korpulentní tetka v zástěře podávala první chod. Baron vyhekl, vytáhl od pasu dýku a začal se veselit. Beze slova do sebe ládoval velké kusy pečeného jelena, haldy marinováných měkkýšů, hromady mořských raků, mísy salátů a majonéz, a to všechno zaléval vodopády vína, piva, medoviny a vína smíchaného s pivem a medovinou. Zchudlí donové si po jednom nebo i ve dvojicích začali přisedat k jeho stolu a baron je vítal junáckým mávnutím ruky a dutým bručením.
Najednou přestal jíst, upřel na Rumatu vyvalené oči a zařval medvědím hlasem:
„Už dávno jsem nebyl v Arkanaru, můj urozený příteli. A řeknu vám, něco se mi tady nelíbí.“
„A co konkrétně, barone?“ zeptal se se zájmem Rumata, který právě ohlodával kuřecí křidélko.
Na tvářích zchudlých donu se objevila uctivá pozornost.
„Řekněte mi, milý příteli,“ pokračoval baron a utřel si umaštěné ruce do cípu pláště. „Řekněte mi, urození donové, odkdy je to v sídelním městě našeho Jeho Veličenstva krále zařízeno tak, že potomci nejstarších rodů naší říše nemohou udělat krok, aby nenarazili na všelijaké kramáře a řezníky?“
Zchudlí donové si vyměnili pohledy a začali se klidit. Rumata střelil pohledem do kouta, kde seděli šedí. Ti přestali pít a sledovali barona.
„Já vám povím, čím to je, urození donové,“ pokračoval baron Pampa. „To všechno je tím, že se tady moc bojíte. Trpíte je, protože máte strach. Ty například máš strach!“ zařval a zabodl pohled do nejbližšího zchudlého dona. Ten se zatvářil zkormouceně a se smutným úsměvem odešel. „Zbabělci!“ štěkl baron. Kníry mu bojovně trčely do výšky.
Ale ze zchudlých donu nic nekoukalo. Zjevně neměli chuť do rvačky, chtěli se napít a najíst.
Baron tedy přehodil nohu přes lavici, zmáčkl si pravý knír v dlani, upřel pohled do kouta, kde seděli šedí důstojníci, a prohlásil:
„To já se nebojím ani čerta! Mlátím šedou havěť, kdykoli mi přijde do ruky!“
„Co to tam sípá ta pivní bečka?“ zeptal se nahlas šedý kapitán s dlouhým obličejem.
Baron se spokojeně usmál. S rachotem vstal od stolu a vydrápal se na lavici. Rumata pozvedl obočí a pustil se do druhého křidélka.
„Hej, vy šedá sebranko!“ zařval baron tak silně, jako by důstojníci byli od něj na míle daleko. „Abyste věděli, tak předevčírem jsem já, baron Pampa, don Bau, dal těm vašim pěkně na frak! Víte, příte-li,“ obrátil se na Rumatu od stropu, „to jsme pili s otcem Kabanim večer u mě na hradě. Najednou přiběhne můj podkoní a hlásí mi, že horda šedých dr… drancuje putyku U zlaté podkovy. Moji putyku, na mém rodovém panství! Velím: Na koně — a jedeme tam. Přísahám při svých ostruhách, byla jich tam celá smečka, nějakých dvacet! Zajali asi tři lidi a ožrali se jako prasata…, ti kramáři vůbec neumějí pít…, a začali to mlátit hlava nehlava a všechno rozbíjet. Popadl jsem jednoho za nohy a začala psina! Hnal jsem je až do Těžkých Mečů. Krve tam bylo, vy mi to nebudete věřit, příteli, po kolena a sekyr tam zůstalo tolik…“
V této chvíli bylo baronovo vyprávění přerušeno. Kapitán s dlouhým obličejem se rozmáchl a těžký nůž zařinčel o kyrys baronova brnění.
„No to je dost!“ poznamenal baron a vytáhl z pochvy obrovský obouruční meč.
S nečekanou obratností seskočil na podlahu, meč jiskřivým švihem opsal ve vzduchu oblouk a přesekl stropní trám. Baron zaklel. Strop se sesedl, na hlavy se začala řinout omítka.
Teď už byli všichni na nohou. Zchudlí donové odcouvali ke stěnám. Mladí aristokrati vylezli na stůl, aby lépe viděli. Šedí vytasili před sebe šavle, seřadili se do půlkruhu a drobnými krůčky začali postupovat proti baronovi. Jedině Rumata zůstal sedět a uvažoval, na kterou stranu od barona by se mohl zvednout, aby mu meč neufikl hlavu.
Široká čepel zlověstně ševelila a opisovala jiskřivé kruhy nad baronovou hlavou. Baron byl fantastický. Připomínal vrtulník, jemuž běží vrtule naprázdno.
Šedí ho obklopili ze tří stran, ale byli nuceni se zastavit. Jeden z nich se neopatrně postavil zády k Rumatovi a ten se nahnul přes stůl, popadl ho za límec, strhl ho na záda do mis se zbytky jídel a praštil ho hřbetem dlaně pod ucho. Šedý zavřel oči a znehybněl. Baron vykřikl:
„Propíchněte ho, urozený Rumato, já oddělám ty ostatní.“
On je všechny zamorduje, pomyslel si Rumata nespokojeně.
„Poslyšte,“ řekl na adresu šedých. „Nebudeme si navzájem kazit veselou noc. Nám byste se neubránili. Odhoďte zbraně a zmizte od-tud.“
„Žádný takový!“ namítl baron zlostně. „Já se chci prát! Ať se perou! Tak se perte, hrom do vás!“
S těmito slovy se vrhl na šedé, jeho meč se točil stále rychleji. Šedí ustupovali a viditelně bledli. Zřejmě nikdy v životě neviděli nákladní vrtulník. Rumata přeskočil stůl.
„Počkejte, příteli,“ řekl. „Nemá žádný smysl se s těmi lidmi hádat. Vám se nelíbí jejich přítomnost? Oni odejdou.“
„Beze zbraní neodejdeme,“ prohlásil zachmuřeně jeden z poručíků. „Z toho by byl malér. Já mám hlídku.“
„I čert vás vem! Tak odejděte se zbraněmi!“ dovolil jim Rumata. „Šavle skryj, ruce za hlavu a po jednom odchod! A žádné hlouposti! Nebo vám zpřelámu kosti!“
„Ale jak odejdeme?“ ptal se podrážděně kapitán s dlouhým obličejem. „Ten don nám stojí v cestě.“
„A budu stát!“ prohlásil baron umíněně.
Mladí aristokrati se jízlivě zachechtali.
„Tak dobrá,“ řekl Rumata. „Já budu držet barona a vy utečete, ale rychle — já ho dlouho neudržím. Hej, vy tam ve dveřích, uvolněte průchod! Barone,“ dodal a vzal Pampu kolem širokého pasu. „Mám dojem, příteli, že jste zapomněl na jednu důležitou okolnost. Tento slavný meč používali přece vaši předkové jedině k ušlechtilému boji, neboť stojí psáno: Netas v krčmách!“
Na tváři barona, který stále ještě točil mečem, se objevil zamyšlený výraz.
„Ale já jiný meč nemám,“ pronesl váhavě.
„Tím spíš!“ řekl Rumata významně.
„Myslíte?“ Baron stále ještě nebyl rozhodnut.
„Vy to přece víte lip než já…“
„Ano,“ řekl baron. „Máte pravdu.“ Zahleděl se nahoru na své zuřivě pracující zápěstí. „Vy mi to nebudete věřit, drahý Rumato, ale já můžu takhle točit nepřetržitě tři čtyři hodiny a ani trochu se neunavím… Ach, proč ona mě teď nevidí?!“
„Já jí to budu vyprávět,“ slíbil Rumata.
Baron si vzdychl a spustil meč. Šedí sehnuti proběhli kolem něj. Baron je sledoval pohledem.
„Nevím, nevím,“ řekl pochybovačně. „Co myslíte, udělal jsem dobře, že jsem je na rozloučenou nenakopal do zadků?“
„Naprosto správně,“ ujistil ho Rumata.
„Inu co,“ prohlásil baron a zastrčil meč do pochvy. „Když se nám nepodařilo se poprat, tak máme aspoň právo něco malého sníst a vy-pít.“
Stáhl za nohy ze stolu šedého poručíka, který stále ještě ležel v bezvědomí, a hlasitě houkl:
„Hej, hospodyňko! Víno a něco k jídlu!“
Přistoupili mladí aristokraté a uctivě blahopřáli k vítězství.
„To nic nebylo, maličkost,“ řekl baron shovívavě. „Šest zakrslých kloučků, bojácných jako všichni kramáři. To U zlaté podkovy jsem jich rozmydlil dvacet… Ještě štěstí,“ obrátil se k Rumatovi, „že jsem tenkrát neměl při sobě svůj bojový meč. V roztržitosti bych ho byl mohl tasit. A třebaže Zlatá podkova není krčma, ale jenom putyka…“
„Někde se taky říká: Netas v putyce,“ poznamenal Rumata.
Číšnice přinesla nové mísy s masem a nové džbány vína. Baron si vysoukal rukávy a pustil se do díla.
„Mimochodem,“ řekl Rumata, „kdo byli ti tři zajatci, které jste osvobodil U zlaté podkovy?“
„Osvobodil?“ Baron přestal žvýkat a zadíval se na Rumatu. „Tak to jsem se asi špatně vyjádřil, můj urozený příteli. Nikoho jsem neo-svobodil. Byli přece zatčeni. To je záležitost státu… Proč bych je měl osvobozovat? Byl to nějaký don, zřejmě veliký zbabělec, pak starý písmák a sluha…“ Baron pokrčil rameny.
„Ano, ovšem,“ řekl Rumata smutně.
Baron najednou zbrunátněl a hrozivě vyvalil oči.
„Co? Už zas?“ zařval.
Rumata se ohlédl. Ve dveřích stál don Ripat. Baron se začal vrtět, porážel přitom lavice a srážel mísy na podlahu. Don Ripat se významně zadíval Rumatovi do očí a vyšel.
„Prosím o prominutí, barone,“ omluvil se Rumata a vstal. „Královská služba…“
„Á,“ protáhl baron zklamaně. „Cítím s vámi… Já bych do služby nešel ani za nic!“
Don Ripat čekal hned za dveřmi.
„Co je nového?“ zeptal se Rumata.
„Přede dvěma hodinami,“ spustil don Ripat hned k věci, „jsem na rozkaz ministra ochrany dona Reby zatkl a dopravil do Veselé věže donnu Okanu.“
„Aha,“ řekl Rumata.
„Před hodinou donna Okana zemřela, nevydržela mučení ohněm.“
„Aha,“ řekl znovu Rumata.
„Oficiálně byla obviněna ze špionáže. Ale…“ Don Ripat zrozpačitěl a sklopil oči. „Myslím, že… Zdá se mi…“
„Rozumím,“ řekl Rumata.
Don Ripat k němu pozvedl provinilé oči.
„Byl jsem bezmocný…“
„To nebyla vaše záležitost,“ řekl Rumata chraptivě.
Oči dona Ripata znovu nabyly olověného lesku. Rumata mu pokývl a vrátil se ke stolu. Baron právě dojídal maso nadívané mletými sépiemi.
„Estorské!“ vykřikl Rumata. „A hodně estorského!“ Odkašlal si. „Budeme se veselit. Hrom do toho, budeme se veselit…“
Když přišel k sobě, uvědomil si, že stojí uprostřed rozlehlého prázdného prostranství. Nadcházel šedivý rozbřesk. Zdáli se ozývaly sípavé hlasy kohoutů. Krákaly vrány kroužící v hustém houfu nad jakousi nepříjemnou haldou opodál, ve vzduchu se vznášel vlhký hnilobný pach. Mlha v hlavě se rychle rozptylovala, začínal známý stav pronikavé jasnosti a zřetelnosti vnímám, z jazyka se příjemně ztrácela kořeněná trpkost. Prsty pravé ruky ho hrozně svědily. Rumata si zvedl k očím zaťatou pěst. Kůži na kloubech měl odřenou, v pěsti svíral prázdnou krabičku od kasparamidu, silného prostředku proti otravě alkoholem, jímž Země prozíravě vybavovala své pracovníky na zaostalých planetách. Zřejmě si už tady, na této pláni, než upadl do stavu nejhorší zvířeckosti, mechanicky, skoro instinktivně, vysypal do úst všechen zbývající obsah krabičky.
Byla to známá místa — přímo před ním se černala věž vyhořelé observatoře, o něco dál vlevo se v šeru rýsovaly strážní hlásky královského paláce, štíhlé jako minarety. Rumata se zhluboka nadechl vlhkého, studeného vzduchu a vykročil domů.
Baron Pampa se tu noc báječně poveselil. V doprovodu zchudlých donu, kteří rychle ztráceli lidskou tvář, absolvoval veliké tažení po arkanarských putykách, propil všechno včetně přepychového opasku, pozřel neuvěřitelné množství lihovin a jídel a cestou vyvolal nejméně osm rvaček. Aspoň Rumata si zřetelně vzpomínal na osm rvaček, do nichž se vměšoval, aby rváče od sebe odtrhl a zabránil krveprolití. Další jeho vzpomínky tonuly v mlze. A z této mlhy se vynořovaly hned dravci tlamy s noži v zubech, hned nesmyslně nešťastný obličej posledního zchudlého dona, kterého chtěl baron Pampa v přístavu prodat do otroctví, hned zase rozzuřený nosatý Irukánec, který zlostně požadoval, aby mu urození donové vrátili jeho koně…
Zpočátku stále ještě byl pracovníkem Ústavu. Pil stejně jako baron — irukánské, estorské, soanské, arkanárské, ale před každou změnou nápoje si tajně kladl pod jazyk tabletu kasparamidu. Uchovával si ještě zdravý rozum a ze zvyku pozoroval shluky šedých hlídek na křižovatkách a u mostů, jízdní hlídku barbarů na soanské silnici, kde by barona byli určitě zastřelili, kdyby Rumata neovládal nářečí barbarů. Jasně si pamatoval, jak jím otřásla myšlenka, že nehybné řady prapodivných vojáků v dlouhých černých pláštích s ka-pucemi, nastoupené před Vlasteneckou školou — že to je klášterní družina. Co se do toho plete církev? pomyslel si v té chvíli. Odkdy se v Arkanaru vměšuje církev do civilních věcí?
Opíjel se pomalu, ale přesto se opil. Přišlo to pak nějak nepozorovaně, naráz; a když ve chvilce vystřízlivění před sebou spatřil roz-seknutý dubový stůl v naprosto neznámé místnosti, tasený meč ve své ruce a kolem sebe tleskající zchudlé dony, napadlo ho, že by bylo načase jít domů. Ale to už bylo pozdě. To už se ho zmocnila vlna zuřivosti a odporu, nával nezřízené radosti z toho, že ze sebe setřásl všechno lidské. Stále ještě zůstával pozemšťanem, pracovníkem Ústavu, potomkem lidí ohně a železa, kteří neznali, co to je šetřit se, a nikoho nelitovali ve jménu vysokého cíle. Nemohl se stát Rumatou Estorským, pokrevním následovníkem dvaceti generací výbojných předků, proslulých loupežemi a chlastem. Ale nebyl už ani průkopník. Neměl již povinnosti vůči Experimentu. Starost mu dělaly jedině povinnosti vůči sobě samému. Už nepochyboval. Bylo mu jasné všechno, absolutně všechno. Věděl bezpečně, kdo nese na všem vinu, a věděl přesně, co chce: sekat hlava nehlava, házet do ohně, shazovat z palácového schodiště na zdvižená kopí a vidle řvoucího davu…
Rumata se otřásl a vytáhl meče z pochev. Čepele byly zubaté, ale čisté. Vzpomněl si, že se s někým bil, ale s kým? A jak to dopadlo?
Koně propili. Zchudlí donové zmizeli neznámo kam. Rumata — na to si taky vzpomínal — přitáhl barona k sobě domů. Don Bau byl čilý, naprosto střízlivý a pln odhodlání pokračovat ve veselí — jedině že už se neudržel na nohou. Kromě toho nabyl nezvratného dojmu, že se právě nyní rozžehnal s milou baronesou a je ve válečném tažení proti svému odvěkému nepříteli baronu Kaskovi, který si troufá tolik, že to přesahuje všechny meze. („Posuďte sám, příteli, ten darebák porodil z boku šestiprstého chlapce a dal mu jméno Pam-pa…“) „Slunce zapadá,“ prohlásil baron a zahleděl se na gobelín znázorňující východ slunce. „Mohli bychom sice prohýřit celou nadcházející noc, urození donové, leč hrdinské činy na poli válečném vyžadují trochu spánku. Během tažení ani kapku vína! A kromě toho — baronesa by se zlobila. Cože? Postel? Jaképak postele v otevřeném terénu? Naší postelí je koňská houně.“
S těmito slovy strhl ze stěny nešťastný gobelín, zabalil se do něj i s hlavou a s rachotem se svalil do kouta pod svícnem. Rumata nařídil Unovi, aby vedle barona postavil vědro s lákem od okurek a soudek slanečků. Chlapcův obličej byl zlostný, rozespalý. „Ten se zřídil,“ bručel. „Až z toho šilhá…“ „Mlč, ty moulo,“ řekl Rumata… Pak se něco stalo. Něco strašně odporného, co ho vyhnalo přes celé město na tuto prázdnou pláň. Něco strašně odporného, neodpustitelného, hanebného…
Vzpomněl si na to, když už se blížil k domu, a zarazil se.
Ano, odstrčil Una, vydrápal se po schodech nahoru, prudce otevřel dveře a vpadl k ní jako majitel a pán, ve svitu noční lampičky spatřil její bledý obličej, veliké oči plné hrůzy a odporu, a v těch očích uviděl sám sebe — vrávorajícího, s povislým uslintaným rtem, odřenými pěstmi, v zabláceném obleku, nestydatého a nízkého hulváta modré krve, a její pohled ho odhodil zpátky, na schody, dolů do předsíně, za dveře, do temné ulice a dál, dál, dál, co nejdál…