Don Tameo otevřel oči.
„Jakožto služebníci krále,“ prohlásil slavnostně, „musíme vždy a všude hledět do budoucnosti. Don Satarina — to je minulá etapa vývoje, dávno překonaná. Vpřed, urození donové! Já musím do stráže…“
„Vpřed,“ souhlasil Rumata.
Donu Tameovi znovu klesla hlava na prsa. Pak už se neprobral. Don Sera vykládal o svých milostných úspěších a ohýbal přitom jeden prst za druhým. Tak došli do paláce. Na strážnici uložil Rumata s úlevou dona Tamea na lavici. Don Sera usedl ke stolu, ledabyle odstrčil hromádku rozkazů podepsaných králem a prohlásil, že konečně nadešla chvíle, kdy je možno popít chlazené irukánské. Ať vrchní přivalí sud, rozkázal, a tamhlety holky (ukázal na službu konající gardisty, kteří u vedlejšího stolu mazali karty) ať jdou sem! Přišel velitel stráže, poručík gardové roty. Dlouho si prohlížel dona Tamea a pozoroval dona Seru; když se ho don Sera zeptal, „proč všechny květy uvadly v tajemném lásky sadu“, usoudil, že by asi nemělo smysl posílat je teď do stráže. Ať si tu zatím poleží.
Rumata prohrál s poručíkem zlaťák a popovídal si s ním o nových typech řemení k uniformě a o způsobech ostření mečů. Poznamenal mimochodem, že se chystá zajít k donu Satarinovi, který má zbraň broušenou postaru, a neobyčejně se rozhořčil, když se dověděl, že se ctihodný velmož dočista zbláznil: už před měsícem propustil své zajatce, rozpustil družinu a svůj přebohatý soubor mučidel bez náhrady odevzdal státu. Sto dva roky starý kmet prohlásil, že hodlá zasvětit zbytek života dobrým skutkům, takže teď už tady asi dlouho nebude.
Rumata se rozloučil s poručíkem, vyšel z paláce a zamířil do přístavu. Obcházel kaluže, přeskakoval výmoly naplněné rezatou vodou, lokty bez okolků rozrážel civějící prosťáčky, pomrkával na děvčata, na něž jeho vzhled působil bezpochyby neodolatelným dojmem, klaněl se dámám, které sluhové nesli v nosítkách, přátelsky se zdravil se známými šlechtici a záměrně nevěnoval pozornost příslušníkům šedých úderných oddílů.
Udělal si malou zacházku, aby mohl navštívit Vlasteneckou školu. Tato škola byla zřízena z nadace dona Reby před dvěma lety a jejím úkolem bylo vychovávat z výrostků středně majetného a kupeckého původu vojenské a úřednické kádry. Byla to zděná budova současné architektury, beze sloupů a basreliéfů, s tlustými zdmi, úzkými stříl-ňovitými okny a dvěma půlkruhovitými věžemi po stranách hlavní brány. V případě potřeby bylo možné se v ní opevnit.
Po úzkých schodech vystoupil Rumata do prvního patra. S ostruhami cinkajícími o kamennou podlahu zamířil kolem tříd do kanceláře správce školy. Ze tříd zaznívalo bzučení hlasů a sborové výkřiky. „Kdo je král? Nejjasnější Veličenstvo. Kdo to jsou ministři? Věrní, neznající pochybností…“ „…abůh, náš Stvořitel, pravil: Zatratím! — A zatratil…“ „…když polnice dvakrát zatroubí, rozběhnete se ve dvojicích jako do rojnice a skloníte kopí…“ „…jestliže mučený ztratí vědomí, nenechat se unést a okamžitě přerušit mučení…“ Škola, říkal si Rumata v duchu. Středisko moudrosti. Opora kultury…
Bez klepání se opřel do nízkých klenutých dveří a vstoupil do kanceláře, tmavé a ledové jako sklep. Od obrovského stolu zavaleného papíry a rákoskami vyskočil dlouhý hranatý muž, plešatý, se zapadlýma očima, upnutý do přiléhavé šedé uniformy s prýmky ministerstva ochrany trůnu. Byl to sám správce Vlastenecké školy, ve-lemoudrý otec Kin — sadista a vrah vysvěcený na mnicha, autor spisu Traktát o udávání, jímž na sebe upoutal pozornost dona Reby.
Rumata kývl v odpověď na květnaté přivítání, usedl do křesla a přehodil si nohu přes nohu. Otec Kin zůstal stát a předklonil se na znamení uctivé pozornosti.
„Tak jak se daří?“ zeptal se Rumata blahosklonně. „Jedny písmáky podřezáváme, jiné vychováváme?“
Otec Kin se zašklebil.
„Písmák není nepřítel krále,“ odpověděl. „Nepřítelem krále je písmák snílek, písmák pochybující, písmák nevěřící! A my tady…“
„No dobrá, dobrá,“ přerušil ho Rumata. „Věřím. Co teď píšeš? Četl jsem tvůj traktát — je to užitečná kniha, ale hloupá. Jak jsi to mohl napsat? Hanba!“
„Nešlo mi o to blýsknout se znalostmi,“ odpověděl otec Kin důstojně. „Jediné, oč jsem se snažil, bylo prospět státu. Chytré nepotřebujeme. Potřebujeme věrné. A my…“
„No dobrá, dobrá,“ přerušil ho Rumata. „Věřím. Tak píšeš teď něco nového nebo ne?“
„Chystám se předložit ministru k posouzení úvahu o novém státu, za jehož vzor považuji Oblast Svatého řádu.“
„Co je to za nápad?“ podivil se Rumata. „To chceš z nás všech nadělat mnichy?“
Otec Kin přitiskl ruce na prsa a pokročil vpřed.
„Nechte si to vysvětlit, urozený done,“ vyhrkl zapáleně a olízl si rty. „Podstata je v něčem docela jiném! Podstata je v základních principech nového státu. Jsou prosté a jsou pouze tři: slepá víra v neomylnost zákonů, bezvýhradná poslušnost těchto, jakož i ostražité sledování všech všemi.“
„Hm,“ utrousil Rumata. „A proč?“
„Jak to proč?“
„Ty jsi přece jen hlupák,“ řekl Rumata. „No nic, věřím. Co jsem to vlastně chtěl… Aha! Zítra přijmeš dva nové učitele. Jmenují se — otec Tarra, velmi ctihodný kmet, zabývá se tou… kosmografií, a bratr Nanin, taky věrný a oddaný člověk, vyzná se v historii. Jsou to moji lidé, tak je přijmi uctivě. Tady je záloha.“ Na stůl se zazvoněním dopadl měšec. „Tvůj podíl je tady — pět zlatých… Všechno jasné?“
„Ano, urozený done,“ přisvědčil otec Kin.
Rumata zívl a rozhlédl se.
„To je dobře, že je ti všechno jasné,“ řekl. „Můj otec měl nevím-proč tyhle lidi moc rád a před smrtí mi uložil, abych se postaral o jejich život. Vysvětli mi, moudrý muži, kde se v urozeném donovi může vzít taková sympatie k písmákovi?“
„Třeba mají nějaké mimořádné zásluhy,“ nadhodil otec Kin.
„Co tím máš na mysli?“ zeptal se Rumata podezřívavě. „Ačkoli dost možná. Ano… Nějaká hezounká dcerka nebo sestra… Víno tu pochopitelně nemáš?“
Otec Kin provinile rozhodil rukama. Rumata vzal ze stolu jeden z lístků a chvíli si ho držel před očima.
„Všeobecná nápomoc,“ přečetl nahlas. „Mudrcové!“ Pustil lístek na podlahu a vstal. „Dbej na to, aby jim tady ta tvá smečka učenců neubližovala. Já je někdy přijdu navštívit, a jestli uslyším…“ Přistrčil otci Kinovi pod nos zaťatou pěst. „No nic, neboj se, já nebudu…“
Otec Kin se zdvořile uchichtl. Rumata mu pokývl a zanechávaje na podlaze rýhy od ostruh zamířil ke dveřím.
Na ulici Díkůvzdání zašel do zbrojního obchodu, koupil si nové záchytné kroužky k pochvě, vyzkoušel si několik dýk (házel jimi do stěny, potěžkával je v dlani, ale nelíbily se mu), pak si sedl na pult a popovídal si s majitelem, otcem Haukem. Otec Hauk měl hodné, smutné oči a malé bledé ruce s nemytými skvrnami od inkoustu. Rumata se s ním trochu přel o přednostech Curenových veršů, vyslechl zajímavý komentář k verši „Jak uvadlý lístek na duši padá…“, požádal, aby mu otec Hauk zarecitoval něco nového, zavzdychal si společně s autorem nad nevýslovně smutnými slokami a na odchodu zarecitoval „Být, či nebýt?“ ve vlastním překladu do irukánštiny.
„Svatý Miko!“ vykřikl rozohněný otec Hauk. „Čí jsou to verše?“
„Moje,“ prohlásil Rumata a odešel.
Zašel do Šedé radosti, vypil sklenici arkanarské. břečky, poplácal číšnici po tváři, obratným trhnutím meče převrhl stolek systemizova-ného informátora, který na něj vyvaloval prázdné oči, pak zašel do nejvzdálenějšího kouta a vyhledal tam ošumělého, vousatého muže s kalamářem zavěšeným na krku.
„Buď zdráv, bratře Nanine,“ pozdravil. „Kolik suplik jsi dneska napsal?“
Bratr Nanin se stydlivě usmál a vycenil drobné zkažené zuby.
„Teď se píše málo suplik, urozený done,“ odpověděl. „Jedni jsou toho názoru, že o něco prosit je stejně marné, a druzí doufají, že si v nejbližší době stejně vezmou, co chtějí, a bez ptaní.“
Rumata se mu naklonil k uchu a pošeptal, že záležitost s Vlasteneckou školou je zařízena.
„Tady máš dvě zlatky,“ řekl nakonec. „Obleč se a dej se do pořádku. A buď opatrný… aspoň v první dny. Otec Kin je nebezpečný člověk.“
„Přečtu mu svůj Traktát o pomluvách,“ řekl bratr Nanin vesele. „Díky, urozený done.“
„Co ty všechno neuděláš pro světlou památku svého otce!“ řekl Rumata. „A teď mi pověz, kde najdu otce Tarru.“
Bratr Nanin se přestal usmívat a roztržitě zamrkal.
„Včera tady došlo ke rvačce,“ vysvětloval. „A otec Tarra trochu přebral. A navíc je zrzavý… Zlomili mu žebro.“
Rumata vztekle hekl.
„To je ale smůla!“ prohlásil. „Proč vy tolik chlastáte?“
„Někdy se člověk těžko udrží,“ řekl bratr Nanin smutně.
„To je fakt,“ souhlasil Rumata. „Inu co, tady máš ještě dvě zlatky a dávej na něj pozor.“
Bratr Nanin se shýbl a chytal ho za ruku. Rumata couvl.
„No no,“ řekl přísně. „Tohle nebyl nejzdařilejší z tvých žertíků, bratře Nanine. Sbohem.“
V přístavu se vznášel pach jako nikde jinde v Arkanaru. Páchla tu slaná voda, zahnívající žabinec, koření, pryskyřice, dým, uložené nasolené maso, z krčem se nesl čmoud, vůně pečených ryb a zkyslého piva. V dusném vzduchu plulo šťavnaté mnohojazyčné klení. Na nábřežích, v úzkých průchodech mezi skladišti i kolem krčem se tísnily tisíce lidí podivného vzezření: otrhaní námořníci, nafoukaní kupci, zachmuření rybáři, obchodníci s otroky, obchodníci s ženami, namalované běhny, opilí vojáci, jakési tajemné osoby ověšené zbraněmi, neslýchaní otrhanci se zlatými náramky na špinavých prackách. Všichni byli rozčileni a rozezleni. Na rozkaz dona Reby nesměla už třetí den žádná loď, žádný člun opustit přístav. Na molu si pohrávali rezatými řeznickými sekyrami příslušníci šedých úderných oddílů — odplivovali a drze, zlobně pokukovali po davu. Na uvězněných lodích seděli na bobku ve skupinkách po pěti šesti rozložití lidé s měděnou kůží, zahalení do zvířecích kozí srstí navrch, v měděných přílbicích — žoldnéři ze země barbarů, v boji zblízka nemehla, ale takhle na dálku hroziví, zejména svými dlouhatánskými foukač-kami, z nichž stříleli otrávenými trny. A za lesem stěžňů, v otevřené zátoce, se černaly na naprosto klidné hladině dlouhé bojové galéry královského loďstva. Čas od času z nich šlehaly rudé fontány dýmu a plamene, od nichž se celé moře rozhořívalo — pálili naftu, aby vzbudili hrůzu.
Rumata minul celnici, kde se před zamčenými dveřmi shlukli zachmuření mořští vlci marně očekávající povolení k odplutí, protlačil se ukřičeným davem, který obchodoval vším možným (od otrokyň a černých perel až po narkotika a cvičené pavouky), došel až na nábřeží, letmo pohlédl na několik napuchlých mrtvol v námořnických blůzách, naskládaných tu v řadě přímo pod pražícím sluncem k veřejnému nahlédnutí, a oklikou přes prázdné, zaneřáděné prostranství vstoupil do smradlavých uliček přístavní periférie. Tady bylo o něco tišeji. Mezi dveřmi ubohých špeluněk postávaly polonahé prostitutky, na křižovatce ležel s rozbitou hubou opilý voják s kapsami naruby, podél zdi se plížily podezřelé postavy s bledými nočními tvářemi.
Za dne tu byl Rumata prvně a nejprve ho překvapilo, že nevzbuzuje ničí pozornost. Chodci, které potkával, se buď vodnatelnýma očima dívali mimo něj, nebo jakoby skrz něj, ačkoli mu přitom ustupovali z cesty. Ale když zahýbal za roh a náhodou se otočil, postřehl, jak se více než tucet nejrůznějších hlav, mužských i ženských, střapatých i plešatých, okamžitě stáhlo zpátky do oken, dveří a vrat. V té chvíli pocítil podivnou atmosféru tohoto odporného místa, atmosféru ne snad nepřátelství nebo nebezpečí, ale jakéhosi nedobrého, zištného zájmu.
Opřel se ramenem do dveří a vstoupil do jednoho z doupat, kde v potemnělém šálku podřimoval za pultem stařeček s obličejem mumie a dlouhým nosem. U stolů bylo prázdno. Rumata neslyšně přistoupil k pultu a už se chystal stařečka cvrnknout do dlouhého nosu, ale tu si všiml, že spící stařec vůbec nespí, ale bedlivě ho pozoruje zpod holých, přimhouřených víček. Rumata hodil na pult stříbrnou minci a stařečkovy oči se ihned široce rozevřely.
„Co si bude přát urozený don?“ zeptal se věcně, „Štamprli? Šňu-peček? Nebo slečnu?“
„Nepřetvařuj se,“ řekl Rumata. „Víš moc dobře, proč sem jdu.“
„Á, to je přece don Rumata!“ vykřikl stařec s obrovským údivem. „Já pořád koukám, že bych vás měl znát…“
Po těchto slovech znovu sklopil víčka. Všechno bylo jasné. Rumata obešel pult a protáhl se úzkými dveřmi do sousední místnůstky. Bylo tu málo místa, tma a vznášel se tu dusný, kyselý pach. Uprostřed místnosti stál u pulpitu shrben nad papíry starší vrásčitý muž v černé placaté čepici. Na pulpitu blikala petrolejová lampička a v šeru byly vidět jen obličeje lidí sedících nehnutě okolo stěn. Rumata s rukama na mečích rovněž nahmatal stoličku a sedl si ke stěně. Tady panovaly zvláštní zákony a zvláštní etiketa. Nikdo si nového příchozího nevšiml. Jestliže někdo přišel, má to tak být. A nemá-li to tak být, stačí mrknutí a ten člověk přestane existovat. A můžeš ho hledat po celém světě… Vrásčitý stařec svědomitě skřípal perem, lidé u stěn seděli bez hnutí. Čas od času si některý z nich táhle povzdychl. Po stěnách s lehkým ťapkáním přebíhaly neviditelné ještěrky lovící mouchy.
Ti nehybní lidé u stěn byli pohlaváři band — některé Rumata už dávno znal osobně. Sama o sobě neměla tahle omezená dobytčata valnou cenu. Jejich psychologie nebyla složitější než psychologie průměrného kramáře. Byli to tupci neznající slitování, ale výborně ovládající dýky a krátké kyje. Zato ten u pulpitu…
Říkali mu Pavéza Rumpál a byl to všemocný, neomezený vůdce všech zločineckých sil celého Zaprůliví — od Pitanských blat na západě Irukánu až k mořským hranicím obchodní republiky Soan. Byl zatracen od všech tří oficiálních církví říše pro svou nezřízenou povahu, neboť se nazýval mladším bratrem panovnických osobností. Měl k dispozici noční armádu o celkovém počtu asi deset tisíc mužů, bohatství několika set tisíc zlatých a jeho agentura pronikala až do nejhlubšího nitra státního aparátu. V posledních dvaceti letech byl čtyřikrát popraven, pokaždé za bohaté účasti lidu; podle oficiální verze byl v současné době zavřen ve třech nejúděsnějších hladomornách říše zároveň a don Reba nejednou vydával nařízení „ve věci vlastizrádců a jiných zločinných živlů, kteřížto rozšiřují pobuřující legendy ohledně takzvaného Pavézy Rumpála, ve skutečnosti neexistujícího, a tudíž vymyšleného“. Týž don Reba si k sobě zval, aspoň se to tvrdilo, některé barony, kteří měli silné ozbrojené družiny, a nabízel jim odměnu pět set zlatých za Pavézu mrtvého a sedm tisíc zlatých za živého. I sám Rumata musel svého času vynaložit hodně sil a zlata, aby s tímto člověkem navázal kontakt. Pavéza v něm vzbuzoval nesmírný odpor, ale občas byl neobyčejně užitečný, doslova nenahraditelný. Kromě toho se Rumata o Rumpála zajímal i jako vědec. Pavéza Rumpál byl nejpozoruhodnější exponát v jeho sbírce středověkých zrůd, osobnost, která bezpochyby neměla absolutně žádnou obdobu v minulosti.
Pavéza konečně odložil pero, narovnal se a řekl skřípavě:
„Tak poslouchejte, děti moje. Dva a půl tisíce zlatých za tři dny. A výdaje pouze jeden tisíc devět set devadesát šest. Tedy pět set čtyři malé kulaté zlaťáčky za tři dny. To není špatné, děti moje, to není špatné…“
Nikdo se ani nehnul. Pavéza odstoupil od pulpitu, sedl si do kouta a energicky si zamnul suché dlaně.
„Mám pro vás radostnou zprávu, děti moje,“ řekl. „Nastávají nám dobré, bohaté časy… Ale bude to chtít máknout. A jak! Můj starší bratr, král arkanarský, se rozhodl vyhubit všechny učené lidi v našem společném království. Inu co, on tomu rozumí lip. Přece si nebudeme troufat hodnotit jeho nejjasnější rozhodnutí! Ale vydělat na jeho rozhodnutí můžeme a musíme. A jelikož jsme jeho věrní poddaní, prokážeme mu službu. Ale jelikož jsme jeho noční poddaní, nenecháme si ujít příležitost trochu si při tom přivydělat. On to ani nepostřehne a nebude se na nás zlobit. Co?“
Nikdo se ani nehnul.
„Zdálo se mi, že Piga vzdychá. Je to pravda, Pigo, chlapče?“
V temnotě se ozvalo zavrzání a odkašlání.
„Já jsem nevzdychal, Pavézo,“ řekl hrubý hlas. „To nesmím…“