„Nesmíš, Pigo, nesmíš. Správně! Teď mě musíte poslouchat všichni se zatajeným dechem. Až se odtud všichni rozjedete a pustíte se do těžké práce, nebudete už mít nikoho, kdo by vám poradil. Můj starší bratr, Jeho Veličenstvo, slíbil ústy svého ministra dona Reby za hlavy některých uprchlých a skrývajících se vědců pěkné peníze. Musíme mu ty hlavy sehnat a udělat mu radost, starouškovi. A na druhou stranu někteří učení lidé se chtějí před hněvem mého staršího bratra ukrýt a nebudou litovat vynaložit na to své prostředky. Ve jménu milosrdenství, a taky abychom nezatížili duši mého staršího bratra zbytečně velkým břemenem špatných skutků, těmto lidem pomůžeme. Ostatně později, bude-li Jeho Veličenstvo potřebovat i tyto hlavy, dostane je taky. Lacino, ohromně lacino…“
Pavéza se odmlčel a nachýlil hlavu. Po tvářích se mu najednou začaly koulet pomalé stařecké slzy.
„Vidíte, jak už stárnu, děti moje,“ řekl vzlykavě. „Ruce se mi třesou, nohy se mi podlamují, paměť začíná vynechávat. Úplně jsem zapomněl, že mezi námi, v téhle dusné, malé kleci, trpí urozený don, kterého ani trochu nezajímají naše malicherné účty. Odejdu. Odejdu na odpočinek. Ale teď, dětí moje, teď se omluvíme urozenému dono-vi…“
Vstal a s hekáním se uklonil. Ostatní také vstali a také se uklonili, ale se zřejmou nerozhodností, dokonce polekaně. Rumata přímo slyšel, jak povrzávají jejich tupé, primitivní mozky v marné snaze pochopit smysl slov a jednání tohoto nahrbeného stařečka.
Přitom to bylo jasné. Ten loupežník využil první vhodné příležitosti, aby dal donu Rumatovi na srozuměnou, že noční armáda má v současném pogromu v úmyslu stát na straně šedých. Ale teď, kdy bude muset začít dávat konkrétní pokyny, uvádět jména a termíny operací, stávala se přítomnost urozeného dona jemně řečeno nežádoucí, a naopak on, urozený don, by měl rychle vyložit, proč přišel, a koukat zmizet. Záhadný staroch. Jde z něj strach. A proč je vlastně ve městě. Pavéza přece město nenávidí…
„Máš pravdu, ctihodný Pavézo,“ řekl Rumata. „Pospíchám. Ale omluvit se musím já, že tě vyrušuji kvůli úplné maličkosti.“ Zůstal sedět a všichni ho poslouchali vstoje. „Věci se vyvinuly tak, že potřebuji tvou radu… Můžeš si sednout.“
Pavéza se ještě jednou uklonil a sedl si.
„Jde o tohle,“ pokračoval Rumata. „Před třemi dny jsem se měl v Úžlabině těžkých mečů setkat se svým přítelem, urozeným donem z Irukánu. Ale nesetkali jsme se: zmizel. Vím bezpečně, že hranice z Irukánu k nám přešel šťastně. Nevíš o něm nic?“
Pavéza dlouho neodpovídal. Banditi funěli a vzdychali. Potom si Pavéza odkašlal.
„Ne, urozený done,“ pravil. „O takové věci nevíme nic.“
Rumata okamžitě povstal.
„Děkuji ti, ctihodný Pavézo.“ Pokročil doprostředka místnosti a položil na pulpit měšec s deseti zlatými. „Opouštím tě s prosbou: kdyby ses něco dověděl, dej mi zprávu.“ Dotkl se klobouku. „Sbo-hem.“
U dveří se zastavil a ledabyle prohodil přes rameno:
„Tys tu říkal cosi o učených lidech. Teď mě něco napadlo. Cítím, že díky králově horlivé činnosti nenajdu za měsíc v Arkanaru ani jednoho pořádného písmáka. A přitom musím v hlavním městě založit univerzitu. Slíbil jsem to jako díkůvzdání za to, že jsem byl vyléčen z černého moru. Buď tak hodný, až nachytáš nějaké písmáky, dej vědět napřed mně a teprve pak donu Rebovi. Může se stát, že si jich pár vezmu pro tu univerzitu.“
„Nebude to levné,“ upozornil Pavéza sladce. „Jde o vzácné zboží, je po něm sháňka.“
„Čest je dražší,“ prohlásil Rumata povýšeně a odešel.
KAPITOLA TŘETÍ
Bylo by ohromně zajímavé, uvažoval Rumata, chytit toho Pavézu a dopravit ho na Zemi. Technicky by s tím nebyl žádný problém. Dalo by se to provést okamžitě. Co by asi Pavéza dělal na Zemi? Rumata si zkusil představit, jak by se Pavéza choval na Zemi.
Do jasného pokoje se zrcadlovými stěnami a uměle vyměňovaným vzduchem s příměsí lesní nebo mořské vůně byl vhozen obrovský chlupatý pavouk. Přitiskl se k jiskřivé podlaze, těkavě zašilhal zlostnýma očkama a — co teď? — bokem, bokem se odplazil do nejtmavšího kouta, vmáčkl se do něj a hrozivě vycenil jedovaté čelisti. Jak jinak! Především by Pavéza začal vyhledávat lidi narušených charakterů. A samozřejmě i ten nejnarušenější z narušených by mu připadal příliš čistý a nezpůsobilý k použití. Stařeček by se nám určitě roznemohl. Snad by dokonce umřel. Ale kdopak ví! To je právě to, že psychologie těchto zrůd je naprosto nevyzpytatelná. Svatý Miko! Vyznat se v ní je mnohem složitější, než vyznat se v psychologii nehumanoidních civilizací. Jejich činnost se dá nanejvýš vysvětlit, ovšem nesmírně obtížné je tuto činnost předvídat. Ano, snad by zemřel steskem. Ale taky je docela možné, že by se rozkoukal, přizpůsobil se, pochopil by, co a jak, a vzal by místo hajného v nějaké rezervaci. Není přece možné, aby neměl nějakou drobnou, nevinnou zálibu, která mu tady jedině překáží, kdežto tam by se mu mohla stát hlavní náplní života. Prý má v oblibě kočky. Ve svém doupěti prý jich má celou smečku, pořídil si k nim i zvláštního ošetřovatele. A Pavéza tomu člověku dokonce platí, třebaže je lakomý a třebaže by stačilo, kdyby ho k práci donutil pohrůžkou. Ale co by dělal na Zemi se svou obludnou touhou po moci, to je otázka.
Rumata se zastavil před krčmou a už chtěl vstoupit dovnitř, ale tu zjistil, že se mu ztratil měšec. Stál před vchodem v nesmírných rozpacích (nestalo se mu to poprvé, ale pořád si na tyto věci nějak nemohl zvyknout) a dlouho se prohrabával ve všech kapsách. Vzal si s sebou celkem tři měšce, v každém deset zlatek. Jeden dostal správce Vlastenecké školy otec Kin, druhý dostal Pavéza. Třetí zmizel. V kapsách bylo prázdno, od levé nohavice byly dokonce pečlivě odříznuty dvě zlaté přezky a od pasu zmizela dýka.
Vtom si Rumata všiml, že se opodál zastavili dva příslušníci úderného oddílu, vyvalují na něj oči a zubí se. Pracovník Ústavu by nad tím klidně mohl mávnout rukou, ale urozený don Rumata Estor-ský se rozzuřil. Na okamžik ztratil nad sebou vládu. Pokročil k vojákům a jeho ruka zaťatá v pěst se mechanicky zvedla. Tvářil se asi hrozně, protože posměváčkové ucouvli a s křečovitými úsměvy para-lytiků vklouzli do krčmy.
A tu se Rumata polekal. Měl hrozný pocit, jako zatím jen jednou jedinkrát v životě, když před lety — ještě jako náhradní pilot pravidelného hvězdoletu — pocítil první záchvat malárie. Nikdo neví, kde se ta nemoc vzala, během pouhých dvou hodin ho s udivenými vtípky a žertíky vyléčili, ale přesto si na celý život zapamatoval otřes, jaký zažil on, naprosto zdravý člověk, který nikdy nebyl nemocen, při představě, že se v něm tam uvnitř něco porouchalo, že se stal zranitelným, že ztratil absolutní vládu nad vlastním tělem.
Já jsem přece nechtěl, pomyslel si teď. Vůbec mě to nenapadlo. Oni přece nedělali nic zvláštního — stáli a zubili se, no bože! Zubili se hloupě, ale já jsem asi musel vypadat děsně pitomě, když jsem se hrabal po kapsách. Vždyť já je málem rozsekal, uvědomil si najednou. Kdyby nebyli utekli, tak jsem je zabil. Vzpomněl si, jak docela nedávno v sázce rozsekl jediným úderem shora dolů figurínu oblečenou do dvojitého soanského brnění — a přeběhl mu mráz po zádech… Teď by se tu váleli jako vykuchaní vepři a já bych nad nimi stál s mečem v ruce a nevěděl, co dělat… Jsem to pěkný bůh! Zdivočel jsem…
Najednou pocítil, jak ho bolí všechny svaly jako po namáhavé práci. No no, jen klid, řekl si v duchu. Nic hrozného se nestalo. Už je to za námi. To byl jen výbuch. Bleskový výbuch, a je to pryč. Jsem přece jenom člověk, a nic zvířecího mi není cizí… To jsou prostě nervy. Nervy a vypětí posledních dnů. A hlavně ta předtucha blížícího se stínu. Neví, jaký je to stín, odkud přichází, ale blíží se děsivě, neodvratně…
Onu neodvratnost bylo znát ve všem. Třeba v tom, že příslušníci úderných oddílů, kteří se ještě docela nedávno bázlivě drželi při kasárnách, si teď vykračují s obnaženými sekyrami prostředkem ulic, kudy dříve směli chodit jen urození donové. Nebo v tom, že z města zmizeli pouliční písničkáři, vypravěči, tanečníci a akrobaté. I v tom, že si měšťané přestali prozpěvovat politické kuplety, neobyčejně zvážněli a naprosto přesně si uvědomovali, čeho je třeba pro blaho státu. I v tom, že byl náhle a z neznámých důvodů uzavřen přístav. I v tom, že „pobouřený lid“ zdemoloval a vypálil všechny krámky, v nichž se prodávaly rarity — jediná místa v celém království, kde se daly koupit nebo na nějaký čas vypůjčit knihy a rukopisy ve všech jazycích říše, i ve starých, dnes již mrtvých jazycích domorodců Zap-růliví. I v tom, že ozdoba města, jiskřivá věž astrologické observatoře, trčela nyní do modrého nebe jako černý vykotlaný zub — vyhořela při náhodném požáru“. I v tom, že spotřeba lihovin vzrostla za poslední dva roky na čtyřnásobek — a to prosím v Arkanaru, který byl již odedávna znám nezřízeným opilstvím! I v tom, že obvykle zakřiknutí, utrápení rolníci se teď nadobro zahrabali do země ve svých Voničkách, Rajských Pocelech a Nebeských Baldachýnech a netroufali si vylézt ze svých děr ani kvůli polním pracím. A konečně i v tom, že starý mrchožrout Pavéza Rumpál přesídlil do města v předtuše velkého sousta… Kdesi v hloubi paláce, v přepychových komnatách, kde podagrický král, který dvacet let nespatřil slunce ze strachu před vším na světě, syn vlastního pradědečka, se slabomyslně pochichtává a podepisuje jeden strašný ortel za druhým a odsuzuje jimi k smrti umučením nejčestnější a nejnezištnější lidi, kdesi tam dozrával obludný vřed a dalo se čekat, že tento vřed v nejbližších dnech praskne…
Rumata uklouzl po rozšlapané dýni a zvedl hlavu. Byl v ulici Díkůvzdání, v rajónu seriózních kupců, směnárníků a klenotnických mistrů. Po obou stranách ulice stály masivní staré domy s krámy a krámky, chodníky tu byly široké, dlažba z žulových kvádrů. Obvykle tu bylo možno potkat urozené a ty zámožnější, ale teď se proti Rumatovi valil hustý dav rozzuřených lidí nejnižších vrstev. Rumatu opatrně obcházeli, pochlebnícky po něm pokukovali, někteří se pro jistotu ukláněli. Z oken v horních poschodích čouhaly otylé obličeje a na nich se usazovala vzrušená zvědavost. Kdesi vpředu se ozývaly pánovité výkřiky: „Tak pokračujte v cestě… Neshlukujte se… Tak bude to?“ A z davu bylo slyšet hlasy:
„Právě v nich je největší zlo, z nich pochází největší nebezpečí.
Napohled jsou klidný, počestný, ctihodný, koukneš na něj — no co, obyčejnej kupec, ale vevnitř je plnej jedu!“
„Ale že mu dali, lumpovi! Teda já už jsem na ledacos zvyklej, ale přiznám se, až se mi dělalo špatně, když jsem to viděl…“
„To zas voni uměj! Správný kluci! To srdce v těle poskočí. Ti nezklamou^
„Stejně to možná nemuseli dělat. Přece jenom to byl člověk, živej tvor… Dobrá, provinil se, tak zasloužil trest, dostat za vyučenou, ale proč hned takhle?“
„Nech si ty řeči, jo? A mluv potichu. Jednak jsou kolem lidi…“
„Šéfe, šéfe, tady je pěkný sukno. A když si dupneme, dá ho levně! Ale musí se honem, nebo to zase schlamstnou lidi od Pakina!“
„Hlavně nesmíš pochybovat, chlapče. Nejdůležitější je věřit. Když úřady něco udělají, znamená to, že vědí, co dělají…“
Už zase někoho zamordovali, pomyslel si Rumata. Dostal chuť zahnout a oklikou obejít místo, odkud se hrnul dav a kde se ozývaly výkřiky o neshlukování a pokračování v cestě. Ale nezahnul. Jen si rukou přejel vlasy, aby mu spadlý pramen nezakrýval kámen ve zlaté obruči. Protože kámen nebyl kámen, nýbrž objektiv televizní kamery, a obruč nebyla obruč, ale vysílačka. Historikové na Zemi viděli a slyšeli všechno, co vidělo a slyšelo oněch dvě stě padesát vyslanců Země na devíti kontinentech této planety. A proto byli pracovníci Ústavu povinni dívat se a poslouchat.
Rumata zvedl bradu, schválně roztáhl meče do stran, aby jimi co nejvíc narážel do chodců, a vykročil prostředkem ulice přímo proti lidem, kteří před ním uctivě uskakovali a uvolňovali mu cestu. Čtyři podsadití nosiči s pomalovanými tlamami přenesli přes ulici stříbřitá nosítka. Za záclonkami vykoukla hezká, chladná tvářička s nalíčenými řasami. Rumata strhl klobouk a uklonil se. Byla to donna Oka-na, momentální milenka orla našeho dona Reby. Když spatřila vznešeného kavalíra, nyvě a významně se na něj usmála. Dalo by se bez nejmenšího zaváhání vyjmenovat snad dvacet urozených donu, kteří kdyby byli takovým úsměvem poctěni, utíkali by ke svým ženám a milenkám s radostnou zprávou: „Teď ať si na mě každý dá pozor, teď můžu koupit a prodat, koho budu chtít, já jim to vrátím!“ Takové úsměvy jsou totiž vzácná a kolikrát neocenitelná věc. Rumata se zastavil a sledoval nosítka pohledem. Musím se rozhodnout, napadlo ho. Musím se konečně rozhodnout… Otřásl se při pomyšlení, co bude muset podstoupit. Ale já přece musím! Musím… A je rozhodnuto, pomyslel si. Stejně není jiné východisko. Dnes večer. Došel ke krámku se zbraněmi, kam kdysi chodíval poptat se na ceny dýk a poslechnout si verše, a znovu se zastavil. Tak takhle je to…, tentokrát jsi byl na řadě ty, dobrý otče Hauku…
Dav už prořídl. Dveře krámku byly vytrženy z pantů, okna vymlácena. Ve dveřním otvoru stál opřen nohou o veřej obrovitý voják v šedé košili. Druhý, hubenější, seděl na bobku u zdi. Vítr honil po dláždění zmuchlané listy popsaného papíru.
Hromotluk si zastrčil prst do úst, chvíli ho cucal, pak ho vytáhl a pozorně prohlédl. Prst byl zakrvácený. Voják zachytil Rumatův pohled a dobromyslně zasípal:
„Kouše, mrcha, jako tchoř…“ Druhý voják se chvatně uchichtl. Byl to takový bledý hubeňour, rozpačitý, s uhro vitým obličejem, na němž bylo na první pohled znát, že je to nováček, zelenáč, bažant…
„Co se tady stalo?“ zeptal se Rumata.
„Vzali jsme si do prádla zakuklenýho písmáka,“ řekl bažant vzrušeně.
Dlouhán ani trochu nezměnil pózu a znovu si začal cucat prst.
„Pozor!“ zavelel Rumata potichu.
Bažant horempádem vyskočil a popadl sekyru. Hromotluk chvilku uvažoval, ale pak přece jen spustil nohu na zem a postavil se poměrně rovně.
„Jakého písmáka?“ informoval se Rumata.
„To prosím nevím,“ řekl bažant. „Na rozkaz otce Cupika…“
„No a co? Zatkli jste ho?“
„Jo. Zatkli.“
„To je dobře,“ řekl Rumata.
To opravdu nebylo špatné. Ještě zbýval čas. A čas je ze všeho nejdražší, pomyslel si Rumata. Hodina má cenu života, den má hodnotu nedozírnou.
„A kam jste ho dali? Do Věže?“
„Cože?“ optal se bažant roztržitě.
„Ptám se, kde je teď. Ve Věži?“
Na uhro vité tlamičce se roztáhl nejistý úsměv. Dlouhán se rozřeh-tal. Rumata se prudce otočil. Tam na druhé straně ulice visela na trámu vrat jako pytel hadrů mrtvola otce Hauka. Několik otrhaných kluků na něj ze dvora civělo s otevřenými papulami.
„Teď už do Věže neposílají každýho,“ zasípal vzadu dlouhán dobromyslně. „Teďka to u nás jde ráz dva. Uzel za ucho a vytáhnout na vzduch…“
Bažant se znovu uchichtl. Nevidomýma očima se po něm Rumata ohlédl a pomalu přešel ulici. Tvář smutného básníka byla černá a cizí. Rumata sjel očima níž. Jen ruce byly známé, dlouhé hubené prsty potřísněné inkoustem…
Neodcházíme ze života, ze života jsme odváděni. Jen pošetilec marně doufá, že na té hrůze něco změní. Nic nezmění, nic nedokáže, je bezmocný, má slabé paže a netuší a nemá zdání, kde chobotnice srdce skrývá. A možná — srdce nemá ani. ta chobotnice pomsty chtivá…
Rumata se obrátil a zamířil pryč. Hodný, slabý Hauk… Chobotnice má srdce. A my dokonce víme, kde je má. A to je nejhorší ze všeho, můj tichý, bezmocný příteli. Víme, kde je, ale nedokážeme je probodnout, aniž prolijeme krev tisíců zastrašených, omámených lidí. A těch je tolik, beznadějně mnoho zaostalých, izolovaných, roztrpčených nekonečnou nevděčnou prací, ponížených, zatím neschopných povznést se nad touhu získat nějaký ten měďák navíc… A není zatím možné je poučit, sjednotit, usměrnit, zachránit je před nimi samými. Je brzy, příliš brzy. V Arkanaru se o několik staletí dříve, než se předpokládalo, vylilo z břehů šedé bahno, nenarazí na žádný odpor, takže zbývá jediné: zachránit aspoň těch několik málo lidí, které je ještě možno zachránit. Budacha, Tarru, Nanina a ještě takových deset, dejme tomu dvacet dalších…
Ale už jen pomyšlení, že tisíce jiných, snad o něco méně talentovaných, ale rovněž poctivých, opravdu urozených lidí je definitivně odsouzeno k záhubě, vyvolávalo v duši ledové mrazení a pocit vlastní špatnosti. Čas od času byl ten pocit tak silný, až kalil vědomí, a Rumata jako by přímo před sebou viděl záda oněch šedých lumpů, ozařovaná purpurovými záblesky výstřelů, zvířecím strachem zkřivenou tvář dona Reby, jindy nenápadnou, bleďoučkou, a Veselou věž, jak se pomalu propadá do svých hlubin… Ano, to by byl požitek. To by byla opravdová práce. Pravé makroskopické ovlivnění. Ale potom… Ano, oni tam v Ústavu mají pravdu. Pak by přišlo to nevyhnutelné. Krvavý chaos v zemi. Rumpálová noční armáda se vynoří na povrch, deset tisíc hrdlořezů, prokletých všemi církvemi, násilníků, vrahů a prznitelů; tlupy barbarů s měděnou kůží scházejí z hor a hubí všechno živé, od kojenců po starce; obrovské tlupy hrůzou šíle-jících vesničanů a měšťanů prchají do lesů, do hor, do pouští; tvoji přívrženci — veselí, odvážní lidé — si navzájem rozparují břicha v nelítostném boji o moc a o právo vlastnit kulomet po tvé nevyhnutelné násilné smrti… A přijde ta hloupá smrt — z číše vína, kterou ti podá nejlepší přítel, nebo od šípu z kuše, který hvízdne odněkud zpoza závěsu a vpije se ti do zad. A zkamenělý obličej toho, kdo tě přijde ze Země vystřídat a najde vymřelou, krví zalitou, v požárech dohořívající zem, kde všechno, naprosto všechno bude nutno začínat od začátku…