Jinak jim nedokážeme ani vysvětlit, proč tu jsme!“
„Cefeané to dokázali!“
„Zřejmě tak, že se naučili jednu či dvě věty. A taky nedostali povolení k přistání! Ale my se nesmíme nechat odmítnout, urazili jsme příliš dalekou cestu. A pak, Tormans je náš cíl, a ne nějaká náhodně zpozorovaná planeta,“ řekl Div Simbel.
„A nepodobá se to nemravnému špehování za rohem?“ nevzdával se Sol Sajin. „Nejsou to metody vhodné pro lidi z pravěku, ale ne pro vyšší formy společnosti? Tady jde naše socioložka. Co vy o tom soudíte, Čedi?“ Inženýr zopakoval dívce rozhovor.
Ta se nějakou chvíli zamyslila a pak řekla rozhodně:
„Bylo by nedůstojné lidí Země i naší éry, abychom se objevili, podívali, a zas potichu odletěli zpátky. Žádnou škodu bychom sice nezpůsobili, ale přece jen… nahlížet do bytu člověka, který nic netuší… Vysvětlíme jim to, až přistaneme na planetě. Oni to jistě pochopí.“
,A jestli to nepochopí a nepřijmou nás?“ trval Sol Sajin tvrdošíjně na svém a výsměšně mžoural očima.
„Nevím, jak bych se rozhodla. Ale souhlasím s Rodis.“
„Já smýšlím stejně,“ řekl inženýr pro pilotáž. „Tím spíš, že vy oba opomíjíte jednu podstatnou maličkost. Z ohromné výšky, v níž bychom mohli trvale obíhat, uvidíme jen nejpovrchnější detaily ze života na planetě. A můžeme odposlouchávat jenom ty přenosy, které jsou určeny pro všechny. Jinými slovy — uvidíme a uslyšíme jen odhalenou tvář společenského života. Nic víc ani nepotřebujeme, abychom pochopili jejich jazyk a způsob života.“
„Máte pravdu, Dive! Že mě tak jednoduchá věc nenapadla hned! Co říkáte vy, Sole?“
Inženýr kybernetik jen rozhodil rukama na znamení, že neví, co by namítl.
,A další věc,“ pokračoval Div Simbel. „Planeta nemá umělé družice ve velkých výškách. Nenarušíme tedy jejich spojovací systém.“
„Je možné, že by neměli vůbec žádné družice?“ zeptal se Sol.
„To poznáme,“ řekl Div Simbel.
KAPITOLA III
Nad Tormansem
„Rovníková rychlost planety gamma jedna lomeno šestnácti, doba otočky dvaadvacet pozemských hodin,“ referoval sumátor s pečlivou strojovou výslovností. Široký pruh zápisů se sunul do přijímače palubního žurnálu. Automaty Temného Plamene důkladně zkoumaly Tormans, neušla jim ani jediná maličkost.
„Zarážející je množství kysličníku uhličitého ve spodních vrstvách atmosféry,“ řekl Tor Lik. „A kolik je ho rozpuštěno v oceánech! Připomíná to prvohorní období na Zemi, kdy se kysličník uhličitý ještě neúčastnil procesů při vzniku uhlí.“
„Že by šlo o skleníkový efekt?“ zeptal se Sol Sajin.
„Klima je tu vcelku mírné a stejnoměrné. Rovník Tormansu má ve srovnání se Zemi polohu, vertikály’, to znamená kolmou k rovině ekliptiky, a osa jeho rotace se kryje s křivkou oběžné dráhy…“
„Nedostatek vody může všechny tyhle výpočty zmařit,“ vmísil se do hovoru Grif Rift, když si prohlédl sondáž povrchových křivek. „Plocha oceánů činí padesát pět procent, ale největší proláklina má hloubku pouze jeden až dva kilometry.“
„To samo o sobě ještě nic neříká o nedostatku vláhy,“ řekl Tor Lik. „Budeme sledovat cyklus vypařování, nasycenosti vodními parami i rozložení větrných proudů. Velké zásoby ledu na pólech se při podobném klimatu nedají očekávat, a taky je ani nevidíme. Neexistují tu ani polární fronty, ani silné přemisťování vzdušných mas.“
Lidé pokračovali v práci u přístrojů a čas od času vyhlédli vizuální šachtou, kterou upravil Gen Atal. Pronikala tlustými stěnami hvězdoletu, končila širokým oknem z průzračné ytriové keramiky a zvláštní soustava zrcadel dovolovala pozorovat planetu pouhým okem. Tormans v hloubce se téměř neznatelně pohyboval. Temný Plamen obíhal planetu ve výšce dvacet dva tisíc kilometrů o něco pomaleji, aby se dal pohodlně sledovat její povrch. Oblačný příkrov měl nad rovníkem široké průrvy. Mezi nimi probleskovala olověně šedá moře, rudohnědé plochy připomínající step nebo lesy, žluté hřbety a masívy rozrušených nízkých pohoří. Pozorovatelé postupně přivykali vzhledu planety a rozpoznávali na snímcích stále více podrobností.
Tormans byl skoro stejně velký jako Země a měl s ní i mnoho jiných společných rysů. Ale značně se od ní lišil uspořádáním svého povrchu. Moře zaujímala širokou oblast kolem rovníku, zatímco pevniny byly posunuty k pólům a tvořily po obou stranách obrovité pásy, rozčleněné do čtyř bloků. Jednotlivé části byly od sebe odděleny meridiálními pruhy moří a jejich základny se směrem k pólům zužovaly. Z velké výšky vyvolával povrch planety dojem symetričnosti, v naprostém kontrastu k rozeklaným obrysům pozemských souší a moří. Mohutné řeky tekly většinou od pólu k rovníku a ústily do rovníkového oceánu nebo jeho zálivů. Tu a tam bylo vidět klíny vyprahlé půdy, zřejmě pouště.
„Co tomu říká planetolog?“ zamžoural po svém zvyku Sol Sajin. „Zvláštní planeta, ne?“
„Nic neobyčejného!“ odpověděl vážně Tor Lik. „Je starší než Země, ale má větší rotaci. Polární undulace pevnin tu probíhala zřejmě rychleji a pokročila dál než u nás.
Symetričnost, lépe řečeno vzájemná podobnost obou polokoulí, je pouze náhodný jev. Nitro Tormansu ve srovnání s pozemským je patrně mnohem klidnější, povrchové zdvihy ani poklesy nejsou příliš výrazné, tektonická činnost slabší, sopek málo, nebo vůbec žádné. To všechno je zákonité, zvláštní je jiná věc…“
„Množství kysličníku uhličitého při vysokém obsahu kyslíku,“ vpadl do řeči Grif Rift.
„Tormanťané zužitkovali příliš mnoho přirozeného paliva.
Bude se nám tu špatně dýchat, musíme se vyhýbat hlubokým proláklinám. Zato ale moře, nasycená kysličníkem uhličitým, budou čirá jako v prvotních geologických epochách na Zemi…samozřejmě s vápenitými usazeninami na dně. Tohle všechno ale neodpovídá počtu obyvatelstva, zjištěného Cefeany před dvěma sty padesáti lety.“
„Je tu i mnoho rozporů mezi uspořádáním povrchu planety a rozmístěním obyvatel,“ souhlasil Grif. „Možná že je zbytečné snažit se jim přijít na kloub, pokud se nespustíme na nízký oběh. Když nemají umělé družice, riskujeme jen, že nás Tormanťané objeví, ale nikdo nám nemůže bránit obletět planetu v libovolné výšce.“
„Tím spíš, že všechno potřebné jsme zjistili už při prvním obletu,“ přitakal horlivě Tor Lik.
„Čedi s Fai dosud pracují. Naší lingvistce se podařilo získat dostatečně dlouhé texty, z nichž se dá Amatovou metodou rozluštit struktura jazyka. Fai Rodis žádá, až se přiblížíme k planetě a budeme sledovat její televizní přenosy, abychom už ovládali řeč Tormanťanů.“
Netrvalo dlouho a Temný Plamen sklouzl nepozorovaně na orbitu ve výšce necelého poloměru planety, a aby zbytečně neplýtval energii, zvýšil relativní rychlost.
Čedi a Fai rozvěsily v kruhovém sále hypnotické tabulky s texty v tormanťanském jazyce a každý člen posádky, jakmile skončil svou bezodkladnou práci, přicházel sem, hloubal nad lingvistickými schématy, odposlouchával a současně si podvědomě zafixovával v paměti zvuk a smysl cizí řeči. Jazyk na Tormansu, stejně jako na Zemi, byl celoplanetární, ale zbytky rozdílných dialektů se zachovaly na obou polokoulích, jež tormanští vědci dělili na Přední a Zadní, jinak také na polokoule Života a Smrti. Ale posádka Temného Plamene, analogicky k poměrům na Zemi, označovala přední část planety, natočenou ve směru rotace, jako polokouli Severní, zadní pak jako Jižní.
Jazyk Tormanťanů nebyl zvlášť obtížný, ale kladl vysoké nároky na výslovnost, protože mnohá slova měnila při rozdílné intonaci svůj význam. Největší potíže s ním měl Grif Rift. A když se Čedi zmínila, že Fai Rodis hodlá ze zápisů paměťových strojů zkoumat tormanťanské písmo, nastalo všeobecné pobouření.
„Ke všemu ještě písmo!“ povzdechl si komicky Vir Norin.
„Jak dlouho tu ještě budeme poletovat?“
„Dlouho ne,“ utěšila ho Čedi. „Teď už to bude zajímavější.
Olla právě začala zachycovat televizní přenosy. Nejpozději zítra uvidíme život na Tormansu.“
A uviděli. Tormanťanská televize sice ani v nejmenším nedosahovala eidoplastické techniky Země, ale obraz byl jasný, s dobrou barevnou škálou.
Posádka Temného Plamene, s výjimkou těch, kdo měli službu, vysedávala celé hodiny před ohromnou stereoobrazovkou a pozorovala cizí život. Obyvatelé planety byli tak podobní Pozemšťanům, že už nikdo nepochyboval o tom, kde před několika tisíci lety našly útočiště tři pozemské hvězdolety. Lidí ze Země se zmocnil zvláštní pocit. Jako by přihlíželi masovým představením na různá historická témata, v nichž sami účinkovali. Gigantická města, řídce rozsetá po planetě, připomínala obrovské násosky vsakující do sebe podstatnou část obyvatelstva. Uvnitř žili Tormanťané v těsných mrakodrapech, v podzemních labyrintech probíhala každodenní technická práce. Každé město bylo vroubeno neduživými lesními porosty, do nichž si v širokých pásech razilo cestu jako mohutnými chapadly až k rozlehlým polím, kde se v ohromných množstvích pěstovaly zvláštní kultury, připomínající pozemské brambory a sojové boby. Největší města se rozkládala nedaleko od pobřeží rovníkového oceánu, v deltách řek, jejichž kamenné podloží skýtalo oporu velkým budovám. Daleko od řek a obhospodařovaných polí se táhly nekonečné travnaté stepi s řídkými křovisky.
Bylo překvapující, že v zemědělských pásmech chyběly trvalé osady. Všude bylo vidět jen dlouhé nízké a nevzhledné stavby, jež svou monotónností unavovaly zrak.
Vyskytovaly se jak na Přední, tak i na Zadní polokouli, kolem větších měst a menších sídlišť. V prachu se pohybovaly těžké stroje, obdělávaly půdu nebo sklízely úrodu, a stejně těžkopádná vozidla se proháněla po hladkých a širokých cestách.
Hodinu za hodinou sledovali obyvatelé Země život na vzdálené planetě, ohromeni spoustou prvních dojmů. Čas od času někteří členové posádky vstali a odešli za lehkou přepážku v sále, kde se podávalo jídlo. A pak se znovu vraceli k obrazovkám, aby nezmeškali ani jedinou hodinu z televizních přenosů na Tormansu. Planeta se vlastně v tormanťanské řeči jmenovala Jan-Jach. Ale do povědomí Pozemšťanů jméno Tormans proniklo už natolik, že ho používali i nadále. Poznali i hlavní město planety, které v jazyce Země znamenalo Střed Moudrosti.
„Naše demogramy nepotvrzují obrovskou zabydlenost planety, jak ji vypočítali Cefeané,“ řekla náhle Fai. „Rozcházíme se s nimi o celý řádový stupeň.“
„To je dost nepravděpodobné,“ potřásl hlavou Grif Rift.
„Ve všem ostatním se Cefeané projevili jako výborní planetografové. Buď je to omyl, nebo…“
„…prudký pokles počtu obyvatel,“ dokončila za něj Rodis.
„Možné to je. Ale pak se tu udála katastrofa, a my jsme přece nic zvláštního nezpozorovali.“
„Nemusí jít nutně o katastrofu,“ namítla Tivisa Henako.
„Od doby, kdy tu byli Cefeané, uběhlo víc než dvě stě padesát let. Dejme tomu, že průměrný lidský věk na počátku éry Sjednoceného Světa byl sedmdesát let. Za čtyřnásobek této doby se počet obyvatel na Tormansu mohl snížit ještě víc, nebo naopak, z čistě vnitřních důvodů mohl vzrůst.“
„Pokud jde o mne, myslím, že vnitřní příčiny jsou nejhorším druhem katastrofy,“ řekla Čedi. „Planeta J n- J ach se mi podle svých televizních přenosů zatím vůbec nelíbí.“
Jako na potvrzení Čediných slov se z hloubi stereoobrazovky ozvala melodická hudba, přerušovaná občas disonančnírni údery a výkřiky. Před Pozemšťany se objevila náhorní planina pokrytá něčím, co vypadalo jako zahnědlé sklo. Přes plošinu vedla sklovitá cestička ke schodišti ze stejného materiálu. Výběžek, ozdobený vysokými vázami a masívními sloupy, vedl ke skleněné budově, jiskřící v rudém slunci. Lehký fronton byl podpírán nízkými sloupy s bizarními pilastry ze světle žlutého kovu. Ze dvou černých číší před vchodem stoupal lehký dým.
Po skelné pěšině se pohyboval zástup mladých lidí, kteří tloukli krátkými paličkami do zvonících a dunících disků.
Někteří měli přes rameno řemínky s malými zlatě rudými krabičkami, naladěnými na hudbu, kterou by Pozemšťané přirovnali k bledě modrému spektru. Až dosud slyšeli na Tormansu jen hudbu rudé a žluté tonality. Televizní kamera najela blíž a vydělila ze zástupu dvě dvojice, pohlížející na své spolupoutníky a přes ně na město se zvláštní směsicí strachu i odvahy. Všichni čtyři lidé měli na sobě stejné jasně žluté řízy, pomalované stočenými černými hady s rozevřenými čelistmi.
Každý muž podal ruku své společnici. Pohybovali se bez přestání bokem ke schodišti a náhle začali zpívat, či spíše pronikavě kvílet. Ječivý nápěv strhl i ostatní lidi v zástupu.
Čedi Daan, Fai Rodis i Tivisa Henako, které z členů posádky nejlépe ovládaly jazyk Tormanťanů, se pozorně zaposlouchaly. Cvakl speciální filtr zvukového záznamu, modulující rychlou nesrozumitelnou řeč.
„Opěvují předčasnou smrt jako hlavní povinnost člověka ke společnosti!“ vyhrkla Tivisa.
Fai se mlčky naklonila k obrazovce, jak to dělala vždy, když uviděla něco překvapujícího. Čedi Daan s dlaněmi na obličeji opakovala chvatně překlad písně, jejíž melodie se Pozemšťanům zpočátku líbila:
Čedi přestala překládat, podívala se udiveně na Rodis a dodala:
„Oni zpívají, že povinnost zemřít nastává ve dvacátém šestém roce života! Ty čtyři mladé lidi vyprovázejí do Chrámu Sladké Smrti.“
„Jak může existovat taková společnost!“ vykřikla Olla hněvivě, proti zásadám slušného chování.
„Při složitém způsobu života a obrovském množství informací je Pozemšťan dítětem až do Herkulových činů. A mládí trvá pak dalších dvacet let. Teprve ve čtyřiceti je u nás člověk dospělý. Pak máme před sebou sedmdesát let života plného energie, tvůrčí práce a životního poznání. V minulých dobách se člověk pokládal za starého ve čtyřiceti letech. — Já už bych byla stařena,“ řekla Rodis.
„Člověk umíral, aniž se dozvěděl něco o mnohotvárnosti a kráse světa!“ ozval se zasmušile Vir Norin. „Ale ve starověku, kdy devadesát procent lidí neumělo dokonce ani číst, nebyl to žádný div. Dlouhý život byl na obtíž. Říkalo se tehdy, že kdo umírá mlád, je miláčkem bohů. Ale na Tormansu existuje vysoká technická civilizace. Jak mohou kácet stromy, které ještě nevydaly plody? To je nesmysl a záhuba!“
„Podle mého názoru má příšerný obyčej předčasné smrti přímý vztah k přelidněnosti planety a k vyčerpání přirozených zdrojů,“ namítla Rodis.
„Chápu,“ řekla Čedi, „předčasná smrt není pro všechny!“
„Ano, ti, kdo řídí technický pokrok, mohou žít déle, nemluvě o vedoucí špičce. Umírat musí jen lidé, kteří nemohou dát společnosti nic kromě své fyzické práce, čili ti, kdo nejsou schopni získat vysoké vzdělání.“
V televideofonu na hvězdoletu zahřměla náhle pronikavá, divoká hudba, vystřídaná po chvíli pochodovým rytmem.
Vřeštivé zvuky neznámých nástrojů přehlušovaly sotva slyšitelnou nit melodie. Začínal film.
Prostorami stepí porostlých vysokou trávou vlekly se neforemné povozy, které táhli rohatí čtvernožci, podobní pozemským přežvýkavcům, něco mezi antilopami a býky.
Na dlouhonohých zvířatech, připomínajících jeleny, pádili do černa opálení Tormanťané, oháněli se divoce sekyrami nebo nástroji na způsob pravěkých střelných zbraní a neohroženě odráželi útoky celého stáda plazivých dravců na krátkých tlapách nebo shluky hrozných hadů s vysokými, po stranách zploštělými lebkami. Jindy zase stejní jezdci napadali karavany vozů a ostřelovali je v plném trysku. Při přestřelkách hynuli útočníci i napadené oběti, někdy také všichni společně.