Pozemšťanům bylo jasné, že vidí film o migraci na planetě.
Záhadou však zůstávalo, kdo jsou útočníci. Rozhodně to nebyli prvotní obyvatelé, protože se v ničem nelišili od přesídlenců.
Filmů, představení a scén o hrdinské minulosti a dobývání nové planety viděla posádka Temného Plamene celé spousty. Nelítostné rvačky, honičky a vraždy se střídaly s neobyčejně plochými výjevy a scénami z oblasti citového života. Podobná témata se opakovala v nejrozličnějších variacích a posádka jich měla brzy až po krk. Ale přece jen lidé zůstávali u obrazovek, aby zhlédli kus nefalšované kroniky z pravěkých dob. Ze starých úryvků vystupovala tvář přirozeného a bohatého života na planetě, než se jí dotkla ruka člověka. Stejně, snad jen s bohatšími živočišnými a rostlinnými formami, vypadala Země v předhistorických dobách.
Na Tormansu zpočátku převládaly stepi nad lesními porosty.
Příroda tu nezplodila zvířecí giganty, jako byli sloni, nosorožci či žirafy na Zemi. Největší mezi suchozemskými čtvernožci byly rohaté druhy velikosti průměrného pozemského býka, nyní už vyhynulé. Na rozsáhlých stepích se kdysi proháněla obrovská stáda, v mělkých mořích, proteplených paprsky rudého slunce, se ve spleti vodního rostlinstva hemžily ryby, až neuvěřitelně podobné zemským.
Na vyvýšeninách rovníkového pobřeží rostly v minulosti stromy, které dosahovaly rozměrů na Zemi nemyslitelných.
To znovu potvrzovalo hypotézu, že na planetě neexistovaly vichřice. V oblastech kolem pólů se prostíraly rozsáhlé močály s jednotvárnými porosty připomínajícími tisovce, jen s tím rozdílem, že jejich drobné, jehličí podobné lístky měly skořicový odstín.
To všechno na Tormansu dříve nesporně existovalo, svědčily o tom filmové záznamy. Ale v současnosti viděli Pozemšťané všude jen obdělaná pole nebo nekonečné plochy zalité sluncem, na nichž nerostlo nic než nízké křoviny.
I slabé větry, které tu vály, zvedaly nad keři kotouče prachu. Utěšenější byl pohled na suché stepi, ale i tam se zdála tráva nízká a řídká, podobná polopouštím rozkládajícím se kdysi v pasátových oblastech Země.
Možná že filmy z historie planety utišovaly přirozený stesk Tormanťanů po někdejší rozmanitosti rodné přírody?
Převážná většina obyvatelstva bydlila teď v ohromných městech a divoký život ve volných stepích či lovecké výpravy do lesů, dřímajících pod jasnými hvězdami, patřily nenávratné minulosti.
Pozemšťany překvapovalo, že obyvatelé planety musili chodit vždy oblečeni. Nikdo se nesměl objevit ve společnosti ani doma v přítomnosti cizích lidí jinak než s tělem patřičně zakrytým.
Ženy nosily nejčastěji volné, krátké haleny s dlouhými širokými rukávy a stojatým límečkem, stažené měkkým, obvykle černým pásem. K tomu buď široké kalhoty, nebo sukně sahající až po kotníky. Muži měli oblek téměř stejný, jen haleny byly o něco kratší. Pouze mládež směla nosit kalhoty nad kolena. Při veřejných shromážděních, nebo slavnostních příležitostech si lidé oblékali šaty ze světlých pestrých látek a přes ně krátké pláště nebo přehozy s bohatou výšivkou.
Oděv se zdál Pozemšťanům pohodlný a jednoduchý.
Odpovídal nejen teplému podnebí na planetě, ale byl vhodný i pro práci v nejrůznějších podmínkách. Nádherné kombinace odstínů rudé a žluté barvy se líbily zřejmě hlavně ženám a hodily se dobře k temné barvě jejich pleti i k černým vlasům. Muži dávali přednost fialově šedé a purpurové, jejichž kontrasty uplatňovali zejména na límcích a rukávech.
Část Tormanťanů měla na levé straně hrudi naležato přišité kosočtverce s jakýmisi znaky. Jak Čedi zpozorovala, všem lidem, v jejichž kosočtverci se blyštěl znak podobný lidskému oku, prokazovala se mimořádná úcta.
Když se vysílaly přenosy přímo ze stadiónu, z podniku, z ulic města či dokonce z obytných čtvrtí, byla hlasatelova řeč doprovázena svištivým hlukem, který astronauti zpočátku přičítali nedokonalé technice. Ale ukázalo se, že se obyvatelé Tormansu vůbec nenamáhají, aby hluk odstranili.
Motory vozidel řvaly a třaskaly, nebe se otřásalo rykem letadel. Tormanťané přitom hovořili, pískali i hlasitě pokřikovali bez nejmenšího ohledu ke svému okolí. Tisíce malých tranzistorových přijímačů ještě rozmnožovaly všeobecný řev z neuspořádané směsice hudby, zpěvu i hlasité řeči. Jak mohli obyvatelé planety vydržet ten neutuchající rámus, který jen pozdě v noci poněkud zeslábl, to bylo pro lékařku i bioložku na Temném Plameni dokonalou záhadou.
Jak postupně vnikali do cizího života, objevili Pozemšťané při vysíláni celoplanetárních zpráv zvláštní rys. Program se obsahem natolik lišil od přenosů na Zemi, že zasluhoval podrobnější studium.
Úspěchům vědy, uměleckým pořadům nebo historickým objevům a úvahám, které v pozemských přenosech zaujímaly hlavní místo, věnovali na Tormansu minimální pozornost, nehledě k tomu, že naprosto chyběly zprávy z Velikého Okruhu. Neexistovaly tu celoplanetární diskuse o změnách společenského uspořádání, o projektech nebo zdokonalováni velkých staveb či o důležitých výzkumech.
Nikdo tu nevyzdvihoval závažné problémy, aby je, jako na Zemi, přednesl různým Radám či osobně některému z nejlepších mozků lidstva.
Zato se v přenosech objevovala spousta filmů o krvavé minulosti, o dobývání přírody či masových sportovních hrách, které tu zabíraly nejvíce času. Lidem ze Země připadalo divné, že sportovnímu zápolení přihlíželo obrovské množství lidí, kteří se soutěží neúčastnili, ale z neznámého důvodu je zápasy sportovců nejvyšší měrou vzrušovaly.
Teprve mnohem později pochopili, v čem to spočívá. Sportovních soutěží se účastnili jen pečlivě vybraní lidé, kteří celý svůj čas věnovali úmornému a tupému tréninku ve svém oboru. Pro ostatní tu místo nebylo. Fyzicky i psychicky slabí Tormanťané zbožňovali své vynikající sportovce jako malé děti. Působilo to směšně, až protivně. Podobné postavení měli umělci. Z miliónů se vybírali jen jedinci. Pro ně se pak vytvářely nejlepší životní podmínky, měli právo účinkovat v libovolných představeních, filmech i na koncertech. Jejich jména byla vábničkou pro diváky, kteří se drali o místa v divadelních sálech. Byly to „hvězdy“ zbožňované stejně jako sportovci a nemusili vykonávat už žádnou jinou činnost. Nebylo zde zřejmě možné, aby mohl jako artista vystupovat kterýkoli člověk, jenž vlastní píli dosáhl vysoké umělecké úrovně. Vůbec se zdálo, že celý život na Tormansu se vyznačuje úzkým profesionalismem, který lidi citově ochuzoval a zužoval jejich rozhled. Ale třeba to byl jen mylný dojem astronautů, vyvolaný náhodným výběrem materiálů a informací. Definitivní odpověď mohl dát jen přímý styk s planetou.
V televizních a rozhlasových přenosech se věnovalo mnoho pozornosti malé skupince lidí, všemu, co řekli, kam jeli, o čem se radili a na čem se usnesli. Ze všeho nejčastěji se objevovalo jméno Čojo Čagase, jehož názory na nejrůznější jevy v životě společnosti vyvolávaly nezměrné nadšení a byly opěvovány jako výraz nejvyšší státnické moudrosti. Možná že výroky Čojo Čagase byly pro obyvatele Tormansu z nějakého důvodu velmi důležité? Jak to mohli posoudit cizinci, vznášející se šest tisíc kilometrů nad planetou?
Přes vytrvalá hlášeni o projevech a cestách Čojo Čagase a jeho tří nejbližších spolupracovníků, kteří s ním tvořili Radu Čtyř, nejvyšší orgán na planetě Jan-Jach, nikomu z astronautů se dosud nepodařilo je spatřit. Lidé, jejichž jména se vyslovovala nejčastěji, byli vlastně všude a nikde.
Jen jednou při přenosu z hlavního města bylo vidět, jak ulicemi Středu Moudrosti proudí mohutné davy a nadšeným řevem pozdravují pětici automobilů, připomínajících obrněné vozy ze starověkých dob Země a namáhavě se prodírajících shlukem lidi. Za temnými skly nebylo vůbec nic vidět, ale Tormanťané v zajetí masové psychózy křičeli a gestikulovali jako při sportovních zápasech.
Pozemšťané pochopili, že tito čtyři lidé s Čojo Čagasem v čele jsou skutečnými vládci nad všemi a nad vším. Jména tormanťanských obyvatel zněla většinou jednotvárně. Aby se lépe rozeznávala, skládala se obvykle ze tří částí. Jen lidé z vyšších společenských kruhů měli jména o dvou slovech.
Čtyři hlavní vládci planety se nazývali Čojo Čagas, Gento Ši, Kando Leluf a Zetrino Umrog. Kromě jména Čojo Čagase bylo u ostatních dovoleno používat zkratek. A tak se do omrzení v neměnném pořadí opakovalo Gen Ši, Ka Luf, Zet Ug vždy po jménu Čojo Čagas, jež znělo jako magické zaklínadlo primitivních předků.
Olla Dez žertovně poznamenala, že všichni Pozemšťané se svými jmény o dvou slovech by na Tormansu patřili k vládnoucí třídě.
„A ty bys to chtěla, nestyděla by ses?“ zeptala se Čedi Daan.
„Měla bych možnost uvidět skutečné vládce nad životem a smrtí ostatních lidí. Už ve škole třetího cyklu mě ohromně zajímaly knihy o mocných králích, vojevůdcích, pirátech a tyranech. Všechny pohádky Země jsou jich plné, ať patřily jakékoli národnosti.
„To není správné, Ollo!“ řekla Čedi. „Právě oni připravili lidstvu největší utrpení.“ „Byli mezi nimi i mudrci a hrdinové,“ nepřišla Olla do rozpaků. „Hrozně ráda bych se s podobnými lidmi setkala!“ Založila ruce za hlavu, opřela se o opěradlo pohovky a zasněně přivřela oči.
Fai Rodis pohlédla upřeně na inženýra spojů.
„Čedi má v určitém směru pravdu,“ řekla. „Ale chápu také Ollu Dez…“
„Cože?“ zvolali jedním hlasem Čedi, Vir i Tivisa.
„Každý dnešní člověk na Zemi je tak uvážlivý ve svých činech, že srovnání s vládci dřívějších dob musí dopadnout v jeho neprospěch. Chybí mu vnější známky moci, i když ve skutečnosti je v poměru k nim jako opatrně našlapující obrovitý slon před vylekaným a prchajícím jelenem.“
„Vládce, a vylekaný?“ rozesmála se Olla. „To je protimluv.“
„Ale právě v tom se projevuje dialektická jednota,“ dodala Fai.
Podobné diskuse se mnohokrát opakovaly, až náhle nastal konec klidného zkoumání planety.
Gen Atal, který měl právě noční službu u rádiových přenosů, pln obav zburcoval Fai, Grifa a Čedi. Všichni čtyři se sešli před tmavou obrazovkou, v niž zářila jen úzká čára indikátoru s přerušovanými záblesky oscilace. Zapojili překladový stroj a z reproduktoru alikvotních tónů zněla teď slova:
„Pozorovací stanice potvrdily zprávu hlavní observatoře na Zadní polokouli. Kolem naší planety krouží neznámé nebeské těleso, pravděpodobně kosmická loď. Orbita kruhová, úhel k rovině rovníku čtyřicet pět, výška dvě stě, rychlost…“
„Dovedou vypočítávat i oběžné dráhy,“ zahučel Grif.
„Rozměry kosmického tělesa podle předběžných zpráv jsou značně menší než, měl hvězdolet, který se u nás objevil ve Století Moudrého Zákazu. Další hlášení pozorovacích stanic v osm hodin ráno.“
„Tak nás objevili,“ řekl Grif s odstínem smutku v hlase a otočil se k Fai Rodis. „Co uděláme?“
Ale dřív než stačila Rodis odpovědět, rozsvítila se velká obrazovka a objevil se známý hlasatel.
„Naléhavá zpráva! Slyšte všichni! Slyšte hlášeni ze Středu Moudrosti!“ Tormanťan hovořil úsečně, důrazně, jako by uprostřed každé věty vyštěkl. Zopakoval zprávu o hvězdoletu a skončil slovy: „Zítra o desáté hodině promluví přítel Velikého Čojo Čagase, sám Zet Ug. Ať všichni poslouchají Střed Moudrosti!“
„Co budeme dělat?“ opakoval otázku Grif Rift a ztlumil opakované hlášení.
„Mluvit s Tormansem! Po proslovu Zeta Uga přerušíme přenos a já se objevím na všech obrazovkách s prosbou, aby nám dovolili přistát. Olla Dez už se na situaci připravila,“
Fain obličej zrůžověl mírným rozčílením.
V určenou dobu se celá posádka sešla u obrazovek pro spojení s planetou. Nastal nejdůležitější okamžik. Kvůli němu podnikli jako poslové Země neuvěřitelnou cestu na paprskovém hvězdoletu. Všechno záleží na tom, jak se vyvinou vztahy mezi nezvanými hosty a Tormanťany, lépe řečeno jejich vládci. Neboť rozhodnuti té malé hrstky lidi, možná že jen samotného Čojo Čagase, určí „vůli“ Tormanťanů a úspěch či neúspěch pozemské expedice.
Signální hodiny nad odražečem stereoobrazovky ukazovaly čas hlavního města planety. Fai Rodis odešla na nějakou dobu do své kabiny a vrátila se čtvrt hodiny před vystoupením Zeta Uga. Šaty pro tuto příležitost si připravila zřejmě už dřív. Byly z nadýchané látky rudě zlaté barvy, jež byla na Tormansu velmi oblíbená. Narudlý odstín činil Fainy známé rysy neústupnější a tvrdší, málem hrozivé. A její pohyby vypadaly jako záblesky rudého tormanťanského slunce. Přistřihla si ještě více vlasy, aby plně vynikla hrdá linie její šíje. Pečlivě učesaná, s černými kučerami na skráních a bez jediné ozdoby, usedla Fai do křesla před obrazovku, aniž vyměnila jediné slovo se svými druhy.
Tichá známá melodie Ochrany elektronických spojů nerušila napjaté ticho ve hvězdoletu.
Hluboké, kovově zabarvené údery oznámily začátek projevu jednoho z vládců planety. Obrazovka zůstala ještě chvíli prázdná, pak se na ní objevil nevelký člověk v rudém plášti, pošitém podivně stočenými zlatými hady. Jeho pleť vypadala světlejší než u ostatních Tormanťanů. Nezdravá otylost změkčovala ostré zářezy kolem širokých úst s úzkými rty, malé chytré oči mu jiskřily rozhodnosti, a zároveň neklidně těkaly, jako by se bál pustit cosi ze zřetele.
Olla zadržela povzdech nevole i rozčarováni a úkosem pohlédla na Fai Rodis. Ta však zůstávala lhostejná, jako by ji zjev člověka na obrazovce ničím nepřekvapil.
Zetrino Umrog si přejel malou rukou vysoké čelo se začínající pleší, zbrázděné příčnými vráskami.
„Lide Jan-Jachu! Veliký Čojo Čagas mi přikázal, abych tě upozornil na nebezpečí. Na našem nebi se objevil vetřelec přicházející z černého a mrazivého vesmíru. Kosmická loď řízená nepřátelskými silami. Vyhlašujeme na celé planetě výjimečný stav, abychom odrazili nepřítele. Následujeme přikladu svých předků, jejich moudrosti z doby, kdy vládl Ino Kay, i odvahy všeho lidu, který zahnal nezvané cizince ve Století Moudrého Zákazu. Ať žije Čojo Čagas!“
„To snad stačí. Vládce se vyjádřil jasně, ne?“ šeptla Olla za řídícím pultem.
Fai kývla na souhlas, Olla otočila modrou kuličku až k zarážce a zapojila naplno už dříve nařízený mechanismus televideofonu. Obraz Zeta Uga se zatřásl, roztříštil ve změť barevných čar a zmizel. Fai ve zlomku vteřiny stačila zachytit výraz strachu na vládcově tváři, pak vstala a postavila se do hlavního ohniska. Hleděla upřeně do kosočtverce centrá1niho paprsku, ale koutkem oka se mohla vidět na obrazovkách jako v zrcadle.
Před udivenými Tormanťany se místo pokřiveného obrazu Zeta Uga objevila krásná žena s něžným a silným hlasem, neuvěřitelně jim podobná.
„Lidé a vládci Jan-Jachu! Přišli jsme ze Země, z planety, která zrodila a živila vaše předky. Náhoda vás přenesla do hlubin vesmíru, pro nás dříve nedostupných.
Teď jsme schopní je překonat a přicházíme k vám jako pokrevní příbuzní, abychom se s vámi spojili v úsilí o dosažení lepšího života. Nikdy jsme nebyli něčí nepřátelé a přicházíme k vám plní dobrých úmyslů. Nic nás vzájemně nerozděluje a můžeme se dokonale pochopit. Prosíme, abyste nám dovolili přistát na vaší planetě. Chceme vám vyprávět o životě na Zemi a předat vám všechno dobré a užitečné, co sami známe. Posádku našeho hvězdoletu tvoří třináct lidi, stejných jako vy, je nás jen hrstka ve srovnání s množstvím obyvatel na Jan-Jachu. Neznamenáme pro vás žádné nebezpečí, přijmete-li nás jako hosty na své planetě.
Naučili jsme se vaši řeč, abychom se vyhnuli chybám a nepochopení.“
Obrazovka se potáhla šedými pruhy, zploštěla a obraz zmizel. Z hloubky vyrazil ječivý přerývaný pískot, do něhož se mísil hysterický křik hlasatele ze Středu Moudrosti:
„…vysílání… přerušujeme vysílání…
Fai pohlédla na Grifa Rifta, pak odstoupila a posadila se na dřívější místo. Olla vztáhla ruku k vypínači, ale Rodis ji posunkem zadržela. Naklonila se k rádiu, a aniž věnovala sebemenší pozornost jekotu a pískotu rušící stanice řekla hlasitě zvučným hlasem:
„Hvězdolet Temný Plamen volá Radu Čtyř! Voláme Radu Čtyř! Žádáme znovu o souhlas k přistání! Prosíme, aby o tom byl zpraven Čojo Čagas, předseda Rady Čtyř.
Čekáme odpověď na nepřímé frekvenci vašich navigačních přenosů. Čekáme na odpověď!“