Rodis unaveně klesla do křesla a několikrát si přejela dlaněmi obličej i vlasy zdola nahoru, jako by se myla. Grif Rift jí mlčky podal pohár zelené tekutiny a ona ho přijala s vděčným úsměvem.
„Představení dopadlo skvěle,“ řekla spokojeně Olla a protrhla hráz rozpačitého mlčení.
„Je to nedůstojné! A zahanbující! Lidé ze Země nepotřebují sehrávat lživé scény a uchylovat se k podvodům!
Nikdy bychom nečekali, že vedoucí naší expedice je schopna tak nesvědomitého činu,“ mluvili o překot Tivisa Henako, Menta Kor, Gen Atal a Tor Lik. I neústupný Div Simbel odsuzoval Rodis pohledem, zatímco Neja Cholli, Vir Norin, Sol Sajin i Eviza Tanet byli jejím výstupem nadšeni.
Fai odložila pohár, vstala a přistoupila k přátelům. Její veliké zelené oči se dívaly smutně a tvrdě.
„Není třeba, abych se ospravedlňovala, sama cítím svou vinu. Znovu, jako tisíckrát předtím, stojí před námi problém, zda smíme či nesmíme zasahovat do osudů jednotlivců, národů nebo planet. Je zločin vnucovat někomu násilím hotové recepty, ale stejně zločinné je chladnokrevně přihlížet útrapám miliónů živých bytostí, ať lidi či zvířat.
Každý z nás chce přirozeně pomoci těm, kdo trpí. Jak to však udělat, abychom se sami neuchylovali k starověkým způsobům boje, abychom nejednali tajně, nedopouštěli se podvodu a neužívali síly? I já jsem učinila krok na cestě hodné lidí starověku. A vy sami mě obviňujete z nepřípustného jednání.“
Fai usedla ke stolu, podepřela si bradu rukou, jak bylo jejím zvykem, a tázavě pohlížela na lidi před sebou. Neviděla mezi nimi Čedi Daan. Pochopila příčinu a její oči zesmutněly ještě víc.
„Cožpak můžeme úplně odmítat zásah, když už od dětských let vede společnost lidi k disciplíně a sebezdokonalování?“
zeptal se Gtif Rift. „Jinak nemůže člověk existovat!“
„Ano, máte pravdu, ale nesmí se to dít zvnějšku,“ namítl Tor Lik. „My jsme tu cizí, přišli jsme z docela jiného světa.“
„Nejsme cizí! Jsme ze Země, a oni také!“ zvolala Neja Cholli.
„Skoro dva tisíce let šli svou vlastní cestou, bez nás. A my nemáme právo pohlížet na Tormanťany, jako by k nám patřili,“ oponovala jí prudce Tivisa.
„Jak může bioložka a antropoložka usuzovat tak povrchně?“
zamračila se Eviza. „Dva tisíce let žili bez nás, ale milióny roků předtím s námi. Jsme historickou posloupnosti spjati geneticky s celým životem naší planety, a Tormanťané taky. Copak se můžeme zříci vlastních kořenů, jako to z neznámých důvodů učinili předkové dnešních obyvatel Jan-Jachu? Jestliže Tormanťané přervali řetěz historické posloupnosti, je to nenormální. A neporušují tu snad první zákon Velikého Okruhu o svobodě informací?
Když ano, pak jistě víte, že máme právo zasáhnout i nejtvrdším způsobem.“
„Rozhodně!“ řekl Sol Sajin.
„A přece to neospravedlňuje starověké metody!“ řekl Tor Lik.
„Neospravedlňuje, to už jsem řekla,“ odpověděla Fai Rodis. „Ale představte si dvě misky vah. Na jednu položme možnost pomoci celé planetě a na druhou falešnou komedii, kterou jsem tu sehrála. Co převáží?“
,O to se nemusíme přít,“ souhlasila Menta Kor. „Ale zde nejde o vzájemný poměr dobra a zla, hoře a radosti, které, jak víme, jsou absolutní jen v míře, nikoli ve srovnání.
Jádro nebezpečí, jak já to chápu, leží v rovině činu, neboť jakmile vstoupíme na cestu lži a zastrašování, jak potom určíme hranici, za niž už nemůžeme jít?“
„Mento, vyjádřila jste velmi přesně názor nás všech,“
řekla Čedi Daan, která se znenadání objevila v sále. „Lež plodí lež a ze strachu se rodí pokusy o odvetné zastrašení, které pak musíme překonávat novými podvody, dalším zastrašováním, a všechno se pak řítí dolů jako nezadržitelná lavina hrůzy a utrpení.“
Temně modré očko zhaslo. Planeta Jan- J ach volala Temný Plamen. Rozsvítily se obrazovky na hvězdoletu i v Sídle Rady Čtyř.
Čojo Čagas seděl nepřirozeně vzpřímen, s rukama zkříženýma na prsou, a hleděl upřeně na Pozemšťany.
„Dovoluji vám navštívit naši planetu a zvu vás, abyste byli mými hosty. Za čtyřiadvacet hodin připravíme a označíme místo pro přistáni vaší lodi.“
Fai vstala a uklonila se s nepatrnou dávkou ženské koketérie.
„Děkuji vám jménem Země i svých kolegů. Musíme prodělat imunizaci, abychom k vám nezanesli choroboplodné zárodky, proti nimž nemáte obranné látky, a postarat se také o vlastní imunitu. Teď, když máme vaše svolení, provedeme zkoušky půdy, vody i vzduchu…“
„Aniž přistanete?“
,Ano, k tomu máme průzkumné raketové sondy. Myslím, že asi za deset dnů budeme připraveni k přistání. Kromě toho…,“ Fai se na okamžik zarazila.
„Kromě toho?“ blýskl divoce očima Čojo Čagas.
„Přivolám další hvězdolet. Bude obíhat ve velké výšce kolem Jan-Jachu a čekat na nás, pro případ, že bychom havarovali. „„Jsou snad piloti pozemských korábů tak neobratní?“
zeptal se podrážděně Čojo Čagas, zatímco členové Rady Čtyř se po sobě nejistě podívali.
„Kosmičtí cestovatelé, nebo tuláci vesmírem, jak nás nazvala vaše Nebeská Stráž, musí být připraveni na všechny náhody,“ řekla Fai s důrazem na posledním slově.
Vládce Tormansu zdráhavě kývl a televizní přenos skončil.
KAPITOLA IV
Odraz Inferna
Kolos Temného Plamene se blížil k povrchu planety. Oběhová rychlost vzrůstala a vzduch rozrážený ve výšce několika set kilometrů, řítil se s ohlušujícím řevem kolem nezranitelných stěn lodi, bezpečně chráněných před přehřátím i všemi druhy radiace. Ukázalo se, že na Tormansu znali přístroje pro pořizování zvukových záznamů oblohy. Sondy zachycovaly vzniklý hluk a pomocí zesilovačů rozváděly do pracoven vědců a pozorovatelů, do vysokých věží Nebeských Strážců i prostorných sídel vládců. A všem zněl ten monotónní ostrý zvuk jako výhružný signál nebezpečí, oznamující, že se blíží nezvaný host, který je lekal i přitahoval.
Technici na hvězdoletu pracovali bez oddechu, vyčíslovali programy a zakládali je do trojokých sondážních raket s tupými hlavicemi. Krátce nato se od korábu oddělily svazky spirálovitých trubek, ukryté v pětimetrových obalech rybovitého tvaru, opsaly mohutnou parabolu a dotkly se povrchu planety na určených místech. Jeden škrtl o vlny oceánu, druhý proletěl v jeho hlubinách, třetí rozčeřil hladinu řeky a další zbrázdily pole i zelené oblasti v místech povolených Tormanťany. Pak znovu vylétaly do výše, přistávaly na palubě Temného Plamene a předávaly jeho laboratořím biologické vzorky vody, půdy i vzduchu cizí planety.
Neja Cholli, Eviza Tanet i Tivisa Henako už třetí noc nezamhouřily ani oka. Za jednotvárného bzučení ultracentrifug neopouštěly svá místa u protonových mikroskopů a termostatů s nesčíslnými sériemi bakteriálních a virových kultur. Analytické komparátory porovnávaly toxiny škodlivých mikrobů Země a Tormansu a odvozovaly dlouhé vzorce imunologických reakcí, aby mohly neutralizovat dosud neznámé choroboplodné zárodky. Imunizaci získávali stejnou měrou lidé určení pro styk s planetou i ti, kteří měli zůstat na hvězdoletu. Všichni členové posádky ztěžka dýchali, tváře jim planuly a oči dostávaly horečnatý lesk.
Tor Lik a Menta Kor se musili dokonce pohroužit do hypnotického spánku, protože při tak silné reakci organismu byla jakákoliv činnost vyloučená.
A přece po několika dnech Eviza Tanet prohlásila, že ji výsledky neuspokojují a že nemůže zaručit dokonalou ochranu organismu.
„Jakou dobu byste k tomu potřebovala?“ zeptala se Fai Rodis.
Eviza se na chvíli zamyslila.
„Objevili jsme dva vysoce patogenní viry. Mohly vzniknout jen v podmínkách obrovského nakupení lidí. V současné době nic podobného na Tormansu nepozorujeme.“
„To nepřímo potvrzuje bývalou přelidněnost planety,“
řekla Fai.,Ale potřebovali bychom přistát co nejdřív.“
„Nutná přeměna našich obranných reakcí nastane stěží dřív než za dva měsíce,“ oznámila Eviza tónem, jako by sama byla vinna tím, že imunizace nemůže proběhnout rychleji.
Rodis se na ni usmála:
„Co se dá dělat? Jak rád by byl člověk na nové zemi hostem se všemi právy. Ale skoro nikdy se mu to nepodaří.
Vždycky se vyskytnou okolnosti, které spěchají a nesnesou odkladu. Někteří astronauti vyprávěli o nezapomenutelném pocitu při setkání s novou planetou, kde nehrozilo žádné nebezpečí, kde člověk vystoupí z hvězdoletu do křišťálového vzduchu, pod nové slunce a jako dítě běží po laskavé panenské půdě, s nezkrotnou touhou shodit ze sebe šaty a celou bytostí se pohroužit do svěžího čistého světa. A stoupat bosýma nohama po měkké trávě a cítit na obnažené pleti vítr a slunce se všemi záchvěvy proměnlivého dechu přírody! Jenom nemnohým ze statisíců cestovatelů k novým světům se podařilo zažít něco podobného!“
„To tedy znamená skafandry?“ zeptala se Neja Cholli.
„Ano, bohužel! Později, až skončí imunizace, můžeme je svléknout. Přílby si navlékat nebudeme, pouze biofiltry, už to je úspěch! Zato ale budeme připraveni za tři čtyři dny.“
„Možná že je to tak lepší,“ řekla Neja. „Analýza tormanské vody ve srovnání s pozemskou prokázala určité rozdíly ve struktuře. První čas budou všichni zesláblí, než si na ni zvyknou.“
„Copak je složení vody důležité?“ zeptala se Fai. „Když je čistá a bez škodlivých příměsí? Promiňte, ale vím o tom velmi málo.“
„Historičce odpustíme prastarý omyl,“ usmála se Eviza.
„Naši předkové dlouho pokládali vodu prostě jen za vodu, za sloučeninu vodíku a kyslíku, a nedovedli ji analyzovat.
Ukázalo se, že voda má složitou fyzikálně chemickou stavbu, na níž se podílí mnoho prvků. V pramenech, řekách i jezerech Země existují tisíce druhů vody — zdravé, škodlivé, neutrální — i když se při prosté analýze zdá stejná a dokonale čistá. Tormans je však jiná planeta, s jiným charakterem celkového vodního koloběhu, eroze i minerální nasycenosti. Její voda může působit depresívně na naši nervovou soustavu. Vybrala jsem proti tomu tabletky IGH-102. Jenom je nezapomínejte vhodit do každé tekutiny určené k jídlu či pití.“
„Tak tedy skafandry,“ vmísil se do řeči dosud mlčenlivý Grif Rift. „Bude to mít jednu výhodu…“
„Pro případ nebezpečí?“ Eviza zaklonila hlavu a kradmo pohlédla na Čedi Daan.
„Hádáte správně. Skafandr odolá noži, kulce i zápalnému paprsku,“ potvrdil Rift.
„Ale hlava, nejcennější část těla, bez přílby neodolá,“
namítla vesele Fai.
Čedi se upřeně zahleděla na Rodis, jako by se divila její živosti. Opravdu, zdrženlivá, trochu drsná velitelka expedice jako by se teď, před zatěžkávací zkouškou, docela proměnila.
„Ale co bude s vaším plánem, Čedi?“ zeptal se Gen Atal.
„Ten začneme uskutečňovat později, až se aklimatizujeme,“
odpověděla Fai.
Čedi jen pevně stiskla rty a obrátila se k mapě Tormansu, pověšené nad vchodem do kulatého sálu.
„Čedi,“ zavolala na ni Eviza, „právě mě napadlo, jak citlivě jste reagovala na komedii, kterou sehrály Fai Rodis a Olla Dez. Ale nezdá se vám, že úmysl, vmísit se mezi lidi na Jan-Jachu jako tormanťanská dívka, má v sobě taky zárodek podvodu? Dívat se cizíma očima na věci, které vám lidé odhalí jako pravé Tormanťance? Není to vlastně špehování…?“
„Já… ano… ne, představovala jsem si to jinak. Chtěla jsem se jim prostě přiblížit, žít stejným životem jako oni, prožívat stejné těžkosti i radosti, trápení i nebezpečí!“
„Ale mít přitom možnost odejít kdykoli ke svým, že?
Disponovat vymoženostmi člověka éry Spojených Rukou?
A pak se šťastně vrátit do krásného světa na Zemi?“ útočila Eviza.
„Vidíme to každá jinak,“ začala Čedi, „ale já jsem myslila na důležitější věc.“
„Pro koho důležitější?“ Eviza byla nemilosrdná jako vyšetřovatel.
„Pro nás. Ale jim,“ Čedi ukázala na mapu Tormansu, „to nijak neublíží. Vždyť to děláme jen proto, abychom se nezmýlili, abychom poznali, jak jim pomoci.“
„Nejdřív musíme zjistit, jestli je to zapotřebí!“ řekl Grif Rift. „Může se ukázat…“
V tom okamžiku vyšlehl za oknem pro přímá pozorování oslnivý proud rudého ohně. Hvězdolet se zachvěl. Gen Atal zmizel bleskurychle ve výtahu, Grif Rift a Div Simbel se vrhli k náhradním systémům řídícího pultu.
Následoval další záblesk a trup Temného Plamene se znovu lehce otřásl. Zapojené zvukové přijímače zachytily ohlušující rachot a řev rozrážené atmosféry.
Lidé zaujali svá místa podle havarijního řádu, stáli nehnutě u přístrojů a pořád ještě nechápali, co se vlastně přihodilo.
Kosmická loď se dál řítila tmou na neosvětlené straně planety. K terminátoru nechybělo víc než půl hodiny.
Zazněly stříbrné zvonky, signalizující, že nebezpečí nehrozí. Rift i Simbel opustili řídící kabinu a Gen Atal své místo u přístrojů pro kosmickou ochranu.
„Co to bylo? Útok?“ ptala se přicházející Fai Rodis.
„Zřejmě,“ přikývl ponuře Grif. „Ostřelovali nás patrně raketami. Předvídali jsme s Genem takovou možnost a nechali jsme zapojené vnější odrazové pole, i když to působí v atmosféře příšerný hluk. Hvězdolet neutrpěl sebemenší škrábnutí. Jak na to odpovíme?“
„Nijak,“ řekla Rodis rozhodně. „Budeme se tvářit, že jsme nic nezpozorovali. Oni vědí, že oba výbuchy se odrazily, a to je přesvědčí o naprosté nezranitelnosti naší lodi.
Jsem si jista, že pokus opakovat nebudou.“
„Máte asi pravdu,“ souhlasil Rift, „ale ochranné pole necháme zapojené. Líp když řve, než abychom riskovali život celé posádky kvůli zbabělé proradnosti.“
„Teď ještě víc trvám na skafandrech,“ řekla Eviza.
„A s přílbami,“ připojil Rift.
„Přílby nepotřebujeme,“ odporovala Fai. „Neměli bychom styk s obyvatelstvem a naše poslání by zůstalo skoro bez užitku.“
„Kromě toho nám přílby stěží poskytnou dostatečnou ochranu,“ pokrčila Eviza nádhernými rameny.
Útok na hvězdolet se neopakoval. Temný Plamen přešel na vysokou orbitu a vypnul motory. Přípravné práce pro výstup na planetu pokračovaly bez přerušení. Do nosů, uší i úst sedmi „výsadkářů“ bylo třeba co nejpečlivěji zavést biofiltry. Osobní doprovodní roboti, zastávající funkce sluhů, ochránců i nosičů, nařizovali se na akční potenciál jednotlivých astronautů. Největší pozornost jako obvykle vyžadovaly skafandry. Vyráběly se ve speciálním institutu z nejtenčích vrstev molekulárně přeskupeného kovu, s podkladem, který nedráždil pokožku. Přes dokonalou tepelnou izolaci a neobyčejnou pevnost, nepředstavitelnou ještě pro techniku nedávné minulosti, měl skafandr tloušťku jen zlomku milimetru a napohled se nijak nelišil od nejjemnějšího cvičebního úboru s vysokým límcem. Člověk se v něm podobal kovové soše, jenže živé, pružné a teplé.
Olla se snažila vybrat pro každého skafandr takové barvy, aby v něm vypadal co nejefektněji, zejména ženy.
Fai si bez rozmýšlení zvolila černý s namodralým leskem havraních křídel, který dobře harmonoval s jejími černými vlasy, s rozhodnými rysy tváře a zelenýma očima.
Eviza žádala stříbřitě zelený tón vrbového listí, protože nechtěla měnit odstín svých temně rusých vlasů a topasových kočičích očí. Černý pás a límec ještě zvýrazňovaly plamenný lesk její husté kštice.
Čedi se rozhodla pro popelavě modrý skafandr s nádechem pozemské oblohy a stříbrnými ozdobami; a Tivisa bez váhání sáhla po granátově rudém s růžovým opaskem, který slušel její olivové pleti a trochu podmračeným tmavomodrým očím.
Muži si chtěli obléci jednotné šedé skafandry, ale podlehli naléhání žen a přijali nakonec kovová brnění pestřejších barev.
Fai si zamyšleně prohlížela tváře svých druhů. Zdáli se bledí ve srovnání s osmahlými obyvateli planety Jan-Jach, a proto jim poradila, aby všichni polykali opalovací pilulky.
„Neměli bychom si změnit i barvu očí, aby byly stejně černé, jako mají Tormanťané?“ zeptala se Eviza.
„Ne, proč?“ namítla Rodis. „Ať zůstanou takové, jaké jsou. Jen jim přidáme trochu víc lesku. Dá se to zařídit, Evizo?“
„Pod podmínkou, že budu mít čtyři dny na sérii chemických stimulací!“
„Čtyři dny dostanete, a udělejte nám oči zářící jako hvězdy, ať všude na planetě už zdaleka poznají Pozemšťana!“