Olla Dez vypnula televideofon. Zazářil tmavě modrý signál elipsoidní antény. Po příšerném vytí a křiku zavládlo v kruhovém sále mrtvé ticho. Přerušila ho sama Rodis.
„Nemohu pokládat začátek za úspěch,“ řekla starostlivě.
„Já bych řekl, že pokus o navázání styků s Tormanťany úplně ztroskotal,“ usmál se mírně Grif Rift.
„Pěkní vládci!“ zvolala rozhořčeně Čedi. „Mají strach!“
„Ovšem!“
„Proč bychom tedy měli přistávat? Je zřejmé, že se vzájemně nepochopíme!“ pokrčila Čedi rameny.
„Přistanem kvůli těm, kteří nás dovedou pochopit,“ řekla tvrdě Rodis.
„Vy na ně chcete naléhat?“
„Zkusím to.“ Celé dlouhé hodiny zářilo tmavomodré očko elipsoidní antény, ale planeta mlčela. Hvězdolet přešel na odvrácenou stranu planety, když se Fai zvedla a pozvala do jídelny všechny členy posádky, s výjimkou těch, kdo měli službu.
Astronauti se energicky pustili do tmavohnědých kostek potravinové směsi, dostatečně chutné, aby vzbuzovala chuť k jídlu, i přiměřeně tuhé, aby zuby a čelisti nezůstávaly v nečinnosti. Fai se spokojila pohárem hustého olivově zeleného nápoje. Grif vypil jen pár doušků čisté vody.
Čedi Daan neopustila své místo u televizních přenosů a čekala, až znovu začnou celoplanetární zprávy. Před očima televizních kamer se objevovaly ulice, náměstí tormanťanských měst, zasedací síně i školní posluchárny. Všude panovalo všeobecné rozčilení, Tormanťané vzrušeně debatovali, gestikulovali, křičeli. Otázka zněla: Co s hvězdoletem?
Valná většina hlasů opakovala: „Pryč s ním, ven, nedopustíme, zničíme…!“
Na širokém výběžku před budovou, připomínající astronomickou observatoř, objevil se mladý člověk v bledě modrém obleku. Hlasatel oznámil, že promluví jeden z členů Nebeské Stráže, organizace, která měla za úkol chránit nedotknutelnost planety Jan-Jach. Muž zakřičel zplna hrdla:
„Slyšeli jste nestydatou lež prohnané ženské a vůdkyně mezihvězdné gangsterské bandy, která se s bezpříkladnou drzostí opovážila nazvat pokrevní sestrou našeho velkého národa. Už za podobné rouhačství si cizí vetřelci zaslouží trest. Naši vědci dávno zjistili a dokázali, že předkové národa Jan-Jachu přišli z Bílých Hvězd, aby ovládli přírodu zapomenuté planety a založili na ní život plný štěstí a míru…“
Čedi napjatě sledovala řečníka. Jeho přeskakující hlas, přecházející chvílemi v křik, i patetický přednes byl pro Pozemšťany něčím neobvyklým. Dívka ani nezpozorovala, že za jejími zády stanula Fai a zapojila překladový stroj.
Vzápětí se objevili i Grif, Olla, Tivisa i Neja Cholli. Ale ani z překladu nedovedli astronauti pochopit slova jako „gangsteři“, „banda“, „nestydatý“… Nakonec se Fai rozhodla vyhledat neznámé pojmy v záznamech starověkých výkladových slovníků.
„Našla jste to?“ ptala se nedočkavě Cedi, která už začínala tušit smysl neznámých výrazů.
„Jsou to nadávky, slova používaná na nízkém stupni psychického rozvoje s cílem urazit člověka, jemuž jsou adresována.“
Čedi vstala a několikrát netrpělivě přešla kolem stěny obrazovek a pultů.
„Mohli bychom se pokusit o experiment…“
Rodis i Olla k ní vyčkávavě vzhlédly.
„Na Tormansu mají ještě další síť pro celoplanetární zprávy. Ta, kterou jsme denně odposlouchávali, podléhá stejné kontrole a výběru jako naše Celosvětová síť. Ale zatímco my to děláme proto, abychom informovali lidstvo o věcech nejzajímavějších a nejdůležitějších, zde sledují docela jiné cíle…“
„Chápu,“ přikývla Fai Rodis. „Ukázat prostě jen to, co se vládcům na Tormansu hodí. Výběrem informaci si vytvářejí,veřejné míněni’. A možná že si,zprávy’ pořizují dokonce sami.“
„Určitě to tak je. Přišla jsem na to, když jsem pozorovala,rozhořčení’ národa. Jsou to skupiny lidí, kde všichni mluví absolutně stejně, jejich horlivost je pouze hraná.
Vybrali je z nejrůznějších měst. Ale skutečné míněni lidí neznáme, stejně jako ostatní obyvatelstvo planety.“
„V tom případě…,“ začala Fai.
„Musí existovat druhá síť,“ pokračovala Čedi. „Tam vysílají pravdivé informace. Vládci se nedívají na zfalšovanou skutečnost. To by bylo pro vedení nejen bez užitku, ale i nebezpečné.“
„A vy se chcete napojit na druhou síť?“ zeptala se Olla Dez. „Máte tušeni o jejích parametrech?“
„Vzpomínáte si, jak jsme chytali noční hlášení z observatoří?“
Olla se sklonila nad přístrojem vlnového rozsahu. Střelky indikátorů ožily a prohledávaly vysílací kanály.
Fai i Čedi napjatě hleděly na slepou obrazovku, na níž se míhaly rozmazané obrysy nebo výrazné čáry. Po několika minutách se ozval hlasitý hovor, a zároveň se na obrazovce objevila prostorná místnost, zaplněná řadami stolů s rozloženými tabulkami a nákresy. V pozadí seděli v hloučku muži v rudohnědých a tmavošedých oblecích, naprosto nepodobní lidem, které člověk potkával na ulicích. Byli i mnohem starší než výstřední mládež.
„Nechápu tu paniku,“ řekl jeden z jejich středu. „Měli bychom hvězdolet přijmout. Když si jen pomyslím, co všechno bychom se od nich dověděli — Jsou to rozhodně lidé s vyšší kulturou, a ke všemu nám tak podobní…“
„O to právě jde,“ přerušil ho jiný.
,Ale co by pak bylo s mýtem o Bílých Hvězdách?“
„Kdo ho teď potřebuje?“ zachmuřil se zlostně první muž.
„Ti, co donekonečna mluví o neotřesitelných pravdách knih, dopravených k nám z Bílých Hvězd. Ale jestli pocházíme z planety těch cizinců a všechno se tam tak změnilo, pak…“
„Dost! Čtyřka má oči a uši všude,“ skočil mu do řeči první. „Raději mlčme.“
Jako na znamení se lidé rozešli na svá místa u stolů.
Oko telekamery se přeneslo do laboratoře, vybavené soustavou přístrojů a stěnou se sítěnými klíckami, v nichž se hemžilo něco živého. Postávali tu starší lidé ve žlutých pláštích a také hovořili o pozemském hvězdoletu.
„Neuvěřitelné se nakonec uskutečnilo,“ řekla žena s legračními cůpky, jaké na Zemi nosily jen mladé dívky.
„Celá tisíciletí jsme popírali, že kolem nás existuje rozumný život s vysokou kulturou, nebo jsme to považovali za Největší vzácnost. Ve Století Moudrého Zákazu přiletěl jeden hvězdolet, ale teď se objevil další, a ke všemu s našimi přímými příbuznými. Jak bychom ho mohli nepřijmout?“
„Psst,“ naznačil ji úplně pozemským gestem starý sehnutý Tormanťan, aby mlčela. „Tam,“ a ukázal prstem nahoru, „se ještě nevyjádřili.“
A znovu se lidé rozešli jako na nevyslovený rozkaz.
Pohled kamery se přemístil do vysokého sálu s obrovskými sloupovitými stroji, kotly a rourami. Náhle všechno zmizelo.
Tmavě modré oko přijímače zhaslo, nazelenalý svit ozářil okno filtrátoru a bylo slyšet trhanou tormanťanskou řeč. Astronauti, kteří se zdrželi v jídelně, rychle pospíšili k pozorovatelům.
Tmavá obrazovka znovu zazářila. V těsné kabině, připomínající obyčejný automatický televideofon, seděl starší Tormanťan v modrém oděvu. Začal mluvit do malého mikrofonu a snažil se vysvětlit Pozemšťanům parametry zvláštní linky. Olla Dez okamžitě připojila předem nařízený televideofon Temného Plamene. Tormanťan sebou trhl a znehybněl údivem, když na své obrazovce spatřil posádku hvězdoletu.
„Temný Plamen je připraven k rozhovorům,“ řekla Olla s mírným nádechem vítězoslávy ve hlase. Tormanťanská výslovnost ji činila trochu potíže.
Technik v blankytném obleku se konečně probral z překvapení, řekl tlumeně cosi nesrozumitelného do krychličky na pružné nožce, vyslechl odpověď a zvedl pobledlou tvář.
„Připravte se. Vyberte ze svého středu někoho, kdo dobře ovládá jazyk Jan-Jachu a umí se uctivě chovat. Přepínám vás do Sídla Rady Čtyř!“
Na obrazovce se objevil velký pokoj, ověšený vertikálně řasenými závěsy z těžké malachitově zelené látky. V popředí stál kulatý stůl s masivními nohami, vyřezávanými do tvaru pazourů s dlouhými drápy. Na stole ležela osamoceně namodralá opalizující koule a na slunečně žlutém koberci stála čtyři křesla ze stejně zelené látky jako závěsy.
Zadní Stěnu pokoje zakrývala astronomická mapa, slabě zářící nad černou skříní s dveřmi zdobenými pestrými a jemnými vzory. Vysoká lampa s bledě modrým stínidlem, lemovaným zeleným pruhem, vrhala světlo na čtyři vážně vyhlížející muže v křeslech. Tři z nich halil stín; v popředí seděl vysoký štíhlý člověk v bílém plášti, s obnaženou hlavou a prošedivělými vlasy. Tvrdě vykrojená ústa neharmonovala s krátkým tupým nosem. Měl pronikavé protáhlé oči a vysoko zvednuté obočí, jako by se usilovně snažil cosi pochopit. Olla Dez mohla být spokojená. Čojo Čagas působil dojmem vládce, a nesporně jím také byl.
Fai Rodis v rudě zlatých šatech se postavila do hlavního ohniska. Čojo Čagas se napřímil a dlouho si prohlížel ženu ze Země.
Vítám vás, i když jste přišli bez pozvání!“ řekl konečně.
— Kdybychom měli žádat o pozvání a čekat na odpověď, uplynulo by několik tisíc let! pomyslila si Fai a rty se ji pohnuly v sotva postřehnutelném úsměšku. Na to vládce okamžitě reagoval stažením obočí.
„Ten, kdo vám velí a má zastupovat vládce vaší planety, ať vysvětlí, proč jste se tu objevili,“ pokračoval.
Fai mu jasně a stručně vyprávěla o expedici, o pramenech, z nichž se lidé dozvěděli o existenci planety Jan- Jach, i o příhodě s třemi hvězdolety, které odletěly ze Země na počátku éry Spojeného Světa.
Zvrácen v křesle, Čojo Čagas chladně naslouchal, nohy v bílých kamaších opřené o měkkou podložku. Ale čím povýšenější byla jeho póza, tím zřetelněji vyciťovali Pozemšťané zmatek v duši předsedy Rady Čtyř.
„Stále ještě nechápu, cizinci, za koho mluvíte. Jste všichni vesměs mladí!“ řekl Čojo Čagas, jakmile Fai skončila svou zprávu prosbou, aby Temný Plamen směl na Tormansu přistát.
„Jsme lidé Země a mluvíme jménem naší planety,“ odpověděla.
„To vidím, že jste ze Země, ale kdo vám přikázal mluvit právě tak, a ne jinak?“
„Nemůžeme hovořit jinak,“ namítla Rodis, „jsme tu jako součást lidstva. Každý z Pozemšťanů by mluvil stejně, snad jen jinými slovy nebo jasněji.“
„Lidstvo? Co to je?“
„Obyvatelé naši planety.“
„Tedy národ?“
„Pojem národa u nás existoval ve starověku, než se celá planeta spojila v jedinou rodinu. Ale chcete-li užívat ten výraz, pak tedy mluvíme jménem jediného národa Země.“
„Jak může národ hovořit bez svých zákonných vládců?
Jak může neorganizovaná skupina, tím spíše prostý lid, vyjádřit jednotný a užitečný názor?“
„Co však rozumíte pod pojmem prostý lid?“ zeptala se opatrně Fai Rodis.
„Část obyvatelstva, která není způsobilá k vyššímu vzdělání a uplatňuje se tedy ve výrobě nebo při nejjednodušších pracích.“
„U nás neexistuje prostý lid, ani skupiny, ani vládci.
Zákonem je pouze přání lidstva, vyjádřené souhrnným míněním. Na to máme přesné stroje.“
„Není mi jasné, jakou cenu má názor jednotlivých osob, neznámých a nekompetentních.“
„Nekompetentní osoby na Zemi nemáme. Každý závažný problém veřejně studují milióny vědců a tisíce veřejných institutů. O výsledcích se informuje celá veřejnost.
Drobné otázky mohou rozhodovat příslušné ústavy, dokonce i jednotliví lidé, ale v koordinaci s Radami pro centrální řízeni ekonomiky.“
„Ale existuje přece nějaký vrcholný řídicí orgán?“
„Neexistuje. Podle potřeby, za mimořádných podmínek, ujímá se řízení podle své kompetence jedna z Rad; například Rada Ekonomiky, Zdraví, Cti a Práva, Astronautiky.
Jejich rozhodnutí a nařízení prověřují jednotlivé Akademie.“
„Vidím, že u vás panuje nebezpečná anarchie, a pochybuji, že styk s vámi přinese lidem na Jan-Jachu nějaký užitek. Náš klidný a šťastný život by se mohl narušit…
Odmítám přijmout hvězdolet. Vraťte se na svou anarchistickou planetu, anebo pokračujte ve svých toulkách v propastech vesmíru.“
Čojo Čagas povstal, vzpřímil se v celé své výšce a namířil ukazováčkem přímo na Fai Rodis. Tři ostatní členové Rady Čtyř vyskočili a svorně vzpažili ruce dlaněmi dovnitř, což byl na Tormansu projev nejvyššího souhlasu a obdivu.
Pobledlá Fai Rodis učinila rukou uklidňující gesto.
„Prosím, abyste o tom ještě pár minut přemýšlel,“ řekla hlasitě. „Musím se spojit s naší planetou, dřív než učiníme rozhodné kroky…“
Čojo Čagas se otočil ke svým společníkům:
„Konečně tedy ukázali vetřelci svou pravou tvář! — Jaké rozhodné kroky?“ A hrozivě přimhouřil úzké oči.
„Podle toho, jaké mi Země povolí! Jestli…“
„Ale jak můžete navázat spojení?“ přerušil ji netrpělivě Čojo Čagas. „Před chvílí jste mluvila o nedostupných vzdálenostech. Nebo to všechno byl jen podvod?“
„Ještě nikdy jsme nikoho nepodvedli. V krajních případech, při obrovské spotřebě energie, můžeme přetnout prostor přímým paprskem.“
Faini přátelé se na sebe užasle podívali. Čedi Daan užuž otvírala ústa, ale Grif Rift ji stiskl ramena a očima poručil, aby mlčela…
Olla Dez přistoupila s naprostým klidem k Fai a pohledy čtyř vládců se soustředily na novou představitelku Země.
Olla podala Rodis obyčejný mikrofon pro rozhovory uvnitř lodi a přepojila rámovou anténu televideofonu na obrazovku v hloubi sálu, kde posádka hvězdoletu obvykle sledovala stereofilmy přivezené ze Země a eidoplastická představení.
Astronauti ani na okamžik nepochybovali, že obě ženy jednají podle předem dohodnutého plánu.
Fai začala do mikrofonu volat Radu Astronautiky.
Krátká melodická slova pozemské řeči zněla Tormanťanům jako zaklinadlo. Čtveřice vládců zůstala stát mimo svit lampy a Rodis nemohla sledovat výraz jejich temných tváří.
Na obrazovce vyvstali pozemští lidé naprosto reálně, v trojrozměrné plastičnosti a přirozených barvách. Ve velkém sále probíhalo zasedání některé z Rad; byl to pravděpodobně úryvek ze zpráv.
Čedi Daan prudce vymanila své rameno ze sevření Grifových prstů.
„To je nedůstojný podvod!“ pronesla nahlas.
Fai se ani nepohnula a s tělem nachýleným dopředu pokračovala v řeči, nespouštějíc přitom oči z vládců Tormansu.
„Budu své otázky Zemi překládat i do řeči Jan-Jachu!“
A začala hovořit střídavě pozemským a tormanťanským jazykem.
„Vážení členové Rady, jsem nucena vás požádat, abych směla užít mimořádných opatření. Vládci Tormansu, bez vysvětlení a proti přání mnoha lidi na planetě, odmítli přijmout náš hvězdolet, a to z neznámých a nicotných důvodů…“
„To je lež! Cožpak jste neviděli v celoplanetárních přenosech, jak jsou lidé rozhořčeni a žádají, abychom vás k nám nejen nepouštěli, ale jednoduše zničili?“ přerušil ji velitelsky Čojo čagas.
„Napojili jsme se na vaši zvláštní síť a viděli jsme něco jiného,“ odrazila ho klidně Rodis a pokračovala: „Žádám proto, abyste nám dovolili vyhladit z povrchu planety její hlavní město, které je centrem svévolné oligarchie, anebo provést celoplanetární narkotizaci s personální selekci…“
Čojo Čagas usedl na kraj stolu, ale ostatní tři se vyřítili kupředu, máchajíce rukama.
Olla nepozorovaně přepnula eidoplastické záběry. Na obrazovce televideofonu se energicky rozhovořil předseda Rady a ukazoval na mapu nahoře. Členové Rady začali souhlasně přikyvovat. Jednalo se o projekt Výcvikové školy pro budoucí výzkumníky Tamasu. Nezaujatému pozorovateli se mohlo zdát, že Fai dostala svolení.
„To je neslýchané! Já už nemohu!“ Čedi vyběhla ze sálu, vrhla se do své kabiny a zamkla se tam. Bylo jí hrozně.
Jí v patách se hrnuli Gen Atal, Tivisa i Menta Kor, ale zastavil je velitelský tón v řeči Fai Rodis:
„Dostali jsme povoleni k mimořádným opatřením. Prosím, abyste celou věc ještě jednou uvážili. Počkám dvě hodiny podle času Jan-Jachu.“ Fai se otočila, aby vystoupila z hlavního ohniska.
„Stůjte!“ vykřikl Čojo Čagas. „K jakým opatřením jste dostala svolení?“
„K jakýmkoli.“
„A pro co jste se rozhodla?“
„Zatím pro nic. Čekám na vaši odpověď.“ Rodis vypnula zpětnou linku televideofonu a nechala tormanťanské vládce před pohaslou obrazovkou jejich tajné sítě. Nenapadlo je hned, aby se odpojili, a Pozemšťané mohli několik minut sledovat jejich diskusi i neklidná, vylekaná gesta.
„Situace je nebezpečná,“ řekl Tormanťan s orlím nosem a kulatýma vystouplýma očima. Jak astronauti později poznali, byl to Čagasův první pomocník Gen Ši. „Moc cizinců se nedá popřít.“
„I když třeba lžou, hvězdolet vládne ohromnou silou a nezporně i mocnými zbraněmi. Bez nich by se nikdo nevydal na dalekou pouť k neznámým planetám,“ drmolil Zetrino Umrog. „Ale hvězdolet, který by přistál na planetě…“
„To je něco docela jiného!“ řekl Čojo Čagas a křikl cosi stranou. Obrazovka se vypnula.