K sestavení menu jsem tentokrát nepotřeboval ani půl hodiny. Byla to krušná půlhodinka, ale udělal jsem, co bylo v mých silách. Pak jsem uvedl do provozu kuchaře, vtloukl mu do elektronické paměti všechny chody a šel jsem se podívat, jakpak se snaží hošánci.
Už od prahu velína jsem viděl, že mám na krku mimořádku. Všechny tři provozní monitory se automaticky zapnuly a signalizovaly beznadějný klid. Přiběhl jsem k hlavnímu pultu a spustil i panoramatickou obrazovku. Krve by se ve mně nedořezal. Staveniště bylo prázdné. Něco takového se mi ještě nikdy nestalo. Ba co víc, zatím jsem neslyšel, že by se něco podobného vůbec stát mohlo. Zakroutil jsem hlavou a vrhl se k východu. Kybery někdo někam odvedl… Bludný meteorit… Klepl Toma do kostrče… Nebo se splašil program… Ale to je vyloučeno! Vřítil jsem se do přechodové komory a strhl z věšáku kožich. Ruce mě neposlouchaly, nemohly najít rukávy, spony jako by se přestěhovaly na docela jiná místa a zatímco jsem s tím zlořečeným kusem oděvu zápolil jako kdysi baron Prášil se svým kožichem, před očima už se mi vznášela přímo pekelná vidina: kdosi infernální a nemyslitelný odvádí mého Toma jako pejska a oba zbylí kybeři stejně jako on pokorně lezou do mlhy, do dýmnatého třasoviska, noří se do hnědé břečky a mizí navždy. Zběsile jsem kopl do blány a vyskočil ven.
Všechno mi před očima plavalo. Kybery jsem našel v pořádku, hned vedle rakety. Shlukli se u nákladního vchodu, všichni tři, a nenápadně se přetlačovali, jako by se každý z nich snažil vniknout dovnitř jako první. Bylo to nepředstavitelné, příšerné. Vypadalo to na pokus co nejrychleji zmizet, ukrýt se před něčím, zachránit se… Takovýto jev ze světa sekundární přírody — mám na mysli robota, který se zbláznil — je sice znám, ale vyskytuje se jen hodně vzácně, kdežto o splašeném stavebním robotu jsem neslyšel ještě nikdy. Nervy už jsem ovšem měl tak vybičované, že bych byl ochoten uvěřit i tomu. Nestalo se nic. Když mě zpozoroval Tom, přestal sebou cukat a rozsvítil návěst Cekám na pokyny. Se vší rozhodností jsem mu ukázal: Vrátit se na místo a pokračovat v plnění programu! Poslušně zařadil zpátečku, otočil se a odjel na své místo, na staveniště. Jack a Rex ho přirozeně následovali. A já dál postával vedle průlezu, v hrdle mi vyschlo, kolena zeslábla, takže jsem měl co dělat, abych si nesedl.
Nesedl jsem si. Pomalu jsem se dával do pořádku. Kožich jsem měl zapnutý nakřivo, uši mi mrzly, na tvářích a čele rychle stydl pot. Rozvážně, s uvědomovanou snahou kontrolovat veškeré pohyby jsem si otřel z obličeje pot, pořádně se zapnul, kapuci jsem si stáhl hluboko do čela a nasadil jsem si rukavice. Člověk se obyčejně stydí přiznat si něco takového, ale mě se zmocnil strach. On už to vlastně nebyl strach jako takový, jen zbytky prožitého šoku smíšené se studem. Kybertechnik, který se polekal vlastních kyberů… Rázem mi bylo nade vše jasné, že o tomhle případu se nikdy a nikomu nezmíním ani slůvkem. Proboha, vždyť mně se z toho až rozklepaly nohy, ještě teď je mám jako z vaty, a ze všeho na světě bych si býval nejvíc přál, abych se mohl vrátit zpátky na palubu a klidně a metodicky si celou událost nechat projít hlavou. V klidu se podívat do příruček. Jenže mám-li být opravdu upřímný, spíš se prostě bojím k hošánkům třeba jen přiblížit…
Pln odhodlání jsem zapíchl ruce do kapes a vykročil ke staveništi. Hošánci pracovali jako z partesu. Tom — jak jinak — se mě zdvořile tázal na další instrukce. Jack zpracovával základy dispečinku, jak mu koneckonců ukládal program, zatímco Rex kličkoval po dokončené části přistávací plochy a věnoval se čištění. Ano, s programy musí být něco v nepořádku. Kdo sem mohl naházet ty kameny? Ty tu předtím nebyly, k čemu taky, stavebního materiálu je přece kolem dost. Ano, co se Tom zastavil, tak dělali dobrou hodinu něco docela jiného, než měli. Navíc se po ploše povalují nějaké klacky nebo co to je… Sehnul jsem se, jeden ten pahýl zvedl a prošel jsem se sem a tam, popleskávaje se jím po lýtku. Neměl bych je zastavit hned teď, dokud je čas, nečekat na předepsanou lhůtu a pustit se do pravidelné údržby rovnou? Sakra, to snad není možné, že bych sám zvoral něco v programech! Člověku to nejde na rozum… Odhodil jsem klacek na hromadu kamenů posbíraných Rexem, otočil se a vrátil jsem se na palubu.
Kapitola druhá
TICHO A HLASY
Po další dvě hodiny jsem byl silně zaneprázdněn, tak zaneprázdněn, že jsem si nevšímal ani prázdna, ani ticha. Pro začátek jsem to konzultoval s Hansem a Vadikem. Hanse jsem vzbudil a ten v rozespalosti jen bručel a těžko srozumitelně mumlal jakési nehoráznosti o dešti a nízkém tlaku. Užitek z toho pro mě přirozeně neplynul žádný. Vadika jsem musel dlouho přesvědčovat, že nežertuju a nedělám si z něj dobrý den. Bylo to o to nesnadnější, že mě neustále dusil drobný hysterický smích. Nakonec jsem mu přece jen pracně vštípil, že mi není do šprťouchlat a ten smích že pramení z něčeho docela jiného. Taky se umravnil, zvážněl a oznámil mi, že i jeho šéfkyber se čas od času spontánně zastaví, ale na tom snad není nic tak divného — je horko, kybeři pracují na doraz a soustava se ještě nestačila řádně adaptovat. Nebylo by možné, že v mém případě je celý problém způsoben extrémním chladem? Možné by to samozřejmě bylo, ale já přísně vzato doufal, že Vadik nebude formulovat otázky, nýbrž mi to rovnou vysvětlí. Vadik se tedy spojil s hlavinkou Ninon z ER-8, posoudili jsme tento předpoklad v triu, na nic jsme nepřipadli a hlavinka Ninon mi poradila, abych se spojil s hlavním kyberinženýrem základny, který zná tuto řadu stavebních kybersoustav jako své boty, však je málem jejich tvůrce. Inu, tohle všechno jsem pochopitelně věděl taky, jenže se mi ani trochu nezamlouvalo, že bych se k hlavnímu inženýrovi s prosíkem obracel už třetí den samostatné práce, a ještě k tomu v situaci, kdy nemám pohromadě jedinou, slovy jedinou trochu rozumnou hypotézu!
A tak jsem se prostě posadil ke svému pultu, roztáhl před sebou schéma programu a začal v něm poctivě šťourat a hrabat. Musím rovnou říct, že jsem na žádný defekt nenarazil. Za onu část programu, kterou jsem sestavoval sám, jsem byl ochoten dát ruku do ohně rovnou, a teď jsem byl odhodlán přívažkem přihodit i vlastní dobré jméno. Horší už to bylo s typizovanými blokovými poli. Mnohá z nich jsem znal jen zběžně, a kdybych chtěl každé krok za krokem zkontrolovat taky, určitě bych narušil stanovený harmonogram prací. Proto jsem se rozhodl pro kompromis.
Odpojil jsem všechny okruhy, které jsem zatím nepotřeboval, jednotlivé fáze jsem maximálně zjednodušil, a co se dalo, jsem převedl na ruční ovládání. Když už jsem málem stiskl tlačítko s nápisem START, zničehonic jsem si uvědomil, že během takové půlhodinky už poněkolikáté slyším cosi — cosi naprosto šíleného, naprosto nemístného a neuvěřitelně známého.
Plakalo dítě. Někde daleko, na druhém konci lodi, za mnoha dveřmi, plakalo bezútěšně, zoufale a přerývavě, asi nějaké batole. Ještě maličké, docela malé. Možná tak roční. Pomalu jsem zvedl dlaně a přitiskl si je k uším. Pláč utichl. S dlaněmi na uších jsem vstal. Přesněji řečeno jsem zjistil, že zřejmě už dost dlouho stojím na nohou, tisknu si uši, košile se mi lepí k zádům a spodní čelist sama od sebe ochable klesla. Zaklapl jsem ústa a opatrně oddálil dlaně od ušních boltců. Pláč nikde. Zase jen to normální zatracené ticho, jen v neviditelném koutě zvonila moucha zamotaná do pavučiny. Vytáhl jsem kapesník, pomalu ho rozložil a pečlivě si otřel čelo, tváře i zátylek. Pak jsem ho stejně pomalu začal skládat a přitom jsem přešel tam a zpátky podél pultu. Veškeré myšlenky mi z hlavy unikly. Zaklepal jsem klouby prstů na plášť počítače a zakašlal jsem. Všechno v pořádku, to jsem slyšel. Vrátil jsem se ke křeslu — a vtom se dítě rozplakalo znova.
Jak dlouho jsem stál jako solný sloup a poslouchal, to nevím. Nejstrašnější bylo, že jsem ho slyšel úplně zřetelně. Dokonce jsem si uvědomoval, že to už není neartikulované, neoduševnělé kňourání novorozeněte ani dotčený řev čtyř či pětiletého caparta — to kvílelo a zalykalo se mrně, které ještě neumí chodit ani mluvit, ale už to není kojenec. Mám takového synovečka, je mu něco přes rok…
Pronikavě zařinčel signální zvonek příjmu, což bylo v této chvíli tak nečekané, že mi srdce div nevyskočilo z hrudi. Opřel jsem se o pult, mátožně se dopotácel k radiostanici a příjem zapnul. Dítě pořád ještě plakalo.
„Tak jak nám dupou králíci?“ dotázal se bujaře Vadik.
„Nijak,“ odpověděl jsem.
„To jsi ještě na nic nepřišel?“
„Na nic.“ Přistihl jsem se při tom, že když nemluvím, přikrývám mikrofon rukou.
„Nějak špatně tě slyším,“ hlásil mi Vadik. „A co chceš dělat?“
„Uvidíme,“ zablekotal jsem a jen stěží si uvědomoval, co vlastně říkám. Dítě plakalo dál. Teď o něco tišeji, ale stále stejně zřetelně.
„Co je to s tebou, Stasi?“ znepokojil se Vadik. „Vzbudil jsem tě, nebo co?“
Ze všeho nejraději bych mu býval řekl: „Podívej se, Vadiku, mně tady brečí nějaký dítě. Co mám dělat?“ Našel jsem však v sobě dostatek duchapřítomnosti, abych si uvědomil, jak by podobné konstatování mohlo být přijato. Proto jsem si jen odkašlal a řekl jsem:
„Víš co, já se tak za hodinku ozvu. Už se mi tu něco rýsuje, ale zatím nemám jistotu, jestli je to nabeton…“
„Dobro,“ protáhl stále ještě ustaraně Vadik a skončil.
Pár vteřin jsem nepřítomně postál u vysílačky a potom jsem se vrátil ke svému panelu. Dítě ještě několikrát vzlyklo a utichlo. A Tom už zase stál. Ta ničemná truhla se zase zastavila. A Jack s Rexem taky stáli. Plnou vahou jsem se opřel o tlačítko kontrolního signálu. Efekt veškerý žádný. Nejraději bych se býval usedavě rozplakal, ale naštěstí mi došlo, že soustava je vypnutá. A že jsem ji vypnul já sám, když jsem před dvěma hodinami začal kontrolovat programy. Jsem já to ale odborník — k nezaplacení. Neměl bych to oznámit základně a požádat o vystřídání? Můj ty smutku, to by ale bylo k vzteku! Přistihl jsem se při myšlence, že ve strašném napětí čekám, až ten cirkus začne znovu. Díky tomu jsem pochopil, že pokud zůstanu tady ve velíně a budu se jen zaposlouchávat do ticha, nic nezmůžu, zbyde mi jen to trpné naslouchání, a v takovém případě samozřejmě uslyším, to panečku bude věc, co já všechno uslyším!
Už bez váhání jsem stiskl tlačítko PREVENCE—ÚDRŽBA, vytáhl z police pouzdro se seřizovacím nádobíčkem a skoro tryskem jsem velín opustil. Snažil jsem se o maximální sebeovládání a s kožichem jsem se tentokrát vypořádal poměrně rychle. Ledový vzduch, který mi venku ožehl tvář, mě vzpružil s konečnou platností. Křupaje podpatky v písku jsem bez dlouhého otálení a ohlížení vyrazil ke stanovišti, přímo k Tomovi. Ledovce, mlhy, oceány — to všechno mě od této chvíle přestalo zajímat. Koukal jsem se stát tím příslovečným ševcem, který udělá nejlíp, když se drží svého kopyta. Tím spíš, že jsem najednou ani pořádně nevěděl, kde to kopyto je a jak vypadá, a přitom povinností a úkolů mi nepochybně přibylo.
Nejdřív jsem zkontroloval Tomovy reflexy. A shledal jsem, že jsou v báječném stavu. „Výborně!“ konstatoval jsem nahlas, vylovil z pouzdra skalpel a jediným přesným pohybem, jako někde u zkoušek, jsem otevřel kyberovu temenní kost.
Pracoval jsem s požitkem, se zápalem snad až nepříčetným, přesně, rychle, promyšleně, jako stroj. Jedno mohu prohlásit s určitostí — takhle jsem nepracoval ještě nikdy v životě. Mrzly mi prsty, mrzla tvář, i dýchat jsem musel, ne jak mě napadlo, ale s rozvahou, aby se v operačním poli nevytvářela jinovatka, a přesto mě ani nenapadlo, že bych snad kybery měl zahnat do palubní dílny. Cítil jsem se líp a líp, nic nepatřičného jsem už neslyšel, a dokonce jsem dočista zapomněl, že by se tu dalo něco nepatřičného zaslechnout, dvakrát jsem si s klidem zaběhl do lodi a vzal si tam náhradní díly pro Tomovu koordinační soustavu. „Postarám se, abys byl jako zbrusu nový,“ broukal jsem si pod nos. „A taky se postarám, abys už nemohl utíkat od práce. Ničeho se neboj, stará vojno, vyhojíme tě, postavíme tě na nohy a dáme si záležet, abys přišel do slušné společnosti. Chceš se přece dostat do slušné společnosti? No to bych prosil! Ve společnosti je to vůbec náramné, společnost tě bude mít ráda, bude tě hýčkat a velebit… Ale jednu věc ti říct musím: Jak ty můžeš chtít uvažovat o postavení ve společnosti s takovýmhle axioblokem? S tím by tě, milej zlatej, nevzali ani k cirkusu, natož do slušné společnosti. Protože s takovým axioblokem všechno zpochybníš, nebo nedejbože začneš meditovat a filozofovat a naučíš se hlubokomyslnému dloubání v nose: Má to cenu? K čemu to všechno? K čemu všechny ty základy, dispečinky, přistávací plochy… Jen a výhradně pro tvé vlastní dobro, ty můj miláčku, ti teď…“
„Šuro…,“ zasténal vedle mě osípělý ženský hlas. „Kde jsi, Šuro… To bolí…“
Zcepeněl jsem. Ležel jsem právě v Tomově břiše, tísněný ze všech stran kolosálními boulemi jeho pracovního svalstva, jen nohy mi trčely ven, a začal jsem se zoufale bát, jako v tom nestrašnějším snu. Ani nevím, jak jsem se ovládl a vyvaroval se řevu, provázeného hysterickými konvulzemi. Možná jsem na okamžik ztratil vědomí, protože jsem dlouho nic neslyšel, neviděl a taky nic nechápal, jen jsem poulil oči na povrch obnaženého nervového kmene těsně před obličejem, ozářeným zelenavou září.
„Co se ti stalo? Kde jsi? Nic nevidím, Šuro…,“ chroptěla žena a zřejmě se svíjela nesnesitelnou bolestí. „Někdo tu je… Tak se ozvi, Šuro! Je to příšerná bolest. Ozvi se, nic nevidím…“
Sípala a plakala, znovu a znovu opakovala stále totéž a mně už se před očima míhala představa její znetvořené tváře, zalité předsmrtným potem; v těch utrpením seškrcených slovech nezaznívalo jen zapřísahání a bolest, byla v něm jakási zuřivost, hlas naléhal a prosil. Téměř fyzicky jsem pocítil, jak se ledové, křečí zkroucené prsty sápou po mém mozku, aby se do něj zaťaly, stiskly ho a uhasily. Už v polomrákotách, se zuby sevřenými jako svěrák, jsem levičkou nahmatal pneumatický ventil a ze všech sil jsem se do něj zapřel. Ven se s divokým řevem vyřítil stlačený argon, a já stále tiskl a tiskl spásný ventil ve snaze smést, na prach rozdrtit a zničit ten chraplavý hlas ve svém mozku, uvědomoval jsem si, že hluchnu, a ten pocit mi přinášel blaženou úlevu.
Když jsem se vzpamatoval, zjistil jsem, že stojím vedle Toma, chlad mě propaluje až do morku kostí, já si dýchám na zkřehlé prsty a s jelimánkovským úsměškem si opakuju: „Tomuhle se říká zvuková clona, aby bylo rozuměno. Zvuková clona…“ Tom stál povážlivě nakloněný k pravé straně a svět kolem mě byl ukryt za obrovským nehybným mrakem jíní a zmrzlého písku. S rukama zimomřivě vraženýma do podpaždí jsem kybera obešel a hned jsem viděl, že proud argonu vyhloubil na okraji staveniště hotovou propast. Chvilku jsem nad jámou postál, pořád si ještě mimoděk omílal to o zvukové cloně, ale už mi docházelo, že je nejvyšší čas zmlknout, protože stojím na mraze bez kožichu. Vzpomněl jsem si, že jsem ho odhodil zrovna na to místo, kde teď zeje kráter, a pokusil se vybavit si, zda jsem v kapsách nenechal něco důležitého; když jsem si na nic takového nevzpomněl, jen jsem lehkomyslně mávl rukou a nepevným poklusem se rozběhl k lodi.
V přechodové komoře jsem si neprodleně ukořistil nový kožich a zamířil ke své kajutě, na jejímž prahu jsem varovně zakašlal, jako bych chtěl upozornit, že v následujícím okamžiku vstoupím, vstoupil jsem, bez dlouhého přemítání sebou praštil na lůžko tváří ke stěně a kožich jsem si přetáhl přes hlavu. Bylo mi samozřejmě nad slunce jasnější, že veškeré moje akce postrádají jakýkoli smysl, že do své kajuty jsem mířil za zcela určitým cílem, jenže ten cíl jsem v hlavě neudržel, a tak jsem si lehl a pečlivě se přikryl — jako bych tím komusi chtěl slavnostně demonstrovat: tohle je přesně to, kvůli čemu jsem se vrátil.
Bylo to bezpochyby podvědomé hysterické hnutí mysli, takže sotva jsem se trošku vzchopil, upřímně řečeno mě potěšilo, že ta hysterie na sebe vzala takovouto nanejvýš neškodnou podobu. Vcelku už mi bylo jasné, že tady jsem skončil. A s největší pravděpodobností se nebudu moci vrátit k žádné práci ve vesmíru. Bylo to k uzoufání a — darmo mluvit! — styděl jsem se, že jsem takhle selhal, že jsem hned při prvním praktickém samostatném úkolu trapně vybouchl, a to se zdálo, že mě pro začátek vyslali na ten opravdu nejbezpečnější a nejklidnější úsek. A taky jsem na sebe měl zlost, že se ze mě vyklubal takový uzlíček nervů, styděl jsem se za nedávnou samolibou lítost vůči Kašparu Manukjanovi, který výběrovým řízením projektu Archa neprošel kvůli nějaké zvýšené senzibilitě. Svou budoucnost jsem viděl v tom nejčernějším světle — tichá sanatoria, prohlídky, procedury, opatrné otázky psychologů a celé moře účastenství a soucitu, zničující uragány soucitu a účastenství, které se na člověka nezadržitelně hroutí ze všech stran…