Prudce jsem kožich odhodil a posadil se. „Dejme tomu,“ řekl jsem tichu a prázdnu. „Jedna nula pro vás. Gorbovskij ze mě nikdy nebude. Nějak se s tím vyrovnáme… Uděláme to takhle. Hned dneska všechno vysypu Vanderhoosemu, a už zítra místo mě nejspíš pošlou náhradu. Můj ty smutku, ale co se mi to semlelo na tom staveništi! Tom je mimo provoz, harmonogram prací v troskách, vedle přistávací plochy málem povrchový důl…“ Vtom jsem si naštěstí vzpomněl, proč jsem kajutu poctil návštěvou v tak nezvyklou hodinu, vytáhl jsem zásuvku, sáhl pro krystalofon se záznamy irukánských bojových pochodů a pečlivě si ho přivěsil k lalůčku pravého ušního boltce. Zvuková clona, řekl jsem si naposledy. Shrábl jsem zmuchlaný kožich do náruče, vrátil se do přechodové komory, několikrát jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl, abych se definitivně uklidnil, zapnul jsem krystal a vykročil ven.
Teď už mi bylo dobře. Vně i uvnitř mého těla řvaly barbarské trouby, řinčela měď, kutaly bubny — telemské legiony, pokryté oranžovým prachem, těžce odměřovaly krok a doslova drtily dlažbu staroslavného města Setému; plápolaly věže, bortily se střechy a nad tím vším, ničivě deptajíce odhodlání nepřítele, svištěli bitevní draci—stěnožrouti. Spolehlivě obehnán těmito tisíce let starými hluky jsem se znovu vysápal do Tomových útrob a bez sebemenších dalších zádrhelů dotáhl preventivní údržbu šéfkybera do konce.
Když Jack a Rex zarovnávali poslední stopy po jámě a do Tomova těla proudily poslední litry nového argonu, zahlédl jsem nad pláží překotně rostoucí černou skvrnku. Glyder se vracel. Pohlédl jsem na hodinky — bylo 17.58 místního času. Vydržel jsem. Teď už jsem mohl tympány a bubny zarazit a v klidu si promyslet následující problém: Má smysl přidělávat starosti Vanderhoosemu a plašit základnu? Najít náhradníka vůbec nebude jednoduché, nehledě k tomu, že taková věc bude považována za mimořádnou událost, zdrží to práce na celé planetě, přiženou se sem všelijaké komise, začnou prověrky a hloubkové prověrky, programy se zastaví, Vadik bude vzteklý jako pes, a když si k tomu všemu představím, jakým pohledem si mě změří doktor xenopsychologických věd, člen Komkonu a zvláštní zmocněnec pro projekt Archa Gennadij Komov, vycházející světlo pozemské vědy a milovaný žák doktora Mbogy, čerstvý spolubojovník samotného Gorbovského… Ne, ještě si to musím důkladně promyslet a zvážit. Díval jsem se na stále větší glyder a hlavou mi běželo: Všechno si musím co nejpečlivěji probrat. Za prvé mám před sebou celý večer a za druhé se nemohu zbavit dojmu, že by bylo rozumnější to mé přiznání na nějaký čas odložit. Mé prožitky se koneckonců týkají jen mě osobně, kdežto mé případné odvolání z funkce by zasáhlo prakticky všechny. A pak — ta zvuková clona se úžasně osvědčila. Takže to asi raději odložíme.
Jakmile jsem však zahlédl Majčin a Vanderhooseho obličej, všechny tyhle spekulace byly rázem tytam. Komov se tvářil jako obyčejně, a jako obyčejně se tvářil tak, až se dalo věřit, že vše kolem patří jemu osobně už dost dávno, přinejmenším tak dávno, že ho to taky stačilo jaksepatří otrávit. Zato Majka byla promodrale bledá, vypadalo to na žaludeční nevolnost. Komov pohotově seskočil do písku a úsečně se dotázal, proč jsem nereagoval na radiosignál — to už ovšem jeho oči sklouzly ke krystalofonu, pohrdavě se ušklíbl, a aniž by čekal na odpověď, zmizel v lodi. Mezitím vylezl z glyderu Vanderhoose, pomalu se ke mně blížil, neznámo proč smutně pokyvoval hlavou a snad ještě nikdy se tolik nepodobal prastarému churavému velbloudovi. Jen Majka dál bez hnutí seděla ve svém křesle, celá taková sklesle načepýřená, s bradou zabořenou do kožešinového límce, oči měla jako skleněné a světle hnědé pihy se najednou zdály černé.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se polekaně.
Vanderhoose došel až ke mně a zůstal stát. Zaklonil hlavu a vysunul spodní čelist. Uchopil mě za rameno a lehce mnou zatřásl. Srdce mi spadlo až někam ke kolenům, nevěděl jsem, co si o tom všem myslet. Zatřepal se mnou ještě jednou a řekl:
„Je to moc smutný nález, Stasi. Objevili jsme havarovanou loď.“
Křečovitě jsem polkl a zeptal se:
„Naši?“
„Ano, naši.“
Majka se konečně vysoukala ven, pokynula mi jako tělo bez duše a na vratkých nohou se odebrala k lodi.
„Kolik bylo obětí?“ zajímal jsem se.
„Dvě.“
„A kdo to je?“ vyslovoval jsem s námahou.
„Zatím nevíme. Je to stará loď. Havarovala už před mnoha lety.“
Uchopil mě důvěrným gestem za loket a oba jsme v dojemně svorném páru následovali Majku. Mezitím mi stačilo odlehnout od srdce. V prvním okamžiku jsem se přirozeně obával, že se zřítil někdo z naší výpravy. Ale stejně…
„Tahle planeta se mi nikdy nelíbila,“ uklouzlo mi, aniž bych si to nějak zvlášť přál.
Vstoupili jsme do přechodové komory, svlékli se a Vanderhoose se pustil do puntičkářského čištění kožichu, zbavoval ho všelijakých bodláků, ostnů a trnů. Řekl jsem si, že na něj čekat nebudu a rozběhl se k Majce. Ležela na lůžku s koleny přitaženými k břichu, tváří otočená ke zdi. Tahle póza mi cosi neomylně připomněla a já si řekl: Hlavně klid, chlapče, žádné zbytečné fňukání a utěšování. Posadil jsem se ke stolu, zabubnoval po něm prsty a tím nejvěcnějším tónem, jakého jsem byl mocen, jsem se optal:
„Je ta loď skutečně tak stará? Vander říká, že musela havarovat už před hodně lety. Je to tak?“
„Je,“ hlesla Majka do stěny, ale dala si načas.
Pohlédl jsem na tu hromádku neštěstí, duši mi zbrázdily ostré kočičí drápky, ale já pokračoval stále stejně nevzrušeně:
„A co je pro vás hodně let? Deset? Dvacet? Nějak mi to nejde dohromady. Planetu jsme objevili sotva předloni…“
Neodpověděla. Zabubnoval jsem prsty ještě jednou a o něco tlumenějším, přesto však tímž samozřejmým tónem jsem poznamenal:
„Přísně vzato to mohli být nějací kosmičtí pionýři, volný průzkum… Jestli jsem dobře rozuměl, byli tam dva…“
Vymrštila se s takovou silou, že div nevzlétla, otočila se tváří ke mně a rukama se opřela o přikrývku.
„Dva!“ zaječela jako smyslů zbavená. „Ano. Byli dva! Ty pařeze bezcitná! Špalku jeden dubová!“
„No dovol!“ ohradil jsem se užasle. „Proč takový…“
„Co mi sem lezeš!“ pokračovala téměř šeptem. „Koukej sypat k těm svým kyberblbům a mudruj si o tom s nimi — kolik uběhlo let, co ti nějak nejde dohromady… proč jsou tam dva a ne tři, nebo třeba sedm…“
„Proboha zadrž, Majko!“ pokoušel jsem se ji zarazit téměř prosebně. „Já jsem se přece chtěl zeptat na něco úplně…“
Zabořila obličej do dlaní a zdušeně mumlala:
„Mají zpřerážené všechny kosti…, ale ještě žili… pokoušeli se něco podniknout… Víš co,“ odtáhla dlaně z očí a úpěnlivě se na mě zahleděla, „běž pryč, prosím tě. Hned přijdu. Za chvilku.“
Opatrně jsem povstal a vyšel ze dveří. Býval bych ji rád objal, řekl jí něco laskavého, útěšlivého, jenže chlácholení zlomených duší není mou silnou stránkou. V chodbě jsem se najednou celý roztřásl. Zastavil jsem a počkal, až to přejde. To je mi ale den! Teď nikomu nic vyprávět nemůžu. A asi bych ani neměl. Otevřel jsem oči a ve dveřích velína zahlédl Vanderhooseho, který si mě pozorně prohlížel.
„Jak se vede Majce?“ zeptal se tiše.
Jak se jí vede, zřejmě pochopil z kukuče, kterým jsem ho počastoval, protože jen smutně pokýval hlavou a zase zmizel za dveřmi. A já se odloudal do kuchyně. Jen tak ze zvyku. Prostě to u nás takhle chodilo — hned po návratu glyderu všichni usedali k obědu. Dnes ovšem bude s největší pravděpodobností všechno jinak. Kdo by teď měl pomyšlení na jídlo… Seřval jsem kuchaře, protože jsem se nemohl zbavit dojmu, že jídelníček pomotal. Ve skutečnosti přirozeně nic nepomotal, oběd byl hotov, a dobrý oběd, jako vždycky. Ale Majka asi jíst nebude, a přitom by kousek něčeho v žaludku tolik potřebovala. Tak jsem pro ni navrch objednal ještě ovocné želé se šlehačkou, jedinou lahůdku, o níž jsem bezpečně věděl, že ji má ráda. V Komovově případě jsem se rozhodl přídavek mu pod nos nestrkat. Představa Vanderhooseho mě inspirovala k nápadu zařadit do společného menu také pár sklenic vína — co kdyby se někomu zachtělo trošičku rozbouřit a přibrousit duchovní síly… Vrátil jsem se do velína a zaujal místo u svého pultu.
Hošánkové se činili jako z partesu, Majku jsem tu neviděl, no a Komov a Vanderhoose sestavovali spěšný radiogram pro základnu. A dohadovali se.
„Tohle přece není běžná informace, Jakove,“ přesvědčoval kapitána Komov. „Vy přece musíte vědět líp než já, že existuje vzorová osnova — stav lodi, stav vnitřních prostor, předpokládané příčiny nehody, zvlášť důležité nálezy a tak dále a tak dále.“
„Ano, jistě,“ odpovídal Vanderhoose. „Ale vy zase byste měl připustit, Gennadiji, že celý tenhle váš vzorový návod má význam jen pro planety biologicky aktivní. V naší konkrétní situaci…“
„V takovém případě bude lepší, když neodvysíláme vůbec nic. V takovém případě se radši posadíme zpátky do glyderu, zaletíme si tam ještě jednou a neprodleně sestavíme podrobný protokol…“
Vanderhoose nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ne, Gennadiji, jsem kategoricky proti. Komise tohoto druhu musí být minimálně trojčlená. Taky už se setmělo a my nebudeme mít možnost vykonat detailní prohlídku v předepsané vzdálenosti od vraku… A vůbec, takové věci se mají dělat s čerstvou hlavou, a ne po namáhavém pracovním dni. Co o tom soudíte, Gennadiji?“
Komov stiskl tenké rty. Lehce poklepal pěstí po stole.
„Řeknu vám, že tohle se nám právě teď ani trochu nehodí do krámu,“ pronesl dopáleně.
„Takové lapálie se nehodí nikdy,“ uklidňoval ho Vanderhoose. „Nevadí, zítra tam vyrazíme ve třech…“
„Že bychom tedy dneska nehlásili prostě nic?“ zauvažoval nahlas Komov.
„No vidíte — a na to já nemám právo,“ oznámil mu s politováním kapitán. „K čemu by nám to taky bylo, neoznamovat nic?“
Komov vstal, založil ruce za záda a zpražil Vanderhooseho takovým pohledem, jako by to byl jen bídný červ.
„Je vůbec možné, že byste to nechápal, Jakove?“ pronesl tentokrát už s neskrývaným podrážděním. „Loď starého, dávno vyběhlého typu, nikdo neví, kde se tu vzala, palubní deník je smazaný… Když odešleme hlášení v takovéto podobě,“ popadl ze stolu papír a zamával jím Vanderhoosemu před nosem, „Sidorov si řekne, že nechceme nebo nejsme s to provést expertizu samostatně. A ještě ke všemu je to pro něj práce navíc — ustavovat komisi, shánět lidi, odkopávat zvědavé povaleče… Sami se tak vmanipulujeme do komického, vyloženě hloupého postavení. Pomyslete sám, Jakove, v co se asi změní naše práce, když nám sem přivandruje banda zvědavých povalečů!“
„Hm,“ přikývl kapitán. „Jinak řečeno si nepřejete slet nepovolaných na našem úseku. Rozuměl jsem správně?“
„Přesně tak,“ pronesl tvrdě Komov.
Vanderhoose pokrčil rameny.
„Jak je libo… Zkusíme to…“ Na okamžik se zamyslel, vzal si od Komova text a připsal do něj několik vsuvek. „Co takhle — takhle by to nešlo? É er dva, základně,“ předrmolil rychle. „Ve čtverci sto dva objevena havarovaná pozemská loď typu Pelikán, registrační číslo to a to, v lodi nalezeny ostatky dvou kosmonautů, patrně muže a ženy, palubní deník zlikvidován, podrobnou expertizu,“ tady Vanderhoose zvýšil hlas a významně vztyčil ukazovák, „zahajujeme zítra. Co o tom soudíte, Gennadiji?“
Komov se několik vteřin zamyšleně pohupoval ze špiček na paty a zase zpátky.
„Proč ne,“ odtušil nakonec. „Udělejme to takhle. Musíme podniknout cokoli, jen aby nám do toho nestrkali nos. Udělejme to takhle.“ A kvapně velín opustil. Vanderhoose se otočil ke mně. „Stasi, odvysílej to, prosím tě. Nejvyšší čas pomýšlet na oběd, co o tom soudíš?“ Zvedl se a zádumčivým hlasem pronesl jednu ze svých tajemných vět: „Hlavně aby bylo alibi, nějaké ty mrtvolky už se najdou vždycky.“
Zašifroval jsem radiogram a odeslal ho ve spěšném impulsu. Nebylo mi právě nejlíp po těle. Před malou chvilkou, snad před minutou, se mi cosi zarylo do vědomí jako tříska a teď to tam vězelo a překáželo. Seděl jsem u radiostanice a zaposlouchal se. Jo, tohle je hned jiná, zaposlouchávat se, když víte, že na palubě je plno lidí. Kruhovou chodbou právě rychlým krokem prošel Komov. Ta jeho chůze je vždycky stejná — jako když někam chvátá, ale zároveň ví, že nijak spěchat nemusí, protože bez něj stejně nikde nic nezačne. A tohle — to nízko modulované hučení — to je Vanderhoose. Majka mu odpovídá a hlas už má zase normální, vysoký a nezávislý, asi už se uklidnila nebo se přinejmenším ovládá. A není tu ani ticho, ani prázdno, ani mouchy v pavučině… A já náhle pochopil, co to je, ta tříska: hlas umírající ženy v mé blouznivé halucinaci, a mrtvá žena ve zničeném hvězdoletu… Shoda okolností, jak jinak… Ale pěkně příšerňoučká, jen co je pravda.
Kapitola třetí
HLASY A PŘÍZRAKY
Je to sice s podivem, ale spal jsem jako zabitý. Ráno jsem se jako obyčejně zvedl z lože o půlhodinku dřív než ostatní, zaběhl jsem do velína zkontrolovat, jak se mají k světu hošánci, a pak už jsem hupsnul do promrzlého písku dopřát si rozcvičku. Slunce ještě nad hory nevystoupilo, ale už bylo úplně světlo a velmi chladno. Chřípí nosu se slepovalo, řasy smrzaly dohromady a já ze všech sil komíhal rukama, ukázkově prováděl dřep za dřepem a vůbec spěchal, abych to měl co nejdřív z krku a mohl se vrátit na palubu. A neočekávaně jsem nedaleko od lodi zaznamenal Komova. Dnes jak vidno vstal dřív než já, někam si zašel a teď se vracel, přicházel od staveniště. Proti všem svým zvyklostem kráčel pomalu, jako by se zamyslel, a roztržitě se pošlehával nějakou větvičkou po stehně. Než jsem stačil rozcvičku dokončit, došel až ke mně a pozdravil. Pozdrav jsem opětoval a užuž jsem hodlal vklouznout zpátky do průlezu, ale on mě zarazil otázkou:
„Řekněte mi, Popove — když tu zůstanete sám, odcházíte někam od lodi?“
„Jak to myslíte?“ Spíš než otázka sama mě zarazil fakt, že Gennadij Komov považuje za možné tázat se takové nuly jako já na to, jak tráví svůj čas. Můj vztah ke Gennadiji Komovovi je dosti spletitý. Nemám ho dvakrát v lásce.
„Myslím to tak, jestli někam nechodíte. Dejme tomu k bažině. Nebo ke kopcům.“
Nenávidím ten příšerný zvyk, když s vámi někdo mluví a dívá se přitom kamkoli, jenom ne na vás. O případech, kdy je ten někdo pěkně zakutaný do kožichu s kapuci, kdežto vy na mraze drkotáte zuby jen v tenké teplákové soupravě, ani nemluvě. Jenže při tom všem uznávám, že Gennadij Komov je mistr nad mistry a formát, proto jsem si jen zimomřivě objal ramena a odpověděl:
„Ne. Beztak nemám času nazbyt. Na nějaké korzování není ani pomyšlení.“
Teprve v tomto okamžiku ráčil laskavě vzít na vědomí, že jsem promrzlý jak rampouch, zdvořile ukázal větvičkou na průlez a poznamenal: „Prosím. Je chladno.“ Ale v přechodové komoře mě vyslýchal dál:
„Co roboti? Roboti staveniště neopouštějí?“
„Jako kybeři?“ pořád jsem nechápal, kam míří. „Ne. Proč?“
„No, to já nevím… Třeba kvůli stavebním materiálům.“
Opatrně opřel větvičku o stěnu a začal si rozepínat kožich. A ve mně se zatím pomaličku rozhořívala nevole. Pokud nějak vyčenichal nějaké poruchy v mém kybersystému, tak to za prvé není jeho věc, a za druhé by mi to snad mohl říct přímo. Proč proboha takový výslech?
„Kybersoustavy tohoto typu,“ podotkl jsem co nejsušeji, „používají jako staviva takového materiálu, po němž jednotliví roboti právě šlapou. V daném případě je to tedy písek.“
„A kamení, že,“ dodal Komov ležérně a pověsil kožich na háček.
Chtěl mě popíchnout. Jenže do takových věcí se ani Komov nemá co plést a já si řekl, že se nedám:
„Samozřejmě. Může to být i kamení, když se kyberům namane.“
Poprvé za celou dobu mi pohlédl do očí.
„Obávám se, že jste mi nerozuměl, Popove,“ pronesl nad očekávání mírně. „Rozhodně se nechystám zasahovat do vaší práce. Jen si něco nemůžu srovnat v hlavě, a tak se obracím na vás, protože vy jste v tomto okamžiku jediný člověk, který mi může pomoct.“
Tak to je prosím jiná káva. Když se na mě jde po dobrém, reaguju taky tak.
„Přísně vzato jsou jim kameny k ničemu,“ vysvětlil jsem. „Včera soustava trochu zlobila, stroje poházely kameny po celé ploše. Bůhví, co z toho měly. Pak to samozřejmě zase uklidily.“